HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Pod vlajkou Expedičního fondu Arménií a Náhorním Karabachem

Pod vlajkou Expedičního fondu Arménií a Náhorním Karabachem

Vodka, hory, konopí, kláštery a nezapomenutelné zážitky. To je měsíc v Arménii a Náhorním Karabachu. Nahlédněte do deníku expedice podpořené Expedičním fondem.

Letiště ve výstavbě, chaos, spousta lidí, kteří se srdečně vítají a obdarovávají. První zkušenosti z Arménie jsou stejné jako první zkušenosti z jakékoliv jiné země na východ od českých hranic.

Hledáme maršrutku do centra. Nikdo o ní nic neví, ač má někde za rohem jezdit. Taxikáři na nás neustále dorážejí a snaží se nás přemluvit, že máme jet s nimi, že bus neexistuje a že mají tři malé děti a málo peněz. Nakonec jakýsi mikrobus opravdu zastavuje na výjezdové cestě z parkoviště, takové malé polo-asfaltové odpočívadlo, nic nenaznačuje, že právě tam by měl zastavit. Pro maršrutky to chce trochu citu. Cesta do centra stojí 100 AMD.

Pryč z Jerevanu

Chceme se z  Jerevanu dostat co nejdříve, a to do Gjumry a Bavra. Místo vlaku, který jede do Gjumry celých pět hodin, dáváme přednost autobusu. Oproti vlakovému nádraží je autobusák malinký, ale totálně přeplněný. Obrovské množství lidí se snaží orientovat, kde co stojí, nápisy cílových stanic nejsou už skoro ani v azbuce, ale jen Arménštině. Chodíme mezi maršrutkami a unaveně voláme: „Gjumry, Gjumry, Gjumry!“ Konečně se nás někdo ujme a nacpe (doslova nacpe- na to je třeba si zvyknout- později v Karabachu jsme zažili náš rekord až 25 lidí v devítimístném Gazu) do maršrutky.

export_hs_gallery

Návod pro přepočítání arménské měny:

100 AMD – Armenia Drum, se rovná  100/2 bez nuly. Tj. 5 Kč.                                     Taxikáři chtěli cca 500 AMD za jednoho tj. 25 Kč.

Horská oblast Khenav

V Gjumry proběhlo v roce 1988 zemětřesení, jehož následky jsou zřejmé dodnes. Město je složené z plechových boudiček, přístřešků a rozpadlých továren. Cpeme se do maršutky na Bavru, odkud někoho vyšoupnou, abychom se vlezli. My kvůli tomu platíme místo 100 AMD, 200 AMD na osobu. 200 km na hranici s Gruzií přeletíme jakoby nic. Národní síť maršrutek opravdu skvěle funguje!

Z krajiny polopouště se dostáváme průsmykem do zelené horské oblasti Khenav, náhorní plošiny položené asi ve dvou tisících metrech. Krajina mongolských stepí s pásy nekonečných, mírně zvlněných pohoří, mraků a trávy. Bereme na záda bágly a začneme stoupat loukou. Horko už je na místní poměry koncem července lidské, třicetistupňové a rychle klesá. V nekonečnu trávy a kamenných snosů si leháme a spíme první noc až do rána.

Je třeba řešit nedostatek vody

Ráno studujeme mapy, bohužel ruské vojenské z roku 42,  a vyrážíme do hor. V údolí by měla být voda. V prvním není. Ve druhém také není, ve třetím je vyschlé koryto, podle kterého stoupáme, ale voda není. Nemáme co pít, teplota stoupá a my se rozhodujeme, že musíme zpět do vesnice a nějak řešit vodu. Shazujeme batohy a bereme vše, do čeho se dá vzít.

Potkáváme pastevce, a ti nám ukazují obestavěný pramen. Nabíráme vodu, do čeho se dá, a stoupáme na hřeben. Tady začíná pravá krása hor. Ochlazuje se, střídá se mlha se sluncem. Nejvyšší horu hřebene (3196.m.n.m) máme po levé straně směrem k hranicím. Je to zároveň první, nebo druhý vrchol od severu. Stoupáme proto bez báglů, které necháváme v sedle. Na vrchu je už jen kamenné pole se spoustou upravených míst.  Jakoby vydlážděné cesty, zídky, vybrané prohlubně a bunkry. Dohadujeme se, co to je. Podle mě se jedná o zbytky opevnění z první světové války, kdy se tudy prohnala rusko-turecká fronta nejméně dvakrát.

V sedle, cca 3000 m n. m. rostou velké, veliké žampiony a spousta květin. Jdeme pak dále po hřebenu směrem na jih. Orientace stačí jen podle buzoly. Vodu ale nenalézáme, jen mělké špinavé jezírko. Vydáváme se proto od jezírka dolů, do širokého údolí, kde klesáme podle vyschlého koryta mírně dolů. Nakonec nalézáme vodu 20 metrů vyschlého koryta. Spíme nedaleko a užíváme si vody. Pak začíná bouřka, obrovský slejvák a vichr, jak se na třítisícové hory patří. Nám to nevadí a spíme v zakolíkovaných stanech jak mrtvoly.

V nohách 70 kilometrů

Naše čtyřdenní putování v horách končí v průsmyku vedoucím do Tashiru. V nohách máme asi 70 km, v hlavě zase vzpomínku na krásné setkání s místními pastevci a jejich silné kafé z džezvy. Začíná putování po arménské kultuře. Na vysněné silnici do Tashiru jede v protisměru hovnocuc a pak už nic. Unavení jdeme dlouhé kilometry do údolí pod pásem hor, klesáme serpentiny do rozpálených rovin a situace se zdá beznadějná. Pak zafunguje Arménie! Jedeme stejným hovnocucem, co se vrací. Všichni v kabince na křižovatku a odtud taxíkem za pár šlupek do Tashiru.

V Tashiru máme první meloun a rajčata, ale i tak rychle utíkáme do Alaverdi. Cesta je namáhavá a dlouhá. Všechno jezdí neskutečně pomalu a na plyn.  Benzínky jsou vzácností. Když se tankuje, je posádka vozu v krytu a tankuje jen zřízenec stanice. Poznáváme také první kilometry zběsilé jízdy v padesátce těmi nejprudšími zatáčkami na světě nad bezednými údolími. Později k tomu přibude ještě vodka a cigarety, ale to si brzo zvykneme.

Alaverdi nás vítá průmyslové centrum, s gigantickou ocelárnou. Nahoru ke klášteru vede z centra lanovka za pár AMD, nenechte se nachytat na taxi! Lanovka spojuje fabriku se sídlištěm nad údolím. Klášter Sanahin necháváme na ráno a vaříme večeři kousek nad ním, kde spíme za hluku továrny v údolí a vůně páleného koxu z.

Vyčerpání a únava

Začíná se projevovat plíživá cestovní únava, podpořená zvláštním shonem během dopravy, jednáním s místními, a nejspíš i nadmořskou výškou a všudypřítomným bordelem. Snažíme se proto najít nějaké klidné místo, ve stínu a bez nepořádku, shonu a hluku.

Jedem proto do Dilijanu, „Arménského Švýcarska“, kde chceme také navštívit kláštery a hlavně si odpočinout v lese. To se nakonec poměrně daří, nedaleko kláštera Juhtnavank.  Sedíme v lese a diskutujeme o arménských lidech a sovětské architektuře.  „Paneláčky“ z tufu a na vesnicích čtvercové cihlové domky, většinou s plechovou, nebo eternitovou střechou. Všude jsou mohutné pomníky hrdinům z velké vlastenecké války, dokonce i Stalinův se občas najde. Rusové jsou i přes dějinné zkušenosti přeci jenom největší kámoši z okolních nepřátel a vybudovali infrastrukturu a průmysl.

Koupačka v jezeře Sevan

Z Dilijanu jsme mířili k jezeru Sevan. Snažili jsme se řidiči stopnutého auta vysvětlit, že bychom se chtěli koupat. Vysadil nás tedy někde na břehu. Snažili jsme se najít místo na koupání v té parádní vodě a parádním vedru a také klídek na pláži. Všude ale bylo plno! Plno žigulíků pádilo po plážích a byly naštosované až u vody, mezi nimi se hemžili mraky lidí a z každého auta hrály arménské lidovky namixované s těžkým popem a rapem.

Nakonec jsme přeci jen něco našli. Naše kraulování v průzračné vodě vyvolalo na pláži nebývalou senzaci. Hned jsme byly zvaní na panáky vodky a šašliky. Nechali jsme se chvíli přemlouvat, ale pak nás tlupa Arménů pohltila a cpala do nás spálená rajčata a maso a hlavně vodku a už se uspořádávaly závody v plavání. Arméni plavou takový točitý styl kraula, jako když vodák zaplavává do vracáku ale pomaličku a jen kam stačí. Po závodech další vodka a tance a až dlouho do noci. Ženy se kupodivu na párty nevyskytovaly, ač na ulicích nějakou diskriminací jen co je na oči vidět netrpí.

export_hs_gallery
Chystáte se na podobný výlet? Tak určitě nevynechjte zakázané město duchů Agdam a snažte se pochopit, jaký život pod Araratem vlastně je.

