HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Ticho v Saharské poušti

Ticho v Saharské poušti

Umíte poslouchat ticho? Půjdete-li pěší pouť napříč Saharou, naučíte se to. Když vše ztichne a samotu ruší jen stáda velbloudů, objevíte krásu zcela samozřejmých věcí. Ranního slunce, stříbřité jinovatky či hvězdného nebe. Tak to umí jen místní beduíni.

Proč má člověk mlčet?“ „Aby slyšel melodie lidí kolem sebe“, říká Karel Plíhal ve filmu Rok ďábla. A dodává: „Když budeš chvíli mlčet uslyšíš i svou vlastní melodii“.

A právě o tom pěší pouť Saharskou pouští je. Uslyšet svou vlastní melodii. A zamilovat se do ní. V malé skupině dvanácti lidí jsem tři týdny chodila pouští. Čas měřily jen čarokrásné východy a západy slunce. Podstatné bylo jen to, co se bezprostředně týkalo přežití: Mít u sebe dost vody, kompas, baterku a zapalovač, abych rozdělala oheň a oni mě našli, pokud se ztratím, a něco teplého na sebe, když se zvedne studený vítr. Víc jsem nepotřebovala.

Když se svět zjednoduší a utichne, jakoby byla lépe slyšet jeho melodie a vidět jeho krása. Když v úplném tichu přeletí, nebo dokonce zazpívá pták, je to veliká radost. Když se ranní slunce leskne na dunách pokrytých jinovatkou, srdce se rozbuší. Když se objeví stopy šakala, dech se tají. Když nad setmělou pouští vyjde měsíc a večernice hned vedle sebe a rozehraje se lovestory mezi těmi dvěma nebeskými poutníky, je téměř nemožné odtrhnout oči.

V tom prázdném prostoru pouště jsem jasně viděla svoji velikost, jež mi umožňuje se svobodně rozhodnout pro cestu, kterou půjdu a svoji malost ve srovnání s pouští, jež mě obklopuje. Vzpomněla jsem si na příběhy o amerických indiánech, kteří nemohli pochopit, jak by někdo mohl vlastnit půdu. Vždyť je to laskavá Matka Země, která nás ve své dobrotě živí. V poušti mi bylo úplně jasné, že její laskavost mi dá přežít a její hněv mě několika poryvy větru klidně zahubí.

Kočovní Nomádi, původní obyvatelé pouště, to dobře vědí. Naučili se s pokorou a vděčností přijímat to, co jim nabízí a přizpůsobili se jí. Naučili se spolupracovat, aby v těžkých podmínkách přežili. Pasou ovce, kozy a velbloudy a ujdou denně desítky kilometrů, aby se zvířata na polosuchých keříčcích napásla, ale nezničila je, aby se mohly obnovit.

Pouštní Nomádi

Náš domorodý průvodce Ahmed uviděl po cestě velbloudici těsně před slehnutím. Když velbloudice rodí, odejde od stáda a porodí o samotě. To je příhodná doba pro šakaly, kteří se seběhnou aby nově narozené mládě bezbranné velbloudí matce ukořistili. V tu dobu je potřeba, aby pasáček byl nablízku a mohl ji ochránit. Potíž je ale v tom, že velbloudi ujdou denně klidně 50 km, a stádo je roztažené na několika kilometrech, takže může být dost obtížné tu velbloudici ohlídat. Ahmed neváhal a druhý den došel k 6 km vzdáleným stolovým horám, aby tam napsal vzkaz. Kdykoli jsme v dálce viděli beduína, běžel k němu, aby mu to řekl a poslal tak zprávu dál. Dal si opravdu dost práce, aby se informace o velbloudici donesla k jejímu majiteli. Nomádi totiž od věků vědí, že spolupráce pro dobro celku se nakonec vyplatí všem.

A tak skupinka mírně zamračených, nepříliš spolupracujících a trochu nejistých Evropanů vstoupila do pouště. Tak jako poušť rozemílá kamen na písek, rozemlela i naši pýchu, naši nedůvěru, naši osamělost a náš strach. Rychle jsme pochopili, že nezbývá než věřit, že dojdeme, kam máme, že naše doprovodné auto nezůstane zapadlé v obrovských dunách, že nás poušť, která nás přijala do své náruče, zase propustí. Naučili jsme se zvát Nomády k našemu stolu, když šli kolem našeho kempu. Dělit se o jídlo a vodu. A o radost. Postupně se naše tváře rozjasňovaly, úsměvy zvětšovaly a oči se stávaly zářivějšíma. Začali jsme se Nomádům podobat.

Velbloudi se pasou volně, Sahara, Tunisko

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí