HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

SOUTĚŽ: Cestujete časem? SOUTĚŽ UKONČENA

SOUTĚŽ: Cestujete časem? SOUTĚŽ UKONČENA

Cestovatelé mají ve zvyku poměřovat síly vzdáleností svých cest. Nikdy se neptají „kam nejhlouběji v čase ses dostal?“ Stačí přejet pár horských sedel a probudíte se o 300 let zpátky. Soutěžíme o švýcarské outdoorové hodinky Swiss Military Hanowa: Jaký je váš nejsilnější časoprostorový zážitek?

Autor nejlepšího, nejnápaditějšího a nejvtipnějšího příspěvku (hodnocení provádí redakce podle čtenářských preferencí) vyhraje luxusní švýcarské outdoorové hodinky Swiss Military Hanowa.

POZOR! Vyhrát mohou jen registrovaní čtenáři. Je to proto, abychom mohli ověřit totožnost výherce. Registrovat se můžete během půl minuty zde. Jako člen Klubu Hedvábná stezka navíc máte slevy při nákupu letenek, průvodců, outdoorového vybavení, zájezdů atd.

Redakce se shodla s hlasy čtenářů a vyhodnotila výherce hodinek: Ferda z Beskyd.

Gratulujeme! Napište si o výhru na petra.greifova(@)hedvabnastezka.cz

Zkušenosti čtenářů

Andrea

Jedno pondělí ráno jsme se probudili do datumu 26 Muharram 1436, Kadúglí.

Česko jsme opouštěli 20. října 2008, po 3 měsících brouzdání černého kontinentu jsme cestovali i v čase, až jsme se dostali o 573 let zpět, když jsme navštívili pohraniční oblast jižního a severního Súdánu.

Ovšem ještě hlouběji v minulosti jsme se cítili třeba v Etiopii. Dle kalendáře to bylo jen pár let nazpět, ovšem ve vývoji … středověk.

Jíra

Za takovy nadcasovy hodinky z vesmiru tu napisu cokoliv…Ale az je od vas dostanu,jo?Diky Jíra

Renáta

Já to pojmu trochu jinak. Já si připadala, jako bych se propadla o staletí zpět v Indii. Když jsme projížděli někde okolo Shivpuri, míjeli jsme takovou chudobu, že mi bylo až k pláči. Na jedné straně člověk nechápe, jak to v dnešní době může ještě někde takto fungovat, na druhé straně jim závidím, že nejsou postižení dnešními technologiemi, na třetí straně je mi jich líto, a pomoci všem jedinec nemůže. viz – 5-7 foto na
http://www.indie.nafoceno.cz/NP-Ranthambor.html
Na svých cestách jsme už toho viděli moc, ale tyto okamžiky a pohled na chatrče mi zůstaly v očích dodnes. Když jsem četla titulek cestováni v čase, právě toto se mi vybavilo.

Michal

Tak a je to venku…kvůli hodinkám musím vyklopit, že mám v garáži zaparkovaný stroj času. Škoda jenom, že s ním můžu jezdit jenom do minulosti a ne do budoucnosti, ale i tak kdyby chtěl někdo svézt, tak se ozvěte.
A nejsilnější zážitek – těžko vybírat, když ať se vydám do jakékoliv doby, tak tam nemůžu skoro nic dělat, abych nezabil nějakého motýla a nezměnil přítomnost. Ale co si budeme povídat, vidět dinosaury bylo celkem fajn 🙂

Marťa

Když je člověk unaven, není těžké cestovat časem. Příběh ze života. Jednoduše sednete do vlaku a jedete. Cestou však usnete a protože se vlak v konečné stanici otáčí a vrací se zpět, probudíte se opět tam kde jste původně nasedli. Jen je venku trochu víc tma a vy koukáte, jak je to možné, co se to děje, co se stalo? Hlavou vám běží, že to určitě musí být nějaký posun v čase…. A ono ne, záhy vám totiž dojde, že tato velmi lákavá myšlenka byla zabita prostou realitou – že jste prostě jen usli :-).

Pavel

Znáte ten pocit: stojíte po letech na nějakém (pro vás významném) místě a usilovně si snažíte vybavit vzpomínky s ním spojené. V hlavě vám běží odosobněný film do doby, než si všimnete drobnosti – třeba vůně nebo charakteristických zvuků v okolí, a rázem prožíváte znovu. Vybaví se vám tehdejší atmosféra, nálada, emoce. Takový druh nostalgie je pro mě intenzivnější časoprostorový zážitek, než návštěva zapadlého koutu evokující iluzi světa před sto lety, jakkoliv je to zážitek bezesporu hluboký. Ale popsal bych ho jinak.
Až se nasytím poznáváním míst nových, začnu se vracet na ta, která mě během cest oslovila. Možná si tak vzpomenu na svoje první cesty. Možná se ve vzpomínkách vrátím o nějaký ten rok v čase.
(Pokud mě ovšem přes nos nepraští smažené burgery a hranolky z nejbližšího fast foodu)

Veronika

V budoucnosti jsem se ocitla, když jsem o silvestrovské noci asi dvě hodiny po půlnoci zavolala z Bornea rodičům do Čech. Zde bylo 31. 12. teprve kolem 19h a já již dvě hodiny měla Nový rok. Telefonát z budoucnosti se všemí líbil, to se jen tak nepoštěstí telefonovat si z jednoho roku do druhého.

Veronika

Z cestovatelského deníku
Litva – Kaunas, 13.8. 2011, 13:08, levý břeh řeky Nemunas
Přicházíme k Vytauto Didžiojo tiltas nebo k Mostu Vytautase Velikého. Kdo chce, může po něm přejít na druhou stranu a udělat dalších dvacet (úplně stejných) záběrů.

Litva – Kaunas, 26.8.2011, 13:15, pravý břeh řeky Nemunas
Přicházíme na druhý břeh. Prošli jsme 256m dlouhý most. Cesta nám trvala přibližně dva týdny. Zvláštní. Zdálo se to méně než 10 minut. Vyfotíme řeku a jdeme zpět. Čeká nás další posun v čase- tentokrát o dva týdny zpět.

Máme nový a nevšední cestovatelský zážitek – procházku po mostě, který spojuje dvě části města Kaunas, které používají různé kalendáře- juliánský a gregoriánský. 🙂

Stáňa

Jaký je váš nejsilnější časoprostorový zážitek?

Můj nejintenzivnější zážitek z času a prostoru je spojený s mým pobytem v Indonésii. Neposouvala jsem se vpřed a ani vzad po časové ose, ale zažila jsem díky indonéskému lidu hloubku času! Díky nim a prostoru úchvatné Indonésie jsem se naučila prožívat TEĎ a TADY a neodepírat si intenzivní prožitek z toho, že provádím v jednom okamžiku jen jednu činnost. Například jsem konečně jedla pokrmy a při tom jsem jen vychutnávala všechny ingredience, vůně a konzistence jídla, odpočívala v bambusovém křesle a vnímala jen slabý vítr, který mě osvěžoval ve vlhkém horku a soustředila se na každičký tón, melodii a rytmus spojený s naprosto geniálně zesycnchronizovaným pohybem – při tradičním tanci Barong… Důležité bylo umět co zažít! ale především prožít!!! hloubku okamžiku, hloubku času. Indonésie mě naučila lpět na hloubce i bez ohledu na prostor.

Ferda z Beskyd

Můj největší časoprostorový zážitek jsem zažil v nemocnici.

Pokud vás cestovatelská vášeň „odvane“ daleko na východ, třeba do Indonésie, budete muset překonat nejdříve časový posun o osm hodin. Při pohledu na poledníky procházející Indonésií – která je lákadlem nejen cestovatelů, ale i historiků, etnografů či obyčejných turistů – zjistíte, že v zemi jsou tři časová pásma. Mezi Medanem na západě a východní Papuou jsou přesně tři hodiny rozdílu.

Pokud budete trávit čas na Bali, dozvíte se, že místní dělí vezdejší svět taktéž do tří pásem. Bohům patří první pásmo, kterým jsou, sopky, hory a jejich vrcholky. Druhé střední je určeno lidem a třetí pod hladinou moře, je místem démonů.

Používají se zde celkem čtyři kalendáře. Muslimský, gregoriánský, hindubalijský a javanskobalijský. Z těchto čtyř ale ostrované používají převážně dva. V horských osadách a vesnicích okolo Kintamani se používá kalendář hindubalijský – saka a jávanskobalijský – uku. Prvně jmenovaný se od našeho kalendáře „rozchází“ o sedmdesát osm let, jelikož vznikl v roce 78 našeho letopočtu. Obávat se, ale při pobytu toho, že jste se ještě nenarodili, nemusíte. Lidé ve městech se řídí běžným gregoriánským kalendářem, jako my.

Mnoha věcem se v tomto dalekém světě rozumí těžce, hodně se dá pochopit srdcem a citem o čemž jsem se přesvědčil při nechtěném pobytu v denpasarské nemocnici. Traduje se, že vyměnit hotelový pokoj, za nemocniční v cizí zemi, je zlým snem cestovatelů. Probudíte se a na sobě máte oblečeno cizí pyžamo. Z hlavy vám vedou dvě hadičky a třetí z infuze do levé ruky.
Jelikož nemáte hodinky, případně ani mobil, netušíte, který den je, ba ani kolik je hodin.
Jen se dozvíte, že už jste tady zůstal sám a spolucestovatelé už jsou na cestě domů, jelikož den odletu je právě dnes.

V danou chvíli si pouze uvědomíte, jak tenká je hranice mezi životem a smrtí. Týdenní hospitalizaci nebudu popisovat, ani jak probíhala s personálem naše komunikace, ale mohu říci, že už odpoledne jsem byl pro ně „pápa“, tedy táta jak se balijsky říká a umístili mě na pokoji, kde byly nejen hodiny, ale i telefon, kalendář a televize. Ošetřující mladé sestřičky, si vyhledaly na internetu, indonésko-český slovník a pokaždé mě něčím mile překvapily.

Nebylo to jednoduché. K mému nejsilnějšímu časoprostorovému zážitku, patřil telefon na nemocničním stolku. A stalo se to celkem tři krát za pobyt. Zazvonil vždy krátce po desáté hodině ráno. Na druhém koci sluchátka se mě tázali, jak se mi vede, jak se mám, jak mi chutná a já nestačil odpovídat. Jen jsem se zeptal, na jedinou věc. Pokud voláte z Česka, tak u nás jsou dvě hodiny ráno! Ten časový posun nebyl malý, ale o to více byl můj zážitek velký, či nejsilnější, že se o mě někdo na druhém konci zeměkoule zajímá, aniž by mě znal.

Ošetřující personál, stál často, před složitými rozhodnutími při postupu léčby a musel je konzultovat s lékaři doma. Když volali, v poledne z Denpasaru do Prahy u nás už byl večer a muselo se vše zaslat emailem a čekat na odpověď.
Konečně přišel den, když z domu přiletěl můj zeť a nemocniční pokoj, jsem „vyměnil“ za Hotel Sanur Beach, kde dva dny poté přiletěl i lékař, pro následný transport domů.

Nebýt kvalitního cestovního pojištění a odvedené práce balijských lékařů, tak tento příspěvek, bych nikdy nenapsal a o poznávání divů světa, mohl pouze snít, někde na onom světě.

Chosé

Můj nejsilnější a zároveň nejzdrcující časoprostorový zážitek byl,když jsem po cestování po ostrovech Sumbawa, Lombok a ve finále Bali, objevil malý losmen, kde majitel úplně nepochopitelně na místní poměry nabízel Indonéské HBO. Samozřejmě jsem si v menu satelitu okamžitě
vybral a od 23:00 dávali můj oblíbený Hangover, s vypětím všech sil jsem vydržel, spustil televizi a zjistil, že HBO je vysílané z Jakarty, kde je o hodinu posunutý čas…další hodinu už jsem nevydržel
a zklamaný jsem usnul.

Nebudu utíkat někam za časovým posunem mnoha hodin, pro mě byla největším zážitkem návštěva Zakarpatské Ukrajiny, malých vesniček kde chodí babičky v šátku a na traktůrku si místní vozí dřevo na zimu a za nimi pobíhá pes rasy pouliční směs. Cítila jsem se, jako bych se vrátila zpátky do dětství babičky… A bylo to krásný, takový klid…

Lucie

V rámci šetření nám v práci zavedli tak pomalý internet, že jsem si vzpoměla na internetovu kavárnu v Lehu. Jestli tu někdo píše o Indii jako o době středověku, Česko na sebe nenechá v tomto ohledu dlouho čekat…

Petra

Díky za všechny odpovědi. Vyhrát mohou ale jen registrovaní čtenáři! Je to proto, abychom mohli ověřit totožnost výherce. Registrovat se můžete během půl minuty. Jako člen Klubu Hedvábná stezka navíc máte slevy při nákupu letenek, průvodců, outdoorového vybavení, zájezdů atd.

Renda

Kam nejhlouběji v čase jsem se dostal?

Oficiálně dle psaného kalendáře do roku 1436 … Jednoho dne jsme se probudili a na místním kalendáři se psal rok 1436. „Čtrnáctsettřicetšest“… To zní tak dobrodružně a tajemně. Co nám ten letopočet přinese, tam kde se ten rok píše? Zatím co se v expedičním Nissan Patrol brouzdáme súdánskými pouštěmi a polopouštěmi, v Čechách vrcholí české protifeudální revoluční hnutí, uzavírá se smír mezi husity, Zikmund Lucemburský je uznán českým králem a třeba Vilém Švihovský dostává nazpět svůj statek.

Mezi chatrčemi z bahna a slámy, pobíhajícími kozami a slepicemi, ženami na hlavách nesoucími plastové a hliněné nádoby plné vody, pod stromy na plastových židlích sedícími muži na uchu přilepený mobilní telefon a na klíně jeden z prvních modelů laptopů. Pod závojem prachu z vyprahlých udusaných cest se prolínal dávnověk s prvky novověku a mezi nimi my s expedičně upraveným terénním autem.

„Cesta do takových končin je určitě kulturní šok, jak je jedna z nemocí cestovatelů nazývána, ale na druhou stranu je i velkým přínosem. Člověk si ve společnosti lidí, kteří jsou „z našeho pohledu“ chudí a i přesto šťastní a veselí, uvědomí podstatu a priority života. Uvědomí si, že se obklopuje zbytečnostmi a díky té kopě většiny ničemností ztrácí přístup a bližší kontakt s lidmi a okolím, který je mnohem důležitější než materiálno.“

Jarda

Při cestování člověk potkává rozličné národy,či kmeny, svojí úrovní se pohybujících v celém spektru lidského vývoje. Někdy se diví více, jindy méně …
Letos jsem se na své životní pouti ocitl na východě Kyrgyzstánu – v pohoří Tian Šan a připadal jsem si jako na úplném počátku člověčí cesty dějinami …, úžasná příroda bez sebemenších industriálních vlivů, nepatrné stopy člověka, divocí koně, divoké řeky, skvostně nádherné hory …
Tak asi vypadal svět v době, než ho člověk vzal do svých rukou …

Klára

Při cestě na sever Norska přes Pobaltí jsme si posunuli hodinky o hodinu napřed. Po vylodění z trajektu v
Helsinkách jsme čas přestali vnímat. Asi o dva týdny později jsme čekali na trajekt z Lofot a bylo nám divné, jak jsou Norové nedochvilní, v době plánovaného odjezdu teprve dorazil trajekt z protisměru, bez spěchu proběhlo naše odbavení a s hodinovým zpožděním jsme konečně vyjeli:-))Zda jsme si posunuli hodinky v Norsku zpět? Správná otázka,neposunuli. Vyjeli jsme včas.
Takto si při cestování pohrál čas s námi…

Daniel

Chcete-li zažít český venkov 19. století, jeďte do rumunského Banátu a zdejších českých vesnic! Staří lidé Vám běžně onikají, nedělní bohoslužba je taková událost, že při kázání mají smrtelně vážný výraz v očích i leckteří náctiletí a když jsme se jednou šli s nachlazenou kamarádkou ubytovat k jedné babče domů, vysvětlila nám, že kamarádka je nemocná proto, že ji prý po cestě určitě někdo uřknul! 🙂

No jasně! Ve snech nejčastěji, a to když se mi zdá o lidech, kteří tu se mnou už nejsou, nebo o mém téměř nefunkčním voze, které už asi rok nemám – a to jsou, řeknu Vám, kolikrát fakt živý sny. Jinak se samozřejmě posouvám v čase i v současnosti, hlavně když projíždím vesnicemi, kterých se dotkla nejprve kolektivizace a pak zrušení družstev. Tak tam se fakt čas zastavil a mne to vždycky vyděsí!

katka

No jasně! Ve snech nejčastěji, a to když se mi zdá o lidech, kteří tu se mnou už nejsou, nebo o mém téměř nefunkčním voze, které už asi rok nemám – a to jsou, řeknu Vám, kolikrát fakt živý sny. Jinak se samozřejmě posouvám v čase i v současnosti, hlavně když projíždím vesnicemi, kterých se dotkla nejprve kolektivizace a pak zrušení družstev. Tak tam se fakt čas zastavil a mne to vždycky vyděsí!

Tereza

Milá Hedvábná stezko,
jako mnozí jiní při svých toulkách překonávám nejen vzdálenosti a časové posuny, ale vracím se do dob dávno minulých, poslouchám vyprávění průvodců či starousedlíků „tady se to stalo, to je to místo kde“ apod. Obdivuji tehdejší slávu a krásu starodávných měst a jejich pozůstatků, nasávám atmosféru míst, kde se utvářely dějiny či konaly význačné bitvy či rozhodnutí. Na mnoho místech se od té doby mnoho nezměnilo, i lidé zde žijí jako před lety. Některá však čeká jiný osud a návštěva jednoho z nich ve mně zanechala hluboké emoce.
Slunce pražilo, teplota ve stínu nad 40 °C a já stoupám vzhůru k citadele, abych shlédla město, kde se rozkládala Mezopotámie a kterým prošlo mnoho národů, po nichž zůstalo několik význačných památek. Histore se tu začala psát už r. 1800 př. n. a nyní v 21. století můj pohled spočinul na pozůstatcích římského mostu ze 12. století, který byl údajně nejkrásnějším mostem na celém světě ve své době. Pak zbystřím svůj zrak dívajíce se na typickou ukázku persko-mongolské kultury, hrobku z 15. století. Přelétnu minarety mešit a v dáli spatřím nespočet jeskyní vytesaných do přilehlých skal, kdysi sídliště obyvatel říše Urartu. Ještě jednou se zadívám na minaret, na kterém hnízdí čáp a hlavou mi proběhne myšlenka, kam se asi bude za pár let vracet, až tato zastávka na karavanní stezce nenávratně zmizí pod vodou spolu s nynějšími domovy desetitisíců obyvatel. /Navzdory protestům památkářů, místní i mezinárodní veřejnosti, odporu sousedních zemí a odstoupení evropských investorů zde, na řece Tigris, už brzy má stát přehrada, která pohřbí nenahraditelnou tisíciletou historii jednoho z nejdéle obydlených míst naší planety./
Zdá se, že zkáza je zpečetěna a tak s nostalgií a (i přes neúprosné vedro) s mrazením v zádech jen ztěžka opouštím úchvatný Hasankeyf, abych se vydala na svoji další pouť. Hranice mezi časy je křehká. Přítomnost se točí kolem řeky, která dala městu vzniknout a teď se ho chystá zahubit. Ještě cvakám poslední snímky minulosti, k níž se v budoucnosti budu moci vracet už jen na fotografiích. Ať mizejících časoprostorových zážitků je co nejméně!

P.S. Zub času na mých dosavadních hodinkách už taky vykonal své …

Daniel

Najsilnejší časopriestorový zážitok?
Tak toto leto ma dostalo mŕtve mesto neďaleko Sarti v Grécku ktoré sme našli po dlhom hladaní.Skôr by som povedal že tam sa zastavil čas aj priesor. Gréci začali pred niekoľkými desiatkami rokov stavať mesto.Cesty, chodníky, schody k ´domom´, kanalizáciu, hydranty, skrine na elektrinu, ale nezostali im žiadne peniaze na budovy :).Dneska ho využívajú hlavne okolitý pastiery, ktorí ho pomaly napĺňájú kozími bobkami.
Mali sme možnosť vidieť nekonečné kilometre ´mesta´ strácajúceho sa za kopcami a tie isté kilometre ľudskej hlúposti…

Vendula

V nepálské rodinné restauraci jsme chtěli domácím trochu přiblížit Českou republiku… Na pohledy jsme však při balení zapomněli, tak aspoň na Ruzyni na poslední chvíli vzali pár letáků o ČR pro turisty. Když Nepálci listovali obrázky Karlštejna, středověkých jarmarků a muzejních artefaktů jako kamenné mlýnky, hmoždíře a hliněné džbány, radostně se rozzářili a srozuměni pokyvovali hlavami, že už vědí, jaké to u nás je, vždyť takové nástroje v kuchyni přece také používají 🙂

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: