HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Stopování s eskortou, město Isfahán a zelená revoluce v Íránu

Stopování s eskortou, město Isfahán a zelená revoluce v Íránu

Návštěva Íránu před prezidentskými volbami v roce 2009 přinesla stop s vojákem, lístek na autobus zadarmo i setkání s krásnou studentkou fotografie.

„Ne, pas ti nedáme,“ oznamuje mi imigrační úředník, když jsem se po dvou hodinách čekání dostal konečně k otevřenému okýnku. „Počkej tady, zavoláme ti vojenskou eskortu. Jako cizinec musíš mít doprovod.“ Dozvídám se, že v této provincii, sousedící s Pákistánem a Afghánistánem, byli v nedávné minulosti uneseni cizinci pro výkupné. Proto v pouštní provincii nemají turisté volný pohyb. Zdarma však dostanou armádní doprovod. A ten si mě bude postupně předávat až do 300 kilometrů vzdáleného města Bam.

„Za hodinu tady bude eskorta. Té dáme tvůj pas a taxík vás odveze.“ Bylo mi jasné, že tady ještě bude horko. Jsem odhodlaný stopovat. Jinou možnost ani nemám, v kapse mi zbylo po výměně jen pár drobných. Ale stopovat jsem byl odhodlaný, i kdyby mě neokradli. Jenže tady teď nejsem pánem situace. Zkouším se domoci svého pasu. Marně.

S menším zpožděním dorazila na hranici má ostraha. Mladý vojáček základní služby, který nemluvil anglicky. S malou lstí jsem od něho dostal „k nahlédnutí“ svůj pas. A už jsem ho nedal zpět. Hoch se začal čertit, ale bylo mi jasné, že pas nesmím vrátit. Nastal konflikt, který začali řešit imigrační úředníci.

export_hs_gallery
Víte, jak žijí mladí Íránci u Kaspického moře? Další zajímavý pohled na tuto jedinečnou zemi najdete v článku Miluju zemi teroristů.

„Máme nařízení o povinné eskortě pro cizince. Je to ve tvém zájmu. Tak to prosím respektuj!“ Atmosféra byla napjatá. „Respektuji vaše nařízení. Doprovodu se nebráním. Ale pas zůstane u mne! Nemáte žádné právo mi ho zabavovat!“ Úředníci nevěděli, jak se zachovat. Voják věděl, že udělal chybu. Já jsem věděl, že couvnout nesmím. Po vystřílení argumentů jsem začal cítit mírné uvolnění napětí. Zkusil jsem hru na jistotu: „Uděláme to tak, že já si nechám pas a svému doprovodu dám kopii. To bude v pořádku. Děkuji.“ Nasadil jsem úsměv a přidal pozdrav na rozloučení. Bylo znát, že úředníci jsou trochu váhaví, ale nechali to vše na nás.

Tvrdohlavý stopař

Jenže konflikt ještě nekulminoval. Taxík. U hranice jako supi čekají taxikáři. Provinční město Záhedán je vzdálené necelých sto kilometrů. Uniformovaný hoch mi pokynul, ať si nasednu. „Já jedu stopem.“ A můj nekompromisní postoj ho přivádí k zoufalství. Nechal jsem mu přeložit, že může jet stopem se mnou. „Ne, taxíkem opravdu nejedu!“ Odpověděl jsem razantně na jeho pokus o komandování a odcházel jsem k výjezdu z hraničního komplexu. „Pojď a nevztekej se, pojedeme stopem společně,“ říkám mu česky. Také mi na to něco odpověděl…

Než jsem stačil dojít k výjezdu, z brány vyjíždělo nákladní auto. Mávnu na něj. Řidič mě zahlédl. Jenže hoch se přestal chovat jako voják a začal jednat jako malá mstivá holčička. Naznačoval řidiči, ať nezastavuje a jede dál. Vztekal se. Na mne i na sebe, že mi vydal pas. Až mi ho bylo líto. Jenže já jsem jinou možnost neměl. Po čase se smířil s tím, že taxíkem nepojedeme. Nakonec se stopování ujal sám. Zastavil nějaký vracející se prázdný autobus a celou cestu si řidiči stěžoval, co že to nafasoval za případ. Já jsem pozoroval po své pravici nízký horský hřeben tvořící hranici s Pákistánem a vzpomínal, jak jsem tady už jednou stopoval. Tehdy u toho asistovala pro změnu policie.

V půli cesty do Záhedánu nás autobus vysadil u malé vojenské základny uprostřed vyprahlé pustiny. Tam mě voják předal kolegovi. Ten alespoň trochu anglicky uměl a hned chtěl pas. „Musíme udělat zápis.“ Ještě, že jsem kopii pasu opravdu měl. „Tady máte vše, co potřebujete vědět.“ Po zápisu jsem se s novým vojákem vrátil k silnici, kde nám hned zastavilo osobní auto. Mladý řidič nás vysadil na okraji města. „Na stanici to je pět kilometrů, pojedeme taxíkem.“ „Já jdu pěšky.“ To se mu nechtělo, a tak oželel peníze a svezli jsme se.

Hlavně nedat pas z ruky

Na policejní stanici mi dali na výběr: „Dáš nám pas, zavezeme tě na autobusové nádraží a před odjezdem autobusu ti pas vrátíme. Nebo nám dáš pas, zavezeme tě do hotelu, zítra tě vyzvedneme, odvezeme na nádraží a před odjezdem ti zase pas vrátíme.“ „Nepotřebuji ani hotel, ani autobus. Stačí mi, když mě zavezete na výpadovku a já už se o sebe postarám.“

„To nejde!“ Nastala patová situace. Policisté ji vyřešili šalamounsky, zavezli mě na jinou policejní stanici. Jenže ani to se neukázalo jako ideální řešení. Stal jsem se horkým bramborem, který se začal přehazovat od jednoho k druhému.

Večer, asi na čtvrté policejní stanici se mě jeden rozumný policista v klidu zeptal, co mám proti hotelu nebo autobusu. Bylo mi jasné, že mě jen tak nepropustí. „Jsem autostopař, nejezdím autobusy, ani nespím v hotelích. A navíc jsem byl v Pákistánu cestou k hranici okraden o hotovost. Takže žádnou jinou možnost stejně nemám.“ „To máš říct hned. Něco vymyslíme.“ V kanceláři sedl policista k psacímu stroji. „Kam máš namířeno? Napíšu žádost autobusové společnosti.“ „Chci se zastavit v Isfahánu, ale lístek mi stačí do místa, odkud se už můžu volně pohybovat.“

Pohodlný dálkový autobus byl obsazený asi jen z jedné třetiny a na místě jsme byli v poledne. Na autobusovém nádraží jsem se opláchl a vydal se do města.

Isfahán je třetím největším íránským městem. Svou významnou pozici si město udržuje od doby kamenné až po dobu jadernou. Z mezidobí se ve městě dochovaly historické kamenné mosty, jedny z turisticky nejnavštěvovanějších míst. Tím největším magnetem je ovšem Imámovo náměstí v centru města. Jeho dominantou je Šáhova mešita, postavená začátkem 17. století. Mešita i obrovský dóm jsou pokryty lesklými obklady modrotyrkysových barev.

Před mešitou mě oslovila jedna dívka, studentka fotografické školy. Dostali zajímavý úkol. Měli oslovit cizince a požádat je, ať je nějakým osobitým způsobem sami vyfotí. „To abychom mohli porovnat pohledy druhých lidí i druhých kultur,“ vysvětluje. „Do mešity si zajdi zítra. To je mezinárodní den kulturního dědictví. Všechny mešity, muzea a paláce budou volně přístupné.“

Další den jsem dlouho nevyspával a hned z rána jsem vyrazil na památkový maraton. Chtěl jsem tuhle více než vítanou příležitost maximálně využít. Kromě významných mešit, paláce a harému z dob Šeherezády jsem navštívil tržiště i prodejny koberců, zmiňované historické mosty i nečekaně pár starých kostelů. Černý scénář pro Írán se začal jevit v jasnějších barvách.

A když už jsme u barev, nelze opomenout jednu. Zelenou! Ano, Isfahán je jedním z nejzelenějších měst se spoustou parků a zeleně. Ale o to tu dnes nejde. Byl jsem v Íránu i v  době na prahu zelené revoluce. Schylovalo se k prezidentským volbám. Je to přesně třicet let od íránské revoluce. A v zemi pučí nová revoluční atmosféra. „Před námi je revoluce v revoluci,“ dělí se Ehsan s náladami svými i s náladami společnosti. Hodilo by se k té revoluci nastínit lehce i souvislosti.

Chomejního intermezzo

Do roku 1979 vládl v zemi šáh Muhammad Rezá Pahlaví. Ten byl zprvu u obyvatel velmi oblíben. Malý důraz na muslimské tradice a světský styl vládnutí byl však trnem v oku duchovním autoritám.

Šáh nepřikládal velký význam lidským právům, jeho panování bylo spíše diktátorské než demokratické. Snahy zavádět v zemi předislámské tradice se nesetkaly s kladnou odezvou. (Jen jako zajímavost uvedu, že šáh byl v roce 1977 v Československu, kde mu byl udělen čestný doktorát Karlovy univerzity a řád Bílého lva.) Společnost se rozpolcovala. Začaly nepokoje a demonstrace. Na scéně se oblevil ajatolláh Chomejní. Ten se stal vůdcem úspěšné protišáhovské revoluce v Íránu.

Svržený šáh zamířil do exilu a bývalá monarchie se stala teokratickým státem s diktátem Chomejního. Rok 1979 je tedy rokem íránské islámské revoluce a Chomejní se stal na dlouhou dobu nejvyšší náboženskou autoritou. A náboženství začalo kontrolovat a řídit veškerý život v zemi.

Zelená revoluce

Po třech dekádách nadvlády ajatolláhů – teologických vůdců – společnost dospěla k bodu změny. A změna má přijít s prezidentskými volbami. Do čela opoziční kampaně se dostal reformní politik, abstraktní malíř a významný architekt Mír Hosejn Músáví. Barva jeho kampaně byla zelená. A zelenou barvou se sjednotila mladá generace, liberální duchovenstvo i sekulární autority země.

Významnou úlohu ve volební kampani sehrála i Músávího žena, Zahra Rahnavard, která je spisovatelkou, političkou a hlavně bojovnicí za zlepšení postavení žen ve společnosti. U Ehsana jsem v televizních záběrech slyšel, jak prohlašuje na mítinku, že ona není íránskou Michelle Obamovou. Nejsem si zcela jistý, co tím myslela, ale všude byla cítit její masová podpora. Té se dostávalo hlavně od mladých a vzdělaných žen. Prostě celá země v těchto dnech žila volbami. Lidé vnímali volby jako nejvýznamnější událost od revoluce.

Oním dnem D byl 12. červen 2009. (To už jsem sledoval následné události doma.) Vítězem se překvapivě znovu stal stávající prezident Ahmadínežád s údajně větší než dvoutřetinovou většinou. Volby byly okamžitě označeny za zmanipulované a vítězství za ukradené. Tato země má velmi mladou populaci – 60 % tvoří lidé mladší třiceti let. Ti v mžiku spustili elektronickou „intifádu“. Náměstí Teheránu, Isfahánu a dalších velkých měst zaplavily davy protestujících. Mottem protestů se stal slogan: „Kde je můj hlas?“ Músáví se stal Che Guevarou v čele obrovských nepokojů a manifestací. Zelená se stala barvou revoluce: „Porazíme sílu zelenou silou!“

Ahmadínežád nechal blokovat SMS zprávy a sociální sítě. Ale to už byla města zatopená bouřlivým zeleným mořem. Všichni věřili, že se podaří to, co se podařilo v revolučním roce ve východní Evropě. Rozbouřené zelené moře však bylo 20. června zklidněno podobně jako na náměstí Nebeského klidu. Zelená se v samet neproměnila. Proudy krve začaly přebarvovat zelenou na rudou… Přišly tvrdé represe a zelená naděje začala blednout.

Právě Isfahán se stal jedním z míst, kde v boji za svobodu a lepší budoucnost umírali lidé… Ale vraťme se do Isfahánu předvolebního. Díky autobusovému lístku jsem měl možnost strávit ve městě tři dny. A díky Ehsanovi jsem měl možnost lépe vnímat tyto důležité předvolební okamžiky v Íránu. Velmi rád vzpomínám na krátký pobyt v této zemi krásnookých žen a přátelských lidí. Snad jednou, snad brzy, zelená v Íránu rozkvete.

Roman Vehovský se na několik let stal amatérským fotografem a profesionálním autostopařem. Další zážitky, dobrodružství a zajímavé setkání s cizími kulturami se dočtete v autobiografické knize Cestou osudu a náhody.

Zkušenosti čtenářů

Yarda

Hola amigo,:-) ten klobouk znam a uz ho mam ja:-) jak zijes? Jsem prvni ktery ma reakci na tvou cestovatelskou osobu:-) az zase pojedes do Peru tak se stav. Jeste at ctenari vedi , ze jsi jediny “ po me“ ktery trek v Colca canonu udelal za 7 hodin!!!! Jini trekari to delaji za 2 -3 dny. Kdo umi ten umi. Dosti mazani meu kolem huby a preji Ti dalsi stastne cestovani. Zdar Yarda

Marian
Yarda:

…taky ti právem náleží kolego 😉 Byl jsem tak rychlej, protože jsem potřeboval stihnout v Cabanaconde kouknout na 2435 zásadní díl telenovely ! … trochu mi to zkomplikovalo bloudění stezkou nestezkou – rádoby zkratkou :-)) ale vše dopadlo jako v pohádce a příště už budu chodit po vyšlapaných cestičkách 🙂 Měj se a dík 🙂 Marian

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí