HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Turci milují čaj sladký jako polibek

Turci milují čaj sladký jako polibek

Průměrný Turek vypije přes den až 20 čajů. Poslíčci z čajoven ho často ani nestíhají roznášet. Takový poslíček si kvapně razí cestu s podnosem přecpaným skleničkami s čajem, přičemž charakteristicky klepe podšálky. Pijáci si skleničky s potěšením odebírají. Někdy slouží k objednávání čaje speciální chraplavé telefony zavedené na ulicích nebo do větších kanceláří a dílen. Zkrátka Turci pijí čaj neustále, přestávají jen v noci, kdy spí. A odkud tento čaj pochází?

Čajové plantáže v Rize

Plantáže

Projíždíme  podél pobřeží Černého moře (tur. Karadeniz) na východ. Vinou stavby pobřežní dálnice spojující města Samsun a Hopa zde nejsou žádné pláže ani promenády. Náklaďáky jen  neustále zavážejí okraj moře obrovskými kameny, aby vytvořily dostatečně široký pás. Moře jim to jednou vrátí.

Pohled na druhou stranu je mnohem idyličtější: od moře se ihned zvedají hory pokryté kolem Trabzonu kožichem lískových sadů. Není divu, že je Turecko největším světovým producentem lískových oříšků. Když se ovšem blížíme k Rize, střídají je definitivně plantáže čaje tvořené úhlednými bobečky čajovníku. Šplhají se i po těch nejstrmějších svazích neuvěřitelně vysoko. A i tam jsou vidět střihači s bílými žoky sklízející mladé lístky.

Čajové listy

Turecká káva versus čaj

Když se řekne Turecko, vybaví se většině lidí (kromě tureckého záchodu) turecká káva. Tu ale aby člověk v Turecku pohledal. Po té, co Osmanská říše ztratila dnešní Jemen a tím i vlastní kávové plantáže, dostal se postupně do obliby čaj. Pěstování čaje v okolí Rize je poměrně mladé. V době ekonomické krize po 1. sv. válce zde turecká vláda odstartovala program na podporu hospodářství „Zavedení produkce citrusů a čaje v Rize a Borcka“ (1924). Program zpočátku provázely finanční problémy, ale po 2. sv. válce již slavil úspěchy.

Pobřeží Černého moře je velmi vlhké díky pohoří Kačkar, které přitahuje spoustu srážek, což je ideální klima pro pěstování čaje. Celkově se v okolí Rize pěstuje čajovník (Camellia sinensis) na 770 000 ha v 15 km širokém pásu podél pobřeží do výšky až 800 m n. m. Výše by také rostl, ale jeho produkce by byla neefektivní, protože by se nedosáhlo obvyklých tří sklizní. Normálně se sklízí koncem května, v polovině července a v září. Keříky jsou produktivní asi 50 let, pak je třeba je vytrhat a vysázet nové. Ty jsou po třech letech připraveny na první sklizeň. Na plantážích se keříky udržují ve velikosti asi 1 m kvůli snazšímu  sběru.

Protože je zrovna doba prvního sběru, pozorujeme skupinky žen, které velkými nůžkami s připojeným pytlíkem stříhají nejmladší výhony a snášejí naplněné žoky k silnicím na odvoz do továren. Další zpracování pak zahrnuje zavadnutí listů, rolování, fermentaci (nejde o kvašení, ale o chemickou oxidaci), sušení a třídění. To ale není předmětem tohoto článku. Narážím na problém, jak pořídit nějaké dokumentární snímky, protože střihačky se odmítají nechat vyfotit tak zatvrzele, jak nějaké bolivijské Indiánky.

Na návštěvě v Institutu pro výzkum čaje

Rize

Ve městě Rize, které má přes 200 000 obyvatel a rozkládá se v kopcích nad mořem, sídlí Institut pro výzkum čaje. Když jsme se k němu vydrápali, ochotně se nás ujímá studentka Petek mluvící pěkně anglicky. Představuji se jako student z Ústavu experimentální botaniky z Prahy (což je pravda, jen nejsem v Turecku pracovně), čímž jsem i s Alenou najednou považován za oficiální návštěvu. Petek nás provádí skleníky a plantážemi, kde nám vše zasvěceně vysvětluje.

Zabývají se zde sedmi z dvaceti místních kultivarů (za nejlepší je považován „Dere pazari 7“). Provádějí hodnocení kvality čaje, stanovují obsah jednotlivých látek a dělají půdní rozbory s využitím nejmodernějších metod, např. včetně hmotnostní spektrometrie. Kromě certifikovaných sazenic čajovníku produkují také sazenice kivi.

Přibíhá Petečin šef, zjevně potěšen cizí návštěvou, ale umí anglicky jen pár slov, takže Petek tlumočí. Zajímá ho české zemědělství a naše cesta po Hedvábné stezce. Zvou nás do ústavní čajovny v příjemném parčíku na pár skleniček. Jako zpestření objednávají i zelený čaj, který jsme zatím v Turecku nikdy neviděli – asi proto, že není vůbec dobrý. Zato černý,  řádně oslazený, je prvotřídní. Turci tvrdí, čaj má být sladký jako polibek. Zlý jazykové naopak říkají, že čaj z Rize má tak špatnou chuť, že se osladit musí.
Nakonec se k nám dostavil i sám šéf ústavu – takový vypasený Turek, který neuměl anglicky ani slovo a zajímalo ho jen, jak se jmenuje Nedvěd křestním jménem.

Sběr čaje

Praktické

Na Institut pro výzkum čaje se můžete doptat jako na Atatürk Čay Araštrma Müdürühü. Pokud se slušně uvedete, určitě vás nevyhodí. Žádný bakšiš se neplatí.
Za mešitou Šeyh Camii se jde pořád přímo nahoru asi 15 min.

Více postřehů z Turecka, první zemi expedice Hedvábná stezka 2006 Aleny a Lukáše Synkových, přineseme v dalších reportážích.

Text: Lukáš Synek
Foto: Alena Synková, Lukáš Synek

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí