HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

RADY NA CESTU: Za co vás mohou zatknout v Hongkongu?

RADY NA CESTU: Za co vás mohou zatknout v Hongkongu?

Pozval mně na oběd, prý speciální, tak to jsem zvědavá… z hladu už mám taky šikmé oči. Ráno jsem vstávala brzy, abych byla u sochy Velkého Budhy první. Nesnídala jsem, což se ukázalo jako velmi strategické při šílené jízdě klikatýma serpentýnama.

Teď sedím na minigauči, který slouží současně jako moje lůžko v noci. Takové hodně provizorní. Spala jsem s hlavou vraženou v radiátoru, nohy mi plandaly do uličky a několikrát mi je někdo (mám vážné podezření na Miu, dceru China, která můj pobyt v jejich rodině od začátku bojkotuje, poněvadž s mým příchodem přestala být středem pozornosti) hezky přišlápnul.

„Už tady měla dávno bejt….,“ sedá si ke mně na otoman a znovu mi zdůrazňuje, jak drahý je tady, v Hong Kongu každý čtvreční feet. Chápu to dost dobře, protože tady v obýváku, chodbě, botníku, kuchyni a jídelně v jednom není k hnutí. Všechno je zarovnané a nedej bože něco chtít najít. Kufr jsem jen tak tak nacpala pod stůl.

Mia je konečně tady. Odhazuje školní brašnu. Sedá si na zem a natahuje si modré podkolenky a hledá líčení. Bez toho prý nikam nejde, řve na celý kolo. Oba poslušně čekáme, až se ta dvanáctiletá puberťačka pečlivě nalíčí a bude moci vyjít so společnosti. Ještě si vymění oranžovou sukni za žlutou a na kříklavě zelený triko si navlíkne barevný červený korále velikosti blum. Na hlavu si prdne bílou kšiltovku a do ruky čapne chlupatou rezatou „asi-kabelku“.

„Můžeme jít,“ prohlásí majitel bytu a dcery. Zamkne dveře na závoru a vyrážíme do ulic. Vleču se s patřičným odstupem za nima, koukám do prázdných výloh a dělám, že k této dvojici nepatřím. „Jsme tady,“ otevírá dveře. Podnik je dlouhá nudle se stolky vraženými u zdi a tak trochu připomíná vlak. Chin se spiklenecky zdraví s číšníkem, který nám servíruje zelený čaj v konvici.

„Jídlo hned přinesu,“ zubí se na všechny. Mia se prohrabuje ve své chundelaté tašce a postupně loví nejrůznější pitomosti. Jako třeba malou kalkulačku Pikatchu, růžovou pinzetu Barbie, několik plastových náramků, kartáč na vlasy v barvách zebry, bombóny, klíče, talismany, rtěnku… Obsluha nám do těhle nesmyslů pokládá misky s čímsi. „Tak schválně, z čeho je ta polívka?“ tváří se hostitel tajemně. „Vypadá trochu jako bramboračka,“ zkouším se trefit. „Tak ochutnej!“ dožaduje se správné odpovědi Chin.

Usrkávám horkou polívku s nudlema. Chutná trochu nasládle. „Nevím, fakt nevím, nějaké houby nebo co?“ nechávám se poddat. „To je polívka z hada,“ pronese smrtelně vážně. „Z hada?“ kdybych měla co, tak zvracím…  Malá na mně vyplazuje jazyk. Patrně se těší z mého zděšení.

A raduje se, že jí přenechávám svoji porci. Sama se láduju suchým chlebem, kterej zapíjím už druhou konví čaje, protože tady krom hadích specialit nic jinýho nevedou. Zrovna nesou celýho hada vedle ke stolu.

„Hnus,“ ulevím si nahlas. Odpoledne a večer trávím na gauči u svého hostitele, naslouchajíc jeho „rádoby humorným“ historkám, kterým se směje pouze on sám. V břichu mi bobtná „hadí“ chleba.

Další den trávím výstupem na Victora Peak a jeho prozkoumáváním. Pak výpravou do Kláštera 1000 buddhů, který si nejprve spletu se hřbitovem Hodně mně zaujal Kowloon park, ale víc než svým proslulým mostem a zahradou cedulemi, na kterých bylo zakazáný snad úplně všecko. Večer ještě stihnu impozantní laserovou show v přístavu a pak se plazím pod stolem a balím svých pět švestek. Od domácího dostávám další poučnou lekci. Tentokráte o alkoholu, který mi představuje pouze v uzavřených lahvích a popisuje, jak co chutná…

Ráno se probudím omotaná v závěsu, který jsem na sebe strhla. Na stůl mezi knížky, časopisy, účtenky, špinavé nádobí mi Chin staví kafe od Žida a k tomu mi podává suchary. Loučí se mnou dvěma sovětskými objetími a kázáním o opatrnosti.

Na letišti jsem v dostatečném předstihu a tak se jen tak poflakju v obchůdcích, stříkám na sebe už několikátý parfém, ochutnávám whisky, taky už několikátou… a pomalu se šourám k osobní kontrole. Z batohu lovím laptop a telefon a separuju je od ostatních věcí, tak jak se to vždycky vyžaduje, a procházím rámem. „To je vaše zavazadlo?“ žduchne do mně kontrola u pásu.

Chystáte se do Hongkongu? Inspirujte se také v článku Daniela Pečeni, který zemi nedávno také navštívil. Přečtěte si Hongkong: Ze stanu do luxusu.

„Jo, to je moje,“ na pokyn otevírám svůj ošuntělý batoh. „S dovolením,“ je mi odebrána voda a znovu posílají mého zeleňáska pod „rentgen“ a já už netrpělivě čekám, až odtud zmizím. Tyhle procedury nesnáším.

„Paní, co je tohle?“ zkoumají teď pro změnu něco jiného. „Jo tohle… to je pepřák,“ vybavuju si malinký sprej, který s sebou vláčím pro případ, co kdyby náhodou. V cuku letu mně obestaví asi šest uniformovaných a jeden z nich mi šišlavou angličtinou tlumočí, že TOHLE je TADY v Hong Kongu nezákonné.

„No tak jo, tak si to vemte teda… a pusťtě mně k letadlu,“ nechápu závažnost situace. „Už jsme volali policii, bude tu za chvilku,“ vlečou mně od pásu do kanclíku. Jsou tady čtyři hoši a jedna drsná policistka, též zapisovatelka. „Váš pas, vaše jméno, jména rodičů, bydliště, povolání. A proč jste v Hongkongu?“ zní z úst jednoho. „Kdy jste tady byla naposled? Odkud jste přiletěla? Kam cestujete? Kde jste to koupila? Kolik to stálo? Znáte tady někoho? S kým jste se setkala?“ ptají se mně střídavě pořád dokola.

„Pepřák mám pořád na stejným místě v kapsičce batohu – pro případ, že by mně někdo chtěl napadnout.  Cestuji sama, jak vidíte. A tohle jsem sebou měla, když jsem přletěla sem, nikdo mi NIC neřekl,“ zdůrazňuji jejich neschopnost.

„Tohle je nepovolené,“ opět slyším. „Ale jooooo…. joooooo, chápu, tak si to vemte…. mně uletí letadlo…..,“ brečím. „Nebojte, informovali jsme vaši leteckou společnost,“ říká policistka. Všecko znovu od začátku. Připadám si jako terorista. Zápis na dvě á čtyřky podepisuji i slzami.

Stojím v lajně u Air Asia a slušně žádám změnu letu a vysvětluji jim celou situaci. Dva namistrovaní mladíčci mi nechtějí rozumnět ani vyhovět a požadují za tuto operaci 70 amerických dolarů, které nemám. Brečím, přesvědčuji je, hysterčím – nic platné. S ještě větším pláčem lovím kreditku.

„Platba neprošla, paní,“ zní mi v uších. Stojím bezradně u pultíku, vzlykám a nevím, co budu dělat. „Jak můžu pomoct?“ ptá se hochů nějaký fousáč. Jsem v tranzu. Představuji si, jak budu bezdomovcem v Hong Kongu. „Vaše letenka paní Emmo,“ slyším jak ze záhrobí.  „Tady pán vám ji zaplatil,“ ukazují na chlapíka Spasitele. „Jéééé…..tak…tak… moc děkuju….moc vám děkuji,“ škytám. „Tady máte, kupte si dobrou večeři,“ podává mi papírové kapesníky a pět set hongkongských dolarů. „To neee, neee, to je dobrý,“ chci po něm nějaký kontakt a odmítám přijmout peníze. „S tím si nelamte hlavu,“ opouští mně a přeje mi šťastnou cestu.

Autorka Pavlína Melicharová vystudovala Hotelovou školu ve Velkém Meziřčí, Univerzitu Tomáše Bati, obor sociální pedagogika. Profesně se pohybovala v gastronomii a pracovala na různých pozicích jako manager, district manager v zahraniční stravovací firmě, zástupce ředitele na hotelové škole. Má ráda zdravý životní styl, pohyb, cestování, bytovou architekturu, módu… Před více než třemi lety sebrala poslední zbytek sil a odešla od bývalého manžela, psychopata. Pak se snažila zapomenout na všechno příkoří a velmi složité období. Pokračovala ve studiu, obor couching, pomáhala jako dobrovolník a podílela se na dalších projektech. Před více než rokem se rozhodla pro CESTU KOLEM SVĚTA JINAK. Můžete sledovat na jejích soviálních sítích jako THE TRAVELLING BRIDE – na Facebooku, Instagramu a blogu www.travelling-bride.com.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí