Rok v Kanadě – Práce na horách

Práce na horách nám splnila vše, co jsme od ní očekávali a na co jsme se těšili. Je to rozhodně nejlepší místo, kde strávit zimu v Kanadě a konec konců i kdekoli jinde na světě. Naše středisko Sunshine Village se pyšní tím, že má nejlepší sníh v Kanadě a je to asi pravda. Přírodní sníh v celém středisku od začátku listopadu až do konce května, to je skutečně unikát i v téhle zemi. Jednou z našich nemála zaměstnaneckých výhod byl skipass zdarma i do dalších středisek v západní Kanadě a kvalitou sněhu se blížil pouze „Big White“ nedaleko Kelowny, ale sezóna tam byla mnohem kratší.

Zaměstnanecká politika je tu taková, že se najmou hlavně mladí pracovníci ze zahraničí, kteří jsou v Kanadě na pracovních prázdninách. Valnou většinu tvoří Australané, kterých je tu až 80 % a mezi Kanaďany o jejich koncentraci na horách dokonce kolují vtipy. Dále se tu vyskytují Novozélanďani, Britové, pár Francouzů,  Němců, nyní nově Češi a Japonky. Japonci necestují na pracovní prázdniny, protože se musí, jak mi bylo vysvětleno, věnovat kariéře hned po škole, jinak jim ujede vlak. Pro zaměstnavatele je to výhodnější, protože mladí cizinci jsou ochotni pracovat za minimální mzdu cca 9 – 11 $ na hodinu, zvláště při množství zaměstnaneckých výhod, které jsou jim poskytnuty.

Nejdůležitější je  možnost „levného“ ubytování přímo na horách.  Levného na místní poměry, za malý pokojík se sprchou na chodbě vám účtují 500$ měsíčně. Další je dotovaná strava v zaměstnanecké jídelně a hlavně skipass zdarma, a to je skutečně nádhera, která vám zajistí zábavu na každý volný den. Na dny, které se nám nechtělo jezdit, jsme dostali ještě vstupné zdarma na atrakce v okolí jako jsou muzea, jízdy lodičkou po jezeře, speciálním autobusem po ledovci atd. Dále je tu systém slev na vše možné i nemožné, a proto se dá i z té minimální mzdy krásně žít. Nám se dařilo i šetřit. Částečně i kvůli mé práci v kuchyni, která mi umožňovala nosit zbytky domů a v podstatě živit i Janu.

Jana pracovala jako pokojská od cca 8 – 9 ráno do odpoledne 14 – 16:30 v závislosti na obsazenosti hotelu a pracovní morálce. Měla celkem sympatický pracovní kolektiv, který držel až na výjimky při sobě a pořádal dokonce samostatné akce jako párty, oslavy narozenin atd. Dva z jejích kolegů byli Češi, Aleš a Lenka, kteří bydleli i ve stejném baráku jako my a stali se našimi kamarády. Ostatníma jsme byli považováni za jednolitou českou skupinu a každý byl velice překvapen, když se dozvěděl, že jsme se poznali až tady na horách. Janina práce spočívala v úklidu pokojů a zásobování hostů klasickými hotelovými proprietami: mýdlíčky, šampónky atd. Práce to byla někdy monotónní, ale protože se pracovalo ve skupinách dvou až tří holkek, čas ubíhal a většinou se nenudila. Ani žádné galeje se nekonaly, protože šéfka byla rozumná a s prací to nepřeháněla. To je prý velký rozdíl proti jiným hotelům, kde se snaží z pracovníků, většinou z Jamajky či jiných zemí třetího světa, stáhnout kůži zaživa a dávají jim víc práce, než se dá stihnout.

Já pracoval dlouhé měsíce jako myč nádobí ve „staff café“, tedy zaměstnanecké jídelně, ojediněle jsem mohl vydávat jídlo nebo pomáhat při vaření. To trvalo až do začátku března, kdy mi pomohl odchod jednoho z kuchařů a já se vecpal na jeho místo. Šéfovi, který měl rád marihuanu a klídek, se hodilo, že jsem byl schopen vařit bez dozoru a nechal mě tedy „povýšit“. Od té doby jsem si práci mnohem víc užíval a v dubnu už jsem si řídil svou odpolední směnu sám. Do práce jsem chodil tak od 13 – 14 hodin a pracoval, dokud nebylo hotovo. To byla obrovská výhoda, protože když byl dobrej sníh, mohl jsem jezdit každej den ráno před prací a užívat si čerstvej sníh. Večeře se podávala od 17 do 19 hodin a pak ještě následoval úklid a domů jsem přicházel většinou okolo deváté. Docela dost jsem se v kuchyni naučil, ani ne tak nových receptů, protože pro zaměstnance se zas tak pestře nevařilo, ale hlavně o chodu kuchyně, skladování potravin, správných teplotách při vaření, pečení atd. Strava byla trochu jednotvárná, ale to se týkalo především obědů, kterých se vydávalo velké množství a důležité bylo stlačit náklady na minimum. Večeře, které jsem připravoval já, byly trochu dražší, ale obsahovaly dezert. Vydalo se tak maximálně padesát porcí a měl jsem do značné míry volnou ruku při výběru receptů. Došlo tak i na guláš a další středoevropské recepty, které měly úspěch. Na výběr bylo vždy ze dvou masitých a jednoho vegetariánského jídla. V ceně byla i polévka či salát a nealko nápoj. Kromě tradičních Australanů se mnou v kuchyni pracovaly i dívky z Francie a Japonska a dá se říct, že to byly i mí největší kamarádi. Zvláště dost „prdlá“ Japonka Momoko, která své nedostatky v angličtině hravě vyvážila veselou povahou.

Nejširší nabídku průvodců a map Kanady (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Docela jsme se obávali kanadské zimy, zvlášť na horách. Vyslechli jsme si spoustu příběhů o teplotách dlouhodobě pod -35 stupňů a extrémech jako  -46 stupňů. Hned na začátku prosince se hodně ochladilo a teploty se několik dní držely okolo -30 stupňů, což je pro našince nezvyklé, ale pak jako když utne a vlastně nebyla o nic větší zima než u nás doma. Prý jsme měli štěstí na teplou zimu. Při teplotě  -30 už nejezdila kabinová lanovka k nám do střediska kvůli dražšímu pojištění, a tak se nám někdy stalo, že jsme snowbordovali na kopcích sami.  Není to však nic příjemného, lepí se chlupy v nose, mrznou prsty na rukách i nohách a vznikají omrzliny. Místní si zalepují odkryté části obličeje, já to neudělal a sloupl se mi, nos jako když se spálíte o kamna.

Zaměstnanecké ubytovny byly, jak už jsem uvedl, skromné, ale levné a umístěné v okolí hotelu v nadmořské výšce 2100 metrů. Přímo u cílové stanice kabinové lanovky a začátku dalších čtyř vleků. Do práce jsme to měli tak tři minuty pěšky a to je moc příjemné. Do pokoje, který byl hodně spartánský, se nám vešla právě tak postel, skříň, televize a snowboardy. Nic víc jsme ani nepotřebovali, stěny jsme vyzdobili obrázky, které Jana přinesla z hotelu, a hned to tam vypadalo hezky. Jana navíc jako profesionální pokojská dvakrát vyhrála místní bodovací soutěž o nejuklizenější pokoj. Tím se nás zřejmě snažili motivovat alespoň k občasnému úklidu a za vítězství byla týdenní renta zdarma.

Vůbec soutěží bylo plno, jak mezi zaměstnanci, tak jednotlivými baráky. Snažili se tu držet morálku vysoko, a proto jsme se i my, kteří to s aktivitou nepřeháněli, dostali k různým cenám jako „pizza večeře“ atd. Jedinou nevýhodou bylo, že příliš bujaré veselí krotili již v zárodku místní sekuriťáci. Někdy to bylo dost otravný.

Přesto bychom toto ubytování za nic neměnili a dokonce jsme kvůli tomu podstoupili očkování proti prasečí chřipce, které tu bylo povinné a zdarma. Trochu jsme se cukali, nevěříme totiž na podobné vakcíny, ale zdůvodnili nám ji omezenou možností dopravy k lékaři. Kabinová lanovka končila v 17.30 a pak už se dalo do civilizace dostat jen na skútru.

Zimní střediska v Kanadě tím, že jsou od sebe vzdálena mnohem víc než ta v Alpách, nedosahují takových rozměrů jako jejich propojení kolegové v Evropě. Přesto, nebo právě proto, nabízí každé zcela jiný druh ježdění. Dohromady jsme navštívili sedm středisek a každé mělo něco do sebe. Do bližších jako je Lake Louise jsme se vraceli opakovaně naším autem. Do těch vzdálenějších, jako třeba šest set kilometrů vzdáleného Big White, jsme vyráželi s Alešem a Lenkou jejich kempingovým fordem zvaným „Rocky“.  Tenhle snowboardový underground se nám moc líbil. Auto mělo plynové topení, vařič, světlo na baterii, dvě postele, prostě garsonka na kolech. Zaparkovali jsme pěkně na parkovišti pod svahem a neutráceli nic za ubytování. Byli jsme takhle společně v „rodinném“ Big White, kde jsou svahy všech úrovní a spousta sněhu a skvělá boardercrosová dráha. Dále ve střediscích, která jsou určena hlavně pro experty Kicking Horse a Revelstoke. Tam se mohutně buduje a do několika let to má být největší středisko v severní Americe. Většina tras se nerolbuje, tak jak jsme z Evropy zvyklí, ale nechává se „ležet ladem“ a můžete si tak užít jízdu v hlubokém sněhu. Pod vlekem je vždy seznam urolbovaných sjezdovek a můžete si tudíž vybrat. Sami jsme naším „Henrym“ byli v Lake Louise, kde se díky nižší nadmořské výšce hodně zasněžuje uměle a je to tudíž ledovka. Neměli jsme to tam moc rádi, dokud jsme neobjevili jejich „Powder bowls“, kde se dá za dobrých sněhových podmínek jezdit v prudkých skalních kaňonech a užít si trochu adrenalinu. Oproti tomu v Nakisce, kde se odehrávaly sjezdové disciplíny OH 1988, se adrenalinu příliš neužije. Je to menší středisko zaměřené hlavně na lyžaře. Vše vzorně urolbované a nejlepší trať je vyhrazena pro trénink profesionálů, nejen kanadských, ale i Italů, Francouzů a Čechů, pro OH ve Vancouveru. Poslední ze středisek, které jsme navštívili, byla Panorama, která je více na jihu a v březnu už tam byl tragický nedostatek sněhu. To náš pohled na ni ovlivnilo. V podstatě jsem se divil, proč polovinu sjezdovek nezavřou, jezdit po trávě není žádný med. Alespoň tu měli moc hezký snowpark, ke kterému měli i samostatný vlek, což jinde není pravidlem.

Drobných rozdílů ve vybavenosti středisek je dost, ve většině například chybí stupačky na lyže a prkna na lanovkách. Nohy tedy plandají jen tak dolů, což není dvakrát pohodlné, ale zvyknout se dá. Příjemné jsou naopak polstrované sedačky na vrcholcích vleků, zvláště snowbordisti ocení, že nemusej neustále vstávat ze země. I papírové ubrousky na utíraní nudlí od nosu u vleků jsou moc prima.

Na Sunshine mají freeridovou specialitu zvanou „Delirium Dive“, zvláštní trasu přístupnou jen s lavinovým vybavením a za dobrých podmínek. Je to moc pěkná sjezdovka a užívali bychom si ji častěji, kdybychom požadované vybavení vlastnili. Stálo však 300$, a tak jsme si ho jen občas půjčili od souseda. Přístupová cesta byla trochu nebezpečná a bylo nutné se po zadku klouzat na hraně srázu k místu, kde už se dalo nasadit prkno a užít si jízdu z prudkého, skalami ohraničeného svahu dolů.

Pro hotelové i jiné hosty se pořádala řada akcí jako závody celebrit či rockové koncerty na sjezdovce. Jednou z nich byl i sjezd s pochodněmi, kterého se účastnili zaměstnanci včetně nás a stali se z nás tak na krátkou dobu snowbordoví profesionálové, protože jsme obdrželi 30$. Jana si u toho propálila bundu, kalhoty, rukavice, snowboard a helmu, a tak se to asi ani nevyplatilo.

Celou zimu jsme se věnovali hlavně sportu, ale i společenským životem živ je člověk a navštěvovali jsme tedy i horský bar „Trappers“ a družili se s kolegy. Ideální příležitostí byly maškarní večírky organizované zaměstnavatelem. Všichni je prožívali a připravovali si komplikované a nákladné masky. My na to zpočátku nebyli zvyklí a dost jsme to flákali, ale trochu jsme se pak cítili jako nazí v trní a museli jsme se přizpůsobit. Konaly se tu například tóga párty, 80’s párty, pro kterou jsem zvolil netradiční masku „pád berlínské zdi“,  kterou mi Jana skvěle vyrobila z kartonu, či „S“ párty, kdy se každý mohl obléci jako cokoli začínající písmenem S. Jana byla Silvester Stalone, čili double „S“ a moc jí to slušelo, rozhodně víc než originálu. Občas pořádali párty i sami zaměstnanci z jednotlivých baráků při příležitosti postavení obřího iglů či snowboardového skokánku.

Nejčastěji jsme popíjeli s Alešem a Lenkou a jejich kamarády Marcelou a Petrem, kteří bydleli dole pod horama ve městě a pravidelně týden co týden je přijížděli navštívit. Z celkem pravidelného rytmu života nás vytrhlo, vyjma už zmiňovaných výletů, ještě několik událostí jako vánoce, olympijské hry, návštěva soudu či hokejového zápasu NHL.

Vánoce se tu slaví až 25. prosince a tradiční večeře, kterou jsme podávali i v naší jídelně, je krůta s nádivkou, bramborová kaše, červená řepa, dušená zelenina a pečená dýně s krůtí „gravy“, tedy omáčkou. K té se dávalo i víno, které jinak pro zaměstnance v jídelně k dispozici nebylo. Přišlo tak pětkrát víc lidí než obvykle, vánoční večeři si nikdo nechtěl nechat ujít. My na vánoce i nový rok pracovali, já na nový rok až od jedné odpoledne, a proto pro mě nebyl silvestrovský večírek problém. Měli jsme i českou vánoční večeři u Marcely a Petra ve městě. Podával se salát s řízky a cukroví. Vánoce a Silvestr byly velice náročná doba večírků a byl jsem docela rád, že už končí. Také v práci to pro všechny bylo mnohem těžší, hory byly zavalené návštěvníky. Ani jsem si nechodil přes den zajezdit, jak byly sjezdovky plné a i u vleků se tvořily fronty. Silvestrovská noc se vydařila, byla taneční párty a skončili jsme až nad ránem.

Olympiáda konající se v Kanadě byla pro místní samozřejmě velkou událostí. Televize přenášela přenosy na několika programech, ale nevynikala objektivitou. Asi všude ukazují a oslavují hlavně domácí sportovce, ale tady se nedodržovala taková ta zásadní zpravodajská povinnost ukázat alespoň ty nejlepší. Například do jízdy naší Sáblíkové byla vložena reklama a o jejím vítězství byla na konci přenosu skutečně jen zmíňka. Nejvíce je samozřejmě zajímal hokej, věnovali se i našemu týmu jako jednomu z favoritů, ale nikdo s námi nepočítal. Nakonec se ukázalo, že po právu …. My fandili a přizvávali jsme k přenosům i další kolegy, kterým jsme vyprávěli o našem skvělém týmu, ale po výkonech našich jsme pak sklidili spíše posměch.

V televizi jsem po skončení olympiády viděl rozhovor s Gery Battmanem, šéfem NHL, který vypadal potěšen sledovaností finále i jeho průběhem. Jeho přístup k olympiádě je ovšem značně nechutný. Stále se nerozhodl, jestli by hráči z NHL měli hrát na příštích OH. Argumentuje tím, že nemá zaručený profit z tohoto turnaje. Není totiž vždycky finále USA-Kanada, vypadá to, že pokud by mu to někdo zaručil, bylo by po problému. Stěžoval si ještě na finále z roku 1998, kdy jsme hráli s Rusy, a byl moc nespokojenej. Je to opravdu dost odporná postavička, bohužel s obrovským vlivem na hokej.

V průběhu olympiády jsme sledovali televizi dost často a jedna reklama mě opravdu zaujala. Je na řetězec kaváren a sendvičáren „Tim Horton“. Černošští imigranti přijedou do Kanady, dávají si kávu, jsou šťastní, i když okolo sněží a titulek je „welcome home“. To si neumím představit nejen u nás, ale ani v jiných evropských zemích. To skutečně ukazuje, jak otevřená Kanada je.

Na přelomu listopadu a prosince jsme se dvakrát dostavili k soudu ve městě Canmore, abychom žádali o snížení pokuty za špatné přecházení přes koleje. Její výše byla skutečně tak do nebe volající, že se nám nakonec její snížení podařilo, ale nebylo to jen tak. Napoprvé jsme byli u kriminálního soudu, kam nás omylem předvolali. Ten se takovou banalitou nechtěl zabývat, ale na odročení na dopravní soud jsme čekali až do odpoledne. Viděli jsme tedy několik přelíčení, což zpětně považuji za zajímavou zkušenost, ale tehdy mě to dost štvalo. Soudili i opravdovýho kriminálníka za násilnej trestnej čin, byl v řetězech a měl strašně zlej kukuč. Dále dívčinu za držení kokainu a on-line přes televizi krimoše, který už seděl v lochu. Na dopravním soudu o týden později nám už pokutu snížili na 100$ na osobu a nabídli odklad, který jsme odmítli, a celou záležitost mohli konečně považovat za vyřízenou.

Hokejový zápas mezi Calgary a Pittsburghem, který jsme se zaměstnaneckým zájezdem navštívili, byl docela show a i samotný zápas se mi líbil. Calgary tlačilo, mělo spoustu šancí, ale nedávali a Pittsburgh trestal. Sidney Crosby skóroval hned na začátku hry, Calgary vyrovnalo ve druhé třetině, ale pak Pittsburgh využil přesilovku a na konci zvýšili na konečných 3:1. Lidi v hale ale nebyli naštvaný, zápas si užívali a bavili se. Je to trochu rozdíl oproti Evropě, nemají tu „kotel fanoušků“, který by povzbuzoval. Jen občas se ozve nějaký pokřik, zato si lidi v ochozech zatancují na „country music“ a vyhrávají  spousty cen v přerušeních nebo reklamních pauzách atd. Je to prostě víc show než jen hokejový zápas. Málem jsme to celé neviděli, protože jsme měli v batohu dvě piva a to se tady nesmí a vykazuje se za to ze stadionu. Naštěstí nám pomohl náš akcent, který potvrdil, že jsme jen neznalí turisti a piva nám byla pouze zabavena. Jeden kolega Kanaďan neměl takové štěstí a o zápas přišel.

Za celou sezónu se nám stalo jen pár úrazů. Já si jednou ve snowparku narazil zápěstí, což bolelo dva dny. Jana si narazila kostrč, což bolelo mnohem déle, ale také to nevyžadovalo návštěvu lékaře. Největší problém přišel až v posledním týdnu, kdy Janu srazil pár metrů od domova nějaký hlupák na snowboardu a způsobil jí otřes mozku, zhmoždění žeber, plic a ramenního kloubu. To už bylo mnohem závažnější a odvážela si ji horská služba a sanitka. Poznali jsme tedy i kvalitu kanadské zdravotní péče. Ve státě Alberta, který je bohatý na ropu a z ropy, je zdravotní péče pro residenty zdarma, tedy i pro nás dlouhodobě pracující na jejím území. Zažádali jsme si o ni už na začátku sezóny a bylo nám poskytnuto číslo, kterým jsme se měli v nemocnici prokázat. Jelikož v nemocnici je ze všeho nejvíc zajímají peníze, vytáhli jsme Janino číslo, ale ouha, nějaká pipina ho zřejmě nezadala do systému, a proto jsme museli zaplatit doktorovi za ošetření. Za rentgen jsme zůstali dlužni, ten stojí přes 500$. Že budou v zemi jako Kanada chtít u lékaře peníze, nás nepřekvapovalo. Co nás překvapilo, byl jen jeden doktor běhající od pacienta k pacientovi, evidentně nestíhající. Tím se vysvětlilo, proč Lence, která si před nedávnem zlomila ruku a navštívila tutéž nemocnice, ji zasádrovali a za pár dní jí volali, že se spletli a sádru si má nechat sundat. Janino zranění že prý snad není tak vážné, a tak ji se mnou pustili domů samotnou. Posledních pár dní už nechodila do práce a jen polehávala na pokoji. Její zranění bude mít jistě vliv i na budoucí cestování.