HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

10 dní na Islandu aneb expedice k sopce a zase zpátky

10 dní na Islandu aneb expedice k sopce a zase zpátky

Po roce stráveném z velké části v azylu na naší chalupě v Beskydech jsem jednoho večera zbystřil, když jsem při rožnění kuřat v krbu zaznamenal informaci, že na Islandu začala poměrně výjimečná sopečná erupce, kdy se láva hrne na povrch z hloubky zhruba 20 kilometrů. Tím pádem nemá explozivní charakter a dá se k ní relativně bezpečně přiblížit.

Intro a den 1. – balíme, letíme! 

Jen chvíli trvalo, než mi došlo, že mi nezbývá, než se sbalit a vyrazit. Na poslední chvíli se mi podařilo do výpravy uvrtat ještě další dva podobně postižené magory, kteří už zároveň prodělali čínskou chřipku (což je nezbytná podmínka k tomu, aby se člověk po příletu na Island vyhnul pětidenní karanténě).

Přikládám pár praktických informací pro případ, že vás taky láká tahle příležitost navštívit Island téměř bez turistů se soptícím bonusem navrch. Něco podobného se pár generací nemusí opakovat.

My jsme před odletem prošli následujícím antivirovým martyriem:

  • získání certifikátu, potvrzujícího prodělaný COVID19 (vydá vám ho obvoďák cca za 120 Kč, stáhne to z centrální databáze)
  • pozitivní test na protilátky IgG
  • negativní výsledek PCR testu max 72 hodin před odletem 
  • preregistrace na stránkách https://visit.covid.is/

Všechny lejstra je potřeba mít samozřejmě v angličtině. Situace se v podstatě každým dnem mění, mnohdy v tom nemají jasno ani sami Islanďané, proto doporučuju sledovat tuhle stránku.

Výbava:

Moje výbava na 11 dní sestává hmotnostně z 80% techniky a 20% zbylého proviantu zahrnujícího oblečení, spacák, doklady apod. 

Co se techniky týká, beru sebou zbrusu nový dron DJI Air 2S, který mi doslova za 5 minut dvanáct stihli poslat piloti z Telink, spol.s r.o., na blbnutí jednoho miniho, GoPro Max a dvě bezzrcadlovky – fullframový Nikon Z6II a menší Z50. Ty doplňuje trojice skel Nikon Z 14-30 mm f/4 S, Nikon Z 24-70 mm f/2,8 S a Nikon Z 70-200 mm f/2,8 VR S (za půjčení posledně jmenovaného díky Nikon). K tomu mám ještě od Viktora z Fotori – půjčovna foto a video půjčený telekonvertor Z TC 1,4×. Navíc samozřejmě hromadu paměťových karet, baterií, nabíječek, iPad, HDD na zálohy a jinou drobotinu. Původně jsem měl v plánu používat Z50 jako záložní tělo, ale rychle jsem si zvykl na komfort používaní dvou těl, kdy nemusím neustále měnit skla. Na Z50 byla tím pádem skoro celou dobu nasazená 70 – 200 s telekonvertorem, což z toho udělalo smrtící kombo odpovídající rozsahu cca 150 – 420mm při pořád obstojné světelnosti f4. 

Oblečení balím minimum. Většinu mám na sobě oblečenou už na cestu, takže v báglu se ten zbytek vleze do mikrotenového sáčku. Jsem zastáncem systému cibule, to znamená vrstvím na sebe podle situace tenké vrstvy funkčního prádla, doplněné na povrchu něčím nepromokavým a neprofoukavým. Trenky, trika, ponožky, podvlíkačky a supr trůpr mikina s kapucí, kterou mám tak v oblibě, že se na mě už po těch letech rozpadá. Materiál buď merino, nebo coolmax. Jako vrchní vrstvu používám už léta goráče od Tilak.cz – bunda Storm lite a gatě Attack. Na Island jsem si ale tentokrát vzal Tilak Odin, čerstvě pořízenou bundu z unikátního bavlněného materiálu Ventile. Ten je na jednu stranu prodyšný, ale zároveň při zmoknutí nepromokavý. A navíc na rozdíl od Goráče nešustí, což se hodí například při fotografování zvířat. Kombinézy z Ventile používali piloti RAF od roku 1943 a se změněným designem jej používají piloti letounů typu Tornado dodnes.

Po absolvování astronomického množství antiCOVID testů přilétáme na Island v sestavě Honza, Marek a já. Hned po příletu nás na letišti čeká ještě jeden PCR test pro případ, že jsme se snad nakazili v chobotu spojujícím letadlo s halou. Oproti původním předpokladům nás z letiště posílají do hotelu (ten je zadarmo), kde trávíme první noc čekáním na výsledky PCR testu. Já mám aspoň čas udělat si online pilotní zkoušky na drona.

Den 2. – aktivní vulkán

Trochu nečekaným dobrodružstvím se ukazuje půjčení auta – většina autopůjčoven totiž během posledního roku buď zkrachovala, nebo hibernuje. Nakonec ale vše dobře dopadlo a ráno fasujeme místo ojetého Renaulta zbrusu nový WV transporter. Pojmenovali jsme ho Ragnar. 

K sopce vyrážíme patřičně nabuzení za zvuků songu Born To Be Wild z Bezstarostné jízdy. Předtím ovšem ještě jako správní machové nakupujeme ve známém islandském discountu Bonus nezbytné potraviny – podle množství to vypadá, že tu budeme tak 2 měsíce. Nákupu kralují tři balení párků, které si hodláme opéct na žhavé lávě.

Cestu k sopce poznáte podle štrůdlu místňáků, která se táhne z provizorního parkoviště až k vulkánu. Na parkovišti, kde mimo jiné nějaký místní podnikavec hned postavil budku s Fish & Chips, se rojí rodinky s dětmi i důchodci a ze všech vyzařuje nadšení asi jako když v Brně vyrazíte v sobotu na koupačku na prigl. Naše image drsných dobrodruhů tím trochu utrpí, ale nenecháme se odradit a se zarputilými výrazy vyrážíme.

Sopka z dronu

Po asi hodinovém tripu s naditým báglem na zádech, jehož obsah má cenu menšího soukromého ostrova v Karibiku, se před námi otevírá pohled na lávové pole a z něj tyčící se a bublající sopouchy. Po cestě kolem lávového pole jsme sykli pivo a upekli zásobu párků na lávě, jejíž zbytky nám pak příjemně křupaly mezi zubama, ale usoudili jsme, že co pochází z nitra naší matičky země, nemůže být škodlivé a zbytečně se neznepokojovali sirnou chutí. Poté jsme se s plným žaludkem vydali až k nejzazšímu sopouchu. 

To pravé divadlo ovšem nastává až navečer v části, kde se zrovna nacházíme. Naším směrem se nečekaně vylilo větší množství lávy, která vbrzku utvořila lávovou řeku tekoucí doslova na dosah od nás a dalo se k ní přijít zhruba na 2 metry, než začal člověk doutnat. 

Zde obřadně vypouštím flájboje (video níže), jak jsem pojmenoval svého drona, vědom si toho, že pravděpodobnost přežití nad sopkou je zhruba 50%. Hrozí mu totiž nejen zásah lávou a přismahnutí při nízkém průletu, ale především srážka s jiným strojem. Jen v našem perimetru je totiž v jednom okamžiku ve vzduchu asi dalších 10 dronů, 4 helikoptéry a několik menších vyhlídkových letadel, všichni svorně v jedné letové hladině létajíce nad hlavami nicnetušících pozorovatelů. Kdyby tuhle droní apokalypsu viděl český komisař úřadu pro civilní letectví, rozhodně by se z toho opeřil. Z místních guardů to ovšem nikoho neznepokojuje.

Večer vyvrcholil hudební produkcí místního pěvce s kytarou, jenž se jmenuje Ragnar Ólafsson. Nechci se vyjadřovat zbytečně dramaticky, ale scéna, kdy Ragnar pěje prastarý islandský song a 4 metry za ním teče proudem lávová řeka působil naprosto magicky, dokonce se mi zdálo, že z lávy se občas zformoval obrys trola, aby v zápětí opět zanikl ve výhni. Nebýt aktivnějšího guarda, který nás po půlnoci spolu se zbytkem opozdilců vyprovodil z areálu, seděli bychom tam asi do rána. Po cestě po hřebeni nad sopečným údolím se ještě nad scénou objevila polární záře a napadlo mě, že už jen chybí, aby v nedalekém oceánu začaly vyskakovat velryby. Fotku mám ale jen z ruky, na postavení stativu nebyl čas, guard nám byl v patách a jakmile člověk na minutu zastavil, kužel jeho čelovky poháněné podle všeho malým reaktorem a s dosvitem asi 2 kilometry nás nemilosrdně odhalil. 

Cesta nazpět přes suťoviště s trhlinami a balvany za svitu měsíce a pronásledovatelovy čelovky byla očistec. Když jsme asi ve dvě ráno dorazili na prázdné parkoviště, zjevil se náhle záchranář na čtyřkolce. Naše obavy, že nás jede vyhodit, rychle rozptýlil. Zeptal se, jestli jsme ok, my jsme se zeptali, jestli je ok na parkovišti přespat, on řekl “ok, why not” a opět zmizel ve tmě. 

Den 3. – vodopády a gejzíry

Ráno obloha jako vymetená. Startujeme Ragnara a vyrážíme směrem na sever. Po cestě zastavujeme u bublajících pramenů, které jsou všude okolo, chvíli provětrám flájboje a pokračujeme kolem jezera Kleifarvatn k nedaleké vyhaslé sopce Thrihnukagigur. Do jejího vyhaslého nitra se dá za normálních okolností nechat se spustit speciálním “výtahem” a to až 200 metrů hluboko. Představu o objemu si uděláte z přiloženého nákresu, kde je vidět dutina v porovnání s Reykjavíckou katedrálou Hallgrimskirkjou. Okolnosti ovšem normální nejsou, takže konstrukce nad sopkou je opuštěná a dovnitř se nespustíme. Pokouším se aspoň co nejhlouběji poslat flájboje, ale když začne ztrácet signál, raději ho naviguju zpět. 

Ještě než zapadne slunce, snažíme se dojet ke Geysiru, ale zlatou hodinku už nestíháme. Podařilo se mi aspoň zachytit ze vzduchu několikrát ve výstřiku menšího bratra Geysiru, Strokur. Téměř za tmy pokračujeme ještě k vodopádu Gulfoss, ale mrzne a tak rovnou následuje noční přejezd kolem Þingvallavatnu do našeho nocoviště s ruinami a vodopádem u Hvalfjörðuru.

Okoli Geysiru

Den 4. – cesta na sever

Následujícího rána Marek vybíhá a objevuje jezírko s horkou vodou, kam se v zápětí vydáváme vykoupat. Zatímco po návratu na naše tábořiště připravujeme snídani, objevují se dvě sběračky mušlí z Reykjavíku. Chvíli s nimi dáme řeč, ale nutkání nějaké mušle si na oběd taky nasbírat nakonec odoláváme, když je vidíme vracet se z lovu pokryté bahnem a řasami. Pokračujeme kolem zálivu do Borgarnes, kde si dáváme zhruba po roce kafe v kavárně jako normální lidi – bez roušek. 

Poté pokračujeme dál po jižním pobřeží poloostrova Snæfellsnes, po cestě točíme z dronu průjezd lávovým polem a navečer, jak už začíná být našim dobrým zvykem, se vydáváme na menší trek po malebné části rozeklaného pobřeží z Arnarstapi do Hellnaru. Útesy s ptákama, mezitím lítačka s flájbojem, pak rychlý přejezd na zakempení u majáku Svörtuloft na nejzápadnějším cípu poloostrova. Vzhledem k naprosté absenci turistů nás docela překvapilo, co v téhle bohem zapomenuté díře dostupné jen přes příšernou cestu lávovým polem dělá Dacia Duster se střešním stanem. Další den ráno se celou bizardní historku máme dozvědět, ale teď jsou asi tři hodiny v noci, tak spokojeně usínáme. 

Útesy s ptáky na pobřeží mezi Arnarstapi a Hellnarem – foceno z lávky

Den 5. – Snæfellsnes s ledovcem

Jak se ráno ukázalo, Duster patří dvěma Italským bráchům, kteří si v noci zabouchli ve vnitřku klíče od auta. Uvařil jsem jim instantní kafe, chvíli jsme se jim pokoušeli pomoct dostat se do vozu, ale vzhledem k tomu, že s vykrádáním aut nemáme ani jeden valné zkušenosti, byli nakonec Italové nuceni zavolat si záchranu z místního servisu. 

Dnešní den je ve znamení výstupu na ledovec Snæfellsjökull. V Ólafsvíku odbočujeme na cestu, která je po pár set metrech značená jako neprůjezdná, což nás ovšem nemůže zastavit. Ujedeme ještě dobré 3 kilometry, než dojedeme k úseku, který už opravdu neprojedeme, protože silnicí protéká čerstvě vyerodovaným zledovatělým korytem menší řeka. Zapíchnem Ragnara u kraje cesty a dál pokračujeme pěšky. Celou cestu do nás pálí slunce, takže paradoxně na ledovci zažíváme největší vedro. V sedle pod ledovcovým hřebenem vytahujeme nejdůležitější kus výbavy, který sebou z Brna táhneme – červenou lopatu a sjíždíme po mokrém sněhu svah. Po návratu k autu Honza zkušeně zatůruje a zahrabáváme se do mokrého písku. Ještě že máme lopatu, odhrabáváme kola a poté se nám podaří auto rozhoupat a vyjet. 

Zlatá hodinka, která tu trvá zhruba 3 hodiny, nám vyšla akorát na fotogenický kopec Kirkjufell, známý především díky Hře o trůny. Na běžně přeplněném parkovišti ovšem bez jediného živáčka! Poté už se vydáváme k večerní koupačce v horkém prameni u Hnappadaluru, který je možno najít (průvodce říká “hard to find”) po průjezdu lávovým polem u Kolbeinsstaðiru. Přírodní “bazének” leží u sopky s krásným výhledem na zasněžené vrcholky hor v pozadí. Jelikož Honza další den odlétá zpět do Brna, ještě v noci dojíždíme na parkoviště u Viking worldu v Keflavíku a odpadáme.

Bobování na Snæfellsjökullu

Den 6. – první trable s odletem

Ráno plni elánu vyrážíme s Honzou na letiště, ale ještě před odletem je potřeba zařídit nepodstatnou drobnost – antigenní test. To se ovšem ukáže jako kámen úrazu. Antigenní testy totiž Islanďani neznají a nedělají. Jako vůbec, nejde to ani koupit v lékárně. Pouze PCR do druhého dne. Vymýšlíme asi padesát scénářů, jak se dostat bez testu do letadla. Sice by se podle nich dalo natočit několik dalších pokračování Pulp Fiction, ale Honza nakonec vyměkne a přebookovává letenku na odlet s námi. Aspoň jsme získali cennou zkušenost až poletíme za týden domů, říkáme si naivně.

O několik kilo lehčí pak, oproti původnímu plánu opět ve třech, vyrážíme po jižním pobřeží směrem k Vatnajökullu. Po cestě zastavujeme v městečku Selfoss v antikvariátu na rychlé kafe a na hoďku zastavujeme u vodopádu Seljalandsfoss, který je mezi fotografy populární hlavně díky tomu, že se dá obejít i za vodní stěnou a o kus dál v kaňonu skrytého Gljufrafossu, u obou samozřejmě s nezbytným oblítnutím lokace. Na místním odpočívadle vaříme na večeři vajíčka a párky. Obojí silně páchne, ale přičítáme to vodě z termálního pramene, kterou jsme použili na vaření. 

Před setměním jsme se ještě zastavili na Dyrholáey, kde jsme narazili na nocující papuchálky, ke kterým se dalo dostat doslova na pár metrů a když člověk chvíli seděl, přepadla je zvědavost a došli skoro na dosah ruky. Jsou to asi nejsrandovnější ptáci, co znám – je nepochopitelné, jak se se svým tučňáčím tělem a malými křidélky udrží ve vzduchu, ale navzdory fyzikálním zákonům to nějak zvládnou. Když se úplně setmělo, posunuli jsme se na spaní k řece u vísky s nevyslovitelným názvem Kirkjubæjarklaustur.

Zvědaví papuchálci nocující na Dyrholáeyach

Den 7. – tuleni a kajky 

Ráno je nádherně, v odrazu auta si všímáme, že naše kštice se čím dál víc podobají hřívě islandských koní. Honza už je vzhůru a na přední sedačce datlí podklady k nějakému grantu. U ucha mobil, z nějž zachytávám na druhé straně drátu útržek věty “… víš, já mám nejradši, když režíruje režisér”. Zjišťujeme, že nemáme čaj, ani kafe. A to je průser. Vyrážíme tedy hledat obchod a zjišťujeme, že loni před zimou tu jeden byl, ale ten zavřeli a už neotevřeli. Nicméně dobrá žena na informacích nám radí zkusit benzinku. Nabíráme životně důležitý proviant – naftu, čaj a kafe a pokračujeme k našemu dnešnímu cíli, Jökulsárlónu

Počasí v okolí ledovce nabralo arktický charakter, proto sice u slovutného ledovcového jezera vytahuju flájboje, ovšem pilotuju v mírném sněžení z kabiny vyhřátého auta. Dá se dolítnout těsně ke kajkám mořským plujícím na hladině mezi velkými krami a ty se překvapivě vůbec nebojí, zřejmě dron považují za nějakého divného ptačího kolegu. Marek mezitím mizí v dáli a zhruba za hodinu se vrací doprovázen hejnem tuleňů, kteří se k němu cestou přidali. 

Vydáváme se zpět k Rejkjavíku, u Skaftafellu plánujeme ještě očíhnout turistické centrum a možnost podívat se do modré ledovcové jeskyně. Vzhledem k pokročilé hodině je už bohužel zavřeno. Oblítnu tedy, opět z pohodlí auta, aspoň ledovec (tuším část zvanou Öræfajökull). Pak pokračujeme přenocovat ke kaňonu Fjaðrárgljúfur za vesnicí Kirkjubæjarklaustur, u které jsme už jednou přespali. V noci vytrvale sněží a teplota klesá pod nulu, jsem zvědav, jak odsud zítra vyjedeme 😀

Kajky na Jökulsárlónu

Den 8. – zapadáme sněhem

Na prvního máje se ráno nestačíme divit, přes noc napadlo 30 čísel sněhu! To by nebyl problém, nebýt toho, že cesta z kaňonu je i tak dost strmá a štěrkovitá. Po snídani vyrážíme na obhlídku Fjaðrárgljúfuru, jemuž sněhová nadílka dodala na kontrastu. Cestu autem od kaňonu jsme nakonec naštěstí zdárně zvládli, ale na silnici do Víku nás čekalo sněhové peklo. 

Ve Víku absolvujeme poslední větší nákup a jsme pohlceni obřím obchodem s merino hadrama a ptákovinama pro turisty. Nakupujeme dárky domů a ve vichřici pokračujeme na Dyrhólaey. Intenzita vichřice vrcholí, když jsme u majáku, takže drona nemá cenu ani vytahovat.

Opět kousek popojíždíme a vydáváme se k legendárnímu vraku letadla na černé pláži. Cesta sopečnou pouští ve vichru je jako zenové cvičení, ale za tři čtvrtě hodiny na nás zpoza duny vykoukne jako plechová zdechlina velryby bílá střecha letadla. Chvíli máme letadlo jen pro sebe, takže fotíme jak draci, nicméně záhy se objevují další dva týpci s foťákama a dronama a taky náš starý známý Ital ze zabouchnutého auta. Přestože je pořád silný fičák, vzlítám s flájbojem a překvapuje mě, že se vůbec udrží ve vzduchu. Koordinace přesných pohybů při vylétnutí z trupu letadla je poměrně náročná, ale obejde se bez havárie. Končí zlatá “hodinka” a my vyrážíme k autu, abychom za světla dojeli k našemu nocležišti u Skógafossu s výhledem rovnou na vodopád. 

Pouštíme se do přípravy večeře – člověk by řekl, že na těstovinách s rajčatovou omáčkou není co zkazit, ale opak je pravdou. Když se z hrnce s vodou po osolení začal řinout strašný puch, jali jsme se zkoumat, jestli to, co Honza koupil v Bonusu, je opravdu sůl. Po chvíli googlení se ukázalo, že Hjartarsalt je uhličitan amonný, dříve též nazývaný „sůl z jeleního parohu“ a v zásadě se jedná o jistou formu močoviny. Již dříve jsme si tím ovšem osolili vejce natvrdo (sirný puch jsme přikládali sopečné vodě), a přežili jsme, takže i smrduté těstoviny nakonec zdlábnem. 

Vrak letadla u Víku

Den 9. – troll

Ráno nás budí klepání na auto a zjišťujeme, že parkoviště, kde jsme se včera usadili, slouží zároveň jako kemp “s nejhorším hodnocením z Islandským kempů”, jak podotkl po nahlédnutí do recenzí Honza. Místní ženština kasíruje za přespání 1500 ISK na osobu. 

Kolem Skogafossu vybíháme schody na náhorní planinu a shora pozorujeme nad vodopádem dvojitou duhu. Pokračujeme proti proudu dravé řeky, míjíme bambilión vodopádů různých tvarů, výšek i šířek; krása střídá nádheru. Na skalním výstupku sedí prazvláštní tvor, něco jako huňatý troll. Na zpáteční cestě plánujeme oblítnout jej dronem. Pořád šplháme do kopce, takže fotovýbava se celkem pronese. Celý trip je přeci jen cca 16 km. Zhruba po 4 km přichází nudnější úsek, ale pokračujem dál a před závěrečným výstupem nám je odměnou neskutečný zamrzlý vodopád. Nahoře u mostku vytahuju Flájboje, ale je pěkná kosa, tak dávám jen pár průletů s výhledem na planinu. 

Vracíme se stejnou cestou dolů, z opačného směru a v podvečerním světle vypadá krajina zase jinak. Honza zůstal vzadu a natáčí, zatímco my s Markem hledáme trolla, ale nedaří se nám ho najít. Že by se mezitím zdekoval? S podvečerním sluncem ještě jednou vylítnu, je škoda nevyužít poslední baterku. Troll, kterého jsme viděli, se nakonec objevuje, takže ho natáčím zblízka. Když baterka dochází, pokouším se ještě nechat drona, aby nás chvíli sledoval, ale ten náhle hlásí, že okamžitě přistane a začíná klesat do kaňonu. Na poslední chvíli ho ještě stíhám zanavigovat do měkké trávy, kde havaruje. Naštěstí se později ukáže, že kromě trávy namotané ve vrtulích nedošel žádné úhony. Když slézáme schody ke Skogafossu, Honza píše zprávu, že už mu naštěstí došly baterky a přichází zhruba hodinu po nás. Vyrážíme na západ, kde hodláme přespat u termální řeky za Selfossem. Z termální koupačky nakonec sešlo, protože oblast se nachází v rekonstrukci. Marek se pouští do kuchtění ryby, ke které jsme na benzínce vysomrovali pár miniaturních pytlíků soli, abychom nemuseli opět použít smrdutou hjartarsalt. Ryba je vynikající, ale na zbývající dny stejně zasmradí Ragnara natolik, že musíme hrnce od ní na každé zastávce hodit pod auto. 

Vodopád Skogafoss

Den 10. – opět na sopce

Ráno nás čeká přejezd na PCR test do Rejkjavíku. Přijíždíme kolem 11h, odběr je otázkou několika málo minut a rovnou se vypravujeme na krátkou prohlídku centra. Parkujeme u betonové katedrály Hallgrímskirkja. Rejkjavík je vysloveně hipsterské město plné kaváren, gramoshopů a fotoateliérů, jen je teď kvůli absenci turistů poloprázdné. Zatímco Marek zapadl do obchodu s gramodeskama, my se s Honzou usazujeme na zahrádce putyky Salka Valka a dáváme si čerstvě ulovenou rybu a kafe. Veškerá obsluha i hosté mají hlavu jako koleno a plnovous. Až na nás. Ryba i kafe jsou vynikající. Při prohlídce centra jsme se mimo jiné stavili v ateliéru fotografa Ari Sigvaldasona. Ari fotí na analog. Kdyby žil Jindřich Štreit na Islandu, fotil by zřejmě zhruba v tomhle stylu. Z jedné staré fotky na nás kouká Bartoška, kterého Ari kdysi ještě za komančů vyfotil na nějakém filmovém festivalu v Praze. 

V autě naposledy pátráme po záhadně zmizelé pánvičce. Kdyby se totiž nenašla, bylo by nutné se ještě stavit do Ikea pro novou, ale nakonec není třeba. Pánev se podařilo najít zapadlou za dřezem a tyčí od GoProMax zkušeně vylovit. Tím pádem můžeme zamířit rovnou k závěrečnému hřebu výletu – opět k sopce, která dle posledních zpráv zvýšila svou aktivitu. Kouř ze sopky je tentokrát vidět na desítky kilometrů daleko. Parkujeme na vzdálenějším parkovišti, ale kratší cesta z něj je zavřená. Na rozcestí potkáváme Francouzku s obřím frňákem, která si na Island vyrazila sama a zůstane nám celý večer jako doprovod. 

K sopce přicházíme opět přes sedlo a je vidět, že situace se od minula opravdu dramaticky změnila. Většina sopouchů přestala soptit, zatímco jeden se zvětšil a každých 3-10 minut chrlí lávu v neskutečné erupci, údajně do výšky 200-300 m. Už z dálky je slyšet rachot, v silném větru vanoucím od kráteru cítíme síru a spálenou trávu. Padají na nás kousky lávy, které naštěstí nejsou nijak těžké, po dopadu na zem se lesknou jako mokrá hlína. Nějaký žhavý kousek občas zapálí suché lišejníky, takže krajina kolem nás doutná. Silný vítr to rozfoukává a celá scenérie vypadá značně apokalypticky. Přichází zlatá hodinka, chvíli fotíme a točíme z nejbližšího kopce. Pak se vydáváme na cestičku kolem lávového pole, které máme v plánu obejít a dostat se tak až na protější kopec s nejlepším výhledem, ze kterého létají helikoptéry. Po průzkumu ovšem zjišťujeme, že na kopec s vrtulníkama se nedostanem. Je to totiž ostrov v lávovém poli. 

Nazpět na nejbližší kopec už se taky nedá dostat, pravidelné spršky žhavé lávy a unikající plyny přinutily záchránáře odlifrovat všechny na vzdálenější kopec. Ten má ovšem tu nevýhodu, že je o poznání strmější a sopečný štěrk na lávových plotnách dost prokluzuje. O fleku na start a přistání drona se nedá mluvit. Po návratu z prvního obkroužení sopky se to stane osudným Markově nezničitelné rukavici, kterou vrtule dronu při pokusu o přistání do ruky hravě prosekne až na kost. Ale to není nic proti tragédii Honzova dronu, kterému se při nízkém průletu nad lávou zakalila čočka. Po půlnoci se s hromadou natočeného a nafoceného materiálu, vyčerpaní, ale spokojení, vydáváme zpět k autu.

Sopka

Den 11. – dramatický odlet

Ráno na parkovišti kuchtíme poslední snídani a já bezstarostně nadhazuju dotaz, jestli ostatním už došel výsledek PCR testu. Mě totiž ne. Marek už ho má, ale já s Honzou zatím nic. Zvláštní. Odběr jsme absolvovali na stejném místě ve stejný čas. Zatím se nijak neplašíme, výsledek má přece dojít do 24h. A teď je zhruba 10h, takže do 11h mají ještě hodinu čas. Posunujeme se kousek do Grindavíku, kde se v kempu na okraji městečka pokoušíme uvést vnitřek auta do původního stavu a umýt gigantickou hromadu nádobí. 

Jedenáctá hodina pryč. Uběhlo 24h od odběru a výsledek nikde. Teď už se začínáme trochu plašit. Řídím směrem k půjčovně na vrácení auta, Honza s Markem googlí info a obvolávají různé islandské zdravotnické instituce, kde by mohli vědět, co je sakra s našimi výsledky. Nikdo nic neví. Je 11:30 a letadlo nám letí až 13:35, takže máme na vyřešení nedorozumění ještě 2 hodiny. 

11:43 – celkem bez problémů vracíme auto a Novozélanďanka, která nás z půjčovny zaveze na letiště, nám pomáhá zjistit, co se děje. Chvíli telefonuje a pak nám rozverně oznamuje, že spadl databázový systém a výsledky se tím pádem neodesílají. Kdy to zprovozní? Nikdo netuší. Doufáme, že se vše vyjasní na letišti. Po cestě si od Novozélanďanky vyslechneme, jak se Island úžasnej a že když ho poprvé navštívila, hned věděla, že se sem nastěhuje. Nám mezitím probíhají hlavou všechny možné scénáře vývoje situace, včetně nedobrovolné emigrace na Island. 

12:08 Jsme na letišti. Novozélanďanka nám popřeje hodně štěstí. Spiklenecky dodává, že i kdybychom se z Islandu nedostali, je to skvělé místo pro život a mává nám z mizejícího vozu. 

12:17 – u odbavovací přepážky v letištní hale se pouštíme do předem prohrané debaty

Long strory short – ani mraky negativních PCR testů absolvovaných v posledních 14 dnech, ani lejstra o astronomické hladině protilátek v krvi, ani potvrzení o nedávno prodělaném Covidu, který jsme znovu neměli od koho chytit v divočině liduprázného Islandu, neměly šanci. Rozkaz zněl jasně. Nesmí projít muž s koženou brašnou. 

12:35 – Přesně hodina do odletu. Přidáváme s k hloučku asi 20 nešťastníků, které potkal stejný osud a už zjevně absolvovali stejný marný pohovor s Die Dame No Pasaran. Všichni zkouší, co se dá, obvolávají různé islandské instituce a své známé. My se s Honzou pomalu smiřujeme s nemilosrdným osudem a googlíme, kdy letí další letadlo. Nejbližší za 2 dny, super. Já, věčný optimista, v tom vidím příležitost strávit další dva dny u sopky. Honza ale, eufeministicky řečeno, moc nadšený není. 

13:06 – objevuje se nepatrný paprsek naděje v podobě kapitána letadla, který se zjevil na scéně a oznamuje nám, že udělá, co je v jeho silách. Začíná zuřivě telefonovat čert ví kam, tipuju něco mezi centrálou Lufthansy a Islandskou vládou. 

13:18 – kapitán má pro nás dvě zprávy – dobrou a špatnou. Špatná je, že přes absenci PCR testu nejede vlak. I když ví, že to není naše chyba, nemůže bez toho na palubu nikoho pustit. Dobrá zpráva je, že islandští ajťáci pracují na vyřešení problému s databází a kolem půl druhé by to snad mohli nahodit a začít rozesílat (tj. 5 minut před odletem letadla). Vzhledem k tomu, že potom už nebude čas na odbavení, povoluje, aby nás Die Dame No Pasaran odbavila a pustila ke gatu. Ovšem pod podmínkou, že poletí jen ti, kterým stihne dojít výsledek testu. Loučíme se tedy s kufry a až když zmizí, uvědomujeme si, že pokud neodletíme, zůstáváme tu jen v tom, co máme na sobě. 

13:32 – všichni pasažéři už dávno sedí v letadle, zatímco nás pár zoufalců dobíhá ke gejtu a každých 5 vteřin checkujeme mobil. Nervózní kapitán postává u přepážky a sleduje hodinky. Za 3 minuty by měl rolovat na start. Marek, který výsledky má, mizí v ledadle s tím, že pokud nám výsledek do 3 minut nedojde, spustíme plán B. 

13:34 – hurá – prvním pár lidem došlo potvrzení. Ukazují u gatu pas, letenku, výsledky testu na mobilu a peláší do letadla. 

13:35 – Letadlo má právě odlítat. Frekvence svajpování displejů mobilů se zvyšuje na 1x 2 vteřiny. Několik slečen má slzy na krajíčku, francouzský pár na kapitána naléhá, ať ještě pár minut počká. Ten ale nekompromisně mizí v letadle. 

13:38  – poslední zoufalé minuty asi nejlíp vystihuje přepis zoufalé komunikace na messengeru s Markem, který se nás snaží zachránit už z útrob ledadla.

V té chvíli vyvádí z letadla dva poláky, kteří měli zfalšovaný test a v letadle je odhalili. Sakra, to vypadá s plánem B blbě. Přichází potvrzení Honzovi. Tak hurá, většina naší výpravy už je na palubě.

13:45 – Letištní personál zavírá gate a omlouvá se nám, co jsme zůstali uvězněni na letišti, že se nedá nic dělat a odlet už nejde víc pozdržet. Není čas ztrácet čas, teď nebo nikdy… 

Cink – “I got it!” volám za odcházejícím personálem a mávám na ně palubním lístkem, pasem a mobilem s ještě horkým potvrzením. Slečny vteřinku zaváhají, ale nakonec se otočí na podpatku, očima přelítnou na mobilu nápis Negative, odháknou zataženou pásku a já vbíhám s adrenalinem na max a tepem 150 do letadla a usazuju se mezi dva zbylé compaňeros. 

Bingo! Letadlo roluje na start.  Bedlivý pozorovatel by si možná, ale opravdu jen MOŽNÁ, při pečlivém průzkumu povšiml, že jméno na pasu a na negativním potvrzení v mobilu se liší. Ale nelze přece nikomu zazlívat, že to v tom spěchu přehlídl. Motory letadla zařvou, zrychlení mě zatlačí do sedačky a když jsme zhruba 200 m nad zemí, přichází mi ofiko negativní výsledek testu. 

Ocenil bych poněkud nudnější variantu odletu, ale jinak Island opět nezklamal.

No a to je v kostce všechno. Člověk kolikrát žasne, co všechno může zažít za 10 dní. Fotky z Islandu postupně zpracovávám a hážu k sobě na Instagram, jestli se ti líbí, budu rád za sledování 🙂 A ještě jedna věc, jak říká inspektor Columbo. Pokud tě Island láká, přestaň si hledat výmluvy, proč to zrovna letos nejde a poleť s námi koncem srpna na jednu ze dvou fotoexpedic: 1. termín ​📸, 2.termín 📸

Zkušenosti čtenářů

David Pikal

Prosim odstrante tento clanek s ilegalne porizenymi dronovymi zabery v oblastech s dlouhodobym zakazem letani dronu. Je to ostuda neprofesionalniho fotografa, ceskych cestovatelu i vaseho jinak seriozniho a bajecneho serveru.

havran
David Pikal:

Pěkný večer Davide, díky za názor, pokusím se stručně odpovědět. Místní pravidla znám, snažil jsem se je dodržovat a většinou se to snad i podařilo. Islanďani sami byli na jaře, kdy tam turisté v podstatě nebyli, benevolentní i v případech, kdy člověk ceduli přehlédl. Guardi se s námi několikrát dali do řeči – přičemž dron nikdy neřešili. Je to patrně dané tím, že zákazy vznikly v době, kdy u turistických atrakcí byla hlava na hlavě a nad davem se létat nesmí. Mrzí mě, že se vám článek nelíbí, ale doufám že některým cestovatelům přinese užitečné informace a pomůže se zorientovat a Island navštívit, pro místní jsou turisté důležití a jsou rádi za každou iniciativu, která jim opět otevře cestu k poznávání místní přírody. Pokud chcete cokoli rozebrat, klidně se mi ozvěte do mailu le_corbeau@seznam.cz. Ať se daří 😉

Tonda Mraz

nooo, tak ten si s celym Islandem fakt pekne vytrel pr.del 😀 To uz chce ultra-ego, panecku 🙂

Zuzka Šrenková

Díky Hedvábná stezka za nejlepší reportáž, co jsem o Islandu četla, úplně mi to oživilo vzpomínky. O krásných záběrech ani nemluvě!

Martin

Ahoj, s jakou společností jste letěli? Letíme se Smartwings a nějak nemůžu najít jestli budou chtít PCR test před nastupem do letadla zpět do ČR. Díky.

havran
Martin:

Ahoj Martine, občas se to mění, ale když jsme tam letěli zhruba před 14 dny s ČSA, stačil jen antigenní test.

Eduardo Komarek (Zlin)

Neuveritelna bezohlednost tohoto „cestovatele“ k prirode, navstivene zemi, mistnim lidem .. Kvuli fotkam vse ojebat. Zajimave ze Hedvabna stezka tento clanek podpori a v jinem moralizuje o dodrzovani zakonu, narizeni a prikladnem chovani turistu v krajine.

Pavel Krátký

Tohle me na cesich stve ze vseho nejvic. Ta zavist a neprejícnost, ktera je vidět i v nekterych komentarich pod timhle clankem. Na Islandu se dá normalne viridit povoleni od mistnich strážcu a na internetu jsou desitky fotek ze stejných mist od ceskych i zahranicnich fotografu. Na jinych webech jsem u fotek ze stejnych mist nikdy nevidel nenavistne reakce ohledne porusovani mistnich zakonu. Fotky jsou dechberouci, nenechte se Davide znechutit.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí