Cestopisy a reportáže

Bangladéšská Thanapara je skutečně místem na konci světa. V této vesnici schované v zákrutu řeky Gangy tvořící hranici s Indií a obklopené mangovými hájky by zřejmě nikdo nečekal světoznámou organizaci s téměř třemi stovkami zaměstnanců, která spolupracuje s desítkou zahraničních partnerů.

Vrchol postního měsíce Ramadánu, den kdy se může po měsíci hladovění opět jíst, v překladu Šťastný den. „Vy máte Vánoce, my máme Eid day,“vysvětlili nám Bangladéšané pointu tohoto svátku, „je to posvátný den, dáváme si dárky a jíme. Takže to samé, ne?“

Na chrámy a paláce v městě Puthia upozorňuje kdekterý průvodce. Tento komplex hinduistických památek je po právu považován za jedno z hlavních lákadel Bangladéše.

Terakotově červený kolos hlavního chrámu kláštera Pahar Pur na sebe upozorňuje už z dálky. Základy a zbytky stěn ostatních staveb komplexu naopak připomínají miniaturní model města.

Drogám, vyjma alkoholu, se snažím důsledně vyhýbat. Jenže betel je v Bangladéši skoro stejně běžný jako čaj. Žvýkají všichni. A chce-li baťůžkář zapadnout a „nedělat Zagorku“, nezbyde mu nic jiného, než přijmout pozvání na žvýkací sousto. Jak dopadne?

„Čaj, čaj, čaj“ vykřikují malí kluci s bandaskou rezavého přeslazeného nápoje. V druhé ruce třímají papírové kelímky a daleko od všech obřadů do nich nalévají v hluku a prachu ulic pocestným. Kousek za městem se v tichosti zelenají lístky assamu.

Somapuri Vihara (Velký klášter) byl vybudován v 7. století a až do století dvanáctého byl známým intelektuálním centrem. Stavba zahrnuje 177 cel, které sloužily mnichům k ubytování a meditaci. Klášter je zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO.

Největší mangrovy světa se rozkládají v Bengálském zálivu na hranicích Indie s Bangladéší. Sundarbans jsou místem, kde se kořeny stromů derou nahoru nad zem a v husté spleti se pak schovávají tygři indičtí.