Naše redakce vám jde příkladem a cestujeme, jak jen to jde 🙂 Naše kolegyně Tereza se letos na jaře vypravila do Kambodži, přečtěte si krátký rozhovor o tom, jak se jí tam líbilo a co určitě stojí za vidění.
Proč ses vlastně vydala do Kambodži a proč by se do ní měli či neměli vydat naši čtenáři?
Chtěla jsem vyzkoušet některou z destinací, které nejsou mezi českými turisty tak známé a oblíbené a kde zatím není cestovní ruch tak moc rozvinutý, jako třeba na thajských ostrovech. Mám raději země, kde je to více „na divoko“ a když jsem do Kambodži odjížděla, těšila jsem se, že nejedu do „turistického ráje“, ale uvidím třeba i něco z tradičního místního života.
Což se částečně povedlo a částečně nepovedlo. Samozřejmě, v typicky turistických destinacích, jako je město Siam Reap s chrámovým komplexem Angkor Wat či Sihanoukville na jihu, je úplně všechno nachystané „pro turisty“, jsou zde turistické ceny, „místní“ restaurace pro turisty (tak jak to má klasický zápaďák rád – „místní restaurace“, kam jiná, než turistická noha nevkročila), nelze ujít deset metrů v kuse, aniž by se někdo nezeptal, zda chceme tuk-tuk…
Podařilo se nám ale dostat i do vesnice v pralese, kde díky ekologickému projektu poskytují starousedlíci ubytování u sebe doma, spali jsme v hamakách nebo obyčejných dřevěných palandách, jedli s nimi místní jídlo, myli se v kádi s dešťovou vodou a já jsem se každou noc děsila velkého pavouka na stropě. Jasně, i to je samozřejmě nachystané „pro turisty“, ale jezdí sem alespoň trochu jiná sorta lidí…
Které místo Tě nejvíce zaujalo?
Zaujala mě právě návštěva této pralesní vesnice Chi Phat. Nevedla sem ani pořádná silnice a dostat jsme se tam mohli jen s mísními na motorkách nebo dvouhodinovou plavbou na voru. Kromě toho, že jsme se mohli ubytovat u místních, mohli jsme s nimi vyrazit i do pralesa, prohlédnout si místní školu, jít orat s vodními buvoly… Koordinaci celého „projektu“ mělo na starost vesnické středisko, kde nikdo neuměl anglicky víc, než pár slov, ale vše bez problémů klapalo.
Po několika hodinách už jsme přivykli místnímu stylu života a jezdili si po prašných polňačkách na skládačkách s vypuštěnými dušemi, jako bychom se zde narodili. Velmi osvěžující byla také nepřítomnost internetu a mobilního signálu.
Na jaké cenové a kvalitativní úrovni jsou zde služby?
Bohužel, globalizace dorazila i sem. Ve velkých městech není problém cokoliv pořídit, podobně jako v Thajsku často narazíte na obchod Seven-Eleven, který má otevřený nonstop, wifi a „západní“ fast-foody jsou všude, když budete stát v hlavním městě Phnompenh v business čtvrti, prakticky nepoznáte, zda jste v Kambodži nebo někde jinde… Takže velká města jsou na úrovni všech ostatních velkých měst v tomto regionu. Cenově bych mohla přirovnat k České republice, možná o něco levněji.
| Šéfredaktroka Hedvábné stezky Katka Smolová letos navštívila další ze zemí jihovýchodní Asie – Barmu. Barma je další ze zemí tohoto regionu, kde ještě můžete potkat místní, kteří nejsou „zkažení“ turistickým ruchem. Jaké jsou Katčiny dojmy z Barmy? |
Co se týče vesnic a ne tak moc turistických oblastí, stále ještě si zachovávají své kouzlo. Ano, i v tom nejmenším stánku uprostřed pralesa seženete Coca-Colu a sušenky Oreo, ale když jsme ve vesnici museli navštívit lékařské středisko, které sestávalo z postele pod dřevěnou střížkou a paní v teplákách s bílým čepcem na hlavě, která nám ze šuplíku vylovila potřebné léky, viděli jsme na vlastní oči, jak se vesnice od měst stále ještě liší.
Hodně se také liší turistické zóny od těch neturistických, bohužel, místní vidí v „bílých“ turistech neomezený zdroj peněz a i sem pronikají klasické podvodnické nešvary. Chování turistů a zbytečné rozhazování peněz bohužel situaci nijak nepříspívá.
Přivezla sis nějaký velmi silný, ať už příjemný nebo nepříjemný, zážitek?
V Phnompenhu jsme navštívili muzeum genocidy Tuol Sleng. Je vystavěno v bývalé škole, která za diktatury sloužila jako vězení. Bylo zde umučeno téměř 20 000 lidí. Rozhodně se nejedná o příjemný zážitek, na druhou stranu si myslím, pokud chcete poznat historii země, je důležité navštívit i taková místa.
Další, už pozitivní zážitek mám také z hlavního města. Na moje narozeniny, 3. března, jsem zde poprvé v životě darovala krev. V českých nemocnicích mě kvůli lehké chudokrevnosti a tomu, že hodně cestuji, odmítli, ale dočetli jsme se, že nemocnice v Phnompenhu ugentně potřebuje krev a místní se z náboženských důvodů a kvůli předsudkům do darování nehrnou. Musím říct, že celý proces je naprosto bezpečný, používájí zde i u nás běžné jednorázové odběrové sety a i když jsem celou dobu byla ostražitá, není čeho se bát (autorka studuje na lékařské fakultě, pozn. red.). A cestou do transfuzního centra se nám podařilo přemluvit i tuktukáře, aby šel darovat s námi!
V Kolik dní jsi v Kambodži strávila? Bylo to moc či málo?
V Kambodži jsem strávila dva týdny, ale rozhodně to na procestování celé země nestačí! Problém Kambodži je v kvalitě silnic a absenci osobní vlakové dopravy. Země není nijak velká, ale přesuny jsou hodně pomalé a na cestě strávíte spouuuuustu času. Snažili jsme se přesouvat nočními autobusy, abychom ušetřili co nejvíce dnů, ale i tak, pokud se budete chtít podívat pořádně třeba na sever země, kam kvalitní silnice téměř nevedou, budete si muset vyhradit minimálně o týden více.
| Autorka Tereza Kramplová se v životě řídí heslem „svět patří těm, co se nepo…“ a proto s radostí kombinuje studium na lékařské fakultě s cestováním po světě a vysněnou prací redaktorky v HedvabnaStezka.cz. Kromě těchto tří milovaných oblastí ji baví lezení, chození po horách, jízda na horském kole nebo trailový běh. Mezi její nejoblíbenější destinace patří Balkán a Indonésie. |
