Barents byl jeden z těch, kteří se snažili najít cestu do Číny podél Sibiře. Toto hledání ho málem stálo život, když se svou lodí zamrzl nedaleko mysu Želanija.
Willem Barents
V době, kdy se španělské koráby plavily za bájnými poklady Nového světa, začali angličtí a nizozemští plavci hledat cestu do Číny podél severního pobřeží Sibiře (v dobové terminologii Tatarie). Anglický kapitán R. Chancellor tak proplul kolem poloostrova Kola (1553) do Bílého moře a do ústí Severní Dviny.
Na konci 16. století se do severních vod vydali Nizozemci. Výpravě, která vyplula 29. května 1594 z Amsterodamu, velel Cornelis Naijem a kapitánem lodi Mercurius, která ji provázela, byl Willem Barents. Dobré počasí a příznivý vítr pomohly Barentsovi doplout k souostroví Nová země a podél pobřeží až k Severnímu mysu. Ledové bariéry bránily Mercuriu v další cestě a nespokojená posádka donutila kapitána ustoupit na jih. Další nizozemské lodě, s nimiž se Mercurius setkal 15. srpna, našly průliv Jugorskij Šar a jejich posádky nahlédly do Karského moře.
Zdálo se, že cesta do Číny se otevírá, a v bohatém Nizozemsku se našlo dost prostředků pro další výpravu do severních moří. S Cornelisem Naijemem se Barents znovu vydal na cestu 2. července 1595. Nizozemci navázali na minulou cestu a za půldruhého měsíce dospěli k průlivu Jugorskij Šar. Zamrzlý oceán je donutil k vylodění na ostrově Vajgač. Barents chtěl pokračovat do Karského moře, ale velitel flotily Naijem rozhodl o návratu do Nizozemska před příchodem zimy.
Na moře ve člunech
Novou cestu podnikli Nizozemci na jaře 1596. Výpravu vedl Jakob van Heemskerk a W. Barents v ní zaujímal funkci hlavního navigátora. Objevila Medvědí ostrov (17. 6.) a v mlze se dostala ke Špicberkům, jak dřívější Grumont (či Grumant) přejmenoval Barents. Odtud van Heemskerk a Barents zamířili na východ k Nové zemi, kam se dostali v polovině srpna. Dospěli až k mysu Želanija, obepluli severní část souostroví a 30. srpna je na 76° severní šířky uvěznily ledy.
Nizozemští námořníci si vystavěli dřevěné obydlí, ve kterém museli přezimovat. Na jaře 1597 zjistili, že jejich loď není schopná další cesty a museli se vydat (14. 6. 1597) na otevřených člunech podél západního pobřeží Nové země. Při cestě zemřel 20. 6. 1597 v blízkosti Severního mysu nemocný W. Barents. Kartografové oceňují mapu Nové země, kterou na základě svých pozorování Barents vypracoval.
S obtížemi pokračovali Heemskerkovi námořníci k jihu, dostali se k ostrovu Vajgač a přes volné moře dopluli počátkem srpna 1597 do Pečorského zálivu. Na okraji Češskoj guby je v polovině srpna od vyhladovění vysvobodili ruští lovci. Podél poloostrova Kanin a přes Murmanské (tj. Barentsovo) moře se dostali na poloostrov Kola. Za pomoci jedné z nizozemských lodí, která připlula na severní ruské pobřeží za obchodem, se Heemskerk vrátil 1. listopadu 1597 do Amsterodamu.
Uplynula téměř tři staletí, když v září 1871 objevil norský velrybář Elling Carlsen u mysu Želanija místo, kde zimovala nizozemská výprava. Potvrdil svědectví, které v 16. století vydal Gerrit de Veer (1598). V roce 1876 pak navštívil Ledový záliv britský cestovatel Gardiner a našel v komíně uschované Barentsovy zápisky, které ve svých sbírkách chová Námořní muzeum v Haagu.
Encyklopedii světových cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.
