Snová hora Licancabur

Snová hora Licancabur

Jsou místa na Zemi, kde se člověk cítí jako na „jiné planetě“. Snová krajina Bolívie k nim jistě patří. Výstup na jednu ze zdejších sopek tají dech, a to nejen kvůli nadmořské výšce.

Z úst i z nosů všech zúčastněných vystupují oblaka páry. Ve stařičkém džípu jsme na sebe namačkaní jak sardinky a nabalení jak na polární výpravu. Že jsme namačkaní, nám tolik nevadí, alespoň se vzájemně trochu hřejeme. Kdy v tomto autě naposledy fungovalo topení, si netroufá odhadnout nikdo. Kužely chabých reflektorů matně osvětlují asi nejmenší nezbytný kus temné krajiny, kterou pomalu drncáme vpřed. Bolívijec za volantem co chvíli urputně drhne přední sklo rukou ve vlněné rukavici. Udržuje tím alespoň malý nenamrzlý průzor, ale stejně se musí pořád naklánět až těsně k němu, aby lépe viděl. Jestli jedeme po cestě nebo mimo ni, těžko říct. Většinou je to ale jedno. Ve zdejší krajině, v bolivijské vysokohorské poušti, se silnice od tvrdého suťového povrchu kolem liší často jen světlými vyjetými kolejemi. Tvrdý povrch je pro džíp sjízdný všude. Ke konci půlhodinového přesunu noční krajinou už po cestě určitě nejedeme. Řidič totiž plní dohodu doslova. Zkouší vyjet po úbočí sopky, co nejvýš to půjde. Pak nás vyklopí do nočního holomrazu a ponechává osudu. Znovu se s ním sejdeme až v podvečer, v campamentu u Laguny Blanca.

Licancabur s campamentem

Vstávali jsme po čtvrté v noci, ve voze se mačkáme od tři čtvrtě na pět. Během půlhodinového drncání jsme nabrali 200 výškových metrů. Alespoň něco. Výstup začínáme v naprosté tmě a v cca 4 500 metrech. Jen rychle halíme obličeje, utěsňujeme různé průduchy v oblečení a za svitu čelovek vyrážíme. Je třeba být v pohybu. Kolik je stupňů mrazu, se těžko odhaduje. Vzduch je naprosto suchý. Podle řidiče máme teď jít vzhůru. To sice víme také, ale jsme rádi, že nahoru stoupáme ze správné strany…

Nejprve šlapeme mezi velkými kameny svahem s menším sklonem, pak mezi menšími kameny, ale svahem se stále větším sklonem. Sopka Licancabur je učebnicovým vulkánem, je známa krásným pravidelným kónickým tvarem. Proto se asi po hodině stoupání sklon ustálil na neměnných takřka 45 stupních. Mezitím jsme vystoupali 300 výškových metrů. K vrcholu zbývá převýšení 1,1 kilometru. Přibližně.

Licancabur, Laguna Verde

Údaje o výšce sopky se v různých starých mapách a atlasech liší hodně, od 5600 do 6500 metrů nad mořem. Později jsme na základě konzultací s odborníky přijali názor, že Licancabur je vysoký 5930 mnm. Někteří účastníci výstupu mi to nejspíš dodnes nezapomněli. Těšili se na svojí první (a jak tvrdili také poslední) šestitisícovku.

V dáli pod námi začíná svítat. Moc se těšíme. Nejen, že nás slunce začne zalévat životadárnou energií, ale také, že se budeme moci konečně rozhlédnout kolem. Těšíme se na výhledy do unikátní krajiny tohoto koutu Bolívie, připomínající povrch Marsu. A také se těšíme na to, že konečně uvidíme nad sebe, kam vlastně stoupáme. A ujistíme se, že nás neznámý terén dál nahoru pustí.

Východ slunce byl velkolepý. Obloha bez jediného mráčku dlouho přechází od nejtemnějších modrých odstínů na západě nebeské klenby přes bledě žlutou, a pak jasně žlutou barvu až po zářivě bílou v oblasti vycházejícího slunce. Ostré paprsky tryskající z oslnivě zářící koule nad obzorem pak chvíli nasvěcují pustou krajinu vysokohorských plání a horských velikánů takřka vodorovně, vytvářejí kontrastní rozhraní stínů a světla. A opravdu tady vytvářejí kulisu jak z nějaké cizí planety bez atmosféry. Jakoby kousek nad námi začínal samotný vesmír. Hluboko pod námi lze rozeznat polozamrzlá jezera. Vědci by zajásali: Planeta má naději na život!

Dalším důkazem života v tom tichém prostředí kolem jsme právě my, skupinka těžce oddychujích živočichů…

Začíná být znát nadmořská výška. V sedm hodin se dostáváme do 5000 metrů. Dalších devět set metrů zabere pět hodin monotónního výstupu, kladení jedné nohy před druhou, vlastně nad druhou. Povrch stoupání neulehčuje. Suť je buď hrubá a my balancujeme po vrcholcích jednotlivých kamenů, nebo je jemná a při došlapu se noha vždy nepříjemně zaboří. Což je dost namáhavé, protože to člověk nikdy neví dopředu, a musí být stále ve střehu, aby udržel rovnováhu.

Intervaly vyhrazené pro zastávky se nenápadně prodlužují, intervaly pohybu se nápadně zkracují. Jak daleko zbývá na vrchol, samozřejmě vidět z naší pozice není. Alespoň že pominul třeskutý noční mráz. K teplu má okolní vzduch sice stále daleko, ale sama přítomnost slunečních paprsků teplo v člověku vyvolává alespoň psychicky.

Nyní za světla se už nedržíme tak pohromadě, každý si stoupá sám, svým tempem, se svými myšlenkami. Pro mne je akce přímo svátečním, vysněným podnikem. Zdejší krajinou jsem byl naprosto unesen už před léty, kdy jsem se do drsného, pustého a fascinujícího pomezí Bolívie a Chile dostal poprvé. Jednou z hlavních dominant kraje je právě Licancabur, vrcholem prochází hranice mezi Chile a Bolívií.Opravdu důstojný hraniční „patník“. Nad planinami z chilské strany se vrchol nachází výše o tři vertikální kilometry! V krajině bez známých měřítek, v průzračném horském vzduchu máte ovšem pocit, že vrcholek je na dosah ruky. Dnes lze na Google Earth vše změřit téměř na centimetry přesně, takže už vím, že od vesničky San Pedro de Atacama dělí vrchol horizontálně 34 km.

Tehdy jsem po první návštěvě San Pedra odjel do Bolívie dvoudenní oklikou přes Calamu a hraniční přechod Abaroa. O další tři dny jsem se pod majestátní Licancabur dostal znovu – z druhé strany. Dovezl mne tam turistický džíp, jeden z mnoha, které neustále křižují zvláštní „měsíční“ krajinu bolivijského jihozápadu, jakmile se v  městečku Uyuni naplní nově příchozími turisty. Pohled na Licancabur přes jezero Lagunu Verde (Zelená) patří k jedněm z nejúchvatnějších kompozic, jaké jsem v Jižní Americe poznal.

Licancabur, na Marsu nebo v Bolívii

Teď, při výstupu vzhůru se Laguna Verde nacházela už hluboko pode mnou. Její pověstná hladina nebyla zelená, nýbrž překvapivě blankytně modrá. Barevný odstín bezodtoké a minerály plné přírodní nádrže totiž  závisí na větru, na úhlu slunečního svitu a také na úhlu pohledu. Při pohledu shora ovšem jezero s okolní krajinou vytváří tak nádherný abstraktní výjev, že na odstínu nejspíš nezáleží vůbec.

Sápeme se stále dál a výš, cesta nemá konce. Ranní plastičnost kraje rychle zmizela, slunce stoupá a oslňuje. Absence mraků dotváří pocit jakési velkolepé prostoty krajiny kolem, průzračný vzduch navozuje pocit naprosté bezprostřednosti mezi mými smysly a tím obrovitým prostorem.

Vše umocňuje obrovský  kráter sopky Jurikis, souseda Licancaburu. Kráter je až 1,5 kilometru široký a nachází se ve výšce 5700 metrů. Takže pohled do něj se pomalu otvírá až hodně vysoko během našeho výstupu. Teprve nyní si uvědomujeme, že Jurikis je také sopka. Při pohledu od Laguny Verde vedle spanilého Licancaburu vypadá jen jako takový rozpláclý, trochu nevýrazný kopec.

Náhle se suťovisko mírně uklonilo, stalo se ještě sypčí. Nedostatek kyslíku dosahuje kritických hodnot. Víc lapám po dechu, než se pokouším stoupat. Zastavuji po každých několika krocích. Je to až směšné, že to rychleji nejde. Vždyť jsem jen v takovém trochu strmějším svážku…

Nade mnou září modrá obloha a mně je náhle jasné, že se mi splnil další sen. Jsem nahoře, po chvíli toho posledního boje stojím na vrcholovém valu. Má okrouhlý tvar, obepíná pravidelnou prohlubeň, kráter sopky Licancabur. Tento kráter nepůsobí příliš dramaticky, spíš jako obří díra nadpřirozeně velkého mravkolva, známéhoto nepřítele Ferdy Mravence. Na sestup do kráteru nemá nikdo z nás sedmi pomyšlení. Tedy na sestup asi ano, ale skutečnost, že by to znamenalo se pak opět škrábat nahoru, tento nápad zase rychle zavrhuje.

Což byla škoda, mohli jsme si zabruslit. Na dně kráteru je totiž mrazem spoutané jezírko – v této nadmořské výšce nejspíš zamrzlé věčně. Led působí trochu nepřístojně, kolem není ani náznak sněhu a slunce stále praží. V Bolívii teď v červenci vrcholí zima, pro Altiplano to vedle nízkých teplot znamená nejsušší část roku.

Kráter je v nejširším místě široký 250 metrů, oválné zamrzlé jezírko má osy dlouhé 70 a 40 metrů. Cirka hokejové hřiště.

Po chvíli užívání si povznášejícího pobytu vrcholu a nádherných výhledů nastává čas k sestupu. Důvodem v tom krásném dni je vítr. Zatím není takřka žádný. Jenže v okolí Licancaburu se každodenně po poledni zdvihá a brzy dosahuje nepříjemné intenzity, aby pak krajinu nepřetržitě bičoval až do západu slunce. Kdyby nás to chytlo při cestě vzhůru, asi by nás to od dokončení výstupu rychle odradilo. Díky tomu, že jsme se ale ráno přemohli vstát to třeskutého mrazu a vyrazit do tmy a neznáma, si teď nahoře můžeme připsat na vrub další jedinečný cestovatelský zážitek z jedné jedinečné země Jižní Ameriky na naší jedinečné planetě.

Sestup proběhl bez problémů. Při pochodu kolem Laguny Verde už vítr fičel o sto šest, po pěti hodinách (tři hodiny sestup, dvě hodiny chůze po cestě) docházíme šťastně zpět do campamenta u Laguny Blanca.

hraniční přechod Abaroa, v pozadí sopka Ollague

Článek je ukázkou nově připravované knihy Martina Mykisky „Jižní Amerikou přes Patagonii k Orinoku“. Čerpá ze zážitků osmiměsíčního putování Jižní Amerikou a z řady pozdějších návratů na tento nádherný kontinent. Vyjít by měla přibližně do měsíce. Více >>

Zkušenosti čtenářů

dg

fakt dobre fotky Martine!

Zdeněk

Krásně napsáno, fotky nádherné. Díky!

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí