Ahoj. Všimli jsme si, že máš zapnutý AdBlock. Prosím, pozastav si pro HedvabnaStezka.cz blokování reklamy. Díky tomu můžeme zajistit více zajímavých článků o zemích světa, cestopisy, reportáže. Navíc se snažíme zobrazovat jen reklamy s cestovatelskou tématikou, podporujeme touto cestou i mnohé charitativní projekty a neziskovky. Snad tě nebudou moc rušit. Děkujeme! Redakce HedvabnaStezka.cz
„Říkají tomu Manhattan z písku! Tam nikdo nejezdí! Je to konec světa! Místní jsou hrdý a nikoho si k sobě nepustí!“ Tohle všechno jsem slyšela o Megdaz, vesnici ukryté v hlubokém údolí v centrální části Vysokého Atlasu. Několik let jsem ji měla na cestovatelském seznamu, takže když se na konci února v mém kalendáři objevilo pár volných dní, vytěsnila jsem varování, že silnice je po deštích nesjízdná, sebrala auto a vyrazila.
Údolím řeky Tessaout
Z Marrákeše mi cesta trvá skoro 7 hodin, a to i přesto, že Google ukazuje hodiny čtyři. Silnice přes Vysoký Atlas mezi Demnate a oázou Skoura je stále ve výstavbě a v mnoha úsecích to nejde jinak než krokem. Ve vesnici Ait Tamli odbočuji do údolí Tessaout. U malého krámku kupuji balík vody a sušenky.
„Kam jedeš?“ zjišťuje prodavač. „Do Megdaz. Kdoví, jestli tam vůbec mají obchod“, otestuji z legrace, jestli mezi začátkem a koncem údolí také funguje sousedské škádlení typu Praha vs. Brno. „Ne, nic takového tam určitě neznají“, zasmějeme se s prodavačem. Už se chystám odjet, když mi do auta vnutí dva pytle vlny a přidá instrukci, že někde napůl cesty si je vyzvedne Mustafa v červené bundě.
A když už jsem mobilní pošta, proč nebýt i taxi. „Svezu vás, chcete?“, zavolám v kopci na dva pocestné, kteří na zádech táhnou obrovské igelitky. Muž se očividně zaraduje, ale žena ho úzkostlivě táhne pryč se slovy, že přeci neumí francouzsky. „Ale ne, vždyť ona mluví po našem, tašelhit“, nevzdává to chlápek a tlačí ji do auta. Pouštíme si berberskou hudbu a cesta vesele ubíhá. Loučíme se v půli údolí, s vesničankou si několikrát vzájemně políbíme ruku – jeden ze srdečných marockých způsobů pozdravu. Po úzké pěšince vyrážejí spolu nahoru do kopců, kam už žádná silnice nevede.
Příroda okolo je stále krásnější. Zurčící řeka, zasněžené vrcholky hor. Auto nechávám kousek pod Megdaz a nahoru pokračuji pěšky. „Kde tady bydlí Mohamed?“, ptám se skupinky mužů, kteří na schodech mešity usrkávají čaj. V tom už se ke mně hrne mladík, se kterým jsem si domluvila nocleh. „Kde máš manželku? Nebo maminku? A kdo bude vařit večeři?“, strachuji se, když ve skromném příbytku nenajdu žádný ženský element. „Rodiče budou večer zpátky, neboj.“ A já si vydechnu, protože o kuskus a domácí chleba, připravený zkušenou marockou hospodyňkou, bych nerada přišla.
Koho spatříte na střechách?
S konvičkou mátového čaje se posadíme na čalouněnou pohovku na terase. Do zad se mi opírá teplé slunce a já se nemohu vynadívat na krajinu a stavby, které vidím před sebou. Hliněné vysoké domy vystavené v úbočí strmého svahu. Každá stavba má několik pater, v přízemí se nachází ohrádky na dobytek, nahoře zastřešené terasy, na kterých ženy suší prádlo nebo pěstují mátu a šalvěj.
„Pojď, ukážu ti náš rodinný agadir“, vyzve mě Mohamed. Otevře mohutnou petlici a my vkročíme do temného interiéru. Po žebříku šplháme z patra do patra, až nakonec staneme na ploché terase. Na dalších terasách posedávají ženy, klábosí a snaží se zachytit poslední hřejivé paprsky. Úplně stejně jako o tom vypráví text mé oblíbené berberské písně.
Vyjděte ven, krásné holubice vylétly v horách,
krásné ženy si vyšly na terasu.
Agadiry nebo také Ighramy převyšují obvykle okolní budovy ve vesnici a v minulosti sloužily jako kolektivní sýpky a pevnosti. Dnes tyto úžasné stavby vesničané používají většinou jako skladiště. Když slézáme dolů a strop vystavěný z rákosu, ořechového dřeva a hlíny se pode mnou povážlivě pohupuje, nemohu se zbavit obav, že pokud někdo rychle nezasáhne, tato tradiční architektura vezme zcela své.
Ráno s Mohamedem vyrážím na výlet. Naproti nám kráčí ženy, ranní včelky, které už na zádech vlečou ohromné balíky čerstvě nasekané trávy. Mávají na mě, ať je rozhodně nefotím. Zapřísáhnu se na věčný pokoj všech svých předků, že je fotit nebudu, a nabídnu jim čokoládu. Dáme se do přátelského hovoru a já od nich nemohu odtrhnout zrak. Fascinují mě jejich temné oči podbarvené černou linkou, i tradiční tetování na čele a na bradě.
Přesně takhle jsem si vždycky představovala legendu této oblasti, divokou a nespoutanou básnířku Mririrdu n’Ait Attik. Neuměla číst ani psát, přesto dokázala vytvořit poezii plnou vášně i lásky k přírodě. Písemně je zachytil v roce 1930 francouzský úředník Rene Euloge. V tehdejší konzervativní společnosti ale Mririda za svůj svobodný projev těžce zaplatila – nejen pověstí, ale pravděpodobně i životem.
Přes obrovské balvany a tůňky skáčeme údolím a stoupáme k pastevecké osadě Imgis. Místní obyvatelé zde po většinu roku žijí pouze ze skromných zásob. Nabídnuté sušenky je potěší a hned nás zvou na čaj ochucený horskou mátou tymyžou a pořádným kusem cukru. Cesta zpět je nádherná. Zelená údolí, prudké strže a soutěsky, černé hory pokryté sněhem. Fotím a fotím a Mohamed se dme pýchou. Několik let strávil ve čtyřmilionové Casablance plné aut, smogu a stresu, a teď je rád, že se rozhodl pro návrat. Na otázku, jestli tady živobytí není těžké, odpovídá: „Je, ale má smysl o něj zabojovat.“
Loučení s vesnicí mě zabolí, ale utěšuje mě, že za necelý půlrok se do centrálního Atlasu vrátím se skupinkou cestovatelů, která poputuje z údolí Ait Bouguemez přes soutěsku Achabou do Údolí růží. Mohamed tam ještě nikdy nebyl, a tak se domlouváme, že se přidá k našemu průvodcovskému týmu.
Kde žijí šťastní lidé
Ait Bouguemez nebo „Údolí šťastných lidí“ nezískalo svůj název jen tak. Když tento region kdysi navštívili francouzští cestovatelé, byli překvapeni, kolik zeleně zde našli. Tehdy zde rostly hlavně vlašské ořechy. Dnes zde najdete i jablečné a broskvové sady; experiment, který v horách před necelými 30 lety započala marocká vláda a ujal se.
Uprostřed jabloňového sadu začínáme i naše letní trekové dobrodružství. Kuchař Walid nám připraví výživnou snídani a zanedlouho už mezi jalovcovými porosty stoupáme do sedla Tizi n´Ait Imi. Kromě kuchaře a průvodce Omara nás doprovází ještě dva další Mohamedové a klučina jménem Noureddine. Ten je v sedle jako nic a později se nám svěřuje, že trénuje na Trans Atlas Marathon – závod, který zde pořádají marocké běžecké legendy, bratři Ahansalové.
Výhledy, které nás čekají po sestupu do údolí M‘Goun, všechny ohromí. Divoká řeka, za ní neprostupná skalnatá hradba. Mohli bychom fotit celé věky – kdyby kuchař nezavelel, že je čas jíst. V polních podmínkách zde se svými pomocníky vytvořil královské pohoštění – salát, pokrm z masových kuliček dušených v zeleninové omáčce a jako zákusek šťavnatý žlutý meloun.
V příštích dnech se střídají vesničky, terasovitá políčka, nenáročné výstupy a dechberoucí výhledy. Stáváme se žádanými zákazníky v malých obchůdcích tzv. hanutech. Často nás totiž doprovází skupinky místních děti, které si s námi chtějí procvičovat základy angličtiny a francouzštiny. A k takovém konverzaci se pár karamelek vždycky báječně hodí.
Soutěskou řeky M´Goun
Třetí den cesty naši průvodci opatrně sledují předpověď počasí. Jestli začne pršet, bude náš trek řekou MGoun ohrožen. Voda v soutěsce Achabou by mohla stoupnout a průchod by již nebyl bezpečný. Máme štěstí, na obloze není ani mráčku a v soutěsce nás čekají scenérie, při kterých se tají dech. Od hladiny řeky se odráží slunce o vápencové vrásnění soutěsky a halí se do těch nejúžasnějších barev. Dovádíme zde jako malé děti, a možná bychom tam byli stále, nebýt toho, že nás vyrušila posádka na mulách vezoucí naše zavazadla. Dobrá nálada z nich přímo sálá. Aby ne, hlavní náčelník v ruce svírá starý tranzistor, ze kterého se line tradiční rytmická hudba ahwach.
Táboříme nedaleko za soutěskou. Zapalujeme oheň a naši maročtí průvodci začínají bubnovat. Obvykle bubnuji nerada, chybí mi rytmus. Ale tady, pod jasně zářící mléčnou dráhou, daleko od všeho si nemohu pomoct. Na takovém treku, daleko od všeho, je totiž člověku jedno, co si o něm řeknou ostatní, jestli jim bude připadat dost dobrý. Je tu jenom příroda a nefalšovaná pohostinnost v té nejjednodušší, a přesto v dnešní době tak vzácné formě.
Za soutěskou se řeka rozšiřuje, skály se barví do růžova, na přilehlých polích dozrává kukuřice a fíky. Využijme pozvání mladé rodiny na čaj a čerstvě natrhané fíky a mandle. Akorát totiž začala jejich sezóna. Nakonec se s nimi naši průvodci domluví, že u nich rovnou i přenocujeme. Matrace si rozložíme na ručně dělané pestrobarevné koberce, bavíme přítomné děti našimi fotoaparáty a užíváme si klidnou domáckou atmosféru.
Večer s rodinou je také skvělá tečka za celým trekem – další den se musíme rozloučit s naším skvělým týmem a vydat se do Marrákéše. Slibujeme si, že za rok se vrátíme – zdoláme jednu z marockých 4tisícovek Jebel M‘Goun a přenocujeme u legendárních pramenů říčky Tessaout. A kdo ví, možná dojdeme až do vesnice Megdaz, kde nám Mohamed slibuje kuskus jeho maminky.
Nejširší nabídku průvodců a map Maroka (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz
Co je důležité vědět o trekování ve Vysokém Atlasu. Odpovídá Tereza, průvodkyně CK ZažítMaroko
Kdy na trek do Vysokého Atlasu nejlépe vyrazit?
Vysoký Atlas má tu výhodu, že zde můžete trekovat po celý rok. V zimě v nižších polohách a na jižní straně, kde je většinou příjemné slunečné počasí. V letních měsících jsou ideální treky ve vyšších polohách, kde není horko. Ideální letní trek je Toubkal Circuit Trail okolo jezera Ifni nebo trek soutěskou M´Goun.
Jak se na treku stravovat?
Ve větších berberských vesničkách narazíte na miniaturní krámky se základními potravinami a balenou vodou. Pokud je zrovna k dispozici turistická ubytovna, můžete si nechat připravit večeři a snídani tam. Riskujete ale, že zrovna nebude po ruce dost surovin, nebo že přítomný správce nebude umět vařit. Proto nejradši cestujeme s vlastním kuchařem – díky němu ochutnáte skutečné marocké pochoutky, a co je nejlepší, můžete přiložit ruku k dílu a osvojit si přípravu marockých tažínů přímo pod vedením profíka.
Jak se vybavit?
Treky nejsou technicky náročné a není potřeba speciální výbava. Vzhledem k sypkému terénu je však nutná stabilní treková obuv a případně i trekové hole. V případě, že je na Toubkalu větší vrstva sněhu, potřebujete mačky. Našim spolucestovatelům je vždy zapůjčíme.
Jak náročné treky jsou?
Pokud máte v plánu výstup na Toubkal, ať už v zimě nebo v létě, zabalte si čepici a rukavice. Nebudete si tak muset navlékat na zmrzlé ruce ponožky, jako já když nám začalo sněžit koncem srpna. Na treku můžete jít nalehko a přenechat těžké batohy šikovným mulám. Díky mulám navíc treky zvládnou v pohodě i děti a Vysoký Atlas tak, možná trochu překvapivě, patří mezi skvělé destinace na rodinnou dovolenou.
S průvodcem nebo na vlastní pěst?
I když jsem spoustu treků prošla sama a „na těžko“, treking s marockými průvodci a doprovodnými mulami jsem si zamilovala. Nepovažuji to ani za žádnou snobárnu. Díky tomu, že turisté tyto služby využívají, si mnoho místních rodin může dovolit zůstat ve vesnicích. Bez těchto příjmů by se spousta vesničanů musela přestěhovat do velkých měst a Vysoký Atlas by se smutně vylidňoval. Naši průvodci a mulaři jsou fajn parťáci, se kterými se zasmějete, a jako bonus poznáte spoustu jejich příbuzných po celém Atlasu. Ti vás rádi pohostí čajem a vy díky tomu nakouknete pod pokličku, jak opravdu marocké domácnosti žijí.
CK Zažít Maroko
Je dobře sehraná česko marocká parta, která se na sebe vždy může spolehnout. Specializuje se na vytváření originálních zájezdů, treků a cestovních itinerářů. Ryze autentické zážitky šikovně propojuje s vysokou úrovní služeb, a společně vám dokáže, že na cestách toho můžete zažít mnohem víc než jen navštívit památky vyjmenované v cestovních průvodcích.
