HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Sýrie a Libanon – jedna blondýna, jeden baťoh a spousta zážitků

Sýrie a Libanon – jedna blondýna, jeden baťoh a spousta zážitků

Jednou si takhle piju v Tbilisi pivo s jedním klukem z Holešova. Říká, že Sýrie stojí za návštěvu. Za pár měsíců přistávám ve tři ráno na damašském letišti.

Saúdové v Palmyře, Sýrie

Už během letu jsem se seznámila se dvěmi Čechy, třemi Poláky a jedním Íráncem, který ale nechce, ať říkám nahlas, že je z Íránu.

Pro změnu mi před týdnem jeden Maďar tvrdil, že z letiště jede ve 4 ráno přímý bus to Aleppa. Tak nejede, ale  informace o něm shání půlka ospalého letiště. Nasedám teda do autobusu (75 SYP, odjezd ve 4 h), který míří do centra Damašku a volám kontakt přes Couchsurfing. Jmenuje se Shadi a už čeká na zastávce Baramke i se svým kamarádem. Nejdřív pomáhá spolucestujícím Čechům najít cestu k zastávce směr Bejrút a pak nabírá mě a Poláky směr snídaně. Z Damašku toho prozatím nic moc nevidíme. Je šero, nikde nikdo, žádný provoz a příšerná zima (proč jsem cestovala na jih,když tady je teplota stejná jako v Česku!)

Východ slunce nad Damaškem

Dáváme si první snídani v Sýrii – humus, nakládanou zeleninu, nějakou pastu z nevím čeho s jejich tradičním chlebem (řekla bych s pitou). Je to výborné! Pak už nás kluci berou na kopec nad Damaškem, ať stihneme východ slunce. Stojí to za to, tomu říkám atmosféra! Všude okolo je město, v ranním oparu se nedá dohlídnout na konec. Pokochaní se vracíme do centra na procházku do citadely, kávičkujeme a pak si jdeme koupit sim karty. Řekli byste, že na tom nic není? No tak to musíte do Sýrie! Nejdřív si vezmete lísteček a čekáte, až na vás dojde řada. Pak vysvětlujete, cože to vlastně chcete (naštěstí angličtina zabírá). Pro jistotu na vás nasadí hned dva konzultanty – budou chtít vaše pasy. Dlouho něco ťukají do počítače, vypisujou papíry a pak vás požádají o otisk levého palce. No mohli jsme se potrhat smíchy. Teda ani ne tak nad tím palcem, ale spíš nad vyplněným formulářem. Trochu se jim plete jméno s místem narození, vaše příjmení se jménem matky a navíc mi podstrčili papír pro Poláka a naopak. Ani mi nevadilo jim tam ten otisk nechat – jenom barva nechtěla pustit!

Už jsem utahaná, mířím do hotelu. Mám doporučení jít na ulici Sharia Bahsa, kde je turistických hotelů víc. Zkušeně vysíláme Shadiho zeptat se na cenu v Al Rabie (a zbaběle čekáme za rohem) – nějak to nevychází a chtějí mě vidět osobně. Zhodnotí vizáž a řeknou si o neskutečných 1 600 SYP!!! Tak jdeme o dva domy dál do Al Haramein. Jednolůžkáč je za 700, tak ho beru. Loučím se se všemi a „jdu spát“. Naivní představa. Pokoj je miniaturní – v podstatě jenom postel, truhla a jedna židle, bez okna a je v něm příšerná zima. Zkouším usnout v zimní bundě, ale nedá se to  – uklízečky tady uklízejí opravdu urputně. Tak vyrážím na prohlídku starého města. Je to kousek – hradby jsou tak 300 m od hotelu. Ze začátku je to docela těžké – každý se na mě kouká, zdraví, občas zapíská a já moc nemám náladu. Tak vymyslím malou lest. Zastavuju dvě mladé muslimky a ptám se je, jak se dostanu na bazar – jsou moc ochotné, poradí mi … a vlastně tam taky jdou. Tak se za ně pověsím a je to! Vyrazily na nákupy bižuterie. Nechávám se vodit do všech obchůdků, užívám si, že už nikdo nepokřikuje (vždyť už přece nejsem sama) a sleduju, jak se chovají. Opravdu jsou moc milé, strávím s nimi asi hodinu a půl a pak mě přepadne únava. Loučím se a mažu do hotelu. Usnu asi na hodinku a znovu vyrážím na schůzku s Assadem z Couchsurfingu. Je to docela legrace, máme se sejít před hotelem Four Seasons (Cože? Kde to je? Jak je to daleko?). Recepční mi vysvětluje cestu – je to naštěsí 5 minut chůze – no, chůze … možná udělám menší vsuvku o dopravě v Sýrii. Já ze začátku neuměla přejít cestu. Řidiči se evidentně neučili o pojmech plynulá jízda, přechod pro chodce, jízdní pruhy, semafor…. je to chaos. Každý se cpe všude, neustále mění směr, jezdí se stylem brzda-plyn – nic mezi tím. Na druhou stranu, když už chodec do silnice vleze, zastaví mu (ne jako v Česku).Takže po chodníku chůze, mezi auty běh občas doprovázený řevem „Já tu nechcu umřít!!!!“. Naštěstí Syřani mají pro paniku cizinců pochopení, tak jsou k nim ještě víc ohleduplnější než k místním.

Na policejní stanici

Dorážím k Four Seasons – nejlepšímu hotelu v městě. Sotva zastavím, začínají stavět taxíky a ptají se, kam chci hodit. Nastává zajímavá situace. Netuším přesně, jak Assad vypadá, nevím, čím přijede,akorát doufám, že jsem dostatečně výrazná, aby mě poznal on. Asi po 15 taxících na mě někdo mává z auta. Zase s řevem přecházím silnici a rychle  nasedám. Teda tohle bych asi u nás neudělala. „Někam“ jedeme, ani jsme se nestačili pořádně seznámit. Malá Česka někde uvnitř mi nadává, copak že to dělám, jak jsem nezpodpovědná a už si představuje, jak někde v poušti pasu spoutaná velbloudy. Realita je jiná (zvykej si, nejsi v Česku), projíždíme luxusní čtvrtí a zastavujeme u luxusní kavárny. Assad je gentleman (ten snad čte po večerech Špačka), pozývá mě na kafe a povídáme si přes 4 hodiny. Neskutečné, jak můžu mít s muslimem tak stejné názory! Konec je ale trochu hořký, jeho auto odtáhli. Je mi to moc líto, tak mu nabízím, že s ním pojedu na policejní stanici a zkusím to vyžehlit. Trochu kouká, ale souhlasí. Už si vymýšlím, co tak asi řeknu, když uvidím policejního náčelníka a je mi jasné, že tudy cesta nevede. Přísný, tvrdý pohled, hned zvedá hlas. Chvíli tam okouním, tvářím se nešťastně, v kapse nacházím bonbon z autobusu, tak ho nabízím náčelníkovic kolegovi. Ten si ho vezme, usměje se, pak se usměje i náčelník a Assad zaplatí „jenom pokutu“ – žádné body z řidičáku.

Směr Homs

Noc nějak přečkám a za kuropění syrských slepic mířím na autobusové nádraží směr Homs. Mám lísteček se jménem nádraží – místní mě nakládají do jednoho minibusu, tam za mě platí jízdné, vysvětlují mi, že řidič musel změnit trasu, aby mě tam dovezl. Vysedám a on mi ještě zamává! Nádraží je plné vojáků. Můj batoh musí projít přes skener – akorát obsluha si právě dala šlofíka, takže bych projela i se samopalem. Mám doporučení jet se společností Al-Ahlia. A zase vytahuju pas, aby mi mohli prodat jízdenku (110 SYP). Prodavač je legrační. Je 10 minut po deváté a on se ptá, jestli chci stihnout bus v 9. No jasně, že chci! A taky ho stíhám. Vede mě někde kolem zdi a najednou se objeví moderní nablýskaný autobus. Cestující evidentně nastupovali jinde. Nasedám, zaposlouchám se do arabské hudby, nechám si ještě 2x zkontrolovat pas jestli to jsem opravdu já a už si to fičíme na sever. Kolem cest rostou prodejny aut hned vedle pastvin pro kozy. Je poznat, že Damašek je obrovské město. Asi za ¾ hodiny se začíná ukazovat příroda – je vidět zasněžené pohoří Antilibanon a před ním poušť. Občas nějaká vesnička s mešitou. Servis nabízí chlazenou vodu (pozor, nepít!!!) a bonbóny (ty si dejte). Párkrát to otočí a už jsme ve 2-milionovém Homsu. Nádraží je krásné, užiju si ho, protože čekám na Marouena (Tunisana znovu z Couchsurfingu, který se nabídnul, že se mnou bude 2 dny cestovat). Má zpoždění, tak čekám skoro 2 hodiny. Nikdo ale neobtěžuje, jenom je problém si v restauraci dát to, co chcete. Kafe je bez problému, ale zkuste si koupit banán! Ani náhodou. Prostě banány jsou od toho, aby se daly do koktejlu. Když nabídnete, že zaplatíte koktejl, akorát ať ho nedělají, nepochopí to. No co, jiná země. Tak si dávám aspoň čerstvý pomerančový džus (mňam!). Marouen je ostřílený cestovatel, umí perfekně nejen arabsky, ale i anglicky, francouzsky, italsky, španělsky… prostě poklad. Kupujeme si lístky do Aleppa, ale bus jede až za 2 hodiny.

Aleppo, Sýrie

Nasedáme do taxíku a mířime do centra do restaurace, kde se setkáváme s jeho kamarádem.  Dávám si salátek a potom prohlídku kostela, kde je uložen pás p. Marie. Nemáme ale moc času a už jsme na cestě na nádraží, Bus opět nezklamal – čistý, moderní, rychlý. Za dvě hodiny za šera dojíždíme do Aleppa. Už tam na nás čeká Samer, další kontakt z Couchsurfingu. Nabírá nás auta a veze do centra. Znovu vybíráme ubytování – v podstatě v okamžiku, kdy mě nějaký hoteliér uvidí,  chce až moc. Nakonec otevřeme dveře od Al-Gawaharu. Dostamene dobrou cenu hned (600 SYP za jednolůžkový pokoj s příslušenstvím) a majitel Ahmed je nám sympatický. Kupodivu, je taky z Couchsurfingu. Chvíli jsme si odpočinuli a večer vyrazili do ulic. Šel s náma jak Samer, tak Ahmed. Na ulici jsme zobkali šavarmu a skončili v nejstarším hotelu v Aleppu. Teda kromě pár starých fotek a předraženého pití na něm nic nebylo. No ale ta atmosféra: Kuvajťan, Syřan, Tunisan a Češka probírají taková témata jako nevěra, sex, vtipy o manželství – tak trochu tabu pro muslimy – a přitom se neskutečně baví.

Aleppo

Druhý den vyrážíme s Marouenem (naivně v 8 ráno) na prohlídku města. Město je prázdné, kolem devíti se začínají otevírat první kavárny – teda spíš uklízet. Máme hlad, tak si nechávám doporučit nějakou placku s rajčaty. Chudák můj žaludek to musel strávit, protože placka byla pořádně ostrá. Ale aspoň zahřála! Koukáme na aleppský hrad zespoda. Vchod je monumentální most, za ním bludiště chodeb až s 8-metrů silnými zdmi a nahoře v podstatě město. Citadela je krásně zachovalá, prokřižujeme si pořádně, pořád je se na co koukat – mají tu dokonce i lázně. To nejlepší nás čeká skoro až nakonec – náhodou objevíme velký, krásně zachovalý hodovní sál. Právě se tam vystavují obrazy. No ale ta mozaika na podlaze a ten nádherně vykládaný strop!!! Sestupujeme níž do bludiště chodeb. Na zemi jsou nějaké otvory – vedou nad hlavní vstupní chodbu. Dalo se z nich házet kamení na případné dobyvatele. Plni dojmů odcházíme, ostřím a nevěřím svým očím. Dva Češi z letadla stojí před citadelou a fotí si ji. Vždyť měli být v Libanonu! Zdravíme se a domlouváme na večer. Bydlí kousek od nás.

Citadela v Aleppu, SýrieCitadela v Aleppu, Sýrie

Pokračujeme v prohlídce města, které se už stačilo probudit. Zapadáme do súku a necháváme se unášet. Zaujme mě dílna na kožené pásky. Chvíli koukáme a už si dva kupuju (za 300 SYP). Odbočíme do nějakého dvorku a najednou jeden stařík zakřičí na Marouena: „Ty jsi z Tuniska, že?“ Dají se do řeči a už máme průvodce. Vezme nás do dílny na šátky, které se vyrábí ještě starým způsobem (Ta malá Češka už zase otravuje s tím, že se necháváme někam zatáhnout, že je tam spousta podivných chlapíků, pěkný binec, na zemi černé louže….). Naštěstí jsem s Marouenem. Teda ne že bych si myslela, že mě bude bránit vlastními pěstmi, ale spíš jsem se spolehla na jeho arabskou mentalitu. Vyplatilo se to. Už si prohlížíme stará dřevěná razítka, necháme si vysvětlit postupy výroby, obhlížíme hotové šátky, pijeme čaj (nabídnutý jedním dělníkem s neskutečně černýma rukama) a jsme spokojení. Asi po hodině se loučíme a míříme do súku. Děda nás vede do nádherného domu (vepředu je obchod s látkami), aby nám ukázal koupelnu. Trochu to nechápeme, ale sotva uvidíme vanu z jednoho kusu kamene, zíráme. Dům je nádherně opravený, majitelé jsou rádi, že nás tam vidí a kupodivu žádné zboží nám nevnucují (jak bych čekala). Ještě se fotíme na nádherně vykládané pohovce a jdem okouknout místní hammam.

Sotva otevřeme dveře a zahlídnu chlapíky jenom s ručníčky kolem pasu, návštěva mě přejde. Pokračujeme súkem, děda se pořád s někým zdraví až konečně usedáme v jednom obchůdku se šperky. Hned nám přistává čaj v ruce a už si zase povídáme s obchodníkem. Znovu, nic nám nevnucuje, až mi to začíná být divné. Ale je moc milý, tak pomáhám jednomu zákazníkovi vybrat náramek pro jeho ženu. Pár si jich zkouším, až udělá nákup. Obchodník mi moc děkuje a loučíme se. Už jsme utahaní. Ještě nás čeká návštěva mešity. Venku 10 stupňů, vyzujete se do ponožek, venku běháte po nádvoří a vyhýbáte se kalužím. Nic moc. Ale mešita je moc krásná. Máme hlad, tak  bereme dědu do restaurace naproti mešity. Teda, ta je!!! Třípatrová s atriem, evidentně luxusní. Necháváme si doporučit něco na způsob pizzy a pak každý každému uzobává. Jídlo je neskutečně dobré. Děda nás ještě dovede k hotelu a loučí se. Zajímavá postavička!

Máme hodinku na odpočinek a pak hurá na schůzku s arménkou Nairy, která se objeví i s příslušenstvím (sestra, kamarád a jedna Kanaďanka). Procházíme se městem směr křesťanská čtvrť Jdeida. Ta je o poznání čistější než arabská část se spoustou malých obchůdků a dílen. Za návštěvu stojí Sissi bar. Místní pějí chválu nad tím, jak je úžasný, což se mi při vstupu zdá jako přehnané. Pak  ale sestoupíme o patro níž …hhhmmmm!!!… a při dalším sestupu už koukám. Vypadá to, že jsme v jeskyni s vytesanými sochami. Úžasné, měli pravdu! Pivo je sice za 150 SYP, ale celkově alkohol je v Sýrii drahý a docela nedostupný.

Do Palmyry

Brzo ráno je budíček, už na nás čeká taxikář Mahmed a společně se dvěma Čechy vyrážíme oklikou do Palmyry. Za hodinu jsme u zřícenin St. Simeon – magické místo (vstup 150 SYP), kde na sloupu žil několik let mnich tak, aby byl mezi lidmi, ale zároveň byl nedotknutelný. Pokračujeme do „mrtvých měst“, první je Serjilla (75 SYP) – ohromná plocha s ruinami domů, které obyvatelé kdysi dávno opustili z neznámých důvodů. Některé jsou výborně zachované, většinou ale slouží jako stín pro kozy a ovce. Popojedeme do Apamey (150 SYP) Je obrovská! Přes kilometr a půl dlouhá řada sloupů – původně centrální ulice. Nechápeme, kdo tohle mohl postavit. Dojem nám jenom kazí místní, kteří bez úcty jezdí po památce na motorkách a nabízí cetky.

Crac de Chevaliers, SýrieCrac de Chevaliers, Sýrie

Pokračujeme do Hamy, abychom obkoukli obří dřevěná kola, která sloužila na čerpání vody z řeky a systémem akvaduktů  pro zavlažování polí. Mají ale prázdniny, opravují se… A hurá do Homsu do vynikající restaurace Beirut na rýži se zeleninou.  Je už večer, jsme utahaní a Mahmed nás pozývá na přespání do jeho bytu.Je to novostavba (3 roky). Kdyby to Mahmed předtím neřekl, asi bych si myslela, že spím v promrzlém paneláku z 60. let.  Kroutíme hlavou nad kvalitou prací (centimetrové díry v rámech oken, sprcha bez odtoku), ale já jsem neskutečně ráda, že mám v pokoji benzínový ohřívač. Ráno ráda, že jsem neuhořela, srkám horký čaj a v odéru benzínového parfému fičíme na Crack de Chevalieu – nádherný křižácký hrad asi hodinu jízdy na západ. Stojí si na obrovském kopci (jede se na jedničku), po zaplacení 150 SYP ho pořádně prolézáme. Obdivujeme několikametrové zdi, systém uliček, nádherné výhledy, i když z betonových plošin. V okolí se čile staví. A jedeme dál  … v Homsu je zastávka v pekárně, kde nabíráme zásoby (kéž by se tak výborné pečivo dalo koupit i u nás) a vjíždíme do pouště. Cesta vede pořád rovně, skoro bez zatáček, občas se objeví pár baráčků nebo odbočka na těžiště ropy.

Odbočujeme k beduínským stanům, pan domácí se evidentně s Mahmedem zná. Zvou nás dovnitř a nabízejí čaj. Nemáme čas, tak odmítáme, nicméně obdivujeme vkusné komfortní zařízení. Je ale určeno pro pány, manželka spí za plentou „na hadru“. Při loučení paní stanu několikrát dloubne do synáčka a ten stydlivě natáhne ruku ….

Jedeme dál, trochu mžourám a koukám na ceduli „Irák“ – jaj, asi jsme přejeli … Mahmud to má ale zvládnuté, odbočí  na polní (pouštní) cestu a zadem se dostáváme ke slavným palmyrským hrobkám. Několikapatrové věže z kamene a výklenky s policemi, kde se dalo naštosovat 84 těl. Nevynecháme ani podzemní hrobku, která je ještě větší. Centrální část je asi o 2 km dál. Vysedáme a vyrážíme prozkoumávat ohromný antický komplex: zříceniny chrámů, přes kilometr dlouhou kolonádu, amfiteátr a spousty ostatních budov. Většina je volně přístupná a průměrný cestovatel bude brzo přesycený. Mahmud nás měl sice na zavolání vyzvednout, ale nějak se mu nedaří přijet. Za to nás obklopují různí prodejci, o nic nám nejde, vyvalíme se na zbytky antického sloupu a hrajeme si na obchod, protože je slušnost něco do Česka přivézt. Obchodníky náš nezájem docela vyvádí z míry (obzvlášť, když se ani nehneme) a sráží ceny. Za stříbrný řetízek s nějakými kamínky (beztak polodrahokamy) chtěli 1 000 SYP. Kupujeme 4 kusy celkem za 500 SYP. No jo, Češi … A to už přijede Mahmud i s 10-ti letým synem Hasanem. Všichni se vezeme do citadely na kopci nad městem. Začíná se stmívat a barvy na poušti jdou do červena. Cestou si děláme legraci, když se otec ptá Hasana, jestli by si mě vzal. Ten nadšeně přikyvuje.  Líbí se mi, jaký vztah spolu mají. Prostě jsou to kamarádi. Moji čeští známí jedou zpátky do Damašku a já zůstávám. Mahmed mi ještě domluví ubytování v hotelu Sun (400 SYP), doporučí restauraci a loučíme se. Pokoj je čistý, i se sprchou (sice v Česku bych nad koupelnou ohrnovala nos, ale tady jsem ráda, že mám teplou vodu). Jdu na internet (1 hodina 100 SYP) na hlavní třídu. Tamir, majitel, mě požádá, jestli bych mu něco nepřeložila do češtiny – takový reklamní leták na projížďky po poušti a beduínské večery. Souhlasím, stejně nemám co dělat. Za to mi na oplátku nabídne beduínskou masáž. Můžu si vybrat, jestli půjdu do vedlejší restaurace nebo do pouště do karavanseráje.Volím první. Nejdřív si ale dám výbornou večeři – polévku z cizrny, zeleninu v rajčatové omáčce zapečenou v kameninové misce. Mám to se slevou za 250 SYP.

Beduínská masáž

Jdeme do salónku restaurace a masáž začíná. Sedím na židli a Tamir masíruje obličej hnětavými pohyby. Je to sice příjemné, ale pořád odbíhá, protože se stará o hosty. Navíc místností se prochází na toalety a pár turistů se ptá, jestli jsem v pořádku…  Jsem ale v krásné relaxační náladě, a  když mi Tamir nabídne, jestli se k němu nechci přestěhovat, beru to s úsměvem. Po chvíli přicházejí dva angličtí důchodci s tím, že by chtěli taky namasírovat. Jsou moc milí, bavíme se o cestování, o životě, o Sýrii.

Ráno se balím a jdu na autobus směr Homs. Ranní Palmyra je nádherná! Ty barvy! Za 2,5 hodiny a 100 SYP jsem v Homsu. Musím ale přejet na jiné nádraží, odkud jsou spoje do Tripoli (Libanon). S řidičem minibusu si moc nerozumíme. Chce 1100 SYP, což se mi zdá předražené. Takže batoh se párkrát sune na střechu a zase dolů. Nakonec se to vyjasní, cena zahrnuje i výstupní taxu (600 SYP). Batoh se naposledy vynese na střechu a já se usadím jako jediná cizinka a ženská vepředu. Na hranice je to hodina. Tam začíná pravá arabská tlačenice. Fronty neexistují, pořadí záleží na tom, jak hlasitě člověk řve a jak ostré má lokty. Dostat výstupní razítko trvá hodinu. Pak je tlačenice na libanonské hranici. Naštěstí mi můj pas sebere jakýsi rozměrný řidič, vnutí ho celníkovi a udělá mi prostor na vypsání vstupní kartičky. Dostávám jako první z posádky razítko a zdarma! Ti, co jeli z Damašku, platili 25 000 LL.Uplynuly další dvě hodiny než mohl minibus pokračovat dál. Do Tripoli je to už jenom hodinka a poslední dva kilometry se ploužíme v zácpě. Jako jediná vystoupím, a protože nevím, kam dál, posadím se na kávičku (3 000LL) a koukám do mapy. Zamířím do súku … a objeví se prodejna Baťa. Mám děsnou radost, vtrhnu tam, nechám tam batoh (však co, Češi si mají pomáhat) a mířím do uliček. Jenom si hlídám směr, ale nakonec ho v té džungli ztratím. Ale místní mi pomáhají, dokonce i doporučí restauraci, kde si pochutnám na výborném falafelu ( 1250 LL) hned dvakrát.

na demonstraci v Bejrútu, Libanon

V Libanonu

Bus do Bejrútu mě trochu šokuje, sedím tam sama se 40-ti vojáky. Řidič je ale moc milý, umí anglicky a nejenže mě doveze skoro až k hotelu, ale nabízí, že mě vezme za 5 dnů do hor. Škoda, to už budu v Damašku..

V mém hostelu Al-Nazih už na mě čekají, zůstanu tady na 3 noci (18 000LL/noc/dorm). Na pokoji už jsou dva kluci, Bosňan a Švéd. Dávám si sprchu a jdu spát,  konečně v pořádné posteli vonící novotou. Majitelka se o hostel vzorně stará, vybavení je moderní, služby výborné a navíc je to kousek od centra.

Ráno jdeme s klukama na náměstí, je tu právě nějaká obří oslava – asi předvolební. Politici mají proslovy, místní hvězdy zpívají, mladí mlátí do bubnů a nálada je výborná. Akorát jsme zbyli jenom dva, zbyl mi Polák Dominik. Představujeme se a vyrážíme asi na 20-kilometrovou obchůzku Bejrútu. Promenáda u moře by strčila do kapsy i francouzskou riviéru. Akorát vás nesmí překvapit, když se občas objeví rozstřílená budova. Trochu nás stresují i všudypřítomní vojáci, tanky a transportéry. Na akci má být 300 000 lidí, tak se bojí, ale někdo nepomyslel na atentát. Kolem zábavního parku se dostáváme k Pigeon Rocks- místní atrakce. Bílá skála v moři s průplavem. Místní ji využívají jako skokanský můstek … už tam prý zemřelo dost lidí. Milý německo-libanonský pár nás pozývá na kávu, ještě nám ukazují Hamru – nejznámější bejrútskou obchodní ulici. Loučíme se a pokračujeme do arménské čtvrti. Luxusní novostavby skončí, nahradí je nižší šedivé domy s barevnými stínítky balkónů. Po pár kilometrech ukáže Bejrút další tvář – „žlutou“ a „růžovou“ křesťanskou čtvrť. Podle mě tam bydlí střední vrstvy. Večer utahaní parkujeme v hostelu. Je tma, Dominik brzo ráno odlítá, tak si ještě koupíme sendvič a jdeme si ho sníst do města. Je tu plno designových předražených kaváren, místní ukazují svoje značkové oblečky a šperky, ale nám je to tam nějak jedno.

Usadíme se naproti kostela a užíváme si tlukotu města. Večer mám ještě schůzku s Danym, přijede ale děsně pozdě (byl lyžovat, narazil si ruku), takže večírek se nekoná. Sedíme v jeho nablýskaném BMW kabrioletu a poslouchám, jak pracuje v rodinné realitce od rána do večera. Něco za něco.

Baalbek, LibanonBaalbek, Libanon

Další den jedu minibusem na nádraží Cola, odkud jsou spoje na jih. Cíl je Saida (1 hodina, 2 500 LL). Saida je známá svým mořským hradem a bludištěm súku, kde si spíš připadáte jako v ohromném sklepě. Nasedám znovu na bus, tentokrát do Tyre. Dá se říct, že je to nejjižnější město, kde ještě akceptují turisty. Pod ním je nárazníkové pásmo a Gaza, kde se nedoporučuje jezdit. Procházím křesťanskou čtvrtí k moři, užívám si příjemných 28 stupňů  a vzpomínám na Česko, kde je -5C. Najednou přichází tři ženy, chvíli si povídáme a už mě zvou k sobě na kávu. Tohle se nedá odmítnout. Fatima je muslimka se dvěmi dětmi. Dům je krásně vybavený, i když zvenku se to nezdá. Přijdou se na mě podívat i příbuzné, dostávám k zakousnutí výborné domácí sušenky a hlavně Fatima si sundá šátek. Je moc hezká! Tak na sebe koukáme a přeme se, která je hezčí. Udělám si její fotku, ale nesmím ji ukazovat žádným muslimům. V Česku to nebude problém. Loučíme se a jdu se kouknout na místní hřbitov. Nějaký pán mě zastavuje, zajímá se, proč jsem v Libanonu a přibližuje mě k antickým ruinám. Ukáže  mi díru v plotě a mizí ve svém Mercedesu za synem. Ruiny jsou rozsáhlé, ale město je už začalo polykat. Kdo ví, co bude za 10 let. Tempo výstavby v Libanonu je splašené… Po prohlídce chytnu bus zpátky (5000LL) a užívám si pohledu na kopce a banánové plantáže. Na nádraží mě všichni taxikáři přesvědčují, že k hostelu se bez taxíku nedostanu. Známá finta. Nasedám do starého trolejbusu, pak přesednu na minibus a je to. Češi si vždycky poradí!Večeřím s Jeremiasem, mladým Rakušanem, v místní vyhlášené restauraci „Le Chef“. Takový bufet, relativně jedlý. Každý to měl i s vínem za 13 000LL. Domlouváme se, že ráno spolu pojedeme do Baalbeku. Chytíme minibus, který sice původně jede jinde, ale nakonec nás hodí někam za město. Zdá se nám to docela podezřelé, ale řidič se vyzná, chytá nám bus přímo do Baalbeku. Přesedáme (5 000LL), překonáme sedlo ve výšce  1500 mnm, projíždíme kolem luxusních opuštěných vil (letní sídla Bejrúťanů a za 2 hodiny jsme na místě. Baalbek je v rozsáhlém údolí Bekaa. To je známé nejen pěstováním jablek,vína a drog, ale taky jako sídlo Talibánu. Z náměstí se necháme za 4 000 LL nalákat taxikářem, že nás zavede k ruinám Jupiterova chrámu. Je to ale kousek, takže si zvýšené náklady kompenzujeme sníženým studentským vstupným (7 000LL, běžný vstup 12 000 LL). Komplex není ani tak rozsáhlý jako mohutný. Pilíře antického Jupiterova chrámu jsou prý nejvyšší na světě. Jeden váží 800 tun. Impozantní! Uvnitř ohromného klenutého sklepa je výstava artefaktů, vykopávek, fotografií a popis historie. Taky je tam pořádná zima, takže se už těšíme ven. Lonety planet doporučuje zajít do restaurace Sheherezade s úchvatným výhledem na Baalbek. Sedáme si k prominentnímu stolu hned u prosklené stěny a dáváme potěšení nejen svému oku, ale i žaludku. Uděláme procházku po okolí (naštěstí Jeremias je turista, takže zvládne i kopec nad městem). Sedíme nad Baalbekem na nějakém nevýznamném antickém šutru, kocháme se pohledem na kdysi impozantní město a užíváme si atmosféry a pocitu souznění. Nadhodím, že mám chuť na čerstvý pomerančový džus a okamžitě se objeví kavárna, kde vám ho za 2000 LL vymačkají před očima a nechají vybrat pomeranče. Dole už dotírají taxikáři, že tady žádné busy nejezdí. Stačí ujít ale slabých 400 metrů a už se objevuje minibus. Vysedám v Chtauře, Jeremias pokračuje do Bejrútu. Znovu se dostávám do spárů taxikářů. Hádají se, strkají do sebe až mě jeden děda odtáhne k velkému bílému taxíku. Za 10 000 LL se dostávám do Damašku.

Hranice jsou bez problému, papíry si vyplňujeme už v taxíku. Sedím vedle jedné stařenky a Karin, asi 40-leté Syřanky, která jede za sestrou. Přijíždíme za tmy, veřejné osvětlení nefunguje, vůbec nevím, kde jsme. Karin mi domluví dopravu a dokonce i libanonský taxikář počká, dokud bezpečně neodjedu. Současný řidič ale absolutně netuší, kam chci zavézt. Musím navigovat, nakonec se trefíme, ale je to docela adrenalin. Ale za těch 50 SYP to stojí. Znovu otevírám dveře hotelu Al Haramein, recepční mě vítá mým jménem a ubytovávám se v dormu. Už žádný mini jednolůžkový pokoj, ale velký třílužkový s velkým oknem (za 500 SYP), kde jsem stejně sama. Vyběhnu do internetové kavárny o pár domů dál a zase se dějí zázraky. Potkávám Cecílii, Kanaďanku, se kterou jsem se seznámila o 300 kilometrů severněji v Aleppu. Přidávám se k ní a dvěma místním Arménům na večeři. Garo a Garo  patří mezi bohatší vrstvy, vezou nás tak stovkou po úzkých uličkách Damašku do moderní zakouřené a hlučné kavárny evropského typu, kde koukáme na fotbal. Oni to považují za vrchol luxusu, my za vrchol nevkusu. Je zajímavé sledovat místní mladé při kulturním vývoji. Chodí na kafe za 300 SYP, mají notebooky, hrají přes mizerné spojení on-line hry, oblíkají se do známých evropských značek a myslí si, jak jsou cool. Pak se vrátí do rozpadajícího se domu, kde občas neteče voda, denně jsou výpadky proudu, v okolí hromady odpadků a tvrdě pracují v rodinných firmách, aby si pak mohli za půlku platu užívat mizerné kávy a stejně cool kamarádů. Není to kritika, jenom popis toho, co jsem viděla.

Ranní Damašek, SýrieRanní Damašek, Sýrie

Další den ráno snídám s Dajske – Japoncem. Je milý, tak ho pozvu na schůzku s mým syrským kamarádem Shadim. Znovu zajímavá diskuse. Dajske má pětadvacet a všechno, na co si vzpomene. Kromě  kamarádů. Proto odjel z Japonska, aby si užil příjemných a otevřených lidí. Shadi má spoustu kamarádů, akorát nemá nic materiálního. A stejně by se rozdal. Nechávám je spolu, aby prozkoumali staré město, zatímco já mířím do Malouly (minibus za 40 SYP, hodina jízdy). Maloula je vesnice napůl vytesaná ve skále, kde se dodnes mluví aramejsky – jazykem Ježíše. Mám znovu štěstí, sedím s Mahmudem a Kenenem – dvěmi architekty, kteří jedou fotit staré domy, aby pak udělali nákresy a zanechali něco i pro další generace. Nenechám si ujít příležitost taky se podívat dovnitř. Kenen vždy slušně zaklepe, zeptá se a my už fotíme. Žádné odmítání! Žádné stížnosti nad narušováním soukromí, prostě jenom snaha pomoct! Maloula je jeden obrovský labyrint, chvíli jste ve sklepě, stačí sejít (opravdu sejít) pár schodů a už jste na střeše dalšího domu. Na stavbu se používaly blátěné cihly, na stropy větve, kolikrát se strop zalil betonem, až se divím, že se vetchý dům nezřítil. Uvnitř to ale bývá moc krásné a upravené, často s moderním vybavením a úžasným výhledem. Typické je natřít stěny světlomodrou barvou (natírají se i klacky ve stropě). Spousta rodin nás pozývá dovnitř nejen si udělat fotky, ale  i vypít si čaj. Mám příležitost slyšet i aramejštinu. Škoda, že ji moc neumím rozeznat od arabštiny. Po pár hodinách a snad třiceti domech jsme úplně unavení. Na náměstíčku je malá pekárna, kde parkujeme. Kluci jsou milí, pozývají mě na čerstvé pečivo. Je to ale jiné než u nás. Přijdete do místnůstky s velkou cihlovou pecí. V malé vitrínce si vyberete pečivo … ale nedostanete jej. Prostě pekař vám udělá čerstvé přímo před očima (které mi mimochodem skoro opravdu vypadly z důlků).A ta chuť! Zase mám o zkušenost navíc. Najezení sedáme na bus, přistáváme v Damašku a srdečně se loučíme. Kluci si ještě se mnou dělají fotku – prý si to dají na zeď, blondýna je v Sýrii trochu exotická.

Mám hodinku na odpočinek a už se ženu za Assadem. Nasedám, Assad ještě zavtipkuje, že mě unáší a někam jedem. Hmm, on mě fakt unáší! Koukám na cedule Beirut, Bosra… jedeme hodně za město k nějakému rybníku. Už zase přemýšlím o tom, jak rychle umím utíkat a jak se dává levý hák…. Zbytečně. Místo toho si povídáme o životě ve Státech, v Sýrii a v Evropě. Kulturní výměna informací a neskutečný pocit souznění. Prostě je jedno, kdo je muslim, kdo je křesťan a kdo ateista. Všichni jsme lidi a máme svoje názory ovlivněné kulturou. V jádru jsme ale stejní. Zas mám o čem přemýšlet.

Ráno se budím a uvědomím si, že tohle je moje poslední ráno v Sýrii. Je mi z toho docela smutno, protože tuhle zemi jsem si zamilovala. Mám schůzku s Kanaďankou, ale nečekaně narážím na „problém s kartou“. V Sýrii jsou poplatky za platbu kartou pořádně vysoké (14,6% !!!). Takže se rozhodnu pro pastorále s bankomatem. Vyjde mi to až v šestém (ty předcházející jsou buď zamknuté, rozbité nebo není v nich dost peněz). Takže pozor!

Na schůzku přijdu pozdě a tím pádem nestíháme bus do Bosry (zachovalý antický amfiteátr z černého kamene). Nechce se mi čekat na další spoj, tak jedu zpátky do hotelu. Přidává se Dajske (Japonec) – naposledy s ním vyrazím do bazaru nakoupit pár šátků. Procházíme se ulicemi staré části města, objevujeme nádherná zákoutí, narážíme na podzemní kostel, kde potkáme místního důchodce. Povídá nám o historii Damašku, o jeho kariéře v KLM  a pak nás pozývá na návštěvu svého skromného domu. Má jenom 6 ložnic! Uprostřed obligátní fontánka a pohostinnost. Loučíme se a míříme do blízké restaurace. Vedle sedí dvě hezké holky. Dajske se přiznává, že Syřanky si s ním moc nechtějí povídat – prý jsou moc stydlivé, ale on by o rozhovor opravdu stál. Vymýšlíme malou lest – objednáváme humus a tváříme se, že nechápeme, jak to jíst. Prosím Syřanky o pomoc, přisedáme si a už jsme uprostřed živé diskuze. Je to jednoduché. Najednou přichází mladík s přísným výrazem. Jordánec, přítel jedné z holek. Polknu, vysoukám úsměv…. Náš nový kamarád nám platí jídlo, bere nás na projížďku nočním Damaškem a seznamuje nás se svou rodinou! Proč já musím žít v Česku! Plynule mě pak předá Shadimu a jeho kamarádům. Spolu ještě procházíme město, vezou mě na letiště, čekají se mnou přes hodinu, aby mě v pořádku vyprovodili na let do studené Evropy.

Konec byl trochu hořký. Přistávám v šedé Budapešti brzo ráno.Chci obkouknout centrum, ale za zimy a mlhy mi to město moc neříká. Uspěchaní lidé, žádný úsměv, jenom šeď. Nebaví mě to a rozhodnu se, že zajdu do termálních lázní smýt tu cestovatelskou špínu. Nevím přesně, kde to je, zastavím jednu slečnu, slušně se zeptám a jediná odpověď je „No!!!“ následovaná skoro úprkem. Už vím, proč jsem si nevzala Pištu Hufnágla…

Sergilla - mrtvé město, SýrieSergilla – mrtvé město, Sýrie

Maloula, SýrieMaloula, Sýrie

Bejrút- pobřežní kolonáda, LibanonBejrút- pobřežní kolonáda, Libanon


HedvabnouStezku.cz založili cestovatelé pro cestovatele, o velkých horách píšeme na Velehory.cz. Své zážitky cest můžete sdílet s přáteli také v Klubech cestovatelů. Nejlepší outdoorové filmy pak uvidíte na festivalu Expediční kamera možná i ve vašem městě. Nejširší výběr map a knih najdete v našem eshopu. Z příjmů z těchto aktivit podporujeme Expediční fond – i vy můžete přihlásit svůj projekt.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí