Mnohé nadnárodní firmy prodávající sportovní potřeby jsou obviňovány, že jejich zboží vyrábí i malé děti, třeba v manufakturách v Indii nebo Pákistánu. Společnosti se brání, že o tom nic neví a že vždy dodržují místní zákony. Vlády dětskou práci odsoudí a aktivisté v Evropě vyhlásí bojkot určitě značky.
Vlastně ale nikdo neřekne otevřenou pravdu, protože ta je moc bolestivá a našim choulostivým uším (a duším) nepříjemná. A ta pravda je, že statisíce dětí na celém světě samozřejmě těžce pracují – ale ne proto, že by je k tomu nutily mafie (až na výjimky) či nadnárodní koncerny. Pracují, protože jejich rodiče jsou tak chudí, že je nemůžou nasytit a protože je prostě nutné, aby si na chleba co nejdřív vydělaly samy. A tak na venkově od útlého věku tvrdě dřou na poli a ve městě zase hledají práci v průmyslu a službách.
Potírat dětskou práci zní hezky, ale vymýtit ji prostě nemůžete. Ledaže byste ty děti nechali umřít hladem anebo jim dali dost peněz na to, aby pracovat nemusely a ještě je a jejich rodiče přesvědčili, že děti pracovat nemají. Ale nic takového dosud nikdo neudělal a bohužel ani neudělá. Celý problém je přece mnohem širší, komplexnější. Nebo ne?
Nejhorší na celé této skutečnosti dětské roboty je to, že to těm konkrétním dětem přijde normální. Nic jiného totiž neznají.