Ráno jsme došli do města Sevan, kde, jsme si dali na kocovinu první jídlo na ulici v Arménii. Mimo Jerevanu se nedá sehnat nic jako hamburgr, nebo párek. Během nákupů jsme se několikrát účastnili obrovského polívání vodou, třeba rovnou v obchodech, na ulicích, v autech, z balkónů. Všichni byly mokří. Bylo 30. července a v Arméni slavili svátek vody.

Vlci na stráži

Po třech nocích v našem dalším arménském domově  nedaleko vesničky Tsovazard jsme brzy ráno sbalili bágly a vydali se nahoru na hřeben sopečného pohoří Geghama, jehož kuželovité krátery byly jasnými orientačními body. Z počátku jsme procházeli sečnými loučkami s cestami, táhnoucími se nad vesnici. Později se cesta ztrácela v nesečených loukách, kde bylo dusno a hmyz. Vodou jsme šetřili, ale moc to nešlo. Ještě jsme nějakou dostali u pastevce Tigrana, který převracel s koněm trávu. S Tigranem dodnes komunikujeme, měl vysokou školu ekonomie v Jerevanu a uměl anglicky.  Dál už voda nebyla ještě celý den.

Večer jsme pod hřebenem rozdělali stan, ve výšce cca 3000 m n. m. ( jezero Sevan má 1900 m.n.m.). Zamířili jsme bez batohů ve dvou pod sněžný flíček, jestli nenajdeme potůček. Potůček by tam býval byl, ale pečlivě si ho hlídali tři vlci, kteří se vůbec nebáli. Proto jsme vzali nohy na ramena a zkusili pasteveckou osadu nedaleko. Kafe, meloun a voda a zas dobří lidé. Ráno už se šlo dobře, mírně zvlněnou náhorní plošinou/hřebenem mezi sopečnými kužely.

Sopečný kužel Azhdahak

Ze sedla pokrytého sněhovým políčkem, na které jsme dorazili,  je nádherný výhled na Azhdahak, mohutný sopečný kužel, hrající nejrůznějšími barvami hornin, od červené, přes zelenou až do černé. K hoře jsme scházeli sedlem, ve kterém jsou obrovské bloky vyvržené lávy, jakoby ožehlé na straně vystavené vulkánu. Dojem z okolí tohoto vrcholu je majestátný.

Od nejvyššího vrcholu směrem na jih začínají úžasné reliéfy s rozervanými sopkami a Expedice pod vlajkou Expedičního fondupláněmi. Kraj je velmi vysoko položený a o poznání chladnější než před sedlem pod Azdahak. Jsem skoro přesvědčen, že jedno obrovské pole, končící mohutným, snad 20m vysokým čelem, není jen flek ale opravdový ledovec.  Voda je výborně dostupná a my spíme u jezírka, nad kterým jsou stále ještě začátkem srpna mohutné převěje. Na památku si odnášíme množství nádherných kamínků a krystalů ze sopečného skla. Pak scházíme od jezera bizarní cestou roztroušených sopečných pum celý den až k vesnici Yeranos, kde všude roste konopí

Konečně Karabach

Naučili jsme se stopovat. Poznali jsme ještě mnoho lidí a zažili mnoho příběhů po cestě do Areni. V Areni jsou moc hodní lidé, kteří se brání tomu, aby jim turisté ze sadů brali broskve tím, že jim je sami dají. Stopem se odtud dá dojet kousek ke klášteru Noravank, ze kterého ale rychle utečeme do Gorisu

Z Goris jsme pak ještě jeli do Štepanakertu, kde na ambasádě dostáváme víza Náhorního Karabachu, odkud jsme jeli ještě kus do Gandzasaru, kde je jeden z nejhezčích klášterů. Tam se nám pak dostalo obrovské pocty a podíleli jsme se na přípravě i konzumaci beraních vnitřností, včetně varlat, které jsou považovány za nejlepší pochoutku.

V Karabachu jsou lidé neméně vstřícní, ale jsou vážnější a strhanější. Mladí umí mnohem lépe anglicky než v Arménii a lépe si udržují svou přírodu, které si nesmírně váží. Karabach byl plný zážitků a pak nás už čekala jen cesta co Jerevanu stopem, noc v hostelu a let domů.

Arménie je rozporuplná země a takový byl i náš výlet. V civilizaci jsme nakonec strávili více času než v horách. Celý měsíc byl velmi vyčerpávající fyzicky i společensky. Arméni jsou nejsrdečnější a nejpohostinnější lidé, jaké jsme kdy potkali, a i kdyby jste nechali otevřený batoh na ulici, nikdo vám nic neukradne. V Praze jsme pak zjistili, že už nikdy nebudeme stejní jako před návštěvou Arménie a Karabachu a že se naše hodnoty radikálně změnily.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: