Pár století po tom, kdy bývala Kambodža jednou z nejvýznamnějších říší asijského kontinentu, pár desetiletí po khmérském teroru, otevírá se tato země světu. Rozhodně nabízí víc, než kamenné pamětníky historie v Angkor Watu.
„Policejní“ směnárna
Procházím hraničním městem Poipet. „Hledáš něco?“ ptá se mě policista, když vidí, že se koukám po krámcích obou stran ulice. „Hledám směnárnu.“ Odpovím tak, jako bych se sám ptal o radu. „Nasedni, zavezu tě tam,“ říká policajt a startuje motorku. Zajeli jsme ke krámku na kraji města. S jeho majitelem se evidentně znal. „Tady si můžeš vyměnit peníze.“ Majitel bere kalkulačku, vyťuká kurz a ptá se, kolik dolarů budu měnit. Podívám se na displej a pak zamračeným pohledem rovnou na policistu. Takovým označením, které se mu dostalo, jsem ještě nikdy „strážce zákona“ neoslovil. Otočil jsem se a naštvaným krokem mířil zpět.
Na korbě náklaďáku do Siem Reapu
Peníze jsem vyměnil jinde a vydal se na konec města. Zastavilo mi nákladní auto. Na korbě už jelo pár dětí. Jeli jsme kamenitou a velmi prašnou cestou plnou děr. Celou cestu jsme se drželi pevně bočnic a děcka měla legraci z toho, jak to s nimi cloumá. Do města Sisophon jsme dorazili zaprášení jako havíři. U rozcestníku jsem odbočil směrem na Siem Reap.
Siem Reap, jež je výchozím městem k návštěvě starobylého chrámového města Angkor. To bylo mezi devátým až třináctým stoletím centrem khmérské říše. Většina z toho, co dnes patří Thajsku, Laosu a Vietnamu bylo tehdy součástí Kambodže. Angkor je největším turistickým magnetem země. Siem Reap má malé mezinárodní letiště a většina návštěvníků Kambodže nespatří mimo Angkoru nic jiného.
Do Angkoru zadarmo
Chrámový komplex je od města vzdálen osm kilometrů. Na rozloze mnoha čtverečních kilometrů jsou chrámy, ruiny a paláce, jež se dají zařadit do galerie divů světa. Prohlídka Angkor Watu není záležitostí jednoho dne. Není ani záležitostí lacinou. Pronájem motorky s řidičem není nejlevnější a samotný vstup na dva až tři dny stojí mnohem více peněz, než kolik si vydělají běžní lidé ve městě za celý měsíc.
Začal jsem řešit, jak navštívit tyto fantasticky výjimečné a výjimečně fantastické stavby bez toho, aniž by to překročilo můj denní rozpočet. Také jsem musel najít způsob, jak toto své počínání vysvětlit Mirku Dušínovi a mému deníčku tak, abych nebyl nazýván plantážníkem a darebou. Vysvětloval jsem to nějak takhle: Výše vstupného pro cizince je nehoráznost sama o sobě. Soukromá organizace, jež má tyto příjmy na starosti, je úzce napojena na vládní špičku. Z vybraných milionů nepřipadá nic na restaurování a ochranu památek. Paláce s obrovskou historickou hodnotou byly a jsou vykrádány. Není to tak dávno, kdy na území Thajska byla zajištěna nákladní auta se sochami, artefakty a skulpturami z Angkoru. Rozkrádání a pašování v takovém rozsahu by nebylo možné bez tichého vědomí vládních a armádních vůdců.
Dobrodružné nocování
Dostat se v noci do komplexu problémem nebylo. Před každým objektem během dne lelkují kontroloři, ale na ty se stačí usmát a zeptat se, jak se daří. Nikdo nepočítá s tím, že by šel někdo drze hlavním vchodem bez speciální povolenky, na níž nesmí chybět krom osobních údajů ani povinná fotografie. Málem jsem si však zadělal na průšvih, když jsem se při vycházení otočil a vrátil se udělat ještě nějaký snímek. Hned byl u mě neuniformovaný strážce, žádající předložení lístku. Uf, tak tak jsem se vyvlékl. Pokuta je velká.
V areálu jsem tajně kempoval dvě noci. Pěšky jsem obcházel památky. Pokud člověk nevnímá davy turistů, dá se lehce nasát fenomenální atmosféra tohoto místa. Místa, odkud se řídil chod jednoho z největších asijských impérií. Pomalým stopem jsem se vydal směrem k hlavnímu městu.
Fotografující lovec
V podvečer, kdy sluneční paprsky barví vše do hřejivých tónů, se procházím podél řeky. Pokud je možnost, tak si těžký batoh pro tyhle chvíle lovu dobrého světla někde odložím. Nalehko se procházím a snažím se vnímat krásno, které je v poledním ostrém slunci neviditelné. A nepřestávám být lovcem. Nečekaně přicházím do míst, kde je přede mnou úlovek dne. Přicházím pomalu a obezřetně. Už mne zaregistrovaly. Dvě nádherné mladé dívky se přišly koupat. Chodí sem denně v dobu, kdy slunce sahá po posledních nábojích.
Jenže obvykle je přitom nikdo nefotí. Měl jsem atraktivní objekt, ideální světlo, jednoduché a klidné pozadí. Chyběla jen přirozenost dívek. Jejich zbytečný stud je teď mým nepřítelem. Chci ulovit, ale zároveň nezranit. Oddaluji hledáček od oka. Zvedám ruce s foťákem nad hlavu, jako zvedá ozbrojený muž zbraň, když demonstruje svou vůli neútočit. Gesto zabralo… Pomalým přibližováním a oddalováním foťáku od oka se domlouváme na podmínkách. Respektuji hranici, kterou naznačily. Začínám fotit. Rozrušení je oboustranné…
Po pár snímcích dívky berou mísy s vypraným prádlem a míří k domovu. Ještě se otočí a z povzdálí krátce zamávají. Já pokračuji dál při řece. Čas vymezený zapadajícím sluncem se chýlí ke konci. Překrásný úlovek. Dorazil jsem k předměstí Phnom Penhu. Je sychravé dopoledne. Míjím svatební průvod. Ženich přichází k nevěstě. Předává jí naaranžovaný podnos s květinami. Oba jsou ve zlatém. Oni vcházejí do chrámu, já pokračuji v chůzi.
Rudí Khmerové
Kambodža není jen zašlá sláva dávné khmérské říše. Je tu i novodobá Kambodža, zjizvená Rudými Khméry. Nelze se nezmínit i o tomto krví prosáklém „fenoménu“.
V roce 1975 se dostal k moci ultralevicový maniak Pol Pot. Měl se začít psát rok nula. Ten se zapsal nesmazatelně. Nastalo období apokalyptické genocidy. Na dva miliony lidí bylo umučeno a popraveno. Až vojenská intervence vietnamských vojsk v roce 1979 ukončila toto šílené běsnění.
Pol Pot se stáhl se svými Rudými Khméry do hor, odkud vedl válku proti státním vojskům a civilnímu obyvatelstvu. K největším bojům došlo v letech 1990 až 1995. Rudí Khmérové položili po zemi na deset milionů min. To je mnohem více, než jaký je počet obyvatel. Poslední oddíly Rudých Khmérů se už vzdaly a stát vyzval lid k odevzdání zbraní. Kambodža však stále zůstává na špici seznamu zemí s největším počtem nezneškodněných min.
Strach všude kolem
Po zemi se rozrostla rehabilitační centra pro oběti, jimž miny utrhly končetiny. V méně osídlených částech země budou ještě dlouho upozorňovat cedule na přítomnost tohoto nebezpečí.
V Phnom Penhu jsem navštívil známé Vězení č. 21. Tato bývalá vysoká škola byla po nástupu Rudých Khmérů přebudována na vězení. To bylo konečnou stanicí. Svíral se mi žaludek, když jsem viděl mučicí nástroje a tu spoustu černobílých fotografií. V jedné místnosti je i mapa Kambodže sestavená z lidských lebek. Dnes už není návštěvníkům přístupná. Kdo nebyl umučen ve věznici, byl odvlečen na popravčí pole za městem.
Do smíchu mi nebylo ani večer, kdy jsem se snažil najít bezpečné místo pro táboření. S blížící se tmou se do ulic vkrádal i stísněný pocit strachu. Všechna vrata a vchody jsou zavřeny, v přízemních oknech jsou mříže, okolo benzinových pump jsou roztažené a řetězy semknuté mobilní bariéry, v nichž jsou vypuštěni agresivní psi. Kdo nemusí být na ulici, tak tam není.
Nepřátelské město
První noc jsem zašel do vlakové čekárny. Tam pod moskytiérami už polehávali lidé, kteří tam evidentně spí pravidelně. I já jsem si roztahoval svou moskytiéru, když ke mně přistoupil „hlídač“. Začal si říkat o peníze za přespání. „A tihle všichni ostatní lidé také platí?“ ptám se nevěřícně. „To jsou Kambodžané, ti tu spát mohou.“ Řekl dost nepřátelským a agresivním tónem, jímž dal jasně najevo, že mám zaplatit nebo se klidit.
Podobně vstřícných situací jsem zažil v hlavním městě více. Jednou jsem byl nucen použít na svou obranu i pepřový sprej. Doposud jsem ho ještě nepoužil… Je dobré vědět, že funguje. Celkem bezpečně jsem se cítil, když jsem kempoval v podloubích mezi rikšáky, kteří pospávají ve svém prostředku obživy.
Smlouvání s pošťáky
Zajímavou příhodu jsem zažil na hlavní poště. Podávám paní za přepážkou dopis a žádám známku. Ona na kalkulačce vyťuká částku 6500 rielů. „To je trochu hodně za známku, ne?“ opáčím nevěřícně. Částku opravila na 5500 s tím, že se překlepla. „I to se mi zdá stále hodně. Kolik ta obálka váží?“ Položila ji na váhu: „Dvacet gramů.“ „Tak to by měla být základní sazba, neměla?!“ O základní sazbě jsem však vůbec neměl ponětí. Pracovnice vzala kalkulátor potřetí a vyťukala částku 2500 rielů. Za tento jednodolarový rozdíl je možné mít pokojík v levném hotýlku.
Podávám obálku druhou, mnohem těžší. Zvážila ji a řekla si o částku 39 700 rielů. Po předchozí zkušenosti jsem si vyžádal oficiální tabulky pro kontrolu. Ukazuji jí, že za danou gramáž mám platit jen 33 400 rielů. S ledovým klidem přikývla, že mám pravdu.
Tím to ale nekončilo. „Chtěl bych tuto zásilku zaregistrovat.“ Sebejistě mi oznamuje, že to přijde na 2,5 dolaru (ty se zde používají jako paralelní měna). Bez přemýšlení jsem si vyžádal ceník služeb. Nakonec jsme se dohodli na 1,5 dolaru. Když mi podávala známky k nalepení, ještě mi zkoušela vydat méně známek, než za kolik jsem zaplatil.
Špatná charita
V místech, kde místní přicházejí do styku s „bohatými“ cizinci, je podobné počínání i pochopitelné. Akceptované by však být nemělo. Byť se jedná „jen“ o pár dolarů. Taková nesprávná „charita“ jen ničí charakter lidí a ztěžuje cestu těm, kteří tudy budou procházet po nás. Při cestování se zbytečně nemusí demonstrovat „bohatství“ západního světa.
Phnom Penh má pěknou koloniální atmosféru. Do roku 1955 byla Kambodža ve Francouzské unii. Nádherné jsou také buddhistické chrámy. Mnohé z nich však jsou nepřístupné. Nechtěl jsem věřit, že i za bílého dne se bojí vykradení.
Na Mekongu
Z hlavního města jsem se vydal do severovýchodní oblasti země. Neodmítl jsem večerní pozvání v malé vesničce do domácnosti na přespání. Předtím jsme si však dlouho do noci prohlíželi fotografie, pohlednice a obrázky z domoviny, jež pro takové případy sebou vozím. Já jsem si prohlížel zase jejich rodinné album. Strávili jsme společně velmi milý večer při petrolejové lampě.
Pozorování delfínů
Asi 16 kilometrů odtamtud je vesnička Kampi. V jejím okolí je Mekong dostatečně hluboký, aby se tam zdržovali říční delfíni. Díky minimálnímu provozu jsem měl pěknou procházku. Určitě to stálo za to. Pozorovat vzácné sladkovodní delfíny plavající kousek od břehu bylo vzrušující. Zůstal jsem u řeky ještě dlouho po západu slunce.
V minulosti bylo v řece delfínů mnohem více. Jenže v době občanské války byli loveni jako jeden z mála zdrojů obživy. Jejich počty byly zdecimovány a hromadným vybíjením se natolik snížily, že dnes patří k velice ohroženým druhům.
Z Kratie jsem plánoval navštívit horskou oblast Sen Monorom ležící v pohraničí s Vietnamem. Mnoho hodin jsem čekal na malé prašné silničce, která nebyla ani vyznačena na mapě, až něco pojede. Jelo. Naskočil jsem na korbu nákladního auta. Daleko jsme však nedojeli. Do hodinky jsme stáli pro poruchu. Tu se řidičům nepodařilo opravit. Do Sen Monorom tedy nepokračovali. Nic dalšího už tím směrem nejelo. Musel jsem se vrátit.
Na návštěvě u mnichů
Procházel jsem okolo malého dřevěného chrámu, u něhož žilo asi dvacet noviců a mladých mnichů. Ani tentokrát jsem nebyl odmítnut, když jsem se zeptal na možnost umytí u jejich studny.
Párkrát mi byla nabídnuta i možnost přespání v přístřeší s mladými mnichy a novici. Osobně je mi pohodlnější kempovat venku. Kluci jsou totiž vždy natolik zvědaví a zvídaví, že jsou schopni se vyptávat celou noc a občas nezaregistrují, že už mám oční víčka „podepřená sirkami“. Bylo by arogantní, neférové a neslušné tyto večery odmítnout. Rozhovory s těmi staršími, kteří už nezápasí s první lekcí angličtiny, bývají zajímavé i přínosné.
Směr Vietnam
Vrátil jsem se do hlavního města a nasměroval svou cestu k hranicím. Do hraničního města Bavet mne svezli pohraničníci. Tam jsem musel zůstat přes noc. Vízum do Vietnamu mi začalo platit až od následujícího dne.
Na tržišti, kde jsem si ráno obstarával snídani, jsem se setkal s milou drobnou dívkou. Z očí jí koukalo přátelství. Rty měla plné jako africká žena, ale promlouvaly ke mně jen krátce. Snad náhoda tomu chtěla, že jsme se potkali později znovu. Tentokráte už nespěchala. Oba jsme měli čas a snažili se naznačit, že bychom jej mohli strávit třeba společně. Neodmítl jsem pozvání domů na kafe. Vždyť hranice je otevřena až do večera.
Když jsem se loučil, cítil jsem, že se do Kambodže ještě zřejmě podívám (a rád). Teď jsem však měl nejvyšší čas zamířit k hranici. Po necelém roce na cestách jihovýchodní a východní Asie jsem znovu předkládal kambodžskému úředníkovi svůj pas pro vstupní razítko…
Nejširší nabídku průvodců a map Kambodži (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
V místech, kde místní přicházejí do styku s „bohatými“ cizinci, je podobné počínání i pochopitelné. Akceptované by však být nemělo. Byť se jedná „jen“ o pár dolarů. Taková nesprávná „charita“ jen ničí charakter lidí a ztěžuje cestu těm, kteří tudy budou procházet po nás. Při cestování se zbytečně nemusí demonstrovat „bohatství“ západního světa.
…
Nedávno se tady rozhořela poměrně rozsáhlá diskuse zahájená příspěvkem o Bali. Takže jenom pár drobných čísel na téma nekazit charaktery domorodců – budou sice z Indonésie, ale obecně platí i pro jiné země
státní školství je za trest, takže soukromé školství jako alternativa – zápis , pouhý zápis do soukromé základní školy stojí 40 000 korun, k tomu každý měsíc další 4 000 kč školného, zápis do soukromé střední školy 50 000 kč, zápis na lékařskou fakultu přes půl milionu ..jak v debatě o Bali napsal přesně martin t., diskutující tohle nezajímá, je zajímá hlavně, jak utratit co nejmíň peněz a nezkazit tak domorodcům charakter, abychom denně nemuseli utratit víc než stojí české noviny nebo jedno pivo. alespoň nám pak zbude na kambodžanku se rty plnými jako africká dívka
Doporučuji diskutujícím přečíst si celou knížku autora,ukázka je trochu vytržena z celkového kontextu.Dozvíte se z ní o jeho cestovatelské filozofii, proč spí pod širákem,proč stopuje,že neletěl do Asie letadlem. Možná mi pak mnozí dáte za pravdu, že autor se ničím nevychloubá,na nic si nehraje, ani trochu se netváří povýšeně. Naopak, jeho knížka je plná poetické pokory ( nebo pokorné poetiky?) a dobře se čte. Převládají v ní vzpomínky na příjemná setkání a snaha o co nejnižší náklady cesty není leitmotivem celé knížky.A že v autorovi zůstaly zbytky svědomí a charakteru, svědčí pocity jeho viny a potřeba zpovědi Mirkovi Dušínovi ohledně nezaplacení vstupného.:-)
A dále:Co pro jednoho má smysl, to se druhému zdá nesmyslné, co je pro jednoho normální, je opakem pro druhého.A v naprosté většině případů je cestování příběhem 1 cestovatele, je to spotřeba jednotlivce jako každá jiná.
A nakonec: vy, kterým je cca 35 a více, vzpomeňte si na dvojí ceny po revoluci u nás, kdy tenkrát o hodně bohatší turisté ze zemí na západ od nás platili několikanásobně vyšší ceny za stejné produkty( hlavně služby) než my, domácí. Bylo to snad správné a morální? Dle mého to bylo okrádání cizinců, stejně jako se stále normálně okrádají západní turisté třeba v Kambodži. A proč by se měl nechat autor článku dobrovolně okrádat?!
S tímto bych si dovolil souhlasit zase já.
slevy pro důchodce a studenty jsou taky vlastně dvojí ceny (rovněž reagující na různé ekonomické situace jiných zákaznických skupin) – ty jsou OK?
není stejná čuňárna, když turista/cestovatel nezaplatí za chrám, jako prachsprosté okrádání turisty na poště či ve směnárně?
to jen tak pro zamyšlení…není míněno osobně, jelikož…nechť hodí kamenem ten, kdo byl vždy Mirkem Dušínem
Slevy z ceny poskytuje výrobce, tvůrce, poskytovatel produktu dobrovolně na úkor svého zisku z různých důvodů, proto v tom nevidím problém a jsou OK. Dvojí, několikanásobně vyšší ceny pro „bohaté“ jdou na jejich úkor. Proto je pokládám za nesprávné.
A kde je hranice správnosti či nesprávnosti, slušnosti či neslušnosti, morálnosti či nemorálnosti při placení či neplacení na cestách světem? Myslím, že je to ten moment, když při předem jasně prezentované ceně jeden utrpí újmu za poskytnutý nezaplacený a druhý neoprávněný prospěch za chtěný, vyčerpaný a nezaplacený produkt. Čili spaní pod širákem, nebo v zavšivených levných ubytovnách je pouze a jen věcí turisty/cestovatele, který ubere na nárocích a ušetří. Není nikomu dlužen. Naopak, nezaplacením vstupného nebo spaním v kempu načerno se čerpají nezaplacené služby a člověk zůstává dlužen. I v případě přemrštěné ceny ( údajně Taj Mahal je 40-násobně dražší pro cizince, než pro domácí), bohužel. To je záležitost být schopen a ochoten akceptovat cenu .
Případné přespávání v rodinách či autostop nepokládám za nesprávné a za žebrání, jak tady někde zaznělo, protože hostitel se k pozvání rozhodl dobrovolně. Tady je samozřejmě vhodné se nějak revanšovat, ale není nutné, aby to byly peníze.
Na závěr: Prima, pokud je u nás takové procento Mirků Dušínů, jak to vypadá v této diskusi.
Jedna lezecká stěna má např. levnější vstupné pro ženský – sleva nebo „nemorální“ dvojí cena? … spíš klasická ekonomicky motivovaná reakce na nenaplněnou kapacitu dámské šatny (zatímco mužská praská ve švech)
Myslím, že tatáž stěna má levnější vstupné „mimo špičku“. Opět ekonomicky motivovaná reakce kvůli optimálnímu využití kapacity.
slevy pro důchodce a studenty jsou klasické dvojí ceny akorát to někdo nazval slevou. Je to ale reakce na ekonomické postavení různých skupin se snahou ekonomického prospěchu z lépe využitých kapacit.
jinak i „klasickou“ slevou obchodník taky sleduje ekonomický prospěch (potřebuje se zbavit zboží, které překáží ve skladu a ušetřit tak za sklad; minimalizovat ztrátu ze zboží, co nejde na odbyt; přilákat nové zákazníky atp.)
Sečteno podtrženo: i když někdo dává slevu sleduje tím především vlastní prospěch (stejně jako když zavádí dvojí ceny), takže rozdíl mezi dvojí cenou a slevou pro určité zákaznické skupiny je pouze název (nebo úhel pohledu?)
s ostatním souhlas 🙂
Nevím o tom, že by byl pojem “ dvojí cena“ nějak ekonomicky definován,nechci se pouštět do ekonomie jako vědy, já tím myslela přemrštěnou, několikanásobně vyšší cenu pro „bohaté“ cizince, než je cena obvyklá, kterou považuji za nesprávnou. Můžeme to třeba nazvat přemrštěnou přirážkou.Proto je pro mě sleva z ceny něčím jiným. A že sleva není zadarmo a v konečném důsledku se poskytovateli vyplatí, je stará známa pravda:-). Ale slevou se neoškubáva nedobrovolně bohatý turista.
Ještě bych měl jednu poznámku k celkem nemístné pokrytecké poznámce:
… alespoň nám pak zbude na kambodžanku se rty plnými jako africká dívka.
Pokud je mladý zdravý kluk, tak dlouho na cestách, tak má přirozeně určité potřeby. Pokud ovšem není mnich, to je pak jiná.
To si to měl dělat rukou? Já bych si to rukou určitě nedělal!
Zdeněk
Já nevím, jak cestovatelé, ale turisté v takových případech obvykle souloží. Kambodžská dívka s plnými rty, vidíte, Zdeňku, nebylo by mnohem zajímavější si číst o tom, jak žije, co si myslí , o čem sní , místo popisů, kde jsem se hádal o peníze. a ještě poznámka k vaší poznámce, kdybyste nediskutoval, jako jeden z mála nebo vůbec jediný, ad hominem , možná byste lépe rozuměl, o čem ostatní píší. Ne , dvactekrát v PP opravdu není žádná frajeřina, z Kolína se do Prahy taky asi dostanete častěji než z Košic, pak třeba také nebudete to místo popisovat jako lokalitu, kde musíte mít pepřák. ale abyste tomu opravdu rozuměl autor je sympaťák, kdyby měl cestu kolem střechu nads hlavou bych mu nabídl, nebyl by první , ani poslední – pozor, maloměšťáky neberu. takže řeč je o textu
a v něm je na můj vkus moc debat o tom, kde mne kdo natáhl nebo kde jsem se hádal o peníze, t azemě se mi trošku ztrácí, ale třeb ato je opravdu v jiných kapitolách. romanovi štěstí na delší cesty, za ten angkor do pekla nepůjde, toli místa tam zase nemají.howgh
Vážený pane, či příteli. Omlouvám se za možná nemístnou poznámku, kterou jsem do diskuse vložil: že jsem byl 20 × v…, která tam přibyla spíše v návalu emocí.
Vaše diskuse mi připadla, na rozdíl od ostatních, hodně tvrdá, ale za to věcná a ze znalosti věci hodně spravedlivá. Moje poznámka o africké dívce, měla spíše celou věc odlehčit a podívat se na ní s humorem mi vlastním.
Také souhlasím s tím, že je mnohem krásnější psát o pocitech a životě lidí, než hádkách o penězích …
Za to by se však autorovi měl dát palec dolů, a ne mu nadávat do zlodějů a srovnávat ho se zbojníkem a flákačem.
Za ostatním si stojím. S pozdravem Zdeněk
Ještě doplnění: … na druhém břehu, jsem nepochopil jako místně, ale spíše z jiného úhlu pohledu či filosofie na danou věc. Takže ještě jednou omluva.