Ondřej Krátký jede na Balkán.
Třetí den začínám popisovat z nádražní kavárničky ve městečku Bajina Bašta, kam jsem dorazil autobusem ze samotného středu kopcovité a lesnaté příhraniční oblasti Šumadije, z Počuty, do které jsem se dostopoval z Valjeva. Do Valjeva jsem dorazil přes Šabac, do toho zase stopem z Vrdniku. Tam jsem se včera ráno rozloučil s Draganem, když jsme předtím ještě popili kafe a z rádia nám zahráli sborově zpívaný hit sedmdesátejch let „Devojko mala, pesmo mogo grada…“, který v tu chvíli zněl zvláštně ponuře, asi tak jako nepravidelná časová hlášení kubánského Radia Reloj.
Potom, ještě ve vsi, jsem si stopnul pana Vitomira Plužareviće, poslance srbského parlamentu za majoritní Radikalnu stranku „srbského junáka“ Vojislava Šešelja. S vehemencí politika banánové republiky řídil svoji obstarožní Ladu Nivu výmolnatými asfaltkami mezi kukuřicí a rákosem vojvodinských planin. Měl nějaký známý v Čechách, kde byl v roce šedesát osm na praxi. Dal mi svoji vizitku a řekl mi jméno nějakého inženýra Malkovského z Krumlova, co učí na zemědělce v Praze a co je jeho dobrý známý.
„Kad sam bio kod vas, puno djevojka sam imao!“, chlubil se. Je vidět, že mačovství politiků vítězných stran východního bloku je zřejmě univerzální. Zeptal jsem se ho na politickou vizi jeho uskupení. Prý je to nacionální strana, co se snaží udržet srbskou tradici paralelně s moderním vývojem světa.
„Chceme do EU, ale ne jako žebráci“, zněla stěžejní myšlenka onoho rána. No, snad to všechno vyjde.
V Šabacu, nebo, jak říkají místní, u Šabca, nic zvláštního nebylo, akorát že jsem vlezl hned v první ulici do toho café Železničar, dal si jednoho turka, zkulturnil se, napsal zápisek, nechal si tam u námořníka za barem baťoh a šel do města. Kromě provinční rakousko-uherské buržoazní secese, či co to bylo, tu ale opravdu nic extra neměli. Když jsem se vrátil do kavárny, kde jsem měl věci, seděl tam majitel s jedním štamgastem u stolku a koukali na televizi. Zrovna dávali konec Undergroundu. Nikdy bych neřek, že by to tu běželo, protože mi to vždycky připadalo tak trochu jako festivalová exotizace Balkánu. Pozoroval jsem finální scénu, kdy za zvuků dechovky odplouvají jugoslované na svém ideovém ostrově do dáli, a jen vrtěl hlavou. Pak jsem to zabalil a šel na stopa na Valjevo.
Vzal mě chlápek s extrémně pomalým mercedesem náklaďákem, starým tak čtyřicet let. Jeli jsme lautr venkovem s hybridními makrorozměrnými vilami a já co chvíli klimbal typickým odpoledním letním spánkem.
„Jedenkráte se Jasó probudil dříve než obvykle a uviděl družky svých rozkoší ještě ponořeny v hluboký spánek. Spatřil místo vypočítavého souladu
přirozený nesoulad: ochablé údy, rozcuchané vlasy
a sliny vytékající z úst.“
Asi po dvou hodinách a o nějakých šedesát kilometrů dále jsem vysedl na nějaké křižovatce a stopoval dál. Vzal mě jeřábník ve staré žluté fapce, vyrobené v pribojské fabrice někdy před padesáti lety. Vypadal jak Turek knírač, co už notný čas pracuje u nějaké bezejmenné Anadolu nakliyatı, za den vypije tak tři litry čaje magoráku a na autě má oko proti uhranutí a samolepu s nápisem Maşallah.
Ve Valjevu mají asi nejlepší pljeskavicu v Srbsku a moc sympatický servis. Dal jsem si k tomu po pěti letech i jedno točený Nikšičko a to je podle mě asi taky balkánská špička. U ženskejch v té brže hraně jsem si i nechal věci, abych se s nima nemusel tahat po ulicích. Město bylo fajn, má docela zajímavou starou část, typicky jugoslávskou, budící dojem mikrosvěta uvnitř křečovitě ostroúhlých železobetonových experimentů staveb pozdní titovské éry. Po prohlídce jsem u ženskejch vyzvedl věci, dal si ještě jednoho jugoburgera a šel na městskou číslo pět, aby mě na večer vyvezla za město, kde jsem chtěl přenocovat. Čekal jsem dost dlouho na chodníku vedle pár všudypřítomných obchůdků s občerstvením a textilem. Majitelky si v tuhle pozdní hodinu vytáhly na chodník sedačky a rozesedly se na ně. Pokuřovaly, popíjely kafíčko a donekonečna plkaly. Na chvíli si k nim sedl nějaký chlupatý mužik v tílku a se spoustou zlata na krku. Pak začalo poprchávat, tak se sbalily a zase zapadly do krámu. No, jo, ženský – to je taky téma…, přemýšlel jsem si, jak jsem ty drugarice poslouchal, …hm, osobně musim říct, že ty bez příběhu mě moc nezajímaj. A to se většinou pozná na první pohled, jestli tam nějakej je, nebo ne. A příběh u ženský, kterej stojí za to, to je pak skoro vždycky obchod, protože ženská je svojí přirozeností předurčená k tomu, aby během života nějakej obchod uzavřela. Podle toho jí pak taky okolí posuzuje a z toho, jak jsou dobrý obchodnice, vyplývá jejich pověst. Takže jestli se snaží, jak můžou, aby takovejch transakcí bylo co nejmíň a přitom byly co nejlepší, tak to určitě není jen z pohodlnosti…, škytl jsem si a rozpačitě se podrbal na hlavě, „…kruci, to pivo se mnou dělá divy – a to jsem se ještě ani nedostal ke stínový ekonomice…
Nezdaněné příjmy musely ale zůstat stranou, protože autobus nakonec přijel. Lístekbába, vystavená v přepažené kukani u dveří jako Brežněv na kremelské tribuně, mi prodala jednu poukázku do osady Sedlari, co leží asi sedm kilometrů za Valjevem směrem na Užici. Chvilku jsem ještě zkusil stopa, ale nic. Stejně by to kdekoli dál nebylo lepší – noc se blížila. Šel jsem tedy o kus dál za ves, až jsem po levé straně uviděl super stoh sena. Vydrápal jsem se k němu a v průběhu zhruba tří následujících hodin, au fur et à mesure s houstnoucím deštěm, jsem se do něj zavrtával, nejdřív spacákem, pak jen tak. Zjistil jsem, že v seně jde spát jen v oblečení. Určitým záporem byl pouze fakt, že mi zrna i plevy celou noc neúnavně ulpívaly prakticky na všech zpocených místech. A ta jsem měl v podstatě po celém těle.
Den čtyři začínám popisovat v pochybném motorestu Kobeks, ležícím v Černé Hoře u hlavního tahu na Podgoricu. Mají tu nonstop otevřeno, a tak si tu v tuhle velmi časnou ranní hodinu dávám za půl eura kafe. Přišel jsem, sednul, řek, že chci „jednu kafu sa šećerom“ a šel se omýt na záchod. Tučňák za chvíli přišel, na tácu šálek, červenou džezvu a sklenici vody. Šálek postavil na stůl a džezvou ho asi ze dvou třetin naplnil. Pak jí několikrát lehce zakroužil a dolil zbytek. Kriticky si mě prohlédl, zkásnul zlatavý obolus s Braniborskou branou a odporoučel se. Pomalu se rozednívalo.
Den předtím jsem se vydrápal ze stohu sena a stopoval na párkrát až do Počuty, která ještě ale pořád nebyla ani na půl cestě do Užice. V průběhu jízdy mi kluk, kterého jsem stopnul, povídal, že domy tady v Šumadiji jsou i s pozemkem k mání za přibližně deset tisíc eur. Moc se mi tomu nechtělo věřit, ačkoli po uvážení situace to zas tak nepravděpodobné není. Do Užice jsem nakonec, už z Počuty, dojel nadvakrát autobusem. V tom posledním jsem zažil podruhé v životě kontrolu lístků, na což jsem koukal jako zjara.
Ačkoli vím, že srbský Západ zrovna neoplývá historickými památkami, čekal jsem od Užice víc. Nakonec jsem si město dvakrát prošel, vyfotil si několik zákoutí, pár zajímavých moderních kompozic, kostel a stavbu připomínající tekiji nebo konak, zašel na trh s uzeným masem a pak zamířil na stopa. Kdosi mi doporučil místo pod mostem, vlastně ještě ve městě. Vzhledem k tomu, že bylo željajuščimi docela narvané, šel jsem kus navrch a stopoval tam. Zastavil mi typoň a kus mě odvez. Pak jsem stopnul dalšího a ptám se, jestli jede do Čajetiny a on že jo. Pak z něj vypadlo, že jede až do Černé Hory, Takže jsem moc neváhal a jel s ním. Byl to údajně polda a vezl někomu do Bijelo Polja auto z Itálie. Standard obdobného činění po všech stránkách, jako u všech, кто гоняют машин.
Změna akorát byla, když jsme zastavili v motorestu kousek před černohorskou hranicí. Tým zaměstnanců tvořil číšnický veterán – služebnický dědula jak od lordů – a stárnoucí macatice v černém, v obličeji hodně podobná Sezen Aksu, kdyby nebyla nalíčená. No prostě taková matka pluku, a to i pro ty s modrou knížkou. Podle toho, co jsem vyrozuměl, měla prodávat v krámku vedle motorestu. Kromě nanuků ale evidentně rozuměla i autům a menu v motorestu, protože všem doporučovala jagnjetinu à la Karadžordže. Nechápu, jak to mohlo vypadat, vzhledem k tomu, že Jirka Petrović přeci ze zvířat rozuměl jen prasatům.
Za chvíli přijeli nějaký jejich kámoši a že si zkusí toho italskýho golfa. Protože jsem v něm měl všechny věci, radši jsem si nenápadně vyfotil značku jejich auta. Je ale pravda, že pokud by si někdo něco v tomhle prostředí přece jen hostu – kterým jsem na toto odpoledne byl – dovolil ukrást, tak riskuje. Tady se zná každý s každým a i boží mlýny tu melou dost rychle. Snad právě proto tu řidiči, co člověka vezou a potřebujou najednou zastavit a něco si jít vyřídit, nechávají klíčky v zapalování a na pohodu i všechny prachy a dokumenty v autě. Takže pozor na krátkozraké a bezvýznamné kleptomanské akce; státní převraty a povstání se tu už po staletí vyplácejí líp.
