Každou středu můžete na ČT2 sledovat nový cestovatelský seriál Adama Lelka. Dobrodruh, jak se série nazývá, vzbudil mezi cestovateli spoustu pozitivních i negativních reakcí.
Kritika je často nevybírává, na druhou stranu se najdou i pochvalné komentáře zmiňující, že si Adam alespoň na nic nehraje a zachycuje v nové „dokureality“ své cesty tak, jak skutečně probíhají. A jak se na seriál dívá samotný autor?
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
Prohlédněte si další fotografie k článku…
Po zhlédnutí prvních dílů seriálu Dobrodruh ve mně vyvstává jedna hlavní otázka. Na koho vlastně celý seriál cílí? Na cestovatele nebo spíše diváky, kteří sami příliš necestují?
Na začínající a mírně pokročilé cestovatele a také na ty, kdo by chtěli vyrazit a zatím nenašli odvahu. Není však primárně cílen na cestovatele, kteří mají jako smysl svých cest překonávání rekordů či pokořování mimořádných cílů. Měl by pravdivě ukázat, jak si poradit v běžných i prekérních situacích na cestách a také odbourat strach z individuálního cestování.
Formátově se má jednat o tzv. DOKUREALITY. Co si má divák pod tímto termínem vlastně představit?
Jedná se o žánr spojující dokument s prvky reality show. V praxi to mj. znamená, že vše, co divák v pořadu vidí, vychází čistě a jenom ze skutečností, které se staly, které jsme nijak neupravovali, nepřikrášlovali ani nedělali dramatičtější či napínavější, tak jak v pořadech o “dobrodruzích” často bývá zvykem. Jedná o náročné natáčení a to hlavně proto, že se točí téměř pořád, protože je škoda, když se odehraje něco zásadního a kamera je v tu chvíli v báglu.
V Česku tento typ pořadů nemá zatím přílišnou tradici. Kde jste se inspiroval?
De facto nikde. Jen už mě moc nebavilo dívat se na pořady, které jsou o “cestování”, ale se skutečnou realitou cestování nemají mnoho společného. Na vašem webu a nejenom na něm jsem přečetl spoustu reportáží mnohých cestovatelů, ale žádný z běžných televizních pořadů s těmito reportážemi nemá mnoho společného. V jiných pořadech často nevidíte neúspěch, vztek, slzy, komplikace, zkrátka upřímnou skutečnost.
A osobně si myslím, že to je v mnoha případech škoda. Dobrodruh je pořad, který divákovi ukazuje ničím nezkreslenou realitu. Jako příklad mohu uvést díl o Papuy. Střihnout ho dobrodružně a nepřiznat, co se stalo, by bylo poměrně snadné, ale neodpovídalo by to skutečnosti. A to, co se tam odehrálo, k cestě zkrátka také patří. Pokud se tedy na cestě něco povede, hurá! Pokud ne, nedá se nic dělat. To je život, to je ta cesta, která i sama o sobě je někdy krásným cílem.
Když jsem pátrala na internetu, našla jsem na seriál mnoho negativních reakcí, nikde jsem ale nenašla žádnou vaši odpověď. Jak byste reagoval třeba na reakci jakési paní Majdy, která je k nalezení přímo v diskusi na stránkách ČT: „Klidně sem můžeme dát naší dovolenou od moře, bude to zábavnější.“?
To nedokážu posoudit, s paní Majdou jsem na dovolené u moře nebyl. Co se diskuze na stránkách ČT týče, ta je určena pro diváky, příspěvky tvůrců jsou zde zapovězeny. Pokud chce někdo znát mé stanovisko nebo stanovisko kohokoli z tvůrců, stačí vyplnit webový dotazník k tomu určený a jsem přesvědčen, že se mu na slušně položenou otázku odpovědi dostane.
Kritika často míří třeba na to, že se do hluboké džungle či pouště vydáváte ve stylových teniskách a s elegantním šátkem kolem krku. Osvědčilo se vám takové vybavení?
Jasně, tenisky jsou nejlepší. A bez šátku ani ránu… Ne, ale vážně. Rád bych trochu rozbil takovéto zažité klišé, že cestovatele dělá zelené nebo outdoorového oblečení. Já osobně jsem svým osobitým stylem vždy rád vybočoval z řady a na cestách tomu není jinak. Když bych se v Americe převlékl do oblečku Supermana a šel takto po ulici, nikomu to nepřijde divné, jen tady tu uniformitu tak nějak pořád stále zvláštně řešíme…
Na druhou stranu jsem slyšela pár hlasů, že si aspoň nehrajete na žádného hrdinu a před diváky nic neskrýváte. Přesto mě překvapilo, když jste v druhém díle ukončil celou svou cestu za domorodci na Papuy poté, co vám uklouzla teniska na kmeni, a narazil jste si žebra. V seriálu moc nejde celá situace vidět, ale co se vlastně stalo?
Přecházeli jsme říčku po poměrně vysoko položeném kmeni. Když jsem se uprostřed něho nakláněl, abych pomohl kameramanovi, zakopl jsem a spadl dolů “na placáka” hrudníkem na kládu. Vyražený dech a pohmožděný hrudník. Cesta zpět byla v tu chvíli jasná, mimo jiné proto, že na všech expedicích, které jsem kdy vedl, vždy platilo pravidlo, že pokud dojde k potenciálně nebezpečnému zranění kohokoli, vracíme se. U žeber je to velmi ošemetné, k poškození plíce při jejich zlomení může dojít velmi snadno a toto se bohužel nedá zjistit bez lékařského vyšetření.
Tento díl seriálu pak končí poněkud náhle. Neměl jste chuť se k domorodcům ještě vrátit poté, co jste od lékařů zjistil, že vaše zranění není vážné?
Neměl. Strávil jsem s nimi několik dní a každý den si uvědomoval, jakou chybou bylo, že jsem se tam vůbec vydal. Měli jsme s sebou 3 průvodce, 5 nosičů a kuchaře (průvodci odmítli jít bez nosičů a všichni dohromady se dožadovali kuchaře) a když jsem viděl, jaký zmatek jsme k domorodcům vnesli, litoval jsem svého rozhodnutí se tam vůbec vydat. Po našem příchodu ihned vyndali všechny možné výdobytky západní civilizace a já si uvědomil, jak moc tohle ovlivňuje jejich životy. Každodenně jsem přemýšlel, jestli pokračovat dál do nitra pralesa a ovlivnit tak životy dalších domorodců nebo to otočit. Zranění jsem vzal jako jasné rozhodnutí celé věci.
Proč to takhle nezaznělo v seriálu?
Zaváděli jsme nový, v Čechách neobvyklý formát a každodenně řešili, jak jednotlivé díly vystavět. Pro mě bylo důležitější ukázat divákovi skutečnost jako takovou s nadějí, že ať se na cestě stane cokoli, dá se to vždycky nějak řešit a že někdy je lepší se 2 kroky od vrcholu vrátit, protože dosažení cíle nemusí být vždycky to nejdůležitější. Možná je škoda, že to tam lépe nezaznělo, ale bohužel jsme byli také limitováni časem. 26 min. na tento typ pořadu není mnoho.
Kdo všechno se na pořadu podílel?
Natáčeli se mnou celkem 3 kameramani – 8 dílů Mirek Trudič, 2 díly Martin Šácha, 2 díly Luboš Hrabák, zvukaři Roman Čapek, Pavel Lelek, Michal Kops, střihači Michal Novák, Michal Rykovský, Jan Turek, za ČT je dramaturgyní Jana Škopková. A samozřejmě také Bára Poláková, která mé cesty komentuje. Její komentáře vznikaly tak, že Bára dostala hrubý scénář, upravila si ho, aby jí stylisticky vyhovoval a doplnila o své osobité vtípky.
Cestujete opravdu sám nebo máte kolem sebe celý štáb filmařů?
Jak jsem již zmínil, cestuji jen já, kameraman a zvukař.
Osobně se mi nejvíc líbí asi titulní znělka Dobrodruha doplněná o hezké animace. Na druhou stranu třeba hudební podkres se občas nepovedl, a když se vracíte z džungle za tónů písně Massachusetts, musím přiznat, že mě to pobavilo. Jste s hudbou k seriálu spokojený?
Moc. Dvojnásob proto, že i dle vaší reakce plní svůj účel. Rád si v životě z věcí dělám tak trochu srandu a hudba v Dobrodruhovi nemá pouze účel podkresu. V mnoha případech jsme se z jednotlivých skladeb daného dílu snažili vytvořit příběh, který doplňuje dobrodruhovu cestu, někde má být ironická, jinde zase vtipná, každopádně ve všech dílech hraje důležitou roli. Ne náhodou v místě, kde jsem v záběru se zvukařem, který má bradku výrazně větší než já, hrají ZZ Top.
A jste vlastně spokojený s celým výsledkem nebo byste dnes udělal něco jinak?
Vzhledem k podmínkám, za jakých celý projekt vznikal, spokojený jsem. Některé věci bych vzhledem k nově nabytým zkušenostem jinak samozřejmě udělal. Například už bych nešel do termínů, ve kterých se celý projekt vyráběl. Bylo to však mé rozhodnutí. A také bych byl mnohem pečlivější v prezentaci projektu, protože se v počátcích trochu zbytečně prezentoval jinak, než jaký ve skutečnosti je.
Který z dílů je podle vás nejvydařenější a diváci se na něj mohou těšit nejvíce, ať už zápletkou nebo třeba jedinečným místem?
Mým nejoblíbenějším dílem je asi Madagaskar díky unikátní Famadihaně a také například Galapágy.
Tento rozhovor jenom potvrzuje dojem, že pan Lelek je úplně mimo. Reakce na jeho produkt je ze strany diváků jednoznačně negatívní a několik pochvalných hlasů z okruhu přátel „z portíku“ a příslušníků jeho rodiny nemá statisticky žádný význam. Pan Lelek si prostě pořídil apartní kabát z ostudy a ty červené kecky mu k němu sluší. Nejhorší na tom je, že to ještě vůbec nepochopil.
Nechte uz toho narikani :-). Porad to stejny, resi se obleceni…tak co ma cerveny kecky. Lepsi nez propocenej smradlavej satek kolem hlavy ala Vinetou, zatuchly termopradlo a na zadech ohromnou krosnu.
Když nejste schopen pochopit obsah textu, tak na něj radši nereagujte. Díky.
Proc bych nemohl reagovat, z Vasich prispeku, tady na Facebooku je slyset jen narek a to porad dokola. Bezte treba manifestovat pred CT 😀
No tak ragujte, když Vás to baví, ale Lelkovi nepomůžete a sobě uškodíte. Asi Vám ušlo, že naříkajících je na Facebooku (i jinde) jako o Dušičkách na Olšanech.