Americký polárník a letec sám vedl nebo se účastnil výprav k pólům. Jeho vztah k zasněžené a zledovatělé krajině byl výjimečný. Dokonce sám strávil v Antarktidě polární noc.
Richard Evelyn Byrd
Za několik minut po obratu letadla jsem otevřel padací dvířka a shodil nad vypočítanou polohou pólu vlajku zatíženou kamenem z Bennettova hrobu. Kámen i vlajka klesaly společně. Americká vlajka se tak dostala o 1 500 mil jižněji, než kdy byla před naší výpravou do Antarktidy. (Harold) June odeslal do Malé Ameriky depeši: Moje výpočty ukazují, že jsme dosáhli jižního pólu. Letíme vysoko, abychom měli rozhled. Byrd.
Současně s Byrdovým jménem se vybaví slovo letadlo. Krátce před Amundsenem přeletěl v roce 1926 nejsevernější bod Země; a v listopadu 1929 přeletěl i jižní pól.
Neúnavný cestovatel, kterého od dětství lákaly daleké kraje (jako chlapec obeplul svět), absolvoval po dokončení univerzity Námořní akademii. Dvakrát po sobě zlomená noha však přerušila Byrdovu kariéru a pětadvacetiletý poručík musel odejít do výslužby. Vstup USA do světové války (1917) přinesl Byrdovi reaktivaci. Přihlásil se k námořnímu letectvu a prodělal pilotní výcvik. O rok později se stal velitelem amerického letectva umístěného v Kanadě.
Po skončení války se R. Byrd zabýval myšlenkou přeletět Atlantik. Vsadil na módní vzducholodě, ale jejich časté katastrofy jej vrátily zpátky k letadlům těžším než vzduch. V roce 1925 velel průzkumnému leteckému oddílu, který provázel Macmillanovu expedici do západního Grónska. Na hydroplánech tehdy nalétal spolu s Floydem Bennettem tisíce kilometrů nad největším arktickým ostrovem.
Spolu s Bennettem a dalšími dobrovolníky se na jaře 1926 vydal lodí na Špicberky, kam se dostali v době, kdy se zde Amundsen s Ellsworthem a Nobilem připravovali k přeletu severního pólu. Američané zvítězili v nevypsaném závodě, kdo dříve připraví letadla pro cestu k pólu. Byrd s Bennettem vzlétli na třímotorovém fokkeru, 9. května 1926 doletěli k nejsevernějšímu bodu světa a po šestnácti hodinách letu se šťastně vrátili na Špicberky.
Na jih s Čechy
V rozhovoru s Amundsenem prozradil, že jeho dalším cílem je jižní pól. Dříve však uskutečnil svůj sen a spolu se čtyřčlennou posádkou přeletěl s fokkerem Atlantik. Stal se hrdinou Ameriky a díky tomu získával podporu i finanční prostředky pro chystanou výpravu do Antarktidy. Po měsících příprav se v prosinci 1928 vydala Byrdova početná expedice na lodích City of New York a Eleanor Bolling z novozélandského přístavu Dunedin k jihopolární pevnině. V jeho výpravě byl i český polárník Václav Vojtěch (1901–1932), který přesvědčil Byrda o svém odhodlání proniknout do jihopolární oblasti a o své užitečnosti pro americkou výpravu. Jako mechanik se v Byrdových službách uplatnil Viktor G. Czegka, rodák z Hluchova na Prostějovsku.
Mezi ledovými krami se lodi Byrdovy expedice probíjely k šestému světadílu. O Vánocích 1928 se přiblížily k Rossově ledové bariéře. Ve Velrybí zátoce začali Američané budovat operační základnu, kterou nazvali Malá Amerika, a pobývali zde do roku 1930. K průzkumu Antarktidy používali saně tažené psy, motorové saně, ale i letadla. Při jedné z výprav východním směrem objevili dosud neznámou část antarktické pevniny a nazvali ji jménem Mary Byrdové.
Dlouhou polární zimu využili členové americké výpravy k meteorologickým pozorováním, k měření zemského magnetismu, k oceánografickému a glaciologickému výzkumu. S návratem slunce pokračovali v geologickém průzkumu šestého kontinentu, podnikali další lety do dosud neznámých či málo známých antarktických končin a doplňovali je výpravami na saních.
Vrcholem byla cesta Richarda Byrda s pilotem Bertem Balchenem na jižní pól. Trochu zklamání vyčteme v řádkách Byrdova cestopisu: Člověk se tam dostane a to je jediné, co na tom je. Zajímavé je pouze úsilí o to, dostat se tam.
Současně s průzkumnými lety se v listopadu 1929 vydala na cestu šestičlenná skupina geologů, kterou vedl Lawrence Gould. Na saních urazili (do 19. 1. 1930) přes 1 500 mil a probádali území (Hory královny Maud, Mount Nansen), kterého se před téměř dvaceti lety při své polární jízdě dotkl R. Amundsen. Dostali se až na 85° 27’ jižní šířky a našli lišejník jako svědectví o existenci života nedaleko jižní točny (7. 12.). S obtížemi se k Antarktidě prokousávala ledovým příkrovem City of New York, která 18. února 1930 přistála u Malé Ameriky a odvezla výpravu čerstvě povýšeného admirála Byrda domů.
Sám a sám v polární noci
Spojené státy zatím zachvátila hospodářská krize a Byrd s obtížemi sháněl finance pro novou antarktickou výpravu. Teprve v roce 1933 vyplula jeho nová expedice (mezi účastníky byl opět důstojnický zástupce Viktor G. Czegka) na lodi Jacob Ruppert a 17. ledna 1934 dorazila do Velrybí zátoky na okraji Rossova šelfového ledovce. Američané znovu vystavěli Malou Ameriku a téměř současně vybudovali ve vnitrozemí Antarktidy (na 80°08’ jižní šířky a 163° 57’ západní délky) předsunutou základnu pro meteorologická pozorování. Byrd předal koncem března 1934 vedení výpravy Thomasi C. Putterovi a 22. března odešel na předsunutou základnu. V dobrovolném osamění zde prožil do 11. srpna polární noc, kdy za ním přijela na traktorech skupina polárníků, s nimiž zde zůstal do 14. října 1934. Odnesl jsem si něco, co se mi předtím nedostávalo: prosté poznání toho zázraku, že člověk žije, a vůbec skromnější stupnici životních hodnot, napsal téměř na závěr knihy popisující vlastní zážitky v týdnech, kdy žil „sám a sám“ v Antarktidě.
Druhá Byrdova výprava do Antarktidy (1933–36) přinesla poznání a zmapování dalších 500 000 km2 v Zemi Mary Byrdové a v pohoří Edsela Forda. Po čtyřech letech (1939) se Byrd znovu vydal do jihopolární oblasti v čele velké výpravy, kterou tentokrát financovala vládní Antarktická služba USA. Zorganizoval výstavbu meteorologických stanic na Malé Americe a v Margaretině zálivu, vzdáleném tři tisíce kilometrů od Byrdovy tradiční základny. Blížící se válka odvolala námořního odborníka Byrda z Antarktidy, aby se stal významným spolupracovníkem vojenských stratégů.
Výprava ve velkém stylu
Počtvrté odcestoval R. Byrd do Antarktidy za jihopolárního léta 1946–47 v rámci mohutné Operation High Jump, která především demonstrovala sílu Spojených států. Na třinácti lodích, mezi nimiž nechyběla ani ponorka a letadlová loď, se jí účastnily čtyři tisícovky mužů. Skupiny lodí obeplouvaly Antarktidu a vysílaly nad kontinent letadla snímkující polární krajinu. Prozkoumaly tak tisíce kilometrů nových oblastí (zvláště mezi Zemí Enderbyho a Zemí Královny Maud) a objevily území s nezamrzajícími jezery uprostřed Wilkesovy země (tzv. Bungerova oáza). Přitom Byrd dvakrát přeletěl jižní pól, kde shodil schránku s vlajkami všech 54 tehdejších členských zemí OSN.
V době příprav Mezinárodního geofyzikálního roku (1955) byl Byrd postaven do čela antarktického programu USA, i když operaci Deepfreeze řídil kontradmirál G. Dufek. Byrd se však znovu dostal (v 67 letech) na stará známá místa Antarktidy: Mám rád nekonečné sněžné prostory, čechrané větrem, ztuhlé štíty hor a hrozivé ledovce … Antarktida je stálou výzvou, řekl tenkrát novinářům.
Encyklopedii světových cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.
Tento příspěvek byl redakcí smazán jako spam.