Švédský klášter z raného středověku na břehu jezera Roxen 

Základní kámen komplexu byl položen v raném středověku na přelomu 11. a 12. století a od té doby žil plným klášterním životem až do konce 16. století. I když se do dnešní doby vinou požáru dochovaly pozůstatky zejména z jeho pozdější cisterciácké fáze, předpokládá se, že světlo světa spatřil pod benediktinským řádem, kdy zde pravděpodobně úřadoval tehdejší švédský biskup. 

Vystavět ho nechali král Inge I. s královnou Helen a jeho následník Inge II. s královnou Ulvhild ho nadále štědře podporovali. Za běžného provozu v klášteře pobývalo 30 řádových sester, několik služebných sester a abatyše. V dobách katolického rozkvětu před Reformací se jednalo o nejhonosnější klášter švédského království. První cisterciáckou abatyší tu byla Ingeborg, sestra krále Karla VII., následovaná vdovou po dánském králi Knutovi V. Tuto funkci zastávala také princezna Helena Sverkersdotter, matka švédské královny Kateřiny.  

V 16. století však přišla Reformace. Ta dala zaniknout katolické církvi a místo ní byla zavedena švédská státní církev, která se hlásí k luteránství. Počátkem století se zde přestaly přijímat novicky, těm stávajícím ale bylo dovoleno dožít v místě, zatímco se prostory kláštera dále využívaly jako vzdělávací zařízení pro dcery z urozených rodin a útočiště pro stárnoucí šlechtičny. Klášterní život postupně dohasínal a definitivně pohasl s posledními dvěma řádovými sestrami, které zemřely v roce 1582.  

Zatímco kostel jednoduše konvertoval k luteránství a byl využíván ještě dlouho po Reformaci, zbylé prostory kláštera ležely ladem a postupně chátraly, až z nich mnoho nezbylo. Počátkem 20. století byly jeho trosky odkryty a prozkoumány, v současné chvíli jsou tyto pozůstatky zpřístupněny široké veřejnosti v externích prostorách areálu a v přilehlém muzeu. Během exkavací byly pod kostelní podlahou objeveny kamenné hrobky z raného středověku a došlo se k závěru, že zde s největší pravděpodobností odpočívají král Inge I., královna Helen a jejich v dětských letech zesnulý syn Ragnvald. 

V klášterním kostele se pod křídly luteránské církve slouží dodnes a jeho bezprostřední okolí na vršku nad jezerem, od nějž je ostatně odvozen název (ve staré švédštině “vret” znamená kopec), se využívá jako místo setkávání. V areálu bývalého kláštera se čas od času pořádají koncerty a slavnosti podle křesťanského kalendáře, v letní sezóně tu probíhají prohlídky s průvodcem. Herečka Lisa, která bydlí opodál, vzpomíná na divadelní představení, v němž před několika lety ztvárnila královnu Helen a její dcera Matilda si zahrála urozenou učednici klášterní školy. Hra plná dobového zpěvu a tance měla návštěvníkům rozkrýt bohatou historii tohoto místa a na jedno odpoledne ji znovu přivést k životu.

Já se k jezeru Roxen dostávám na cestě po Švédsku zkraje roku, tedy ještě mimo letní sezónu, kdy se v okolí kláštera pohybují jen místní. Turistu abys pohledal i v nedalekém Linköpingu. Při první návštěvě Vrety vyruším novopečené rodiče při křtu ratolesti, při druhé se nenápadně připojuji k hrstce věřících na večerní mši o Popeleční středě. Přestože švédsky nerozumím ani slovo, při andělských písních, které kněz prozpěvuje se svými farníky, se ocitám v dobách dávno minulých. Po skončení se vydáváme zpátky do vsi přes potemnělý hřbitov potažený krustou ledu – místo věčného odpočinku mnoha severských velikánů. A jako bychom se vraceli po vratkém mostě z tehdy do nyní…