HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Po stopách Aloise Musila

Po stopách Aloise Musila

  Český dobrodruh a archeolog procestoval Blízký východ na velbloudu za podpory beduínských náčelníků. Expedice podpořená Expedičním fondem se vydala zkoumat současný stav Musilem popsaných archeologických lokalit v Sýrii.

Kdo byl Alois Musil

Alois Musil byl jedním z nejvýznačnějších znalců Blízkého východu na počátku minulého století. Původně teologické zájmy, které jej do oblasti přivedly, se postupně rozšířily na další badatelské obory, jako kartografie, antropologie a archeologie. V touze po prozkoumání dosud neprobádaných památek a míst procestoval s beduíny velkou část Blízkého východu. Pro běžné cestovatele byly tyto lokality nedostupné, neboť v těchto oblastech působilo několik beduínských kmenů, které na sebe vzájemně podnikaly pravidelné nájezdy. Musil, kterému se podařilo získat postupně ochranu náčelníků dvou významných beduínských kmenů, se s nimi během výprav dostal na místa Evropanům tehdy málo nebo zcela neznámá. Nejprve se zaměřoval na památky související se Starým zákonem, mimo jiné se snažil zdokumentovat a zpřesnit hranice římského limitu. Později, zvláště díky objevu pouštního zámku ‘Amra, rozšířil své zájmy i o památky mladších období. Unikátní ‘Amra je nyní spolu s několika dalšími pouštními zámky jedním z největších lákadel pro turisty v Jordánsku.

Musil, toužící po vlastních objevech, se systematicky vyhýbal oblastem, na které se tradičně zaměřovaly archeologické a jiné výzkumy. S několika výjimkami se soustředil na odlehlé, tehdy neprozkoumané lokality, kam ho zavedly výpravy s beduíny. Jeho výzkumné cesty měly značně široký akční rádius, takže jím zaznamenané památky se v současné době nacházejí na území různých států Blízkého východu. Vzhledem k tomu, že úroveň památkové péče se mezi jednotlivými státy značně liší, je současná situace taková, že jen menší část památek objevených Musilem je v současné době dobře známa a vedou k nim hlavní turistické trasy. Některé z nich byly podrobeny i několikanásobnému odbornému výzkumu a několik jich bylo alespoň částečně zrekonstruováno. Naproti tomu značný počet jím popsaných památek, které se nenacházejí přímo na hlavních turistických trasách, je v současné době často v katastrofálním stavu. Mnohé nebyly nikdy revidovány žádným moderním výzkumem, některé zůstaly víceméně nepovšimnuty od dob Musilových, a tudíž není možné zhodnotit Musilovu vlastní dokumentaci bez nového terénního průzkumu.

Nepřístupné lokality

Z mé předchozí práce vyplynulo, že většina z nerevidovaných památek byla Musilem ztotožňována s antickými fortifikacemi. Revizní výzkumy zde nebyly provedeny, protože jde o zdánlivě méně reprezentativní lokality, navíc Musilova záliba v dosud neprozkoumaných památkách determinovala jejich polohu do značně odlehlých a těžko přístupných míst. O velké části těchto památek toto platí dodnes tím spíše, že pouštní lokality vzdálené od silnic a přístupné Musilovi na velbloudu, jsou podstatně hůře dostupné automobilem.

qasr al Hajr al-gharbí, Sýrieqasr al Hajr al-gharbí, Sýrie

Výprava v červenci 2010 navázala na předchozí „menší projekt“ z roku 2005. Cílem obou těchto výprav bylo navštívit, zhodnotit a v rámci možností zdokumentovat památky popsané a zdokumentované Aloisem Musilem. Z finančních i časových důvodů se tato výprava zaměřila na lokality nacházející se na území současné Sýrie. Rozsah pořízené dokumentace byl do velké míry závislý na získaných finančních prostředcích. Vzhledem k tomu, že se mi podařilo získat pouze omezené finanční prostředky, byl realizován minimalistický plán, který byl zaměřen především na jednoduchý terénní průzkum s patřičnou fotodokumentací, jejímž cílem bylo zaznamenat stav památek s odstupem cca 100 let. Optimální, leč výrazně dražší, by bylo pořízení dokumentace archeologických objektů v terénu pomocí geodetického a geofyzikálního zaměření.

Dalším cílem cesty bylo prozkoumat současný stav a míru ohrožení navštívených lokalit a v neposlední řadě tak vytipovat vhodné objekty na potenciální řádný výzkum a zakonzervování nejohroženějších lokalit.

Po příletu do Damašku a rychlé aklimatizaci jsem nejprve vyrazila na setkání se švýcarským kolegou Dennisem Genequandem, který kope již několik let na qasr al-Hajr aš-šarqí. Tato lokalita byla též popsána, zdokumentována a publikována Musilem, který ovšem mylně identifikoval obě pevnosti jako původně římské opěrné body. Pozdější výzkumy prokázaly, že obě sousedící pevnosti jsou z arabského období, tedy mladší. Menší pevnost patří mezi tzv. typické umajjovské „pouštní zámky“, stejně jako Musilův největší objev ‘Amra. Kolega mě ochotně seznámil s nejnovějšími nálezy z této lokality, takže bude možné lépe porovnat přesnost původních Musilových plánů.

Destrukce a rekonstrukce

Poté jsem se rozjela navštívit kolegyni Innu Mateiciucovou z Masarykovy univerzity v Brně, která vede již několikátou sezónu výzkum českého archeologického týmu zaměřeného prioritně na chalafskou kulturu na lokalitě Tell Arbid Abyad, nedaleko al-Qámišlí. Jejich letošní výzkumná sezóna se chýlila ke konci, nicméně jak bývá zvykem, těsně před koncem náhle dojde k největšímu množství zajímavých nálezů. Moje plánovaná jednodenní návštěva se tak o několik dnů protáhla, neboť jsem pomáhala s fotodokumentací nálezů. Zdržení jsem nicméně vůbec nelitovala, alespoň jsem měla možnost se účastnit dění na zajímavém výzkumu týmu, který svým způsobem po dlouhé odmlce následující po aktivitách Aloise Musila a Bedřicha Hrozného na Blízkém východě navázal na dřívější českou tradici. Kromě toho se mi za pomoci kolegyně podařilo sehnat vhodné vozidlo s řidičem a průvodcem na první etapu výpravy „po stopách Aloise Musila“. Po zralé úvaze a zjištění možností jsem výpravu rozdělila na několik etap. První se soustředila na památky nacházející se podél Eufratu a okolí. Tyto památky jsou relativně snadněji dostupné. Přestože leží poměrně daleko od sebe a nejezdí k nim žádné pravidelné spoje, vede v současnosti v jejich dosahu alespoň silnice a je možné k jejich návštěvě najmout běžné vozidlo. Jednalo se o lokality jako qalcat Rahba, Dura Europos aneb Tall as-sálihíja, Halabíja, Zalabíja a ar-Raqqa. Srovnání s Musilovými fotografiemi ukázalo četnost destrukcí, případně lepší či horší pokusy o rekonstrukci. V případě qalcat Rahba například došlo ke zřícení víceméně celého donjonu. Brána tell Tall as-sálihíja byla naopak od dob Musila mírně dostavěna.

chán al-Hallábát, Sýriechán al-Hallábát, Sýrie

V Rakce jsme přenocovali, abychom mohli brzy ráno pokračovat do ar-Rusáfy, kde jsme strávili většinu dne dohledáváním míst nafocených Musilem, neboť k této lokalitě jsem měla k dispozici nejvíce původních snímků. Vzhledem k tomu, že na této lokalitě probíhá dlouhodobý archeologický výzkum a některé budovy utrpěly evidentně velmi silné poškození od dob návštěvy Musila, případně na některých právě probíhá rekonstrukce, bylo poměrně časově a fyzicky náročné dohledat alespoň většinu záběrů pro srovnání se stavem, v jakém je zachytil Alois Musil při své tehdejší návštěvě.

Po návratu do al-Qámišlí jsem navštívila a zdokumentovala památky nafocené Musilem v Aleppu, Hamě, Damašku a Palmyře. Lokality jsou běžně dostupné. Bohužel ne vždy bylo možné nově nafotit některé Musilovy záběry, neboť i když z hlediska dostupnosti byla tato část výpravy nejsnadnější, překážela často výrazně nová zástavba.

Beduínský řidič

Následující závěrečná etapa výpravy byla nejnáročnější, neboť se soustředila na lokality v Badii, které se nacházejí zhruba podél silnice z Palmyry do Damašku. Některé z nich se sice nacházejí v nepříliš velké vzdálenosti od současné silnice, nicméně část z nich leží v dnešní době zcela mimo dostupné cesty a normálním autem se k nim nelze dostat. Z některých lokalit již příliš „viditelného nezbývá“ a bez opravdu dobrého průvodce jsou nedohledatelné. Vzhledem k tomu, že jsem do té doby měla obvykle v Sýrii s místními řidiči problémy, neboť často dokázali zabloudit i na řádně vyznačených cestách, případně prosazovali zkratky, které ve výsledku měly bohužel opačný efekt, byla jsem ráda, že se mi podařilo na tuto cestu najmout průvodce z palmyrského muzea a hlavně beduínského řidiče Fuaze, který se v okolí opravdu dobře orientoval. Navíc často pracuje pro archeology, takže nebylo třeba mu nic zdlouhavě vysvětlovat. Naopak mi několikrát poskytl cenné informace jak o dalších lokalitách a jejich současném stavu, tak o některých význačných beduínech, se kterými se Musil kdysi stýkal. Tato cesta nakonec patřila k nejpříjemnějším, neboť jsme obvykle byli sami v poušti, kam oko dohlédlo, s výjimkou občasných skupinek beduínů, které v okolí pásly svoje stáda ovcí a koz. Můj beduínský řidič a průvodce měl navíc i přes ukrutné vedro celý den dobrou náladu, projevující se mimo jiné zpěvem tradičních písní.

Postupně jsme navštívili lokalitu al-Bachra, as‑Sukkaríja, Bazúríja, chán al-Hallábát, al-Charbaka, qasr al‑Hajr al-gharbí, al‑Basírí a chán al-Manqúra, kam jsme při poslední výpravě dorazili krátce před setměním a byli vzápětí napadeni smečkou divokých psů.

Kritický stav památek

Na lokalitě al-Bachra jsou vidět pozůstatky opevnění o rozloze minimálně 200 na 160 metrů. Na lokalitě jsou též dosud patrné studny, cisterny a rozvody vody. Opevnění bylo zjevně obklopeno širší zástavbou táhnoucí se poměrně daleko od centrálního opevnění. Bez řádného archeologického výzkumu ovšem lze jen těžko rozlišit jednotlivé fáze výstavby v různých obdobích, neboť na povrchu jsou patrné všude již pouze nízké rozvaliny. Lokalita měla být jednou z hlavních zastávek na karavanní cestě mezi Palmyrou a Zálivem, nicméně z této doby k ní nemáme mnoho informací. V 8. století zřejmě patřila k umajjovským pouštním sídlům.

Na dohled této lokality se nachází as‑Sukkaríja, malá pevnost obdélného půdorysu o rozloze zhruba 70 na 50 metrů, konstruovaná z vápencových bloků. V současné době z ní zbývá pouze část jihovýchodní věže čtvercového půdorysu, hlavní brána z východní zdi, část sloupoví a studny, které měly být ještě do 50. let minulého století využívány beduíny. Zhruba půl kilometru na západ od pevnosti se nacházejí zbytky do kamene vytesaného kanálu. Na dohled od pevnosti je možné najít několik novodobých beduínských hrobů.

Ruiny Bazúríja sestávají ze tří malých opevnění, každé o rozloze zhruba 60 na 30 metrů. Měla patřit k širšímu zázemí Palmyry a sloužila jako zastávky na karavanní cestě mezi Palmyrou a Eufratem. Stavěná byla z velmi tvrdého vápence.

Chán al-Hallábát je jedinou z výše jmenovaných památek poslední etapy, která může být zajímavá i pro turisty nearcheology. Zatímco z ostatních památek se ze „stojícího zdiva“ zachovalo opravdu minimum, chán al-Hallábát na první pohled působí značně zachovale, při bližším pohledu je ovšem patrné, že značná část této lokality byla „nově dostavěna“ – uvnitř značně vybetonována syrskou misí v roce 1978.

Qasr al‑Hajr al-gharbí patřil v minulosti zjevně mezi opravdu impozantní lokality, jak o tom svědčí mimo jiné i monumentální fasáda, zrekonstruovaná a umístěná na průčelí damašského muzea. Bohužel v současné době se z něj v terénu příliš viditelného nezachovalo. Kromě al-Hallábátu je též zřejmě jedinou z výše jmenovaných lokalit, kde v minulosti probíhal rozsáhlejší archeologický výzkum. Původní palác s lázněmi měl rozlohu zhruba 70 na 70 metrů. Na stavbě bylo použito jak tesaného kamene, tak pálených a nepálených cihel. Zhruba 10 km od paláce se nacházel karavanseraj. Většina zachovalých částí je umístěna též v damašském muzeu.

Většina vody k oběma budovám se čerpala z nedaleké rozsáhlé nádrže al-Charbaka, která se nachází zhruba 17 km od umajjovského pouštního zámku. Místa nafocená Musilem zde nebylo možné přesně dohledat, protože vinou eroze došlo ke zřícení rozsáhlých částí. Původní rozloha této nádrže měla mít výšku zhruba 17 metrů a délku kolem 200 metrů.

Všechny výše jmenované lokality (s výjimkou al-Hallábátu) jsou víceméně v kritickém stavu. Z původně stojícího zdiva se nedochovalo téměř nic, jak vinou přírodních živlů a vykrádačů, tak kvůli zjevné recyklaci stavebního materiálu beduíny. Část lokalit je ostatně beduíny využívána po různě rozsáhlých úpravách a přestavbách na ohrady pro ovce a kozy dodnes.

al Basírí, Sýrieal Basírí, Sýrie

al-Bachra, Sýrieal-Bachra, Sýrie

qalcat Rahba, Sýrieqalcat Rahba, Sýrie

Martina Veselá je doktorandkou oborů Antropologie a Islámská archeologie. Popularizací díla Aloise Musila se zabývá již delší dobu. O jejích cestovatelských plánech a snech si přečtěte v jejím profilu.

Partneři EF 6

Zkušenosti čtenářů

Jenda

chtěl bych se zeptat, kde si vzala informace o Musilově práci. to jsou normálně dostupné ? Kde ?

Mirek Šedivý
Jenda:

Hezké fotky, ale výsledky cesty se mi zdají hubené. Na co přišla autorka nového (kromě konstatování, že vše za sto let zpustlo)? I s omezenými prostředky se dá dělat mnohem víc. Ale nejsem archeolog…

Jenda

Přečti si druhou větu článku. To snad splnila, ne ? Až poletí do vesmíru, bude psát o něčem jiném.

Mirek Šedivý

Nevím, cestu do Sýrie s jediným cílem nafotit památky ze stejného stanoviště jako Musil před 100 lety bych pokládal za spíš turistickou než vědeckou. Ale ono je to asi těžké, co si tam mohla sama počít, archeologický průzkum je týmová práce.

Josef Krejčí

Dobrý den,

prosím o kontakt na ASAM; rád bych se stal členem.

Zdravím Josef K.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí