HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Pískem a prachem Blízkého východu III.

Pískem a prachem Blízkého východu III.

Necháváme za sebou Jordánsko! Království, které se snaží balancovat  mezi dvěma světy. Na jedné  straně arabští soukmenovci, ale zoufaly nedostatek vody musí řešit s Izraelem, s kterým, ho nespojuje jen otázka nedostatku vody, ale i životy desetitisíců Palestinců, kteří žijí na obou březích hraniční řeky Jordánu. …

Palmyra

Na rozloučenou nám z obrovského billboardu mává usměvavý zdejší král Abdulláh – jakýto protiklad syrskému prezidentovi Basaru Assadovi, jehož zachmuřená tvář nás bude provázet následující 2 týdny po zemi s jasnou prosovětskou orientací. A opravdu, na silnicích se to jen hemží různými typy vozidel značky Škoda – je zkrátka vidět, s kýmže jsme to byli léta kamarády a protože stará láska nerezaví a peníze jsou peníze, tolik kousků nejnovějších typů Octavie jsem neviděla ani při nedávném průjezdu Mladou Boleslaví.

Z hranic do Damašku to trvá necelou hodinu a půl. Občas pokukujeme doleva, kde tušíme problematické Golanské výšiny – víme, že tato oblast je nám prozatím zapovězena. V LP jsme se dočetli, ze nás bus vyhodí na Baramke Pulman a pak už jen dvakrát doprava a třikrát doleva [to celé v podivné kombinaci] a jsme v hotelu Al-Rabia. Jakéto však překvapení, když bus zastavuje na průtahu městem, který je dálničního typu. Vše se odehrává rychle a za mohutného mávání řidiče, že Centro tam …! Taxikáři začínají svůj boj o rito, na nás si ale nepřijdou a tak jdeme podél krajnice směrem, který nám ukázali řidiči busu. Je parno a batohy obtěžkané soli a bahnem z Mrtvého moře a pískem z pouště  se pěkně pronesou. Zkoušíme se ptát, všichni říkají, že English hovoří, ale tím jejich slovní zásoba končí. Jsme jasně mimo mapu, a tak jdeme podle instinktu! Pak ale přece jen někdo ukáže směr a my příbližně po kilometru usedáme ve vstupní hale vyhlídnutého hotelu Al-Rabia (500SYP). Bylo načase – začínaly trochu rozepře v týmu …! Jdeme vyzkoušet první syrské jídlo, vyměnit peníze a pozeptat se odkud a v kolik že nám to jede zítra brzy ráno směr poušť, směr Palmyra. Damašek si schováváme na konec naší cesty, a tak zde pro tentokrát jen přespíme. V hotelu proto ještě rezervujeme poslední dvě noci a necháváme si tady nepotřebné věci, abychom trochu ulevili zádům. Dnes se nám v Al-Shamu [arabsky Damašek] líbí. Těšíme se sem.

Opět směrem do pouště

Ráno nás taxi veze na Harasta Pulman. Obvyklý boj o cenu. Zuzka se však s nikým nepáře, a s českým příznačným: „ … na to zapomeň!“ dává už tak vysoký obnos a odchází středem, taxikář jen zírá! … já na tohle prostě nemám, a tak nervní vlaji za ostatními! Jede nám to za 15 minut, každý platíme 100SYP. Odjíždíme na čas a už brzy usínáme ukolébáni jednotvárnou jízdou pouštní silnicí. Přestože zde není téměř zatáček a ani provozu, na 200 kilometrovém úseku zaznamenávám tři dopravní nehody! Pro zajímavost uvádím, že v ČR přijde při nehodě o život kolem 1800 osob/rok (s Portugalci a Řeky nejvyšší číslo v Evropě). Sýrie však uvádí 2400 osob/rok – v obou případech se jedná o nehodu smrtelnou, tedy doba úmrtí je do 24 hodin po nehodě. Toto malá vsuvka z mého oboru! Posilněna touto statistikou a zpozorováním čtyř tragickým nehod během 24 hodin jsem mírně znervózněla! Ostatním se samozřejmě nesvěřuji!

Kolem poledne stavíme na okraji Tadmoru (antický semitský název pro Palmyru). Odchytává nás majitel nedalekého hotelu Al-Fasir (200SYP). Shazujeme batohy a vyrážíme do městečka a mezi ruiny této pouštní perly. Palmyra je nejvýznamnější syrskou památkou. Město těžilo z dobré polohy, kdy přes něj procházela karavanní stezka z Evropy do Asie a zpět. Ve 3.století se však zde po svém manželovi ujímá vlády královna Zenobia, která je často přirovnávána ke Kleopatře. Ta zasílá do Říma dopis, že je město nejen bohatým, ale že se stává i nezávislým na Římu. Což byl konec tohoto města v poušti. Římané si toto samozřejmě nenechali líbit a město zničili. My si postupně užíváme prohlídky Bálova chrámu, fotíme si Velkou kolonádu, Tetrapylon a zacházíme až do Údolí hrobek. Jsou krásné mraky, které kontrastují s antickými ruinami a arabskou pevností ze 17.století Qala´at ibn Maan. Tam se také po čase šplháme (75SYP). Výhled je odsud přepychový. Nad pouští se nejen stmívá, ale i schyluje k bouřce. Krásná podívaná. V klidu docházíme na hotel a pak procházkou do městečka, kde si dávám beduínskou specialitu Musaf. Řekla bych nic speciálního, rýže, kuře, rozinky a buráky – prostě lepší rizoto.

Na druhý den bychom co nejdříve rádi odjeli na nejvýchodnější bod našeho putování. Do Deir ez Zur, odkud bychom rádi do Dura Europos nebo Mari. Už od rána se ale vše komplikuje a bus nás odváží z Tadmoru až v půl jedenácté (120SYP). Je sice přepychový (sedadla pouze ve trojstupu), ale k řece Eufrat přijíždí až kolem poledne. Je den, kdy je lepší zůstat v posteli. Prší, je zima a je jasné, že dnes pršet nepřestane. Při výstupu z busu se navíc musíme podřídit vstupnímu pohovoru v budce na kraji pulman. Jsme přece jen blízko Íráku, a tak ostražitost zdejších úřadů je na místě. Potvrzuje se nám zde fakt, že Arabové skutečně neumí říci „p“ a úplně v pohodě ho zaměňují za „b“. Těmito přesmyčkami „p“ za „b“ se bavíme po zbytek cesty. A tak se Vám snadno stane, že jste: „Brokob z Brag, co věčně hledá Básbort a protože máte hlavu z cigaret věčně v obaru jste neskutečně bomalej!“ V budce trávíme téměř 40 minut. Je tedy nad slunce jasné, že dnes už Duro Europos neuvidíme. Řešíme otázku co tady a stojíme po kolena v bahně. Rozhodnutí tak padne během vteřiny. V budce se zase odhlašujeme, kupujeme lístky do Aleppa a běžíme městem k řece Eufrat, abychom se pokochali jedinou atrakcí tohoto města a tím je řetězový most přes tuto významnou řeku. Nakonec jsme městem mile překvapení. Kdyby mi nebylo proti srsti to věčné srovnávání, řekla bych, že jsme v Bulharsku. Domky vypadající jak kdyby byly naklonované s těmi ze Sozopolu a široké bulváry nám vůbec nenaznačují, že jsme na syrsko-iráckém pomezí. Do Aleppa pak jedeme čtyři hodiny. Občas zahlédneme Eufrat a jeho široké úrodné břehy, které tak kontrastují s neúrodnou okolní pouští. Venku zuří bouře. Scenérie je nádherná. Kovové nebe, okrová poušť a mezitím žluté slunce mířící na západ … V jednu chvíli  vjedeme do takové průtže, že není vidět na metr, řidič jede celkem rychle dál, Miši mi drtí koleno a auto, které vidíme v poslední chvíli před námi v panice uhýbá do pouště, kde to zastaví až o nejbližší hroudu písku … náhle se rozjasní a my jedeme dál za zvuků dnes už druhého egyptského filmu (nakonec vidíme za celou cestu čtyři). V Aleppu (arabsky Halab) pak následuje již obvyklá scéna se zastavením busu jinde než uvádí LP, s odmítáním taxikářů a rozkolem v týmu, zda jsme si přece jen ten taxík neměli vzít. Jdeme ale statečně po svých už setmělým městem a přibližně po dvaceti minutách přicházíme k hotelu Al-Zaharia (400SYP). Večeříme v nedaleké restauraci pravé arabské meze a k tomu egyptské pivo Stella. Je chladno, přítomnost nedalekých hor a polovina března je tady znát. Je na mikinu, šátek i bundu, vše už je opět značně zaprášené a tady to nevypadá, že by vyprané přes noc uschlo. Jsme na nejsevernějším bodě našeho putování.

Nejseverněji, na turecko-syrských hranicích

Posledních pár dní jsme se přemísťovali trochu více, užíváme tedy volno a spíme co to jde nejdéle. Po snídani v klidu míříme na zdejší vyhlášený souq. Jsme nadšení. Dáváme za pravdu jednomu cestopisu, v kterém se praví, že globalizačním produktem není hamburger, ale pašmína! Všem ženám doma (a co jich dohromady máme!) kupujeme tyto krásně barevné šálky – v průměru sedm kousků na jednoho! V poklidu pak sedíme pod Citadelou, popíjíme kávu, čaj, někteří pokuřují nargile než se vydáme na prohlídku tohoto kopce uprostřed města (150SYP). Citadela je vlastně pevností z 12.století. Ukrývá kromě nezbytné mešity i zbytky středověkých budov. Z hradem je nádherný výhled na celé město, na obzoru se rýsují zasněžené vrcholky hor už na tureckém území. Den pak končí poklidnou procházkou novější částí města směrem na vlakové nádraží, odkud chceme zítra vyrazit ke třetímu moři na naší cestě – k moři Středozemnímu!

Večer mám krizi. Jsem unavená, bolí mě všechno a nechce se mi nic! Prolívám se litrem pomerančového nektaru, který tady v Sýrii dělají na počkání propasírováním ovoce přímo před Vámi. Ostatní dávají večeři …

Ráno nám vlak na pobřeží do Lattakie odjíždí kolem půl sedmé. Lístek stojí 75SYP, vlak jede 3 hodiny, je v něm čisto a přijíždí do cílové stanice na minutu přesně. Cestou pospáváme, pojídáme naši oblíbenou baklavu a já se bavím focením pobřežních hor, které jsou součástí pohoří táhnoucího se po celém obvodu Středozemního moře. Borovice, vápencové skály a občas makie …!

V Lattakii nám ubíhá poklidný přímořský den. Město se nijak neliší od svých středomořských příbuzných jakými je třeba Neapol, Herceg Novi nebo Kusadasi. Na koupání je sice zima, ale na sezení venku, na kávu s croiassantem, na dobrý oběd a procházku tržištěm je akorát. Závěr dne nám trochu kazí zápas, který jsme museli podstoupit kvůli zakoupení lístků zpět do Aleppa. Kdo jste někdy v arabském světě byl víte, že tyto národy neumí stát frontu. Stojí v chumlu u okénka, přetahují se a nikdo jim nevysvětlí, že když se počká v řadě, vše proběhne stejně, ale tak nějak kulturněji a bez zranění. Stojím proto v chumlu a minuty k odjezdu posledního vlaku do Aleppa utíkají. Nade mnou les bankovek v rukou místních. Jeden z kámošů mě tlačí zezadu a druhý strká ruku přede mě, aby mi vytvořil prostor … někdo další stojí opodál a kontruje slovy: „… se nedivím, že se jich v Mecce každý rok tolik ušlape!“. Čas neúprosně utíká a mně běží hlavou náhradní plán kam a jak půjdeme hledat v Lattakii ubytování. Najednou však prodavač lístků uchopil mou bankovku a začíná tisknou 5 lístků do Halabu. Tentokrát stojí 160SYP, ale komfort vlaku je srovnatelný s Pendolinem, dostáváme kávu a noviny a za odměnu? … za odměnu se můžeme dívat na korejský válečný film!

Čeká nás poslední den v Aleppu. Někteří míří opět do souqu. Já ráno si ráno vybíhám vyfotil hotel Baron, kde jak jsem se dočetla nocoval i T.C.Lawrence a A.Christie. Jak tak kolem kroužím s foťákem na krku, ujímá se mě ředitel hotelu. Když projevím svou náklonnost k osobnosti Lawrence z Arábie, provází mě hotelem a ukazuje mi účet vypsaný na jméno mého oblíbence. Kochám se fotkami Aleppa z počátku 20.století, kdy cesty do Orientu bývaly opravdovým dobrodružstvím a lituji, že tu se mnou nejsou ostatní. Dáváme rychlou snídani. Někteří pak míří opět na souq, někdo do archeologického muzea (150SYP). Těším se na sbírky z Douro Europos, Mari a ostatních antickým měst kolem Eufratu. Nakonec jsme ale expozicemi víceméně zklamaní a míříme do Velké mešity, kam turisté musí vcházet postranním vchodem. Mešita z 11.století je pojmenována po otci Jana Křtitele jehož hlava je umístěna naproti mimbaru. Sedíme na nádvoří, fotíme děti a užíváme si poledního sluníčka. Krátká návštěva v medrese u východu z mešity a pak už jen setkání s ostatními pod Citadelou. Jdeme pak nazdařbůh městem, jen tak fotíme, dáváme falafel (cizrnové karbanátky), trochu bloudíme. Nejvíce se pobavíme při pohledu a výlohu se spodním prádlem, které je předváděno na nahých figurínách. U této výlohy pak toto prádlo podrobně zkoumají ženy zahalené celé v černém … některým nejsou vidět ani oči.

Zítra míříme do Hamy. Prach a písek už nacházíme i na těch nejnemožnějších místech svého vybavení… Krize mezi klučičí a holčičí částí týmu graduje … U Damašku boural autobus – 10 mrtvých, píšeme domu, že jsme v pořádku! Návrat do Evropy se nezadržitelně blíží a my musíme uznat, že jsme prozatím atmosférou Sýrie okouzleni!

Příště: Hama, Crak de Chaveliers, Mrtvá města, Damašek

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí