Vzděláváme Indiány

Vzděláváme Indiány

Po půl roce dobrovolné práce na unikátním projektu rozvojového vzdělávání nastal den „D“, začínají první kurzy angličtiny. Výuka chudého venkovského obyvatelstva v Mexiku přináší zcela nové zkušenosti.

Před půl rokem jsem se nechal nadchnout a zapálit myšlenkou pomáhat jako dobrovolník v rozvojové zemi. Předávat znalosti těm, kteří je potřebují. Těm, kteří si je nemohou dovolit opatřit jinou cestou. Vzdal jsem se možnosti pohodlně studovat v Dánsku a jal se učinit krok do neznáma. Spolu se dvěma dalšími nadšenci jsme se pustili do velmi ambiciózního projektu. Rozhodli jsme se založit si vlastní neziskovku a vyrazit vzdělávat chudé venkovské obyvatelstvo do Mexika … S odstupem času mi to připadá jako šílený nápad, krásná, leč utopická myšlenka. Mimo realitu. Každému jinému bych se patrně sám vysmál …

Málokdo věřil, že se nám podaří zrealizovat dosti nevšední systém financování, že se nám podaří nalézt lidi s dostatečně otevřeným srdcem a vysokým stupněm důvěry. Málokdo věřil, že do Mexika opravdu odcestujeme. Málokdo věřil, že se nám podaří najít studenty, že se nám podaří vyučovat v jazyce, kterým sami zrovna nevládneme … I já jsem pochyboval. Mnohokrát. A to, proč to nepřiznat, o všech výše zmíněných aspektech …

Od začátku jsme celý projekt budovali na nejosobnější rovině, na důvěře, na podpoře lidí, jejichž srdce hřeje. Musím přiznat, že jsem mnohdy sám pochyboval, zda-li všem dokáži jejich důvěru splatit. Že mi bylo opravdu úzko při představě, že náš projekt neuspěje. Že zklamu nejen sebe, ale i naše příznivce.

Projíždí mi hlavou celý dosavadní půlroční vývoj projektu CommUNITY inspiration. Nádherné počáteční debaty s Helen o vznešených ideálech a poté jejich nadšené tlumočení svým lehce znepokojeným rodičům a přátelům. Impulsivní debaty se svými blízkými, neuvěřitelný plamen energie, kterým jsem vzplál a který jakoby mne izoloval od okolního světa. Začal jsem dýchat pro krásnou myšlenku a projekt CommUNITY inspiration.

Když bylo po pěti měsících vše připraveno a bylo jasné, že už nelze couvnout, přišly velké obavy. Trápily mne dlouho. A intenzivně. Ač jsem se snažil tvářit statečně a zbytečně neděsit především své rodiče, již dva měsíce před odjezdem jsem neměl klidné spaní … Na prstech jedná ruky bych spočítal noci, kdy se mi nezdálo o nebezpečích, které na mne v Mexiku čekají.

Vzděláváme Indiány

Včera však nastal velký den. Pro projekt CommUNITY inspiration a mne osobně den „D“. Těžko popsat pocity člověka, který věnoval půl roku svého života dobrovolné práci na vysoce ambiciózním projektu se značně nejistým výsledkem, k jehož spolufinancování navíc přiměl své nejlepší přátele a rodinné příslušníky …

Pro pocity, jež nyní zakouším, jsem do celé akce šel. A jelikož jsem chtěl umožnit svým přátelům, aby tyto pocity mohli sdílet se mnou, nabídl jsem jim aktivní účast a zapojení do našeho projektu … Jak ale nyní splnit slib a dokázat se spravedlivě podělit o to, co nyní cítím? Jak přetransportovat nepopsatelné pocity? I když se budu snažit sebevíc, slovy ani zdaleka nedokážu vyjádřit pocit intenzivního uspokojení a štěstí, jež mne nyní zaplavuje. Slovy totiž vyjádřit nelze.

Nejširší nabídku průvodců a map Mexika (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

15. 10. 2008 v 15:30 místního času (časové pásmo – Mexico City) otevřel své brány historicky první kurz anglického jazyka CommUNITY inspiration na území mexického venkova. Dostavilo se 10 žáků, vesměs studentů druhého stupně, a jedna postarší paní. Těžko popsat, co se ve mne odehrávalo, když jsem si zkusil porovnat, jak se k příležitosti učit se anglicky staví čeští teenageři…

Tyto děti dorazily na kurz angličtiny dobrovolně, až poté co jim skončilo normální vyučování. Někteří již prý nějaké hodiny angličtiny v rámci školní docházky prodělaly, nicméně pozdravit a představit se neuměl ani jeden z nich … Jejich spolupráce byla ukázková, jejich ukázněnost překvapující, jejich rozzářené oči silně dojímající … Pro moji chabou španělštinu měly pochopení, vypracovávání obsáhlých domácích úkolů přislíbily se smrtelně vážnými výrazy na do té doby rozzářených tvářích …

Skončili jsme v 18 hodin a v 18:01 začal kurz druhý. Tentokrát si do učebny miniaturních rozměrů našlo cestu žáků 14, většina dospěláků. Demografická skladba pestrá. Spolupráce dětí s dospělými více než působivá. Po patrné počáteční nedůvěře v „drzého cápka z Evropy, co se chystá se svým altruistickým projektem spasit Huascu“ všichni roztáli … Scénář se opakoval. Motivace vysoká. Spolupráce ukázková, úsilí značné, přislíbení vypracovávání domácích úloh jednomyslné. Dva sígři se pod vlivem uvolněné atmosféry pokoušeli lehce exhibovat, se zlou se potázali. Stačilo se jen náznakem zmínit o tom, že případné vyrušování brzdí v práci nejen mne, ale především ostatní a milí holobrádci byli málem vyneseni v zubech … zkrotli jako beránci.

Po pěti hodinách učení v kuse a nutnosti vysvětlování všech pravidel ve španělštině – nejprve dětem, pak dospělým – jsem byl zralý na postel. Či velkého panáka tequily. Vysátý jak koberec o Vánocích …

Vzděláváme Indiány

Na úplný závěr milý zážitek, jež se mi přihodil druhý den ráno, když jsem pospíchal na další hodinu. Tady v Mexiku se pije úžasná věc, která se jmenuje „jugo„. Jedná se o 100% ovocnou šťávu. Prostě se vezme 5 pomerančů a z nich se šťáva vylisuje. V Mexiku City lze tento úžasný nápoj sehnat snad ze všech druhů ovoce a zeleniny.

Tady v Huasce jsem se na tuto vitamínovou bombu ptal také a byl mi doporučen jeden stánek, kde prodávala postarší paní, skorem bych řekl babička. Poprosil jsem jí tedy o „un jugo“ a ona se jej jala vyrábět. Když už měla zpracované 4 pomeranče, podařilo se jí do kelímku drcnout tak nešťastně, že se jí celý obsah vylil na zem … Nevím proč, ale cítil jsem se hloupě. Měl jsem pocit, že bych měl, jako majetný Evropan, zaplatit nápoje oba dva, bylo mi jí líto. Nechtěl jsem ale působit fanfarónsky, takže jsem se pouze snažil tvářit účastně a zeptal jsem se, kolik jsem dlužen. Podívala se na mne nádherným pohledem, plným respektu, obdivu, něhy a nejistoty a skromně zavrtěla hlavou jakože neplatím nic … Nechápal jsem. Zeptal jsem se ještě dvakrát. Poté svůj krásný nejistý pohled zopakovala a špitla, že její děti chodí na angličtinu … Bylo mi blaze.

Zkušenosti čtenářů

smelofus

Krásný 🙂

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí