Albánie je pro Čechy i v tuto dobu snadno dostupná! Zážitky průvodkyně mluví za vše

Pravidelné online zpravodajství o cestování v době Covidu sleduj na hedvabnastezka.cz/zase-cestuj!

Zrušená opatření, otevřená země

Albánie není velká země, ale i tak je prodloužený týden málo. Zejména na poznání hor a kouzelného jihu. Zamířili jsme proto jenom do severních oblastí, do města Velipoja nedaleko Skadaru. Velipoja je relativně nové přímořské letovisko, které teprve buduje svou slávu. Nicméně pro nás je Velipoja úžasným výchozím místem. Ve volných chvílích nabízí příjemné moře, krásné a cenově dostupné restaurace a totální klid. Je to také kousek do horských údolí pohoří Prokletie, ale také na skok do Tirany nebo historické Kruje. Využili jsme samozřejmě všechny možnosti, které se nabízely.

Země zrušila covidová opatření na začátku července, patrně ve snaze přilákat turisty. Nejvíce jich tu bylo z Kosova, ale to je docela klasika. A samozřejmě, potkali jsme i pár Čechů, ale kde Čechy nepotkáte? Na veřejnosti se roušky nenosily, ale do vnitřních prostor je řada lidí stále nosila. Nebylo to ale povinné.

Dezinfekce byly rozmístěny na strategických místech a oproti jiným rokům se objevily cedule vybízející k péči o zdraví. Místa, kde byly zakrytá ústa povinná byla jen ty kulturní – v prvé řadě podzemní bunkry v Tiraně (pokud o Albánii přemýšlíte, tak vřele doporučuji), ale všude byly roušky za pár korun dostupné. Pěkně beze stresu. Covid v naší každodennosti připomínaly zejména puntíky vybízející k rozestupům před recepcí hotelu, konstantní vůně sava a jiných dezinfekčních prostředků.

Za horami i městy

Náš program byl tak půl na půl hory a města. Samozřejmě, v horách a kopcích jsme nepotkali takřka ani živáčka. Pár pastevců stád na nás jen zdaleka mávalo. Naopak majitelé opuštěných horských hospůdek (tím myslím z prken stlučené budky na konci světa) zdaleka přibíhali, aby odemkli dveře a stavěli na kávu. Obavy z pandemie zde rozhodně neexistovaly. Albánští horalé byli tak pohostinní, jak bývají vždycky.

Oproti horám je příjezd do Tirany vždy šokem. Díky absenci turistů tentokrát cesta alespoň trvala krátce. Tirana si buduje pověst nového, upraveného a pohodového města a daří se jí to. Ulice osázené stromy, hipsterské podniky, živoucí historické památky – ať už luxusní vily vládců starého režimu, či zrecyklované trhy vedle prastarých mešit, to všechno má kouzlo. A to všechno je propletené moderním pouličním uměním. Opravdu, Tirana poslední dekády kvete. A kvetla i během covidu. Provoz byl menší, vzduch čistší a ulice prázdnější. A v restauracích si šlo vždycky sednout.

Když se zastaví i náboženský život

Smutek na mě padl v Kruji. Historický trh kypící životem byl prázdný a většina obchodů byla zavřená. Kruja se zdála být ochromená i jinak: doufala jsem, že se dostanu po letech zase do svatyně, ležící nad městem v horách, ale v celém centru nestál ani jediný taxík z těch, které jinak věřící a turisty nahoru vozí. Že by se zastavil i náboženský život, říkala jsem si? Ostatně, velké náboženské poutě roku 2020 také padly, tak proč ne tady … Náladu jsem si spravila ve vyhlášené restauraci Panorama, kam se s oblibou chodím nadlábnout vnitrozemských zapékaných jídel.

Přeci jenom, naše základna je u moře, tak se jeden pořád láduje rybami a kalamáry, takže zapékané jehněčí v rajčatové šťávě ocení. A vůbec, albánská kuchyně je skvělá. Ať už jíme opékanou ovci na ohni, co pro nás připravují horalé, nebo grilované chobotnice, které jsou nejen výborné, ale stojí asi sto korun, tak jsme vždycky spokojení. Opravdu, nevybavuji si, že by některý z mých klientů za ty roky řekl, že mu někde něco nechutnalo. Přiznávám, některým možná vadil vizuál celé ovce na špízu, ale vyfotili si ji stejně takřka všichni.

Cesta tam a zase zpátky…

Největší problém ve výsledku představovala cesta a tam, a zase zpátky. Alespoň jsme si to před cestou mysleli. Kolik jsme naplánovali náhradních plánů pro případ, že by se některé z hranic uzavřely a my nebyli vpuštěni! Nic z toho se ale nestalo. Dokonce i zcela uzavřená Bosna udržovala tranzitový přímořský koridor otevřený. Na hranicích po celé cestě nestály takřka žádná auta. Nikdo nechtěl úplatky. Projeli jsme jako rozpálený nůž máslem. Nedělám si srandu. Cesta Brno-Albánie byla v roce 2020 o celých šest hodin kratší, než když jsem to jela naposled! Nádhera.

Cestou tam jsme navštívili černohorský Kotor, kam bychom se cestou zpět nedostali, jelikož Černá hora neumožňovala vstup bez testů lidem, kteří přijížděli z Albánie. Po cestě zpátky jsme si tak v klidu navštívili liduprázdný Dubrovník. Obě města, Kotor i Dubrovník, jsou nádherné historické komplexy, kde během klasické sezony nevidíte historii přes davy turistů. V tomto létě zely prázdnotou a restaurace a podniky vyzývaly k návštěvě obrovskými slevami. Stejně tak byly prázdné i pláže, kde jsme se v pohodě a klidu několik hodin povalovali.

Byly to krásné dny. Když srovnám stresy a starosti, které jsme měli (a určitě ne jen já a cestovka, ale také všichni klienti) před zájezdem se samotnou cestou a pobytem, tak by jeden nevěřil, že se jednalo o tu samou akci. Náš zájezd s cestovní kanceláří Kudrna se jmenuje Albánii pohodově a letos v srpnu perfektně a dokonale dostál svému jménu.