Poloostrov Rybačij – nejseverněji v evropském Rusku

Moje Berush to sice vůbec nechápe, ale během našich posledních výprav jsem si zamiloval severské země. Kromě Ruska už jsme všude na severu Evropy byli, takže logickým pokračováním musí být tato část země. Cíl naší další cesty, přes veškeré protesty Berush, je jasný – nejsevernější místo evropské části Ruska, poloostrov Rybačij.

Po definitivním rozhodnutí následuje klasické úřednické kolečko, zařídit víza a další neméně potřebné orazítkované papíry jako konzulátem schválenou cestu, potvrzení, že naše auta jsou naše a nutné zdravotní pojištění.

Finsko – ruská hranice

Po noci strávené na finském polárním kruhu, nás čeká pro nás všechny první překročení hranice do Velké země. Z posledního finského města Ivalo už jedeme sami až na ruské hranice. Finští celníci se s námi loučí poměrně laxně, slovy: „Hodně štěstí“. Přejezdem ruské hranice kupodivu trávíme jen slabou hodinu a to v podstatě pouze vyplňováním vstupních formalit. Ruští celníci jsou skvělí, zajímají je hlavně naše auta a pak ještě podezřelá krabička vitamínu C. Nakonec ještě dvě česká piva na rozloučenou pánům celníkům a jsme v Rusku. Trošku nám zatrne, když nás na dalším kontrolním bodě, asi kilometr za hranicí, vojáci posílají zpět s tím, že nevědí proč, ale že se musíme vrátit na hranice.

Naštěstí nám kluci jenom zapomněli dát nějaké důležité razítko.

A tak po druhé opouštíme ruskou hranici, mineme i druhý kontrolní bod a bez dalších problémů pronikáme prašnou šotolinou do vnitrozemí, abychom našli místo kde tady strávíme první noc.

Všudypřítomní komáři nám znepříjemňují hned první ruský večer a pak taky všechny ty další tady v Rusku. Zjišťujeme, že jediné co na ně platí, tak v každém rohu stolu nám hoří cigareta a kupodivu to funguje lépe než všechny Offy, které sebou vezeme.

Někteří Rusové se živí i houbařením

Naše první ruské setkání s prvky civilizace je časem zdevastované panelákové městečko Prirečnyj. Kolem sedmdesátých let tady žilo okolo čtyř tisíc lidí, dnes jich zde žije něco okolo stopadesáti. Úbytek obyvatelstva způsobilo zmrazení těžby niklu v této oblasti. Většina lidí se kvůli ztrátě pracovních míst odstěhovala, zbytek se tady živí mimo jiné houbařením.

Další stojící za zmínku je městečko Nikel, pěkné opravené paneláky, jediné pěkné paneláky co jsme na naší cestě v Rusku viděli. Ovšem fabrika na druhém konci města, zpracovávající právě nikl, chrlí z komínu agresivní popílek do okolní krajiny. Z kopce nad městem je pak vidět naprosto mrtvá, spálená krajina na mnoho kilometrů od města.

Prasklá konzola agregátu klimatizace

Odpoledne nám praskne konzola agregátu klimatizace, což pro tento okamžik ukončí naše cestování. Jsme kousek od Café Titovka, s trochou nadsázky je to motorest a tak se zde ubytujeme. Večer sedíme v hospodě s majitelem Vitalijem Jurejivičem a probíráme u kolkované láhve vodky současný politický stav v Rusku.

Brzo ráno vyráží Temi druhým autem do Murmanska, prasklý držák je hliníkový a tak není tak jednoduché ho jen tak někde svařit. Bohužel, tak jak u nás, ani v Rusku se v neděli nedělá a oprava se odkládá na pondělí.

Odpoledne jedeme k blízkému vodopádu na piknik. Krásné počasí, zvuk vodopádu a dobrý oběd nám trochu spraví náladu, pokaženou tak nevyzpytatelnou závadou.

V pondělí se Temi vrací se svařeným držákem a navečer je naše auto opět schopné pokračovat v cestě.

Hlavní cíl – poloostrov Rybačij

Vyrážíme směr náš hlavní cíl – poloostrov Rybačij. Na Titovce nám sice Vitalij tvrdí, že nás vojáci na sever země nepustí, každopádně to ale jedem alespoň zkusit. Na prvním kontrolpointu nás staví vojáci. Ukazujeme jim papíry co si vezeme z Česka. Jsem trošku nervózní, strašně nerad bych se vzdal vytknuté cesty. Dlouhé minuty někam telefonují, ale nakonec zvedá závoru a pouští nás. Hurá, odteď už nám nic nebrání abychom dorazili na nejsevernější bod poloostrova.

V oblasti nad severním polárním kruhem, kde v tomto období slunce nezapadá, nerespektujeme místní ani žádný čas. Jíme, spíme a fungujeme tak, jak se nám zrovna chce, bez nutnosti podrobit se dennímu či nočnímu režimu.

Po nekonečně pomalé jízdě se ocitáme na nejsevernějším místě evropského Ruska. Na pobřeží Barensova moře. V nejdůležitějším bodě naší cesty.

Je zde meteorologická stanice, alespoň nám to tvrdí jedna místní paní, která má největší starost, co tady děláme. Vrak lodi vyvržený z moře by ještě tak nevadil, ale neuvěřitelný binec, naprosto všude kolem, nám kazí kouzelný dojem, nejen z toho, že jsme dosáhli cíle cesty , ale i krajina kolem by byla naprosto úžasná.

Není moc hezky a teplota se pohybuje kolem 10°C. Sem jsme jeli středem poloostrova a tak zpět pojedeme cestou kolem moře, je tady brodů pomalu víc jak na Islandu. Berush nemá brody ráda, má pořád strach, že utopíme auto jako právě na Islandu.

Projíždíme skalnatou krajinou, bohužel kovové doplňky v podobě rozbitých tanků a jiné vojenské techniky, která se všude válí, kazí celkový dojem, který na nás tato část země zanechává.

Murmansk

S poloostrovem v zádech najíždíme zpět na hlavní silnici a jedeme do Murmanska. Murmansk je šedé tuctové přístavní město, navíc je škaredě a poprchává, což tomuto městu na kráse taky moc nepřidává. Nakupujeme v nonstop otevřeném supermarketu, kde je tak obrovský výběr zboží, že se nám o tom ani nezdálo a to nejen co se rybích výrobků týká.

Bohužel už se nám nepodaří projet středem poloostrova Kola k Bílému moři, vzdáváme to někde v první polovině cesty, uprostřed lesů a bažin. Závada na našem autě je pro takovou cestu neopravitelná a táhnout naši Obludu v tomto bahnitém terénu by bylo velmi obtížné.

Je to zatracená smůla a tak ještě několik smutných pohledů směrem kde Bílé moře omývá břehy poloostrova a vracíme se na cestu do civilizace.

Z Kandalašky nás čeká 1200 km do Peterburku. Cesta je absolutně nevyzpytatelná, chvilku asfalt, v zápětí na to následuje šotolina děravá jak ementál. Nedá se jet rychle, protože změny kvality cesty jsou tak nečekané, že se nedají dobrzdit.

Jen doufám, že dojedeme po vlastních až do Estonska, kde by nás měly čekat díly na opravu……