HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Závora otevírá barevnou Guatemalu

Závora otevírá barevnou Guatemalu

Teď naše podrážky spočívají na půdě amerického Egypta, v Zemi věčného jara, na půdě mnohojmenné Guatemaly, státu už stoprocentně středoamerického. Překročili jsme hranice, to znamená, že jsme navštívili dvě boudy. Poté co nás guatemalský úředník v druhé budce razítkem přivítal, změnil se asfalt pod našima nohama jako po vyřknutém zaklínadle v nezpevněný štěrk, který je hustě lemován stánky a dekami s hromadami zboží, v němž se přehrabují občané obou států.

Rozprostírá se před námi politicky i geograficky vymezená Střední Amerika, ke které je Mexiko poutáno mnoha vazbami. Od Guatemaly po Panamu byly země součástí Nového Španělska společně s Mexikem. Od roku 1821 s ním tvořily krátkou dobu Mexickou říši, pak se odloučily a založily Středoamerickou federaci. Ale příliš mnoho odlišných zájmů a silných vnějších tlaků federaci rozdělilo na státy, jejichž vojenské režimy na sebe nevražily. Mnoho fotbalových fanoušků slyšelo o „fotbalové válce“ roku 1969 mezi El Salvadorem a Hondurasem. Fotbalový turnaj však tehdy jen zapálil rozbušku, jejíž třaskavinu tvořily ve skutečnosti územní spory.

„Cambio, change,“ ovívá mi nos vějíř bankovek. „No, gracias,“ odmítám aktivního mužíka s ruličkami papírových pesos i quetzalů po kapsách. Architektka Laura nám včera poradila, že kousek dál je banka, která má vždy lepší kurzy než soukromí pohraniční veksláci.

Než se k ní probojujeme, musíme odmítnout podobných hlasitých směnárníků ještě pět. Není tak jednoduché odmítnout, není tak jednoduché, aby vekslák odmítnutí přijal. Nestačí jen: díky, nechci. Je třeba vyvrátit každou možnost vekslákova uplatnění rázným: díky, už mám! Boční ulice je zastřešena plachtami prodávajících stánkařů. Sedí na zemi či na balíku slámy u svých barevných kopců zeleniny či výstavky budíků a povykují, gestikulují a smlouvají. Usadili jsme se v koutku u plotu a jíme nakoupené sladké housky. Doléhá sem hlas z amplionu.

V jedné z mála postranních uliček stojí na betonovém výstupku muž oblečený v saku a rozprašuje na hlavy nakupujících slova o spáse v Kristu a Boží dobrotě. Hodně lidí stojí před ním a pozorně naslouchá, ostatní se nerušeně tísní u stánků.

Pohraniční městečko La Mesilla žije ze své role křižovatky cest. Ale jen málo lidí zde opravdu bydlí. Prodejci i nakupující sem přijíždějí z okolních vesnic. Dřevěné domky někdy jednopatrové, někdy s horními verandami obklopují hlavní ulici a zástavba se jen nesměle rozmachuje jinými směry, podobně jako v Cidudad Cuahtemoc. Nevidíme už nic, co by nám mohla nabídnout, a tak hledáme autobus. Je třeba vrátit se k závoře a setrvat zde hodinu v autobuse v očekávání, že každou chvíli nastartuje, k tomu vypátrat pravou cenu jízdného, potom se o ni pohádat s průvodčím, vyfotit první guatemalský kroj, do něhož je oděna paní stojící u kovového barelu s odpadky. A vyjet do srdce uklidňující a tišící zeleně.

Ukolébavka

Komisův prst ukazuje na tečku, pod níž se v mapě skví jméno San Sebastian. „Zásadní je, aby to nebylo v průvodci, což není. Takže tam nebude otravovat žádný turista. Odtud to vezmeme podle kompasu na sever přes hory do Todos Santos, které už v průvodci je. To by mohlo vzít tak den a půl.“ Jsem pro každou špatnost.

Hlavní dvouproudá tepna, panamerická dálnice, si razí cestu zelení lesů, podkladovou barvou Guatemaly. „San Sebastian!“ haleká na nás zepředu řidičův pomocník. Hledím z okna, ale vidím jen pár domků vlevo od směru jízdy. Autobus zastavuje u kraje silnice. Dýchám vlhký vzduch guatemalského lesa, který vše těsně objímá.

Dál a výš

Osiřeli jsme na kraji silnice. Z protější strany na nás zvědavě pokukují dva muži v bílých širokých kloboucích. Jde se. Ulice, hlavní vesnická třída, vede okrajem zástavby. Jednopatrové domky jsou všechny bílé vápnem, své dvorky ukrývají za zdmi a hned za nimi začíná opět říše zelena. Občas na nás zavrčí vypelichaný pes ležící na chodníku. Všichni obyvatelé, kteří jsou v dohledu, nás častují zvědavými až překvapenými pohledy. Tady snad nikdy žádný gringo z autobusu úmyslně nevystoupil, a ti dva vypadají, že snad i mají někam namířeno.

Muži jsou oblečeni podobně jako první dva, většinou ve světlých košilích a běžných kalhotách, které lze koupit v kterémkoli obchodě. Hlavy vesměs kryjí bílé klobouky s promáčknutou střechou z obarvené slámy. Ženy na ulici vidět není. Po sto metrech dlážděná ulice končí spolu se zástavbou domů a pokračuje v podobě hliněné cesty, prudce se stáčejíc do leva. V ohybu stojí domek s vývěsním štítem. Obchod a šenkovna zároveň. Ale to už se vzdalujeme. Ještě míjíme stařenku s balíkem visícím na pásce mecapal, která obepíná čelo.

Málokdy se lze v Guatemale setkat s jiným způsobem přepravy zavazadel, než za přispění hlavy. Bez pásky nese břemeno temeno hlavy vystlané kolečkem stočeného šátku, který vyrovnává opěrnou plochu pro náklad a zabraňuje otlaku. Tak ale tahají balíky jen ženy, chlapi používají pouze mecapal. Docházíme chlapce v bílé sváteční košili, přes rameno se mu houpá pestrobarevně tkaná taška.

Guatemala je svými textilními výrobky proslulá. Jsou pro ně charakteristické drobně vypracované výšivky a ladění do červeno-modro-fialova. Vzor někdy ani výšivkou není, protože vzniká souběžně s tkaním látky. Tkající žena sedí na patách, jednoduchý stav je zachycen vysoko za sloupek verandy, druhou stranu drží popruh obepínající ženiny boky. Po každém přiražení vlákna provlečeného osnovou váže žena pomocí uzlíků barevných nití novou řadu vzorku kolem vláken. Výsledek práce musí každý obdivovat. Dříve vzorky halen vypovídaly o majiteli, jeho věku, jeho pozici. Dnes už jsou převážně jen estetickým prvkem.

Chlapci s taškou je šestnáct, ačkoli by řidší, ale silné vousy spolu s rysy obličeje radily hádat o pár let navíc. Když jsme se dostali na jeho úroveň, neznatelně natáhl krok, takže se teď drží vedle a po očku nás, stejně jako my jeho, pozoruje. Po chvíli se jeho ústa roztáhnou k doslova zářivému úsměvu, protože třenový zub vpravo nahoře je celý zlatý.

Jmenuje se Mario. My jsme z České republiky, on je z vesnice výše v horách. Je sobota, jediný den, kdy zdejší mládež sestupuje z hor do školy v údolí. Cesta může trvat až tři hodiny a silných paží mladíků je na strmých horských políčkách kukuřice zapotřebí, protože obdělat je tady v horách je přímo horolezeckým výkonem, a tak je u starších žáků škole vymezen jen jeden den v týdnu. Je odpoledne, Mario je právě na cestě zpět.

Vzduch je nyní tíživě vlhký a cesta se zúžila v pěšinu, kterou čas od času přerušuje potůček stékající s hor. Když Mario vidí, jak z jednoho nabíráme vodu, vymlouvá nám to. Ví o studánce kousek po cestě. V Mexiku byly s vodou velké problémy, bez pumpy s keramickým filtrem na vodu, který snad kromě bakterií zachytí vše, bychom se mimo civilizaci ani nehnuli. Nebo bychom byli nuceni pít vodu s chemickou příchutí čistících pilulí. V guatemalských horách nám teď Mario ukazuje první studánku na naší pouti, ze které lze pít vodu přímo, bez úpravy.

Míjíme staršího muže s nákladem, Mario mu něco říká. Nerozumím ani slůvku. Mayský jazyk mam, jeden z více než dvaceti indiánských dialektů, patří v Guatemale mezi čtyři nejrozšířenější. Starší generace zde v horách vůbec španělsky neumí. Slovíčka mam se špatně učí, protože si je člověk nemůže spojit s ničím, co zná. Znovu a znovu se ptám, jak pozdravit ženu, jak pozdravit muže. A ještě na další slůvka, kterými bychom mohli dát najev, že jsme slušně vychovaní cizinci. Není zbytí, Mario se mé výslovnosti musí smát, ale žádný učený přece z nebe nespadl.

Asi se dost loudáme, záda batohu jsou úplně mokrá a pěkně funíme. Tedy Komis a já. Mario si to vyšlapuje zlehka. Dvakrát si děláme pauzu na vydýchání. Když zastavíme potřetí, mokrá záda ovane chlad. Klesla teplota a trochu se začínají kupit mraky, ovšem vlhkost vzduchu je i tak pořád stejná, takže ochlazení na naši výkonnost vliv nemá. Na Mariovu ano, podíval se starostlivě po obloze, teď kouká po nás. Když vidí, jak oddechujeme, s úsměvem se loučí. „Bude pršet, já jdu. Ahoj.“ A bezstarostně mizí za ohybem cesty.

Opravdu není sil na to se za ním hnát, ačkoli nejde zvlášť rychle, ale naše plíce nejsou zvyklé na takovou vlhkost. K Mariovu domovu však již moc nezbývá, po chvíli se doposud jednotná pěšinka košatí odbočkami k jednotlivým obydlím zabořeným v trávě a kukuřici. Jsou to většinou domky z nepálených vepřovic adobe, které se formují z prošlapané směsi jílu, trávy a slámy a následně se suší na slunci. Domky z nich jsou světle hnědé až šedé, podle druhu jílu. Místy je ještě bíle omítnou.

Černé oči, jděme spát

Pěšina nás vede kolem kulturního centra osady, která snad ani nemá jméno. Tři přízemní světle modré budovy se střechou z oprýskaného vlnitého plechu obklopují moderní hřiště, které zde nedávno vybudoval nějaký institut školství. Tyče držící košíky na basketbal září novotu. Naším útočištěm se na několik následujících hodin stává veranda jedné z budov. Střechu verandy nesou dřevěné sloupky. Po kroucených mřížích oken, skrze které vidím zšeřelou třídu s lavicemi, jsme rozvěsili mokré svršky.

Sedli jsme si na betonovou lavičku vystupující ze zdi po celé její délce. To už se blýská v několika párech hluboce tmavých očí, které mrkají z protější strany hřiště nebo zpoza rohu domu. Pobleskování přibývá a majitelé těch černých studánek si pomalu dodávají odvahy. Zvolna se přišouralo pět umouněných kluků, od maličkého prcka po dospělého mládence. Na sobě mají oblečení evropského ražení, košile, bundy na zip, kalhoty či tepláky, někdo prostovlasý, jiný s kšiltovkou se symbolem Chicago bulls.

Postavili se podél boční stěny verandy asi pět metrů od nás. Stojí, koukají, usmívají se. Na moje řeči a otázky reagují jen větším prohloubením úsměvu či pokývnutím hlavy. Ale už jich není jen pět. Jednotlivě či ve skupinkách přicházejí další zvědavci. Teď nakoukla zpoza rohu rozcuchaná hlava a se spokojeným výrazem kluka, který našel, co hledal, se zase schovala. Je slyšet nesrozumitelný rozhovor s bázlivějšími kamarády za rohem. Počítám čtyři, deset… dvanáct stojících zvědavců, většinou hochů. Dospělí a dívky si zachovávají odstup a svoji zvědavost uspokojují z větší vzdálenosti. Všichni se jen tiše usmívají.

Tak vyprávím, kdo jsme, odkud, proč a jak a že nejsme manželé, protože to vždy vyvolává údiv. Nejsmělejší mladík opírající se ležérně o stěnu se ptá: „A kolik ti je?“ „Dvacet? A ještě nejsi vdaná? Nikdo tě nechce?…… Mně je taky dvacet, to si tě můžu vzít.“ A hlouček se spolu s námi hlasitě rozesměje. Počítám… dvacet stojících diváků, kteří nás už půlkruhem obklíčili. A zase se jen usmívají. „Nechcete mi něco zazpívat?“ „Nejdřív ty.“ Déšť už skoro ustal a padá tma. Pod její ochranou se osmělili doplnit naši skupinku další indiáni, tentokrát i dva dospělí muži a dvě dívenky… dvacet šest. Jen ženy jsou schované. Nemůžu najednou přijít na žádnou písničku, a tak mi Komis šeptá návrh, který je po provedení oceněn úsměvy. Černé oči, jděte spát. Teď je řada na nich. Půlkruhem to jen zašumí, ale nikdo se neodvažuje začít.

Komis už vybalil cestovní benzínový vařič a chystá vodu na polívku. Teprve na tento popud odkládá publikum trochu nesmělosti a půlkruh se zvědavě stahuje kolem nás. Veranda se rozezní šeptanými komentáři. Zatímco Komis vaří, pokouším se fotit, ale na koho zamířím objektiv, ten se smíchem schová tvář. Když to nestihne, častují jej ostatní veselými pošklebky. A tak je fotoaparát dalším zábavným bodem dnešního programu, spolu s ochutnávkou již hotové polívky, kterou provádí jen pár nejsmělejších.

Noc už přišla v plné polní společně s únavou. Když jsem naposledy počítala články půlkruhu, dostala jsem se k číslu třiceti usmívajících se indiánů. Mezitím se hlouček nepatrně zmenšil. Komis se rozhodl, že diváci nediváci postaví stan. To už padají zbytky nesmělosti úplně a kluci, mládenci, mužové i dívky obstupují místo stavby, někteří pomáhají poskládat zlaté pruty stanu Pinguin. Pověsila jsem za trámy střechy hamaku, ve které se teď pohupuje pár kluků. Ukojení zvědavci a Komis jdou spát.

Zbytek se potmě honí po hřišti, houpá v síti nebo u mne stojí a povídá si nesrozumitelným mam. Ještě chvíli čekám, pak si vybalím spacák. Ale zase se neloučí všichni. Ležím v hamace, nad sebou trámy střechy, když mne někdo rozhoupe, vidím hvězdy guatemalské noci. A kolem mne deset nejvytrvalejších kluků ševelí v mam své postřehy. A stojí. A nemají se k odchodu.
„Ještě mi dlužíte tu písničku.“
„Nejdřív ty.“ Zase nejdřív já. A tak v srdci guatemalských hor zní Kde domov můj. Tentokrát jsem se dočkala oplátky a usínám za zvuků domnělé guatemalské hymny zpívané deseti nejistými hlasy indiánských kluků. Má hodně slok, ale nezbývá mi sil, abych zjistila kolik…

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí