Cestopisy a reportáže

Po večerní procházce Ammanem a vynikající večeři jsem opět usínala za chůze. Z posledních sil jsem se dopotácela do hotelu a hurá rovnou do postýlky. Když nám kdysi ve škole říkali, že teplota v poušti během noci klesá dokonce i pod nulu, nevěřila jsem. Ve dne bylo horko, ale se západem slunce se značně ochladilo. Tak moc, že jsem se v noci vzbudila zimou. Měla jsem na sobě nátělník, dvě trička s krátkým rukávem a jedno s dlouhým, mikinu ,bundu a dvě deky. Stejně jsem se nedokázala zahřát a celou noc jsem se třásla zimou. Těšila jsem se na ráno, až zase vysvitne sluníčko a já se trošičku ohřeju.

Vstávala jsem brzy ráno. Když jsem se podívala z okna, naskytl se mi neuvěřitelný pohled. Všude mrtvo, nikde ani jediný človíček a po včerejších zácpách ani stopy. Večer jsem dostala od majitele hotelu lísteček, na kterém bylo arabsky napsáno, kam jedu, pro případ, že bych si nevěděla rady. Tentokrát jsem se rozhodla navštívit druhou největší perlu Jordánska, město Jerash.

Bylo to tu, cesta, kterou jsem poslední měsíc intenzivně plánovala. Zpočátku mě Jordánsko vůbec nelákalo, nevěděla jsem o něm zhola nic. Jenže mi končilo tříměsíční izraelské turistické vízum a já jsem potřebovala další. Neměla jsem na výběr, vycestovat jsem musela. Jediné dvě země na Blízkém východě, do kterých mi byl povolen vstup, bylo právě Jordánsko a Egypt. Měla jsem jenom týden volna a tak byla volba jasná – Jordánsko.