HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Prostopovat severním Mongolskem možné je, chce to jen stan, čas, trochu trpělivosti a pevné nervy

Prostopovat severním Mongolskem možné je, chce to jen stan, čas, trochu trpělivosti a pevné nervy

Sedím na zadní sedačce policejního džípu. Za mříží přede mnou vidím jen policistův téměř plešatý zátylek a nos mi dráždí hustý kouř z cigarety visící z koutku jeho úst.

Zaprášeným oknem dovnitř prosvítá slunce, které brzy zapadne za hory odpadků. Projíždíme rozsáhlou skládkou za městem, pod koly skřípou prázdné plechovky od Coca Coly a nenasytní supi hodují na kozích kopytech, která někdo usekal a pohodil na hromadu ojetých pneumatik.

Prohlédněte si další fotografie k článku…

Vraťme se ale o dva dny zpátky. Je sobota ráno, přešlapujeme u benzínky na okraji mongolského města Murun, které je křižovatkou na cestě na západ. Západ, kde jsou od sebe jednotlivé vesnice vzdálené desítky kilometrů a mezi nimi se rozkládá vyprahlá step. I tak jsme se odhodlali dálku přes tisíc kilometrů do města Ulgi absolvovat stopem. Předsevzali jsme si totiž po cestě najít nejsevernější část pouště Gobi, ke které žádné autobusy nejezdí.

Poušť Gobi

Více než milion čtverečních kilometrů rozsáhlá poušť zabírá 30 % území Mongolska. Gobi ale nejsou jen nekonečné písky a žhnoucí Slunce. Jsou to skály, polopouště, stepi a slaná jezera, kde noční teplota může v zimě klesat až k – 40 stupňům. Tato její rozmanitost láká návštěvníky z celého světa, kteří míří na jih země, kde je poušť nejrozsáhlejší.

Pozvání na oběd

Hned u prvního auta máme problém překonat jazykovou bariéru. Pochopili jsme, že řidič jede naším směrem, zřejmě ale ne až na konečnou. Dopředu sjednáváme částku za odvoz (stopování totiž v Mongolsku rozhodně není zadarmo) a necháme se překvapit, kde nás posádka auta vysadí.

Ocitáme se tak ve městě Burentogktok, kde právě probíhá kulturní festival k oslavám vzniku obce. Děti i dospělí v tradičních kostýmech tančí, zpívají a hrají na různé nástroje. Obyvatelé města si na sebe vzali slavnostní oděv a již dopoledne se baví opojeni domácí vodkou. Ujme se nás mladá paní v lesklém modrém hábitu, usadí vedle postarších hostů a rovnou mi podává misku s kyslým kobylím mlékem. Na kobylím mléku není vůbec nic špatného, máte-li ho však vypít půl litru, poleze vám i ušima.

Když organizátoři ohlásí obědovou přestávku, zvedáme se i my. V tom nás ale zastaví sama starostka obce, dáma s plnými tvary, vlasy vyčesanými do perfektního drdolu, oděná do nejmajestátnějšího hábitu ze všech. Jelikož jsme jediní cizinci na festivalu, rozhodla se nás pozvat na oběd. A tak najednou sedíme v ředitelně základní školy, kde před nás na stůl pokládají jeden chod za druhým, které zapíjíme domácí pálenkou. Podaří se nám tak vypozorovat mongolskou etiketu. Ať už je vám nabídnuta miska s mlékem či kalíšek s vodkou, vždy trochu usrkněte a zbytek vraťte hostiteli. Ten dolije nádobu opět do plna a nabídne dalšímu hostu. A tak v Mongolsku nouzi o opary nemáme.

O jakých dunách to mluvíte?

Po obědě nás na zadní sedačky auta přizve rodina, která sice opět nejede až do Bayantes, odkud je poušť už skoro na dohled, ale stále míří naším směrem. Mladá žena se s námi snaží komunikovat rusky, vzájemné znalosti nám ale vystačí jen na to, abychom shrnuli náš příběh a vyjádřili touhu dostopovat až k severní části Gobi. Celá posádka kroutí hlavami, doporučuje vrátit se zpět do Murunu a najít autobus na jih. Tady prý žádnou poušť nenajdeme. O další cestě navíc tvrdí, že je neprůjezdná a potkáme nanejvýš nákladní auta s obilím. To my ale vítáme s úsměvem, na náklaďák se toho vejde hodně, vejdeme se i my.

Rodina nás vysadí v Tsagan ul. Místě, o kterém jsme ani nevěděli, že je na mapě. Jen co se zapráší za jejich koly, zastavuje u nás jiný domorodec a ptá se, kam jedeme. „Bayantes,“ odpovídáme unaveně. Mongol se usmívá od ucha k uchu: „Platí, vyzvednu vás o půlnoci.“

Půlnoční taxi

Půlnoc odbila a odvoz nikde. Sedíme v tmavém pokoji, vyčkáváme. Horká voda na čaj už vystydla a my se opět třeseme zimou. Půl jedné, stále nic. Jsme unavení a když v jednu hodinu ráno konečně zatroubí klakson, také řádně naštvaní. Celkem nás je v osobním voze osm. Tři vepředu, pět vzadu.

Je před šestou ráno a ještě tma, když zastavujeme u osamělé jurty. Všichni na nás upřeně zírají, jakoby říkali, že máme vypadnout. Podle navigace jsme ale ještě přes 40 kilometrů od Bayantes a navíc úplně mimo hlavní cestu. Posádka nám vysvětluje, že oni odsud jedou na jih a ne do Bayantes. Zase jsme uprostřed ničeho, civilizace v nedohlednu a naše nálada na úrovni venkovní teploty.

Zajímá vás jak by to mohlo vypadat uvnitř mongolské jurty? Prohlédněte si fototreportáž Život v mongolské jurtě očima Martina Loewa

Postarší usměvavá paní v nedaleké maringotce nám ale rozjasní den. Rovnou každému z nás nakládá talíř nudlí a ukazuje na zvířecí lebku hozenou pod lavicí. Kousky masa v jídle jsou ze sysla. Anebo z kočky, těžko soudit podle zbytků kostí.

Úplatky, úplatky

V Bayantes míříme do centra, kde se poptáme místních na odvoz k písečným dunám. Sumy, o které si ale říkají jsou příliš vysoké. Nicméně máme pocit, že by si místní policista, který celému tomu divadlu s dohadováním přihlíží, rád přivydělal. Policista se nejdříve na oko ošívá, ale jakmile zájem místních o naši situaci opadne, nakonec kývne na nabízenou sumu.

Z Bayantes na západ vedou dvě cesty, chcete-li však potkat písečné duny, musíte zvolit tu severní. Můžete tak vidět i hory Západního Sajanu, které se začínají barvit do podzimu. V půlce cesty mezi dvěmi vesnicemi se nachází nejmenší část Gobi. Bosýma nohama brouzdáme v písku a kam až dohlédneme je jen nekonečná poušť.

Noc strávíme v hotelu ve městečku Tes. Vlastně spíše v jediném pokoji, který je pro pocestné k mání. Z Tes nás čeká nejnáročnější úsek cesty, který se nám podaří zdolat jen díky období sklizně a zemědělským strojům, které krajinou projíždějí. Místo placení za svezení pomáháme starému páru naložit seno na zimu a ti nám za to ještě domluví odvoz do dalšího mezicíle, Barunturum. Nakonec se ale ještě ten den dostáváme se sběrači cedrových semínek až do Ulangom, největšího města mongolského západu a vstupní brány do Ruska. Máme skoro vyhráno, když bude nejhůř, můžeme se do našeho cíle, města Ulgi, dopravit autobusem.

Posbíráme ale ještě poslední zbytky energie a jdeme si opět stoupnout na okraj silnice. Při čekání máváme ještě posledním opozdilcům z Mongol rally, závodu z Evropy do ruského Ulan-Ude, na který se kvalifikují jen auta s objemem do 1000 cc. Loučíme se s mužem zákona, který se zajímal o naše počínání a varoval před vlky a spaním v horách. Nasedáme do kabiny řidiče traku se zbožím. Po pár hodinách jízdy ale Sana zastavuje a nemilosrdně nás vyhazuje na mráz. Je půlnoc a venku fouká tak, že sotva otevřeme dveře. Stále v šoku stavíme stan a chystáme se na mrazivou noc ve výšce dvou tisíc metrů.

Jen záhadou v noci neumrzneme a sledujeme, jak ráno nad obzorem vychází Slunce, jehož paprsky postupně zalévají vrcholky zasněžených hor a lesknou se v ledovém jezeře, kolem kterého projíždíme. Vesničky v horách připomínají spíše špinavé slumy, domy mají čtyři nízké zdi a rovnou střechu z plechů. Některé osady dokonce čítají jen tři domy a červenou kadibudku.

V horách už poněkolikáté potkáváme i divoké velbloudy a při pohledu na jejich rozměry jsme rádi za bezpečí auta. Nakonec se objeví první stromy a když dojedeme k řece, připadáme si jako v oáze uprostřed pouště. Ulgi je už za dalším kopcem a nás hřeje úspěšně splněná mise.

Darina Fedorová a Dominik Franěk již přes rok putují kolem světa. Stopují, chodí pěšky, mluví s místními a hlavně užívají okamžiku. O svém cestování píší blog, na kterém už teď najdete příběhy z minulých putování. Blog naleznete na zasedmerohorami.com.

Zkušenosti čtenářů

Hezke, ale proc jste tak chvatali? Skoro jako zavodnici te rallye. Proc jdete na stopa v horach vecer, kdyz jiste uz byla zima a dalo se ocekavat, ze vas vyhodi takto? Stacila by porucha, i kdyby vas chtel dovezt az do cile. V noci ani nic neuvidite.

Darina

Zdravím,chvátali jsme na festival orlích lovců,  který se koná na konci září poblíž Ulgi. Stopa jsme vzali proto, že tudy opravdu projedou tři auta denně a ano, možná to bylo naivni, ale o to větší dobrodružství. Ale uznávám, že tahle oblast je nádherná a dalo by se jí toulat celé týdny.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí