Nádam je velký sportovní svátek v Mongolsku. V Ulanbátaru probíhá hekticky, ale na břehu jezera v národním parku Terchíncagán núr mají oslavy dodnes tradiční podobu.
Národní park Terchíncagán núr se nachází 12 km severně od správního centra somonu Tariat – Chorgo. Městečko se jmenuje stejně jako místní sopka sopky, která představuje jednu z úchvatných dominant národního parku.
V bezprostřední blízkosti vulkánu s doposud zachovalým kráterem, jenž ovšem vyhasnul před 4000 lety, se rozprostírá blankytně modré jezero s průzračně čistou vodou obklopené horskými velikány. Vody jsou plné dravých ryb. Na lávových polích pod sopkou rostou modříny a borovice limby se sytě fialovými šiškami. Z bylin jsou četné netřesky, protěže, ale můžeme zde zahlédnout i divoký angrešt a cibuli.
Budeme slavit Nádam!
Zatímco jsme se toulali po okolí, ani Ulánchú, náš mongolský kamarád a průvodce, nezahálel. K našemu velkému překvapení a vděku nám u večerního ohně oznámil, že se na druhém konci jezera koná „Nádam“. Je to označení pro největší mongolský svátek a nejznámější sportovní podnik vůbec, jehož tradice sahá až do dob Čingischána.
Svoji dnešní podobu a punc pompézní akce však Nádam získal teprve v roce 1921, kdy se poprvé ve dnech 11.-13.7. konala státem pořádaná oslava na počest vítězství komunismu. V tyto dny je hlavní město plné cizinců a vzácných hostí, hotely jsou přeplněné k prasknutí a ceny za ubytování a potraviny šplhají do astronomických výšek. Proto jsme plni zvláštního očekávání přijali pozvání na takový malý „Nádamčik“ na břehu malebného jezera a doufali, že se bude více podobat těm starým zašlým časům Čingischána.
Svátek národních sportů
Nádam je svátkem setkávání lidí, předávání nových zpráv a hlavně poměření sil v mongolských národních disciplínách – zápase, jízdě na koni a v lukostřelbě. U malých „Nádamčiků“ (Ulánchovo přirovnání, jímž chtěl asi zdůraznit, že se jedná o méně okázalý podnik než v Ulánbátaru) nejsou obvykle organizovány závody v lukostřelbě a ani tento, na břehu jezera, nebyl výjimkou.
Zápas, který je výsadou mužů, je mongolských sportem číslo jedna. O vítězích hlavní ulánbátarské soutěže se tradují legendy a děti se o nich učí ve škole. Tradiční zápasnický úbor se nazývá „dzodog“ a „šúdag“. Zápasníci mají vysoké kožené boty se zahnutou špičkou, výšivkami zdobené slipy a vestičku z pevného hedvábí. Vestička kryje jen ruce a záda, hruď zůstává obnažena. Důvod odkrytí hrudi je čistě prozaický. V historii ulánbátarského turnaje došlo jednou údajně k unikátní události, kdy celý turnaj vyhrála žena. Když vyšlo najevo, že příslušnice něžného pohlaví porazila všechny nejuznávanější a nejsilnější bojovníky, bylo rozhodnuto o nutnosti obnažené hrudi, aby bylo nad slunce jasné, že zápasník je muž.
Boj o titul mocného Lva
Zápas má svůj rituál, svá pevná a neměnná pravidla. Před započetím vlastního „duelu“ přistoupí každý zápasník k mongolské státní vlajce nebo tzv. „Čingischánovu pahorku“ a krouživými pohyby napodobuje let bájného ptáka garudi, kterého tímto žádá o jeho sílu a pomoc v zápase.
a zkoušel jsi ten zápas taky? přeprals někoho?
Ahoj,k zápasu jsem neměl odvahu. 100% bych dostal nakládačku. Do nejbližší nemocnice nebo spíš ošetřovny to bylo asi 100 km, nemocnice v pravém slova smyslu nebyla široko daleko. Zbaběle jsem zůstal nadšeným divákem.
PS: Díky za milé hodnocení fotek.