Polskem na motorkách

Polskem na motorkách

Průjezd Polskem jako takovým, krom teda pobřeží a válečných pozůstalostí, mě osobně nijak moc nenadchl. Nenadchla ani krajina a přírodními zajímavostmi, takže jsme si suprově pojezdili, ale pastva pro oči to teda nijak moc extra nebyla.

Polsko

ÚČAST:

PAVEL CHARYPAR – CHARY . . . . Varadero XL 1000V
DAVID BEZPALEC – BEZPRST . . . BMW R 1150 GS
MARTIN KŘENEK – KŘENY . . . .  BMW R 1200 GS Adventure

..raz
..raz, dva
..zkouška kláves,,
..dobrý jedeme 🙂

Jednoho srpnovýho večera si takhle uvědomujeme s klukama, že nám konec motosezony 09´ začíná sdírat paty a tak vymýšlíme ještě nějakej plán, jak vzít do zaječích.

Napadlo nás projet hnedle začátkem září polské pobřeží a některé pozůstalosti z 2.svět. války. Začátek září už musel bejt pevnej, protože se mi začátkem října měl narodit synátor, tak jsme neměli na výběr.

To takhle v úterý 2.9.2009 jsme s Davidem osedlali ty naše „báby“ a vyrazili směr Praha, kde jsme se setkali s Křenym, kterej tam už byl od rána na motorce a cpal se vědomostmi na školení. Jelikož je ale pozdnější odpoledne, tak po setkání hned mažeme do Frýdlantu, kde plánujeme polní či luční hotel a taky se tak stane. Hned za Frýdlantem rozbalujeme stany už po tmě a po dvou pivkách a večeři značky paštika jdeme chrnět.

Vstáváme záhy, pobalíme, posvačíme a mažeme na sever k móóóři. Respetive kopírujeme polsko-německou hranici. Tady se nechci nijak moc rozepisovat. Nechci, protože cesta přes Zgorzelec, Žagaň, Zielona Góra, Nowogród, Gorzów Wielkopolski až k pobřežnímu městečku Miedzizdroje nebyla ničím zajímavá. Standartní vesničky a hlavní tah E65.

Při příjezdu na pobřeží to byla jiná. Pobřeží je celý olemovaný borovým pásem lesa, takže nejní sice z cesty vidět na moře, ale i přesto to tu začíná být zajímavý. Proto si už děláme výlety od silnice lesníma cestičkama na průzkumy k vodě a to i za účelem hledání dnešního nocležení.

U městečka Kolobrzeg nacházíme krásnej plácek na nocleh na vyvýšeným útesu. Hnedle po nálezu nocležplacu se vracíme do města povečeřet a pokoupit nějakej ten alkohol na večer. Po návratu pácháme hygienu a i přesto, že už nejní večer žádný teplo, ale jsme holt u toho móóóóóře, tak by byl hřích se nevyčvachtat.  Díky tomu, že jsme tábořili v samých zákazech kempování, které jsou na téměř celém pobřeží Polska krom vyhrazených míst a kempů, nedovolili jsme si rozdělat oheň, aby „von“ Čecháček zase na sebe tak neupozorňoval. Večer si vysedáváme na útesu zatepleni v mikinách a za popíjení vína čučíme na nebe a konstatujeme, že pršet nebude, když jsou vidět všechny hvězdy. V tu chvíli se David rozhodl, že už půjde spát a to se nám s Křenym hodilo do krámu. Dali jsme ještě lahvinku a za to, že David je tzv. Škodič, takže ným každé ráno s Křenym hřejou hefty a všechno bliká a svítí díky Davidově záškodnictví, využili jsme toho a zaházeli mu Bago borovejma větvema a na plexi jsem mu natáhl jeho nový božohodový slípky, který pak vyhodil, páč byly na slona. Ale povím vám chcípali jsme smíchy.

Jak jsme si říkali večer, že nebude pršet a každej z nás byl meteorolog a rosnička v jednom, tak pěknej prd. Ráno asi po páté hodině začalo tak lejt, že stany a všechno kolem balíme v lijáku a snažíme se ujet bez snídaně a jakékoliv hygieny. Takže si to v lijáku, nééé v dešti, ale v lijáku mašírujeme 140km přes Koszalin, Darlowo, Ustka , kde někde za Ustkou stavíme v zastřešené čekárně, už jen za účelem snídaně a domluvy na dalším pokračování. Bylo únavné, jak jsme dostávali megasprchy od protijedoucích aut. A to nemluvím o náklaďácích, páč „herr“ Polák má všude tak suprově vyjetý koleje, že při dešti to připomíná potoky.

Posnídáme a přioblékáme svršky, což je docela prd platný, protože jsme promočený i přes nepromoky. Pouští se do nás chlad a klesající nálada do toho nedodává odvahy, že?? Nu nic povídám, že holt zkusíme jet dál a uvidíme, jak to půjde a při nejhorším, že vezmeme hned nějaký penzion za účelem sušárny. Pokračujeme zase v lijáčku přes Slupsk na pobřežní městečko Leba. Po cestě ale přestává cedit a déšť přechází v mrholení a pak přestane úplně. Bereme za Slupskem první větší pumpu, protože už potřebujeme něco na zahřátí do žaludku.

Po hot kávičce a převlečení do sušších věcí je nám zase lépe a ještě je nám lépěji, když já s Křenym jsme už převlečení a David nás teprve baví, jak se souká z jednodílnýho nemoku, do kterýho mu brutálně teče zipem (pak si ho oblekl opačně a bylo po problému). Mezitím vedle nás zaparkoval autobus s Němci, kteří si taky dávali pauzu. Když všichni vylezli ven, tak kdo byl první na ráně byl převlékající se David. A jak tak Davídek chvátal, když si stahoval nemok, tak se stalo to, že mu jaksi před turisty vypadla z kalhot čabajka, nebo co to bylo za klobásu :-). Sice to hned zakamufloval, ale my s Křenym jsme málem zhebli smíchy a „Germáni“ se v tu ránu otáčeli. Po těchle manévrech začíná zase poprchávat, rychle sedáme na zmoklý motokola a jedeme do Leby, kde je národní park s dunami (Slowiňsky Park Narodowy).

Polsko

Celou cestu do Leby už nepršelo a tak oschlí dojíždíme za Lebu k vratům od nár. parku, kde zjišťujeme, že je to na dlouhou prohlídku a že pro nás tam nic moc zajímavýho nejní. Zadáváme si teda novej cíl a tím je poloostrov Helska, resp. konec poloostrova a tím je město Hel. Mezitím ale ještě v Lebě stavíme na molu a čučíme na rybáře po návratu z moře, jak vymotávají rybky ze sítí. Svlékáme nemoky a mažeme do stánku s čerstvými uzenými filetami z ryb, což bylo posléze takový pochutnání, že se mi dělaj sliny, i když to teď píšu. A ještě pro naštvání, fileta 30dkg stála po přepočtu 25,-Kč 🙂 Před městemWladyslawowo zajíždíme ještě odzkoušet ty naše mastodonty do písku na pláže. Co myslíte, jak to v tom písku jede? Prozradím až později, nicméně při vjezdu na poloostrov Helska si připadáte jak na molu, vidíte v určitých částech moře 20m jak z levé strany, tak z pravé, místy oseté kempy a podobnými ubytovacími vehementy. V poslední části poloostrova jsou vojenská muzea i objekty nynější armády, která míjíme a necháváme je na ráno.

Po příjezdu do města Hel projíždíme uličky a „mapujeme“ městečko a i víceméně hledáme ubytování, až se nám stane na „promenádě“, že tím samým místem projíždíme podruhé a hnedle z krámku vyběhne človíček a žene nás k sobě na dvůr, který patří k jeho penzionu. Po domluvě a sdělení lidový standartní ceny včetně garáže, kde si můžeme usušit všechny věci vč.stanů, bereme. Motorky zavezeme do garáže a co myslíte, že se stalo? Začalo takovým způsobem lejt, hromy, blesky, že jsme nechápali a byli vděčni, že nás vlastně ten děda nalákal k sobě na penzion.

Večer sice unaveni, ale už prohřátí z hot sprchy se na doporučení vydáváme do rybí restaurace, kde si opět za standartní peníze pochutnáváme a když nám padají už po jídle a druhém pívu oční rolety, jdeme spát na penzion.

Ráno vstáváme brzo, probíhá snídaně na pokoji, tuším, že plechovková a po pobalení věcí se jdeme ještě podívat do místního Fokaria na lachtany. Fotíme, točíme a loučíme se s Helem návštěvou vojenského muzea (Muzeum obrony wybrzeža w Helu), majáku a muzea dalekonosného děla (tedy již jen podstavce). Podle oplocení a voj.budov v různých úsecích na konci Helu zde funguje ale i nynější armáda. Po focení u cedule města Hel byla ještě jedna Davidovo perlička, kdy při odjezdu, ať chtěně či nechtěně (to se už nikdo nedozví), takovým způsobem nakrmil Křenyho hlínou od krajnice, že po pár kilometrech mu Křeny pohledem vyhledával nutná telefonní čísla na ARO.

Po opuštění Helu najíždíme na hlavní směr Gdynia, kde si chceme prošmejdit město a hlavně navštívit přístav, který nejní zrovna z těch malých. Najdete tu nejen civilní a nákladní lodě, ale i lodě polské armády a to i staré válečné lodě. Přístav proběhneme docela rychle, protože k nějakému mega kochání to nejní a taky máme na spěch na poloostrov Mierzeja Wišlana z ruské strany jmenující se Baltijskaja kosa. Projíždíme tedy zbytkem Gdynie, pak ještě rychleji Gdaňskem v NW. Dwóru Gdaňsky pokračujeme na poloostrov Wišlana.

Wišlana je poloostrov úplně jinýho ražení než poloostrov Helska. Je opuštěnější a asi kromě moderních apartmánů ve městečkách Krynica Morska a Piasky tu nejní nic až na pár smažiareň ryb. Výhodou je, že si tady můžete zajet s motkou k vodě, kde chcete a víceméně spát taky kde se vám zlíbí, takže podrobně prozkoumáváme každou cestičku na obě strany poloostrova a jedeme až za vesnici Piasky, kde po pár kilometrech čekáme jen „čáru“ s Ruskem, kde by jsme dali foto. Ale ejhle, nejní tu nic, cesta tu končí u močálů a nějaké poslední chaty. Je vidět jen cca po 200 metrech ruská pohraniční strážní věž.

Otáčíme a ještě před Krynicou Morskou opět pokoušíme písky u pláží. A tady musím prozradit to, co jsem před pár odstavci slíbil. Ježdění v písku s těma našima nabalenejma vlakama, je docela zážitek a bez drapáků ještě o chlup větší, takže David pro jistotu několikrát celý GS zahrabal po kyvku, tebo pardóón po ten jeho slavnej paralewer, nebo telelewer nebo jakejlewer to má to po.. Gso a já??? já jsem zjistil, že pomalu to nejede. Jen rychleji, ale když uberete, tak se hnedle válíte. Ale což vám všem budu o tom vyprávět, že? Výhoda je jen ta, že se tomu v písku nic moc nestane. Ale zkusit je třeba všechno, čehož se Křeny s jeho zánovní Adventurou zdráhal, aby mazlíkovi moc v písku neubližoval. Vyřešil to tedy tím, že se našich radovánek v písku neúčastnil a radši mu bylo milejší Adventurou dvakrát během Polska sprostě fláknout při nasedání na parkovištích vo zem – promiň Křeny, já musel :-))

Po radovánkách v písečku (jo dejte chlapům bábovičky a to ještě na dvouch kolech) si dopřejeme kávičku a malý pívko v Krynici. Zjišťujeme ale, že když budeme chtít druhý den dojet na Mazurska jezera, musíme ještě popojet a jet až do večera. Dolemtneme kávu, nacpeme pupíky motek benzínem a jedeme do předem zvolenýho městečka Frombork, který se nachází přes záliv téměř naproti Krynici Morske. Tady hledáme nocležení. Najít freiplac na spaní se nějak ale nevede a jelikož jsme docela uťapaní a uježdění, zabíráme stolek v pizerii a cpeme se špagetami. Po vynikajících Carbonara ještě dokupujeme vínko na večer a mažeme na průzkum místního kempu za městečkem, kam už přijíždíme za totální tmy. Máme štěstí, chytáme správce akorát na odchodu, ale ještě nám pronajímá za pár kaček prvotřídní dřevěnou krásně zatuchlou chatku, kde radši ulehám do svého spacáčku než do ložního prádla, co se válelo na postelích. Nicméně po vínku a únavě se spalo dobře a to bylo důležitý.

Brzo ráno sedáme na ty naše zaoceánský lodě a jedeme směr Braniewo, Pieniežno, Bartoszice. Je to cca necelých sto kiláčků, ale sto kiláčků úzké silničky, sice olemované stromy, ale s přehlednými zatáčkami, kde si kolem stokilometrové rychlosti fakt pěkně pojezdíte. Pár kilometrů za Bartoszycemi při výjezdu z vesnice Lankiejmy se mi stává kolize typu mě nedání přednosti v jízdě a odsírá to zrcátko auta a pomačkaný blatník mým pravým hliníkovým kufrem, kdy jsem chytal Varana za vše možné, abych ho ustál na silnici. Povedlo se, ustál jsem to a dál o tom nechci mluvit 🙂

Za kolizním místem se vydáváme vlevo na Korsze, Barciany směr Wegorzewo. Tímto směrem proto, že chceme navštívit u vesničky Mamry tzv. Mazursky kanál, jehož výstavbou chtěl strejček Hitler propojit Mazurska jezera s Baltem. Stihl ale jen prokopat pár desítek kilometrů a rozestavět na několik zdymadel, která také navštěvujeme. Po shlédnutí Mazurskeho kanálu jedeme nedaleko za obec Mamerki, kde celá okolní oblast je doslova prošpikovaná bunkry v lesích (cca na 200 bunrů). Procházíme si jen ty turisticky zpoplatněné. Je to jen malý okruh, ty ostatní by byly na celý den pěší tůry. Bunkry jsou v zarostlém březovém lese a celkově k vidění tu toho moc nejní, krom megatun betonových monolitů. Zapůjčí vám i baterku a helmu, aby jste si mohli projít i útroby bunkrů, kde nenajdete nic než beton a louže.

Po opuštění Mamerek směrem na Ketrzin začíná zase lejt, takže nemoky a tak. Na Ketrzin proto, že kus za ním se nachází z druhé svět.války bývalý obrovský vojenský komplex se jménem Vlčí doupě neboli Wolfsschanze o rozloze 2,5km², který měl strejčkovi Hitlerovi sloužit jako hlavní stan při tažení na Rusa, kde se ostatně zdržoval naposledy v listopadu 1944.  24. ledna, kdy vstoupil Rus do Angeburgu, Němci vyhodili všechny budovy a bunkry Vlčího doupěte do vzduchu. Dočetl jsem se, že odborníci spočítali, že na vyhození každého supertěžkého bunkru bylo potřeba osm tun trhavin. Po doražení na místo si necháváme na vrátnici mokré helmy a nemoky přes motorky. Přestalo pršet, a tak za doprovodu desítek německých turistů se vydáváme vstříc komplexu. No jo komplexu, to jsem čekal taky, ale nečekal jsem, že z celého komplexu je jen megatonáž sutí apod. Poláci zachránili pro turisty jen jednu budovu, kde je vytvořené jakési vzpomínkové muzeum. Že to muselo být hodně trhaviny jsme se přesvědčili sami na vlastní oči, protože „rozstřelený“ bunkry s dvou až třímetrovými stěnami asi něčemu práci dát musely. Důkazem jsou i úlomky betonů čítající (můj odhad) 50 – 100 tun jen tak se povalujících sto a více metrů od poškozeného bunkru. Začíná zase lejt, a tak zbytek doupěte už procházíme s vráskami a pochmurnou náladou a zase ty nemoky a zase zima, herdek to bylo fajn 🙂

Tím, že je sobota a my se máme v neděli vrátit domů, máme docela co dělat a tak z Wolfsschanze „vymastíme“ jak kulový blesky a ukrajujeme „mokrý“ kilometry z cesty domů.

Jelikož ale vyrážíme po poledním a domů je to ještě cca 1100km, musíme dnes dát ještě co nejvíc a jet do večera – jedeme přes Olsztyn, Toruň. Do Toruně přijíždíme už za tmy, je to sice od Mazur 300km, ale hustá doprava polských velice talentovaných řidičů doprovázená kvalitními povrchy silnic s dírami a vyjetými kolejemi takové velikosti, že to nejde ani napsat, se nám prostě protáhla (alespoň, že v polovině cesty přestalo pršet).

Narážíme na motel u cesty, kde nás vítají, ubytují na moc pěkném pokoji za českou cenu a motorky nás nechají dát na zahradu. Sprcha, pívo, večeře a vysněný spánek, který je potřeba k nabrání sil na druhý den, kdy nás čeká kolem osmiset kilometrů po né zrovna né hlavních tazích.

Zbytek cesty přes Konin, Wroclaw, Klodsko, Náchod, Havl. Brod až domů do Č. Budějovic probíhá vcelku dobře až na Davidovu kolizi s červenou barvou na semaforu. Stereotypní jízdou a blbou situací jsme oba přehlédli semafory s červenáčkem. Já si toho všiml na poslední chvíli a brzdil čím se dalo, ale horší byl David. V první chvíli jsem myslel, že je ve mě, ale vyhnul se a vyhnul se i autu napůl vjetému do křižovatky takzvanou šikulovskou driftovačkou. Ale asi už jen  desetikilometrovou rychlostí (pak že GS neumí driftovat co??). Jo únava udělá svoje a od té doby jsme byli osražitější a hledali červenáčky i kde nebyli.

Domů jsme teda dozazili kompletně vypraní od polských dešťů, přecpaní špaget Carbonara, chytřejší o úhybný manévry a driftovačky, plni dojmů z Hitlerovo smysluplných, či nesmyslných staveb a s pískem z pláží všude, kde jsme ho nečekali.

Děkuji těm, co svými motozraky dojeli až sem na poslední písmena mého cestopisu, ve kterým jsem se nechtěl nijak monstrózně rozepisovat, protože o Polsku je toho všude habakuk. Možná kdyby měli hezčí přírodu, tak by se ještě pár vět určitě našlo.
Všem čtenářům přeji v tomto roce samé motozdary!!

HedvabnouStezku.cz založili cestovatelé pro cestovatele, o velkých horách píšeme na Velehory.cz. Své zážitky cest můžete sdílet s přáteli také v Klubech cestovatelů. Nejlepší outdoorové filmy pak uvidíte na festivalu Expediční kamera možná i ve vašem městě. Nejširší výběr map a knih najdete v našem eshopu. Z příjmů z těchto aktivit podporujeme Expediční fond – i vy můžete přihlásit svůj projekt.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí