Život nám chystá různá překvapení. Občas nás zavane tam, kam bychom vůbec nečekali a to jen tak ze dne na den, aniž bychom vlastně chtěli. I tak by se dal uvést velmi silný příběh Nely Dočekalové, šestadvacetileté Češky, která již devět let žije v Carlos Paz, hlavním městě provincie Cordoba v Argentině.
Rádi tě Nelo konečně poznáváme – po těch měsících co jsme si jen psali. Mohla bys nám prozradit, proč sis vybrala pro život zrovna Argentinu?
Bienvenidos en Argentina amigos! Budete se možná divit, ale ona to nebyla zrovna moje volba. Neměla jsem moc na výběr. Jednoho dne přišli rodiče domů a oznámili nám, že se za 14 dnů stěhujeme. Vlastně ani nevím přesně proč, řekněme z rodinných důvodů. Takže před devíti lety jsem prožila poslední prázdniny v České republice a takřka bez rozloučení jsem se prvního září ocitla na druhém konci světa. Bez přátel a bez vědomí, co bude dál.
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
Tomu se říká pořádná změna. Určitě to muselo být těžké, nechat všechno v České republice a nevědět ani proč. Takže jste nejspíš přiletěli do Buenos Aires a co pak?
Přesně jak říkáš, všechny kamarády jsem tam nechala a od té doby je ani neviděla. Vlastně jsem se nestihla pořádně rozloučit ani s prarodiči. Koupili jsme obytný vůz a chvíli cestovali po Argentině. Pak jsme přijeli sem do Carlos Paz. Rodiče se rozhodli, že by chtěli ještě více poznat Argentinu, a tak vyrazili. Já jsem zůstala tady. Neměla jsem kde bydlet, neměla peníze a neuměla ani řeč. Sedmnáctiletá holka a sama ve světě. Tak trochu jak Alenka v říši divů.
To si nedokážu moc představit! Co jsi tedy dělala?
Poslala dotaz do všech českých komunit, které jsem našla. Jediná, která mi v tu dobu odepsala, byla tady z Carlos Paz. Tehdejší předsedkyně Anička Králíčková mi poskytla střechu nad hlavou u ní doma a pomohla najít práci. Rodina Králíčků zde provozuje kemp, takže jsem pracovala v kuchyni. Postupně se mi podařilo díky komunikaci s dodavateli atp. naučit i španělštinu. Do té doby jsem znala nazpaměť snad všechny ulice tady ve městě, abych nemusela s nikým mluvit.
Nejširší nabídku průvodců a map Argentiny (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
V kempu Králíčků teď bydlíme, je příjemné slyšet zase někoho mluvit Česky. Ale nyní již pracuješ jinde. Jak jsi sehnala aktuální práci?
Postupně jsem si zde udělala přátele. Jeden kluk k nám pravidelně vozil pečivo a my se vždy dali na chvíli do řeči. Zároveň vozil pečivo také do jedné restaurace, kde hledali servírku. Věděl, že hledám novou práci a zmínil se o mě provoznímu. Ten mi zavolal s tím, že na mě dostal kontakt i doporučení. Přišla jsem si práci vyzkoušet a už tam i zůstala. Nějaký čas mě tedy živila práce v restauraci, ale pořád to nebylo ono.
Jednu výhodu to však mělo – neskutečně se mi zlepšila španělština. Vlastně prý už nemám ani český přízvuk 🙂 Díky tomu jsem si mohla dovolit odpovídat na inzeráty a chodit na pohovory. Nyní tedy pracuji jako „pokladní“ za přepážkou, kam chodí Argentinci platit účtenky, telefon atp.
Až však dostuduji, mám v plánu usilovat o zaměstnání ve státních složkách AFIP. Není jednoduché se tam dostat, ale jelikož mluvím na rozdíl od ostatních více jazyky, mám velkou šanci místo získat a vypracovat se. Jakmile se tam člověk dostane, nemusí se bát o živobytí.
| Filip Kadlec s přítelkyní jsou právě na cestě napříč Jižní Amerikou s motocyklem Jawa 350/640, které říkají Doris. Vydali se mimo jiné po stopách českých občanů na tomto kontinentu. O jejich výpravě si můžete přečísti v dalším článku Na Jawě Jižní Amerikou. |
Koukám, že sis hezky prošlapala vlastní cestu. Zmínila ses, že studuješ, jak to vlastně pokračovalo se školou po příjezdu do Argentiny?
Nic jiného mi ani nezbylo. Velmi rychle jsem si uvědomila, že když se nepostarám sama o sebe, nikdo jiný to za mě neudělá. Pravdou však je, že jsem si zde našla přítele a on s jeho rodinou mi byli a stále jsou velkou oporou. Bez nich bych to tu asi nezvládla. Co se týče školy, kvůli neskutečné místní byrokracii, protože tady milují papírování, jsem mohla začít pokračovat ve studiu až loni. Tedy po osmi letech od svého příjezdu!
Tak to ti budeme držet palce, abys to letos vše úspěšně dokončila! Jak to dopadlo se zbytkem tvé rodiny?
Moc děkuji, věřím, že to zvládnu. No, když se rodiče i s mladším bráškou vrátili, neměli zde samozřejmě práci. Jelikož neuměli řeč, hledala jsem jim práci já. Díky mým novým kamarádům to zabralo jen chvilku. Veškeré zařizování, třebavčetně školy pro mého brášku, jsem řešila taky já. Byla jsem přeci jen jediná, kdo už v tom tady uměl trochu chodit. Dost nám opět pomohla Anička Králíčková, která například na začátku dělala bráškovi ve škole překladatelku.
Klobouk dolů, hezky ses s tím vším poprala. Prozraď nám, plánuješ se po tom všem někdy vrátit do České republiky?
Chtěla bych se tam někdy podívat na dovolenou. Jelikož jsem tam od odjezdu nebyla, protože nebyly peníze ani příležitost, nemám důvod se tam vracet. Kromě sestřenic, tety atp. tam už nic ani nikoho nemám. Těším se však na poctivý český chleba. Ta jeho kůrčička mi hrozně chybí. A taky pořádná svíčková. Popravdě, tady ten jejich chleba my vůbec nechutná.
Doufáme, že nás tedy s Romanem navštívíte, až se rozhodnete pro dovolenou v České republice. Poslední otázka i prosba na závěr, co by si vzkázala lidem, kteří přemýšlí o životě v zahraničí?
Hodně odvahy a hlavně si ničeho nebát. Když jsem to mohla zvládnout já v 17 letech bez znalosti jazyka a jakéhokoliv zázemí, zvládne to každý. Neříkám, že je to jednoduché, to rozhodně není. Důležité však je nevzdávat se při prvních obtížích. Pokud člověk chce, vše se vždy nějak vyřeší i zvládne. Navíc, jestliže někdo zvolí Argentinu, tak my mu pomůžeme. Čechů je tu hodně!
Fandím Nely aby zvládla školu ale i aby náš výborný chlebíček zaviedla piecť v jej novom domove. Možná by to bol dobrý biznis. Recept určite najde na internete a kvasnice pre začiatok jej niekto prinesie a potom už bude stačiť kvások. Tak veľa zdaru Nely.