Zpátky tam, kde jsem nikdy nebyl. Cyklistické dobrodružství jednoho Čechoslováka

Přes jižní Čechy

Chtěl jsem vyrazit už v pondělí pátého, ale po dlouhém suchu začalo pršet a k tomu mě bolela achilovka. V úterý už bylo sucho, tak jsem se ráno zvedl a vyrazil z Brloha na východ. Vltava v Budějcích byla hnědá a rozvodněná, stoupání z Rudolfova na Hlincovou Horu otestovalo šlachu – cítil jsem v ní blok, ale šlapat se dalo.

Bylo zataženo, ale teplo. V duchu jsem si maloval vítr v zádech – jenže foukalo z východu, a to mi vydrželo většinu cesty. Nehrotil jsem rychlost, občas jsem si odpočinul. Za Lišovským prahem mě čekaly roviny Třeboňska – silnice na Domanín, pak malé asfaltky mezi rybníky a zelenými lesy k Majdaléně. U rybníka v Chlumu jsem si dal svačinu a vzpomněl na devítku – tehdy jsem si tu koupil první točený pivo. Dnes už tu stánek není, jen nové posezení a vývěska, která pamatuje staré časy.

Pak přes hranice do Rakouska – lesy, šotolina, golf a nudně uhlazený Haugschlag. Hned za hranicí zase panelka, rybníček Blanko s mokřadem a vysoká tráva. U nás je to hezčí. A znovu golf, a pod ním Nová Bystřice – pohraniční město s pěkným náměstím. Dávám si oběd a pivo. Česká klasika.

Vysočina

Cesta dál vede na východ podél jižní hranice. Před 25 lety jsme tudy jeli s kamarády na první velký výlet. Mírně stoupám kolem chalup v Albeři na Klášter, kde překonávám nejvyšší bod celé trasy – 670 m n. m. Krajina je odlehlá, málo obydlená, zvlněná a za tohohle počasí trochu smutná. Následuje dlouhý sjezd do Starého Města a další nenápadný hřeben – někdejší hranice Moravy. Landštejn jen míjím a brzy jsem ve Slavonicích – pohádkové městečko s podloubími, hradbami a renesančními domy. Mám to tu rád, je tu klid.

Dál u Moravské Dyje leží Písečné s čerstvě opraveným zámkem, kde jsou patrné moderní, citlivé zásahy. Cedule ale hlásí: vstup zakázán. Prudký výjezd z údolí a krajina se mění – roviny, pole, klidné úzké silničky. Přes Rancířov se starým kostelem dojíždím do okresu Znojmo. Vratěnín je odlehlý, ale hezky upravený, nad ním obytný posed. V Uherčicích mají otevřenou hospodu s Hostanem a chátrající, ale krásný zámek s arkádovým dvorem – už je ale po otevírací době. Z východu se blíží bouřka, silnice jsou vlhké, ale dešti se zatím vyhýbám.

Podyjí

Přichází únava a terén se zvedá – víc kopců, výjezdů a sjezdů kolem Dyje. V Podhradí si dávám svačinu u jezu a za pokřikování místních z hospody stoupám do Lančova. Tady jsme kdysi s gymplem měli soustředění. Večer jsme chodili z kempu u Vranovské přehrady do hospody na návsi a zpět klopýtali po temné cestě nad strží – kupodivu nikdy nikdo nespadl. Teď je z hospody rodinný dům.

Přejíždím hráz přehrady a mezi chatičkami stoupám zátokou Švýcarského údolí – do pořádného kopce. Večer se blíží a marně hledám hospodu s jídlem. Až v Lukově konečně hamburger z grilu za 80 Kč – dnes skoro zázrak. Po deváté večer mířím do lesů NP Podyjí a sjíždím po známé Šobeské cestě k opuštěnému Šobesu. Mlha se válí nad řekou, přístřešek u rozcestí je prázdný, a tak se tu bez stanu uvelebím. Před setměním se ještě zvládnu umýt v řece, i když slézání ke břehu je trochu boj – kluzké kameny a prudký svah.

Znojemsko

Vstávám brzy, aby mě tu někdo neobjevil. Po sedmé už stoupám od Dyje – prudce, ale krátce. Následuje poslední sjezd mezi vinicemi do moravské roviny. Vesnice jsou tu velké, ale potraviny nacházím až ve Strachoticích, kde si dávám piknik na návsi.

Ve Slupi je u renesančního mlýna prázdno, ale paní mě ochotně provede. Uvnitř jsou různá mlýnská složení – od archaických po moderní americká, stejná jako ta, co jsem znal z dětství ve Dvorcích. Tehdy mi připadaly jako nefunkční relikvie, tady ale všechno ožije – hluk, vibrace, pohyb.

Pokračuju do Jaroslavic, kde se na kopci tyčí zchátralý barokní zámek obklopený vzrostlými stromy.

Jižní Morava

Krajina se stává jednotvárnou – pole, sem tam remízek nebo vesnice. V Hraběticích najíždím na úzkou cyklostezku u hranic, míjím siluetu Pálavy a vinice, přibývá cyklistů. Mikulov obkružuju a od Sedlce pokračuju rozbitou kopcovitou cestou s výmoly. V Úvalech začíná první pořádné stoupání dne a s ním i vedro.
Na kopci Rajstna stojí mohutná antická kolonáda s výhledem na Valtice, které působí turisticky: velkolepý zámek, barokní kostel, bylinková zahrádka s půjčovnou deštníků. Po krátkém dešti sjíždím do Břeclavi. V Poštorné mě zaujme monumentální novogotický kostel s vysokou kopulí. V Břeclavi jsem byl kdysi na gymplu – chatky už zmizely, ale zdevastovaný zámek zůstal. Okolí tvoří obchodní zóna, zvláštní mix živých ulic a nevýrazných sídlišť.
Poslední zastávkou je Lanžhot – městečko s nekonečnou hlavní ulicí a domky jako podle pravítka. Pak už jen duty free obchody, lužní les a Slovensko.

Slovensko – Záhorie

Za lužním lesem a regulovaným tokem Moravy je Slovensko. První vesnice Kúty se od těch moravských příliš neliší – dlouhá ulice, opravené domy. Podvečerem pokračuju do Šaštína-Stráží, kde se tyčí monumentální barokní klášter. Zato náměstí s domem služeb a autobusovým nádražím jako z dob socialismu působí neutěšeně. Ale mají tu bankomat – konečně eura v kapse.

Hospodu tu nenacházím, ale v nedalekém Borském Mikuláši už mám štěstí: pivo, chipsy, borovička a kebab. Jeden z místních mě zve domů. Laco žije v krásně opraveném domě s dokonalým dvorkem – trávník jako koberec. Večer si povídáme i s jeho maminkou o životě na Záhoří. Oblast roste, přibývá továren, lidé sem míří za prací – Bratislava, Trnava i Rakousko jsou na dosah.

Ráno odcházím vysprchovaný, s vypraným oblečením a příjemným pocitem vděku. Takové přijetí bych doma nečekal.

Nejširší nabídku průvodců a map Slovenska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Přes Malé Karpaty

Ráno si ještě chvíli povídáme, pak sedám na kolo a vyrážím. Jeden ze včerejších štamgastů mě varuje, že vojenský prostor může být při střelbách zavřený. Objížďka by znamenala velkou zajížďku, a tak jedu zkusit štěstí. U blikající výstrahy se ale skutečně zastavuju – zákaz vjezdu, bez časového údaje. Auta přede mnou tápou, až třetí volá na informaci: za půl hodiny by to mělo být průjezdné. A skutečně – závora se zvedá.

Projíždím zvláštní krajinou s pískem, borovicemi a holými dopadovými plochami. Na výjezdu z prostoru čeká další závora, paní v autě neví, co dál. Ukazuju jí objížďku po polní cestě, ale zůstává.

Silueta Malých Karpat se blíží. Stoupám k přehradě Buková a dál přes nízké sedlo pod vrcholem Záruby. Kopce jsou porostlé bukovými lesy. Za sedlem sjíždím údolím s kamenolomy a dál rovina. Objíždím hlavní silnici přes Smolenice – vesnici s velkým novodobým zámkem. Působí turisticky, ale trochu zanedbaně.

Od rána je zataženo, ale sucho. Jenže těsně před Hornými Orešany mě chytí prudký liják. Než najdu zastávku, jsem úplně promočený. Snažím se usušit, ale prší dál. Radar ukazuje lokální přeháňku, která se nehýbe. Když trochu poleví, vyrážím dál. Na rovině k Trnavě to ubíhá svižně. Obec Suchá nad Párnou ve mně v tu chvíli vyvolává lehce ironický úsměv.

Trnava

Trnava je první větší město na Slovensku, historicky významné, bývalé hlavní město Uher a sídlo arcibiskupství. Okraj tvoří běžné čtvrti s rodinnými domy, sklady a zvláštní sídliště s paneláky ve tvaru třícípých hvězd – zajímavější z mapy než z ulice. Pak se objeví rozlehlé staré město s cihlovými hradbami, baštami a parkem, kde nechybí moderní lavičky, autobusové zastávky a zeleň v současném designu.

Hlavní ulice je pěší zóna s lavičkami a zelenými ostrůvky. Náměstí je menší, ale rozmanité: radnice s věží, kostel, morový sloup i surová betonová budova Prioru, která tu paradoxně zapadá. V centru jsou dva velké kostely, arcibiskupský palác, dlážděné uličky i novostavby. Přes most se dostanu do centra sídliště a k fotbalovému stadionu s obchodním centrem. Trnava působí pestrým, živým a dobře udržovaným dojmem – patrně díky nedávné automobilce Renault.

Těšil jsem se na halušky, ale převládaly pizzerie, sushi a řízky. Nakonec jsem našel malé okénko v pasáži s jedním stolkem, kde bylo jídlo dobré. Po obloze se honily těžké mraky, ale zůstalo jen u mrholení. Za městem mě zaujal nový obytný komplex s upravenými dvory, trávníky a hřišti, kde běhal zajíc.

Po překonání rušné hlavní silnice, kde auta jezdí rychle, jsem uháněl rovinou dál. Původně jsem chtěl jet na Hlohovec, ale podle radaru tam pršelo, tak jsem zvolil cestu na Sereď.

Dolné Povážie

Západní Slovensko je hustě osídlené, přesto není tolik obcí. Vedlejší silnice, například přes Zavar, jsou často frekventované. Dojíždím do Seredi, kde se oteplilo a vykouklo slunce. Město má hlavní náměstí se zpevněnou plochou, fontánou a památníkem, kolem proplétá přecpaná silnice k mostu přes Váh. Zámek, jediná pamětihodnost, je v dezolátním stavu a obklopený neupraveným parkem. Zmrzlina je drahá a chutí zklamala. Za Váhem se rozkládají velké nové vesnice.

V Patě najíždím na starou nitranskou silnici, vedle které vede hlučná dálnice. Východní vítr trochu brzdí, ale krajina s údolíčky a pahorky nabízí i častá stoupání a sjezdy.

Nitra

Staroslavná Nitra, město Pribiny a věrozvěstů, dnes prosperující centrum západního Slovenska. Centrum je nově upravené, ale kvalita veřejných prostor za Trnavou mírně zaostává. Staré město tvoří dvě části – živé dolní město s hlavní obchodní ulicí a velkým dlážděným náměstím s moderním divadlem, a klidné horní město s hradem přestavěným na barokní pevnost, odkud jsou pěkné výhledy a na nádvoří stojí nadživotní socha papeže. Při konci mše na náměstí vznikají dopravní zácpy, protože úzké uličky nepojmou všechna auta.

Jižně od centra jsou rozsáhlá sídliště se stavbami z období socialismu. U vjezdu se nachází zaplocený dolomitový lom – přírodní památka uprostřed sídliště. Večer si na pěší zóně dávám kebab a drahé pivo z minipivovaru, pak pokračuji na východ.

Za řekou Nitrou jsou sídliště a univerzitní kampus s ikonickou budovou polnohospodářské fakulty z 60. let – kompozice výškové budovy a nízké haly se speciální střechou připomíná stavárnu v Praze, ale celý areál působí zanedbaně a pustě.

Na Vráble

Cesta na Levice vede úzkou, večer frekventovanou silnicí s rozbitou krajnicí. Kopcovitý terén s obilnými lány kříží silnici napříč. Světla ubývá a kolem sviští kamióny, takže to není moc příjemné. Na východě se zdá, že se stmívá dřív. Dojíždím do Vrábel, kde u říčky Žitavy nacházím pěkné odpočívadlo. Přemýšlím, zda stan vůbec rozkládat, ale protože cesta k předměstí je frekventovaná, stavím ho. Začíná bouřka a v noci dlouho a silně prší.

Levice

Ráno vstávám brzy, abych v blízkosti města nevzbudil pozornost. Je šedivo, ale neprší. Věci ve stanu jsou suché, jen tašky jsou promoklé. Boty jsou ještě mokré ze včerejška. Vráble tvoří velká panelová sídliště a starší přízemní domky s kostelíkem a zámečkem. Nové centrum je náměstí s nákupním střediskem, fontánou a hřištěm. Snídám a pokračuji po frekventované silnici na východ.

V Čifárech se poprvé objevuje dvojjazyčný název – slovenština a maďarština. Vzpomínám na hit Tří sester o tragédii v JRD. Nedaleko jsou věže jaderné elektrárny Mochovce, kde jsem kdysi jako dítě pomáhal „zastavit“ výstavbu lepením plakátků. Elektrárna se skrývá za lesnatým kopcem, vidět jsou jen vršky chladicích věží.

Jedu rovinou kolem dolního Hronu. Vesnice mají široké ulice s hlubokými příkopy proti povodním. Přijíždím k Levicím, kde na černé skále trčí nepatřičná zřícenina hradu mezi silnicemi a paneláky. Centrum tvoří nové náměstí s moderním kulturákem v dezolátním stavu a pár pěších uliček s kostely. V porovnání s Nitrou a Trnavou působí Levice trochu uboze, ale živo je tu.

Na okraji centra je panelák se školkou v kruhovém nádvoří, na místě ale zanedbaný. Nacházím kavárnu, kde nabíjím mobil. Mezitím začne silně pršet, a tak navštěvuji Tekovské muzeum v podhradí – klasické okresní muzeum s cenou 8 eur, odpovídající evropským standardům. Po dešti je po poledni, dávám si oběd – v meníčku halušky.

Hont

Cesta na východ je opět frekventovaná a kopcovitá. V Kalinčiakovu stojí románský kostelík a rozlitá hnědá říčka Sikenica – pršelo opravdu hodně. V Santovce je socialistické upravené zřídlo minerální vody, kde si plním flašku – voda je silná. Pokračuji údolím s kopci porostlými zeleným obilím. Vyjasňuje se, fouká vítr od východu. Údolí ústí do roviny u řeky Ipel, za kterou se tyčí mohutné maďarské Bukové hory. Ipel divoce teče mezi vrbami. Ve městě Šahy (Ipolyság) převažuje maďarština. Náměstí lemují park, radnice, synagoga a kostel. Pečivo v místním obchodě ale nestojí za řeč. Slunce vysvitlo, je horko.

Maďarsko – Ipoly-völgy

Po přejezdu do Maďarska u vesnice Hont nechávám kolo a jdu do lesa. Polehaná tráva je mokrá a jílovitá cesta klouže, ale vodopád stojí za to. Vesnice jsou velké, často s tradičními uherskými chalupami. Slovenská pole vystřídaly kvetoucí pastviny s vrbinami, údolí řeky Ipel je národním parkem. Ve vsi Ipolyvece odbočuji na polní cestu nad zaplavenou nivou. V loužích se objevuje stádo bílých dlouhorohých krav. Bojuji s únavou a protivětrem, brní mi ruce, ale dojíždím do Balassagyarmatu. Centrum je upravené, s novým dlážděným náměstím a historickými budovami, jen skanzen čeká na opravu. Restaurace žádná, dávám si pizzu a české pivo v plné pizzerii, platím kartou bez přesné ceny. Pokračuji na východ, za šera dojíždím do Szeczeny – menšího města se zámkem, hradebním zbytkem a památníkem Trianonu. Místo na noc mám za vesnicí Kisgéc u jezera, ale potok je rozlitý. Nakonec stavím stan na rozmoklé louce u lesa, začíná pršet, rychle se schovávám.

Nográd, Salgótarján

Přes nepohodlí jsem se vyspal a pokračoval dál. Balil jsem mokré věci a u silnice odstraňoval bahno z bot i kola. Krajina severního Maďarska je příjemná – pahorky s listnatými lesy a vysokou jarní trávou, pastviny, občas ovce nebo krávy. Cesta vede údolími přes dvě mírná sedla. Vesnice jsou tradiční.

Salgótarján, hlavní město župy Nográd, je moderní průmyslové město v úzkém údolí s opuštěnými továrnami. Sídliště jsou na úbočích a v dolinách. Přesto mě zaujalo centrum – jednotné, socialistické, s patinou padesáti let: náměstí, věžáky, nádraží, divadlo, muzeum, obchody a sochy. Beton bez „humanizace“, ale s keramickými tvarovkami vytvářejícími nádvoří u radnice a kulturního centra. Živo tu je, ale turistů žádní, jen místní a cikáni. Kupuju výborný maďarský chleba a snídám. Místní pán s plnovousem mě vyzval na šachy, ale musel jsem dál. Směrem na Slovensko vede hlavní silnice, provoz není hustý, předměstí se táhne až ke hranici.

Slovensko – Cerová vrchovina

Znovu na Slovensku, cesta klesá listnatým lesem do bezlesé nížiny s několika vesnicemi a městem Fiľakovo (Füllek). Město tvoří rodinné domky, sídliště a čtvercové náměstí s bývalým kulturním domem – dlažba rozbitá, bez posezení, porostlá trávou. Za Billa supermarketem se tyčí tmavá skála s hradem, kdysi pevnost proti Turkům, dnes rozlehlá zřícenina z hnědého kamene. Jdu na prohlídku bosý, abych si odpočinul chodidla. Skála je porostlá tařicí, slunce hřeje a pár turistů je tu taky. Pod hradem jsou tunely bývalé německé tajné fabriky. Restaurace pod hradem je drahá, jinak tu je jen pizzerie. Začíná pršet, tak sedím uvnitř a píšu pohledy. Po dešti vyrážím do pohraničí CHKO Cerová vrchovina – z nízké roviny se zvedají strmé lesnaté kopce s občasnými skalami a zříceninami.

U Sovího hradu nechávám kolo pod bílou skalou a stoupám pěšinou lesem. Nahoře květnatá louka, déšť ji zkropil, výhled na okolní pastviny. Na Hajnáčce je větší hrad a slunce už silně pálí. Se synem Vládíkem telefonuji, jak sledovat finále Ligy mistrů. Jsem tu jediný turista.

Gemer

Projíždím zapomenutým krajem Gemerského Jablonce. Louky, pahorky, lesy a ticho. Vesnické domy jsou slušné, ale nikde nikdo – hospody, krámy i fotbalová hřiště jsou zavřené a chátrají. Po pár kilometrech lesnaté kopce ustupují úrodné nížině povodí Rimavy, která divoce pádí napřímeným korytem. Došla mi voda i chuť k jídlu, ale vesnické hospody jsou zavřené. Sázím na Rimavskou Seč, kde je nečekaně živo – romská komunita zaplňuje velkou náves. Kostel je jediná opravená budova, kolem panuje nepořádek. Policejní stanice stojí za vysokou betonovou zdí s ostnatým drátem. Raději rychle odjíždím.

Cesta rovinou dobře ubíhá, ale potřebuji odpočinout. Na východě se mračna rýsují, ale déšť už nepřijde. V obci Abovce (Abafalva) na kopci nad návsí je hospoda v dlouhé chodbě připomínající vinný sklep. Mají pivo a brambůrky. Starý místní maďarsky mluvící pán vzpomíná na Československo, vojnu v Plzni a život na cestách s kapelou po Evropě. Dnes je ale těžko, práce v regionu není.

Pokračuji do Tornaly, kde v sobotu funguje supermarket. Město s vysokým komínem, sídlišti a nízkými domky, na náměstí pomník krasnoarmějcům před modernistickou radnicí. Dojíždím do Gemerské Panice, kde mám vyhlédnuté místo na spaní u řeky Slané. Je tu klid, umývám se v rozvodněné řece a opatrně se držím vrbiček, abych neuklouzl a neodplul do Černého moře. Večer si v klidu pochutnám na večeři a jdu spát.

Slovenský kras

Předpověď na dnešek nevěstí nic dobrého – má zesilovat východní vítr. Podmračeným ránem jedu rovinou údolím řeky Slané na sever. Údolí začínají svírat stále vyšší a strmější svahy, které náhle končí – jsme na hranici Slovenského krasu. Vede tudy hlavní silnice, ale občas se dá objet menšími cestami přes vesnice. Město Plešivec nabízí historické památky – gotický kostel, barokní zvonici a zámek s radnicí. V neděli ráno je tu však ticho a prázdno, památky jsou neopravené.

Vítr sílí, ale zatím to jde. Dojíždím do Gombaseku, kde kemp zcela pustne. U silnice vyvěrá Biela – pramen chrlící hnědou vodu. Těším se na jeskyni, ale kvůli vysoké vodě je dnes zavřená. Místo toho mě čeká vrchařská prémie – silnice stoupá strmým svahem v serpentinách, houstne listnatý les.

Za lesem se rozkládá členitá Silická planina s pahorky a závrty. Vítr zde silně fouká a tráva se vlní jako moře. Na parkovišti na kopci nechávám kolo a vydávám se pěšky k jeskyni Silická ladnica – opět bez bot. Cesta je příjemná, vede po trávě a lesní hlíně mezi sytě zelenými habry a lipami, s výchozy vápencových skal a občasnými jámami.

Na rozcestí tří cest je ukazatel „Odbočka k Silickej ladnici“, ale není jasné, kterou cestou se vydat. Signál nemám, takže vybírám podle pocitu – pěšina míří dolů k hluboké jámě, ze které stoupá chlad. Led je tu jen poskrovnu, ale bílé stěny lemované kapradím a mechy působí impozantně. Byl jsem tu před 24 lety s Dolanským z ekologického kroužku, ale nic si nepamatuju. Čistím si zahliněné nohy a jedu dál do Silice, odkud pokračuji přes planinu k východu.

V jednom místě projíždím rozlitým potokem – voda je široká, ale naštěstí mělká. U opuštěného altánu se sešla skupinka cikánů, jejich zpěv zní do okolí. Následuje sjezd po serpentinách lesní silničky z planiny dolů.

Abov

Jakmile les ustupuje a vjíždím do roviny, začíná být cesta pořádně nepříjemná. Východní vítr sílí a jízda se stává pomalou a vyčerpávající. Ve vesnicích pod planinou potkávám hezké staré chalupy, ale hospoda je tu vzácností. V Jablonově nad Turňou jsem proto rád za občerstvení na benzínce. Obloha se vyjasnila a slunce začíná pořádně pálit.

Ve vesnici Hrhov mě zaujala zajímavost – vodopád. Vodu potoka sem svedli do bývalého lomu, ale značení je mizivé, takže nejdřív pozoruju z vrchu přes plot a až pak z lavičky dole. Dnes je vody dostatek. Pokračuji širokým, plochým údolím, které z obou stran lemují strmé svahy Slovenského krasu s řídkými lesy a skalkami. Vlevo se otevírá Zádielská tiesňava s impozantními skalami a na kopci Turnianský hrad, vpravo končí kopce lomem a velkou vápenkou.

Jízda proti větru jde těžko, rychlost je jen 15–17 km/h. Po krátkém odpočinku v Turně nad Bodvou pokračuji dál po hlavní silnici. Je horko a větrno, a tak do Moldavy nad Bodvou přijíždím opravdu unavený. Pořízením levných kraťasů se připravuji na Košice, kde nechci dělat ostudu, a dlouho hledám místo k obědu. Nakonec si dávám dvě piva na psychickou podporu a opět halušky.

Moldava je zajímavé město – kolem velké návsi s parkem stojí nízké jednopodlažní domy, kde jsou obchody a služby, a panuje tu docela ruch. Přemýšlím, jestli poslední úsek neujedu vlakem, ale věřím si, že to zvládnu. Plánovaný příjezd do čtyř do hostelu ale určitě nebude realitou.

Po obědě pokračuji přes Mokrance zpět na hlavní silnici a nastává opravdové peklo. Čtyřproudá rovná silnice se stáčí k severovýchodu a mírně stoupá. Jízda je pomalá a velmi únavná. Vpravo se blíží rozsáhlý areál Východoslovenských železáren, který ale naštěstí nepůsobí tak giganticky – komíny ani haly nejsou přehnaně vysoké, i když prostor zabírají hodně.

Město Šaca leží hned vedle železáren. Jeho centrum nezapře poválečnou sorelu, ale není tam nic zvláštního. Z hlavní silnice odbočuji k severu, což je sice delší cesta přes kopec, ale fouká tam mnohem méně.

Ke Košicím sjíždím z kopce od obce Malá Ida. Příjezd z této strany ústí na dálnici s mimoúrovňovou křižovatkou, která je pro cyklisty extrémně nebezpečná, proto volím objížďku polními cestami přes vyhlášené sídliště Luník IX. Nejsem si úplně jistý, jestli je to dobrý nápad.

Luník IX.

Přes předměstí Pereš stoupám loukou k vodojemu a už z výšky vidím paneláky hluboko pod kopcem. Cesta se mění spíš v pěšinu skrz vysokou trávu. Blížím se a pomalu rozeznávám detaily – obraz jako z pravěku. Rozbité domy bez oken, několik čoudících táboráků a spousta dětí, které křičí a pobíhají s klacky v rukou.

Nevím, jestli dělám dobře, ale vracet se zpátky nahoru se mi opravdu nechce. Pěšina v trávě poblíž sídliště spíš končí, a tak se nakonec brodím tou vysokou zelení. A v tu chvíli mě všichni zpozorují. Vzrušení mezi dětmi je okamžité, za mnou se rozbíhá skupinka. Gadžo na kole, to tu ještě neměli.

Chlapci ve věku kolem deseti až dvanácti let jsou nadšení, ptají se, okukují, ale někteří v rukou drží klacky. Volají na mě: „Ujo, daj dve eura.“ Naštěstí se mezi nimi objevují i dva starší snědí kluci, asi patnáctiletí andělé strážní. Ti odhánějí ty nejdrzejší spratky, co se snaží praštit mě nebo kolo klackem.

Radí mi, ať se raději vrátím zpátky, že přes sídliště je to nebezpečné, ale já už se fakt nechci vracet do kopce. „Tak to pořádně rozšlápněte, snad se nic nestane,“ říkám si v duchu.

A jako třešnička na dortu mi spadne v té trávě řetěz. Nahodit ho zpátky není žádná věda, ale když vám do toho píchají klacky…

Loučím se rychle a šlapu dál. Zbytek sídliště projíždím, než se někdo stačí srotit. Ještě cestou do centra mi běží hlavou, jaký jsem to vlastně vůl, že ve svých 42 letech vědomě vlezu přímo do jámy lvové.

Košice

Jeden z hlavních cílů mé cesty – Košice, druhé největší město Slovenska a metropole východu. Už v roce 1999 na mě město silně zapůsobilo svým nově upraveným centrem s potokem uprostřed, které působilo moderně a svěže. Dnes ale vypadá, jako by se od té doby nic moc nezměnilo – polovina potoka je bez vody a koleje tramvaje jsou zaslepené.

Centrum je rozlehlé, tvořené křížem hlavních ulic, na jejichž křižovatce stojí nejvýchodnější katedrála Evropy – taková kompaktní, aby se vešla do náměstí. Exteriér zdobí nádherná krajkovina vrcholné gotiky. Severojižní ulice se rozšiřuje v dlouhé čočkovité náměstí, kde se odehrává veškerý život – kostely, muzea, divadla, měšťanské domy. V přilehlých uličkách najdeš nižší domy a pěkná zákoutí. Východně od centra začíná park, přes který vede živá pěší trasa až k nádraží.

Současné architektury tu moc není, nebo jsem ji prostě minul. Projel jsem i velká sídliště na západ od města – Luník I až Luník VIII. Typická sídliště s množstvím aut a chaotickou barevnou směs humanizací. Uprostřed jednoho sídliště stojí magistrát města – masivní socialistická budova, která ale nikterak nevyniká. Celé okolí je právě v rekonstrukci. Naproti jsou moderní, živější nákupní centra.

Na noc jsem si zamluvil hostel ve Vodní ulici – trefa do černého. Hlavně proto, že tam mají pračku se sušičkou, a já si tak mohl vyprat a usušit své smrduté, vlhké věci. V šestilůžkovém pokoji sice po zhasnutí začal chrápat jeden spolubydlící, ale únava mě přemohla i přes to.

Nízké Beskydy

K večeru se ochladilo a ráno bylo opravdu studené. Východní vítr stále čerstvě fouká, a mně už to včera stačilo. Sedám tedy na vlak a užívám si pohodlnou jízdu. V Humenném mi málem ujede správný vlak, protože značení je nulové. Maďarské nápisy jsou nahrazeny azbukou a rovinu střídají nenápadné kopce.

V Dolných Čabinách je celá zastávka pomalovaná obřími zvířaty, v Medzilaborcích mě vítá Švejk (taky tu vystoupil z vlaku). Překvapí mě nová vlaková stanice a fakt, že toto zapadlé sídlo je okresním městem. Jinak tu najdeš pár odraných administrativních budov a zbrusu nový pravoslavný kostel. Největší dominantu tvoří muzeum Andyho Warhola, místního téměř rodáka (narodil se sice v Americe, ale rodiče měl odsud). Záměr však nepřinesl úspěch a moderní budova chátrá.

Chvíli jedu údolím Laborce, pak se otáčím k západu a začínám návrat zpět. Krajina Nízkých Beskyd je obyčejná, ale milá. Údolí jsou úzká, kopce nízké, a zajímavé je, že zde skoro nenarazíš na jehličnatý strom. Cesta vede vždy dolinou mírně vzhůru nebo dolů. Ve vesnicích stojí pár dřevěných chalup, většina domů je ale nová. Pod slovenským názvem jsou cedule v azbuce, pravděpodobně rusínština a ukrajinština.

Po cestě projíždím obcí Havaj – už při focení cedule se zříceninou JRD v pozadí je jasné, že to není Honolulu. Začíná oblast dřevěných řeckokatolických kostelů – první stojí v Miroli. Na malém kopci nad cestou, s věží nad západním vstupem, s lodí i kaplí zakončenými cibulemi, dřevěnou ohradní zdí vymezující posvátný posvátný okrsek a mohutnými lipami kolem. V Bodružale je vedle krásného dřevěného kostela i úplně nový pravoslavný chrám. Kostely jsou zapsány v UNESCO, pečlivě opravené, ale zavřené. Oblast je opět téměř bez turistů.

Dukla

Za druhým průsmykem sjíždím do údolí Ladomirky, které stoupá k Dukelskému průsmyku. Cesta hrdinů SNP vede těsně vedle hlavní silnice, kde se občas objeví dělo nebo letadlo jako připomínka bojů. Asfalt je rozbitý a jsem tu téměř sám. Obloha je šedivá, fouká chladný vítr a za nevlídného počasí člověk snadněji procítí místo, kde tekla krev.

Stoupání není prudké, nadmořská výška průsmyku je kolem 500 metrů a jeho vrchol je zaoblený. Hlavní památník je působivý – masivní monument z hrubého tmavého kamene, štěrkové pěšinky, skupinové hroby a busty velitelů. Okolí je pusté, ruší jen ruch silnice. Na průsmyku je parkoviště pro kamiony a na polské straně zbytky bývalé celnice. Lesní silnice pokračuje po hranici na kopec, kde se nachází vojensko-historické muzeum s nevzhlednou rozhlednou, ale je pondělí a muzeum je zavřené.

Vrátím se zpět po hlavní silnici, kde je pořádný hukot. Je to zřejmě hlavní spojnice severu s jihem, převážně kamionová – hlavně polské kamiony jedou rychlostí přes sto kilometrů za hodinu, a navíc fouká protivítr. Nic příjemného, ale jedu z kopce, takže to alespoň dobře klouže.

Dřevěný kostelík za dřevěnou ohrádkou ve Hunkovcích působí v hluku jako z jiného světa. Na rozcestí před Svidníkem stojí nejznámější dukelský památník – sovětský tank taranující německý tank. Čekal jsem ho nahoře na Dukle, ale stojí zde u ústí tzv. Údolí smrti.

Horný Šariš

Konečně opouštím frekventovanou silnici a projíždím Svidníkem – nevelkým, ale moderně působícím okresním městem. V centru najdu typickou slovenskou pěší zónu z 90. let a naproti náměstí stojí administrativní budova s mohutnou sochou Ludvíka Svobody. Objevuji příjemnou hospodu se Šarišem, ale vaří zde jen lehké občerstvení. Na pořádný oběd je tu jediná dražší restaurace Vermex.

Západně od centra je park s modernistickým vojenským muzeem ve tvaru šroubovice a klasický památník rudoarmějcům – široká travertinová schodiště, sousoší a obelisk uprostřed.

Cesta na západ vede dlouho a pozvolna mírně do kopce proti toku říčky Ondavy. Krajina zůstává stejná – mírná dolina, kolem kopce porostlé listnatými lesy. Ze sedla za obcí Šarišské Čierne se konečně na chvíli otevírají výhledy na okolní lesnatá, hrbatá pohoří. Pak následuje dlouhý sjezd přes Andrejovú do údolí řeky Toply. Tady také končí oblast, kde se používá azbuka v názvech obcí.

Bardejov

Nejdřív projíždím průmyslovým předměstím, než se dostanu do historického Bardejova. Město působí díky přesnému urbanistickému uspořádání jinak než ostatní hornouherská města – domy stojí v pravoúhlém obdélníku kolem náměstí, které dominuje strohá gotická radnice. Přijíždím kolem šesté večer za chladného a šedivého počasí, právě začíná mše v kostele sv. Egídia, kterou slyším i na náměstí.

Další památkou jsou mohutné hradby s branami a barbakány, kolem nichž vzniká nový park se zpívající fontánou. Turistů je tu málo. K jídlu nacházím jen kebab.

Večer vyrážím na západ, vítr ustal a cesta po hlavní silnici přes údolí Ondavy je snesitelná. Za vsí Malcov odbočuji do bočního údolí se žlutou značkou, ale narazím na cikánskou osadu a raději pokračuji dál po hlavní silnici, která stoupá lesním žlabem do sedla.

Stan stavím nad hřbitůvkem na hlavním evropském rozvodí ve výšce 660 m, čeká mě chladná noc.

Zamagurie

Ráno sjíždím do údolí Popradu, přejíždím řeku po pěším mostě a jedu klidnými cestami. Nad řekou stojí Plavečský hrad, z jehož vrcholu je pěkný výhled na široké údolí a okolní kopce, které směrem na západ postupně rostou. Zřícenina se opravuje. Dál pokračuji po hlavní silnici. Na východním Slovensku je zajímavý počet kostelů – ve vesnicích bývají často dva až tři, např. katolický a evangelický, někde pravoslavný či řeckokatolický. Nové kostely, třeba v Plavnici, ale architekturou nijak nevynikají.

Stará Lubovňa

Blížím se ke Staré Lubovni a v tu chvíli mě zaskočí píchnutá duše. Zastavuji u silnice a sundávám bagáž. Duše je propíchnutá vedle ventilku a lepím ji, ale neúspěšně. Kolem prochází místní Romové, jeden mi radí koupit novou duši v obchodu u náměstí. Dávám mu dvě eura a jdu pro novou duši, která stojí osm eur. Oprava se daří a jsem rád, že se to stalo právě tady.

Staré Město je typicky slovenské – malé historické náměstí s patrovými domy a kostelem, živá pěší zóna a obytné čtvrti. Obědvám v salaši U Franka, která nabízí slovenské speciality a je plná lidí – první místo, kde je cítit turistická atmosféra.

Na kopci nad městem je rozsáhlý hrad s částečně zachovalými i zřícenými částmi. Byl správním centrem oblasti, která střídavě patřila Uhrám i Polsku. Z hradu jsou krásné výhledy na údolí Popradu a vzdálené Levočské vrchy i Tatry. Ve skanzenu jsou dřevěné chalupy včetně malovaného kostelíka, kde kupuji suvenýry – hrníček a med.

Návrat domů se blíží a zde potkávám první větší počet turistů, přesto je místo stále klidné.

Pieniny

Opouštím Starou Lubovňu a v Kamience si v typickém československém nákupním centru kupuji svačinu. Slunce konečně vysvitlo. Stoupám k Stráňanskému sedlu, odkud jsou vidět špičáky Pienin. Z prudkého kopce odbočuji ve Velkém Lipníku na cestu do národního parku Pieniny. Kopec je náročný, musím často odpočívat, ale v Lesnickém sedle mě čekají krásné výhledy na zelené louky a jehličnaté lesy. Sedlo má i bufet.

Sjezd do údolí je strmý a vyžaduje pozornost. Lesnica je turistická ves s hotely a davy mladých lidí. Za vesnicí začínají vysoké bílé skály a soutok potoka s Dunajcem působí dramaticky. Těším se na projížďku po stezce podél řeky, ale cesta je kvůli rekonstrukci zavřená. Rozhoduji se přesto jet – musím přebrodit potok, projít roštím a překonat ploty, což je namáhavé, ale údolí je nádherné. Dunajec teče bystře, plují po něm pltnici s turisty a kolem jsou prudké svahy se skálami osvícenými večerním sluncem.

Na konci kaňonu je Červený Kláštor – autentický středověký komplex s původní dlažbou, který večer bez lidí působí magicky. Naproti jsou moderní ubytovny a přístaviště pltníků. Přes řeku vede nová lávka do Polska. Odloučené a dramatické vápencové kupy Pienin se pomalu vzdalují, když jedu dál na západ.

Polsko, Dunajec 

Přes polský výběžek mířím na Oravu. Hned za hranicí začínají přehrady – nejdřív vyrovnávačka, pak sypaná hráz Čorštýnské nádrže pod hradem Niedzica. Silnice vede přes kopec s vesnicí Falsztyn, kde ještě před devátou večerní funguje obchod – to je Polsko jiné. Z vrchu je výhled do široké Podhalanské roviny na západ. Táhlým sjezdem sjíždím dolů. Dnes kvůli defektům a uzavírkám ujíždím málo, tak večer ještě jezdím, dokud jde. V Debně stojí krásně opravený a nasvícený dřevěný kostelík, snad za dne přístupný. Najíždím na cyklostezku podél Dunajce a brzy nacházím místo k odpočinku. Stavím stan a piknikuji s výhledem na řeku a osvětlené stráně hor Gorczan. Koupání jsem plánoval, ale strmé břehy, rychlý proud a chlad mě odradily.

Podhalie

Ráno vyrážím bez snídaně, konečně po dlouhé době jedu po vyhrazené cyklostezce podél řeky. Asfalt je hladký, odpočívadla moderní – najednou jsem v civilizovanějším a rušnějším kraji, kde se hodně staví. Okolí řeky je hustě osídlené, velké vesnice s novými domy střídají pásová políčka, typická pro nezkolektivizované Polsko.

Dojíždím do Noweho Targu, metropole regionu na soutoku ramen Dunajce. Centrum se rozkládá okolo čtvercového náměstí s radnicí. Náměstí je živé a nově upravené, zaujme zvláštní socha kozy s kuželovitým tělem. Nakupuji výborné pečivo a snídám. Hlavní kostel je modernistický cihlový s působivým sousoším Poslední večeře v presbytáři.

Po městě pokračuji po cyklostezce, která vede nejdříve lesem, pak přes louky a vesnice v rovině. Zákruty jsou mírné a mostky připomínají železnici – což také je, jde o těleso zrušené trati. Potkávám cyklisty i běžkaře. Kolem vznikají hotely a penziony v horském stylu s černými střechami a vikýři. Pole jsou většinou zarostlá trávou.

Přes bývalý železniční most přejíždím Černý Dunajec, bývalá vlaková zastávka v Podczerwonem je teď hezkým občerstvením. Stezka stoupá k hranici a otevírají se výhledy na polské a západní Tatry na jihu a Babí horu na severu. Cesta byla příjemná – slunečno, mírný vítr, zelená tráva, krásná projížďka.

Slovensko – Orava

Po přejíždce na Slovensko končí stálé stoupání a začíná stejné plynulé klesání. Bývalá vlaková zastávka je v rozvalinách, stezka nová, ale bez infrastruktury. Krásná příroda, hlavně mokřiny v nivách potoků. Nad Lieskem poslední výhledy na Tatry, oravskou přehradu a vesnici s políčky na svazích.

Sjezd do Trstené – náměstí slouží jako parkoviště, kostel má zvláštní helmicovou věž. Slunce pálí, čas na oběd – v hotelu Roháč je rychle, levně a milá obsluha. Z Trstené mírně zpět přes kopec k oravské přehradě, vidět hlavně kempy, ale z betonové hráze známé ze šedivé desetikoruny pěkný výhled.

Přes most k Námestovu – koupaliště jako amfiteátr, lidí víc, ale koupu se sám. Slunce zapadá, přichází déšť. Při přestávce pod střechou u supermarketu čekám, až zmizí, a vyrážím do mokra a provozu.

Před Lokcou odbočuji z hlavní, přijde přeháňka. Údolí Biele Oravy je typické – stoupání nejprve neznatelné, pak mírné a nakonec výrazné, jiná cesta není. Vesnice jsou nové a staví se, kdysi chudý region dnes působí živěji než východní nížiny. Na konci údolí Oravská Lesná s moderním kostelem, vesnice končí až na sedle Oravské Magury.

Za sedlem stoupání pokračuje, z úbočí je vidět déšť v údolí, je chladno. Sedlo Jamy (950 m n. m.) je nejvyšším bodem celé cesty.

Kysuce

Výjezd z Oravy byl mírný, ale sjezd na Kysuce dlouhý a prudký. Nová široká silnice s mohutnými svodidly vede dolů do údolí, odkud je pěkný výhled na kopce Kysuc a v dálce Malou Fatru. Na úbočích dominují smrkové monokultury. Ruce mi při brzdění skoro tuhnou.

Sjezd končí v potoční vesnici Vychylovka, kde začíná déšť. Naštěstí je tu zastávka, kde kupuji místní korbáče a parenice jako suvenýry. Déšť se zhoršuje, u místní hospody se schovávám, kde k pivu jím chipsy a pozoruji nehybnou oblohu plnou mraků. Po hodině, když déšť slábne, vyrážím dál, ale nohy mám hned mokré.

Kysuce jsou hornaté a lesnaté s mnoha údolími, kde vesnice navazují jedna na druhou. Zástavba je většinou nová, úbočí porostlá smrkovými monokulturami. Cesta mírně klesá, takže to jde dobře – projíždím Novou Bystricí, Starou Bystricí, Klubinou, Zborovem a pak průmyslovým údolím Kysuce s dálnicí a železnicí.

Čadca je typická slovenská klasika – porevoluční pěší zóna, rozpadlé fórum u domu kultury a moderní supermarkety za řekou. Před zavíračkou dělám poslední nákup a vyrážím k hranici.

Údolí je silně urbanizované, takže kempování není kde, a tak mě čeká prudší kopec přes Milošovou. Silnička na hranici je úzká. Na sedle jsou zbytky pevnosti Šance, o kterou se pečlivě starají. Recepce je moderní, hradby udržované a já stavím stan v hradním příkopu. Romantika! Před spaním si užívám pohled na světla Třinecka v noční tmě. Navzdory deštivým přestávkám jsem dnes ujel 150 km a dojel od Dunajce až do Česka.

České Slezsko

Místo je turisticky zajímavé, tak vstávám brzy. U stanu potkávám černožlutě skvrnitého mloka – v přírodě jsem ho nikdy neviděl. Nikam nespěchá. Z pevnosti je krásný výhled na obě strany hranice, kopce halí mlha.

Sjezd na českou stranu je mírný. Obec Mosty u Jablunkova je téměř nekonečná. U Jablunkova se Beskydy rozevírají do hustě osídlené slezské roviny, kde obce plynule navazují až do Třince. Ostravsko má pověst zaostalého kraje, ale tady domky září – opravené, s květinami a novými zastávkami.

Třinec má typickou socialistickou urbanistiku – široké třídy v pravoúhlé síti, bloky domů a zelené dvory. Upravené náměstí zakončuje dům oceli a dům kultury. Na zastávce mě pobaví nápis „Třinec i ty“. Třinecké železárny jsou impozantní – projíždím pod rezavými vysokými pecemi s komíny a žebříky, doslova průmyslovými mastodonty.

Z Třince jedu přes chaotické předměstí rodinných domků k lesům a polím na úpatí Beskyd. Cesta je klidná, vlevo svahy hor, vpravo výhled do nížiny. Projedu rozsáhlý průmyslový park v Nošovicích, pak hustou urbanizaci s navazujícími obcemi.

Nakonec dorážím do Frýdku-Místku, pestrého města s bohatou historií, dynamickým průmyslem a kontrasty socialistické přestavby i moderní doby. Velké třídy, průmyslové stavby, rozsáhlá sídliště kontrastují s historickými jádry měst – menšími, zdobenými a upravenými.

Zajedu na soutok Morávky a Ostravice, obdivuji malované podchody v Místku, a pak spěchám do Ostravy na vlak.

Ostravsko

Z Frýdku-Místku do centra Ostravy vede bezpečná a pohodlná cyklostezka podél řeky Ostravice. Cestu téměř nevnímáte jako město – okolí je zelené, komíny a výsypky jsou vidět jen z dálky. Navíc je to mírně z kopce a často i po větru. Cyklistů je tu dost, projet lze i celé město podél řeky. Pak už stačí jen dojet na hlavní nádraží. To je pro letošek vše.