HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Turecko očima motorkáře? Pohostinnost a zážitky na každém kroku

Turecko očima motorkáře? Pohostinnost a zážitky na každém kroku

Turecko je pro Čechy zcela logický cíl. Za dva a půl dne tam od nás na motocyklu v pohodě dojedete a pro poznání aspoň části země stačí i dva týdny dovolené. V Turecku vás čeká slovy maminky Forrest Gumpa velká bonboniéra. Ať rozbalíte kterýkoliv bonbón, vždy to bude skutečná pochoutka.

Povinná zastávka v Edirne

Tulák se nevrací, a tak minimálně při cestě do nebo z Turecka nemine Edirne. Město kousek od bulharských hranic nechal postavit císař Hadrián a pojmenoval ho po sobě. Na rozdíl od Stalingradu nebo Gottwaldova městu jméno vydrželo. Pro motorkáře je to nejlepší příležitost, jak si užít parádní mešitu, rovnocennou těm istambulským, a nemuset se zmítat v šestiproudových silnicích a nepřetržitých zácpách v Istanbulu a hledat bezpečné parkování.

Prohlédněte si další fotografie k článku…

Edirne patřilo k Římské říši, po jejím rozpadu Byzanci. Zdejší mešitu nechal vystavět Selim II. Ukrutný a stavěl ji největší stavitel mešit historie, Sinan, který postavil také slavné mešity v Istanbulu. Čtyři minarety jsou vysoké 75 metrů, což je nejvíce na světě po mešitě v Mekce. Mešita má 999 oken, prý tím tisícím oknem nechtěl Sinan pokoušet osud. Zaparkujete bez problémů přímo u hlavního vchodu.

Pobřeží Černého moře

Tato část Turecka je zahraničními turisty opomíjená. My ji dělíme na dvě části – po Bospor a za Bosporem. Ani v jedné jsme nepotkali „bledou tvář“, přestože je tu krásně a vedou sem kvalitní, často nové asfaltky. Například ta z Vízy do Kiyköy. Před městem je odbočka k monastýru Svatého Mikuláše, vestavěného do jeskyně ve skále.

Klášter je v Turecku docela zvláštnost, protože většina byla přestavěna na mešity. Tenhle stařík je z doby císaře Justiciána, to je ze 6. století, a je to něm znát. Kupodivu se dozvídáme, že ještě v 19. století byly obnovovány dřevěné konstrukce, takže klášter byl funkční.

Logický nápad moto cestovatele jedoucího podél Černého moře je vyhnout se Istanbulu a přes Bospor přejet i s motocyklem lodí. Nezkoušejte to, nejde to. Přejet přes průliv se dá maximálně s kolem, tak chtě nechtě musíte do neobyčejného istambulského mumraje a přes most.

Vypadá to následovně

Po cca hodině čekání v zácpě před mostem se na něj dostanete, tam zase čekáte, protože se tam přijíždějící nevejdou, ani motocykl se neprotáhne. Mezi vámi pobíhají prodejci všeho možného. Pak se auta i váš motocykl náhle zázrakem srovnají a spořádaně přejedete do Asie.

První sjezd za mostem vás zavede znovu k průlivu a zpět k Černému moři. Zajímavý je rozdíl na obou stranách Bosporu – evropská strana je dlouhé výletní letovisko plné místních turistů (aspoň v neděli), hospůdek, nových aut. Asijská strana taky, ale je tam vše skromnější a potkáte podstatně míň lidí. Čím blíž k moři, tím častěji potkáte vojáky a míjíte kasárna. Za letoviskem Riva vás čekají kontrasty – hotelový komplex, igelitové stavby, pěkná městečka s přístavy a písečnými plážemi jako Sile a Agva. Turkyně se tu koupají normálně v bikinách.

Překvapení na smetišti aneb turecká pohostinnost

Cestování na motocyklu má jednu obrovskou výhodu. Místním lidem jste sympatičtí, zastavíte a už se s vámi baví. To platí v Evropě i mimo ni. Vůbec nevadí, že vás – nabalené na bavoráku – nejdříve považují za Němce. O to větší je radost, když zjistí, že jste Češi. V Turecku nás má každý rád. Starší díky značce motocyklů Jawa, všichni díky misím našich fotbalistů v tureckých velkoklubech. Když říkám všichni, myslím chlapy. Jako ve většině nejen muslimských zemí s ženami přijdete do kontaktu výjimečně.

Při hledání spaní na břehu Černého moře jsme odbočili na „smetiště“, které bylo podezřelé tím, že u třech na první pohled igelitových chatrčí stála auta a uvnitř svítilo světlo. Šla jsem do jedné z nich se zeptat, zda si tu můžeme postavit stan. Bylo tam pět chlapů, a že prý samozřejmě. Sotva jsme dostavěli stan, už jsme byli pozvaní do velkého igelitového stanu. Pojedli jsme výbornou rybu, zeleninový salát, popili rakiji, jak to má být – ředěnou vodou. Chlapi pořád zametali, utírali stůl…

V noci přijel do chatky, před kterou jsme spali, majitel Ali se synem. Ráno nás pozval na čaj. Zírali jsme, jak to má v té „smetištní“ chatce pěkné – čisté koberce, světlo a ledničku na autobaterii, záchod a umyvadlo s tekoucí vodou. U podobných chatek jsme spali i později, a pokud tam někdo byl, vždy nám dal najíst. Jen tak, neuměli anglicky, nechtěli si povídat, prostě potkali poutníka a chtěli ho pohostit. To jsou praví muslimové.

Turecké vnitrozemí

Motorkářský ráj, jinak se to nedá nazvat. My jsme vandráci, jezdíme po silnicích a do terénu jedeme hlavně hledat spaní, nebo když to náhodou jinak nejde. Takže si vychutnáváme jízdu po velice slušných asfaltkách s minimálním provozem, většinou ve stále se měnících horách protkaných přehradami. Stačí se podívat na mapu a najít si jakýkoliv okruh. Všude se dá koupit jídlo, všude se dá tábořit a od jiných motocestovatelů víme, že se dá najít i ubytování. My stanujeme vždy ve volné přírodě.

Čím dál od moře (Černého i Středozemního), tím více přibývá více či méně zahalených žen. Klasické vesnice s malými minarety občas vystřídá supermoderní sídliště postavené v pustině, které ze silnice vypadá, že v něm nikdo nebydlí.  Pokud se blížíte k nějaké významné památce, zhustí se provoz, zejména turistických autobusů. Výhoda je, že např. v Pergamonu turisté z autobusů musí na kopec s ruinami vyjet lanovkou (nebo se plahočit ve vedru pěšky), zatímco s motocyklem vyjedete až na kopec, abyste pohledem přes plot zjistili, že tam je opravdu jen pár kamenů a že kvůli nim se tam nemá cenu prodírat mezi davy Japonců a dalších výletníků.

Poloostrov Biga

Tento poloostrov je jiné kafe. Pokud sem vyjimečně přijede autobus s turisty, tak maximálně do staré kamenné vesnice Behramkale, kde před námi pobývali třeba Aristoteles nebo svatý Pavel. Ale pozor – dnes si kamenné domy opravují a luxusně zařizují bohatí Turci a mám strach, že se tu brzy začnou ve velkém stavět turistické resorty, jak se děje jinde na pobřeží Egejského moře.

Poloostrov je opět protkán pěknými silnicemi, kolem kterých je zajímavá krajina, a ze kterých odbočují silničky k moři. Na konci je pár domků, jednoduchý hotel nebo ubytování v soukromí, a moře – jak v Karibiku. Paráda.

Nadchlo vás Turecko? Vydejte se i do Ankary: Hlavního města, kam turisté nejezdí.

Homérova Trója

Slavnou památkou této části Turecka je Truva – Homérova Trója. Její hlavní atrakcí je dřevěná atrapa Odysseova koně vyrobená ministerstvem cestovního ruchu, hlavními návštěvníky jsou Japonci. Na parkovišti jsme pokecali s výběrčím parkovného (po motorkářích parkovné nikde nechtějí) a mizeli pryč.

Daleko lepší jsou pozůstatky jiného města 30 km odtud. Město bylo založené ve 3. století před n.l.  Jmenuje se Alexandria Troas. Je kousek od silnice, označené malou cedulkou, volně přístupné a úplně opuštěné. Z křovisek vystupují vysoké kamenné klenuté oblouky a člověk se jen diví, jak to před dvěma a více tisíci lety stavěli, že to vydrželo až doteď. Město má svůj zvláštní příběh.

V roce 2003 tu našli archeologové mramorovou desku 181 x 90 cm a o rok později na ní rozluštili Pravidla olympijských her. Vítězové se mohli těšit, že jim císař Hadrián (76-138 n.l.) věnuje jako cenu finanční dar. Nedisciplinovaní závodníci museli počítat s tím, že budou v souladu s těmito pravidly bičováni. Císař ale dbal na to, aby bičování nebylo tak tvrdé, že by závodník už nemohl sportovat nebo vykonávat obvyklé zaměstnání. Zatím se neví, proč tato deska byla umístěná zrovna tady.

Turecká Normandie

Cestou do Canakkale se trochu zahušťuje provoz na silnici, ale pořád je to pohoda. Vlastně ani jednou jsme v Turecku neměli strach z neukázněných řidičů.

Cannakale leží na úžině spojující vnitrozemské Marmarské moře s mořem Egejským známé jako Dardanely. Pro ty, kteří chtějí jet do Asie a nechtějí absolvovat istambulský blázinec, je to trochu delší a časově náročnější, ale určitě klidnější varianta. Tady si člověk může zopakovat dějepis ze základní školy. Přes Dardanely putoval Xerxes na Řeky, v protisměru Alexandr Makedonský dobývat Asii.

Ale co nás v dějepise neučili je to, co se tu dělo v roce 1915. V bitvě o Canakkale o námořní přístup k Istanbulu padlo nejméně 130 000 vojáků. Je to dost na necelý rok. Spojenci-Britové, Australané, Novozélanďané a Francouzi pod vedením Winstona Churchilla se tu chtěli vylodit. Na rozdíl od Normandie, o 29 let později se jim to nepodařilo. Hlavní podíl na vítězství Turků měl tehdy neznámý poručík Mustafa Kemal, pozdější zakladatel moderního Turecka Atatürk.

Památka padlých

Na evropské straně Dardanel je na poloostrově této události věnován Národní milipark Gallipoli. A pozor – jsou tu uctěny všechny oběti, nejen turecké, ale také spojenecké, kterých tu umřelo nejméně 45 000. Zabitých Turků bylo cca 87 000, zbytek do půl milionu byl zraněn.

Po rozlehlém parku vedou silnice, místy asfaltové, na odlehlejší místa kamenité, všude jsou různé památníky, vojenské turecké hřbitovy, ale také vojenské hřbitovy křesťanské. Taky je tu několik menších muzeí. V Katapete se dá dojet až na vyloďovací pláž, ovšem po prašné rozbité cestě. V Gallipoli jsme byli celý den a kromě Turků jsme tu potkali pouze dva Angličany.

Všeobecná doporučení pro motorkáře (a autaře)

Nejrychlejší a nejjednodušší cesta do Turecka je po dálnici do srbského Niše a pak přes Bulharsko. Cesta zabere 2 – 3 dny, podle rychlosti pohybu a četnosti a délce zastávek. Na hranici je třeba si pohlídat, aby vám zapsali vozidlo do pasu. Platí zde zelená karta, takže není třeba platit na hranici žádný poplatek. Nevyzpytatelný je ale poplatek za dálnice. Pokud jedete přes Istanbul, nevyhnete se jí – je špatně označená, za Edirne na ni vjede každý, kdo tu jede poprvé, na mostech v Istanbulu je tato platba povinná.

Je třeba si koupit na benzínce nebo v bance kartu s určitou částkou, která se vám při výjezdu z dálnice (mostu) sama odečte. Když vyjedete bez ní, ozve se pípání a jste vyfoceni. Hloupé je, že podrobné informace, jak to konkrétně funguje, vám nikdo nedá, dokonce někteří Turci vám klidně řeknou, že dálnice je zadarmo. Občas se stane, že máte nabitou kartu, ale stejně to pípá a fotí …. My jsme byli u Edirne také odchyceni a vyfoceni a báli jsme se, že nás zkásnou na hranici při návratu. Nikdo ale po nás nic nechtěl.

V různých cestopisech občas čtete, že platí motorkáři pokuty za rychlou jízdu. My rychlosti dodržujeme, takže nikde problémy nemáme. V Turecku jsme snad ani žádného policajta nepotkali.

Zkušenosti čtenářů

jmého

Hlavně si ty pohostinné lidi nechejte tam kde jsou a netahejte je do Evropy!!

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí