HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Pět báječných neděl mezi Tzutujily

Pět báječných neděl mezi Tzutujily

Autorovi článku se na cestě střední Amerikou, kam si jel v roce 2006 vylepšit španělštinu, podařilo studovat u těch nejpovolanějších – přímo u potomků majské civilizace, v rodině kmene Tzutujilů.

Stěžejním bodem programu naší 3,5měsíční cesty z Mexika až do Kostariky byl šestitýdenní kurz španělštiny v Guatemale. Pět týdnů jsme přitom měli s přítelkyní nezapomenutelnou možnost pobývat přímo uprostřed stále živě tepajícího srdce mayské civilizace, v rodině kmene Tzutujilů.

Místo, které jsme si vybrali, nás ohromilo nejen svou příznivou cenou kurzů, ale především svou polohou. Z břehů nádherného Lago de Atitlán (cca 1560 m n. m.) se do výšky více než 3000 metrů prudce zvedá kužel sopky San Pedro, na jejímž úpatí se skromně krčí stejnojmenná vesnice, náš dočasný domov.

Škola na jezeře

Do San Pedra jsme se dostali po desetidenním kodrcání z mexického Cancúnu (levné letenky) přes ty nejzapadlejší díry mexických i guatemalských hor. Naše putování bylo završeno cestou lanchou (místní rychlý motorový člun) z města Panajachel přes jezero.

Sopky zleva Toliman (3158 m), Atitlan (3535 m) a San Pedro (3020 m)

Hned po příjezdu jsme zamířili do školy zaregistrovat se a zaplatit $ 104/osoba/týden. V této ceně byl zahrnut nejen 20tihodinový kurz formou jeden na jednoho, ale také ubytování v rodině a třikrát denně jídlo, šest dní v týdnu – což v našem případě, jak měl ukázat čas, nebyla zrovna výhra, nicméně i tak to byla velmi pěkná cena.

Navíc nepatrná část těchto peněz šla na podporu místních nejchudších obyvatel. Tuto bohulibou činnost z více než dvaceti jazykových škol provozovaly po hříchu pouze tři, a tak nás zpětně těšilo, že jsme se upsali “té správné“.

Papá Miguel, mamá Marie

Zanedlouho po vyřízení vstupních formalit si nás jak děti ze školky vyzvedl náš nový papá a zavedl nás přímo do svého domu v centru města. Nepředstavujte si ani tee-pee, ani žádnou hliněnou barabiznu, ale prostorný dvoupatrový dům z bytelné železobetonové konstrukce, jejíž dráty čouhaly jak slepičí pařáty kolmo k nebi a na placaté střeše domu tak dobře sloužily k natažení prádelních šňůr.

Norma, Maria, Anna, Miguel, Angela a my dva - Ondra a Katka

Papá Miguel byl na první pohled obyčejný pohledný sympaťák v džínách, košili a bílých sportovních botách, zkrátka moderní muž dnešní doby, kterého byste stejně tak dobře mohli nalézt na jihu Argentiny nebo na severu Mexika. Žádný okrojovaný indoš.

O co “tuctovější“ byl papá, o to originálnější a nezapomenutelnější byla mamá.Přivítala nás slovy: „Jsem Marie, matka rodiny.“ A přivřela jedno oko, aby si dobře prohlédla, jaký materiál vyfasovala tentokrát. Za ty roky vyfasovala skutečně leckoho, jistě si na všechny už nevzpomene, rozhodně ale těžko zapomene na jednoho mladíka z Kanady, o němž nám pověděla ve zkratce asi toto: „Byl to čerstvě vystudovaný doktor a bydlel u nás jen týden. Já zrovna čekala třetí dítě, tak jsem mu jednoho dne ráno dala snídani, v poledne oběd, odpoledne mě odrodil a já mu udělala večeři.“

Inu, tak to v San Pedru chodí. Všechny ženy rodí doma jen za pomoci tzv. comadrony neboli porodní báby, neboť nejbližší nemocnice je půl hodiny lodí a další půl hodiny autobusem. Mateřská dovolená je luxus, který si mohou dopřát jen státní zaměstnankyně (být státním zaměstnancem v Guatemale přináší velké výhody!), a to po dobu čtrnácti dnů po porodu. Sice je to doba neplacená, ale zase lepší než žádná, že.

Za sedm let, co rodina Miguela a Marie spolupracuje se školou, se u nich doma vystřídaly desítky, snad stovky studentů z celého světa. Málokdo má tak velkou možnost poznávat nové a nové kultury a stát se tak člověkem kosmopolitním, člověkem tak říkajíc “do světa“ jako Maria a její tři krásné dcerky Anna (10), Norma (8) a Angela (1,5).

Nejmenší Angela v hamace při odpolední siestě

Zároveň však málokdo tak velkou měrou lpí na tradicích, drží se životního stylu po staletí téměř neměnného a ochotně se podřizuje hodnotám stále stejným a všeobecně platným v místní komunitě, hodnotám, které s neochvějnou jistotou i v další generaci poputují dál v hlavičkách Mariiných roztomilých dcer. Maria je zkrátka žena tradiční, jak názory, tak oděvem.

Jediné dvě tzutujilské vesnice

Téměř všichni obyvatelé San Pedra pocházejí z mayského kmene Tzutujil. Tzutujilové žijí ještě v sousední vesnici San Juan a pak už nikde. Mají nejen své typické oděvy, podle kterých se poznají třeba na druhém konci Guatemaly, ale i svoji vlastní řeč, která ve vás na první poslech zanechá dojem, že posloucháte křováky z Kalahari.

Indiáni na druhé straně jezera už zas mluví svou vlastní řečí, která se prý podobá tzutujilštině asi ze čtyřiceti procent. My se naučili pouze dobrou noc a pak taky víme, že kočka se řekne myš. Když se na nějaké fiestě sešla u Marie doma celá rozvětvená rodina, tak se celý dům zaplnil tou jejich zvláštní řečí. V takových chvílích pro nás z hlediska výuky španělštiny pobyt v rodině postrádal smysl, nicméně vždy, když zapadly dveře za návštěvou, se opět Maria s úsměvem na tváři posadila a rozezvučela dům svojí krásnou pomalou a libozvučnou španělštinou, čímž nám nezištně dávala dlouhé a příjemné hodiny jazyka navíc.

Velký americký sen

Všichni Pedřané měli v zásadě dva hlavní sny. První z nich byl poněkud dětinský, nicméně při pohledu na oči těch lidí bylo patrné, že velmi opravdový – sáhnout si alespoň jednou v životě na sníh, na to bílé cosi, co tak dobře znali z televize a o čem si s oblibou od nás nechávala vyprávět.

Druhý už tak dětinský nebyl, ba naopak – podívat se do Spojených států. Onen pověstný “americký sen“ je pro většinu našinců představa překonaná a naivní, ne tak pro prostou guatemalskou indiánku, která nevidí, jakou cenou je ten sen vykoupený. Mnohokrát jsme Marii zdůrazňovali, ať si váží toho, co má, té své úžasné rodiny, přátel, těch jejich fiest a věčného veselí, ale vždy jsme mluvili tak trochu do dubu.

Rodinná idyla v kuchyni

Aby bylo jasno, Marie netrpěla bídou, žila si dobře, přesto i jí občas nedal spát onen pozlacený velký bratr ze severu. Však také exodus “Al Norte“ stále nepřestává být žhavým tématem současné Latinské Ameriky, především pak pro muže všeho věku. I v San Pedru bylo mnoho opuštěných žen, které již roky marně doufají v návrat svého ztraceného manžela.

Rodina Marie byla jedna z bohatších v San Pedru. Měli pět pokojů, měli televizi i hifi soupravu (kterou si Guatemalci koupí vždy jako první zařízení do domácnosti, i kdyby měli ušetřit na jídle), měli tři dny v týdnu tekoucí vodu, kterou uchovávali ve velkých sběrných vanách, děti chodily do škol, kde se jim dostalo vzdělání ve španělštině, měly tedy, na rozdíl od dětí z chudých čtvrtí, alespoň teoretickou šanci někam to v životě dotáhnout. Papá měl dobrou práci ve městě za jezerem, měli se zkrátka dobře a ačkoliv jim k americkému snu chyběl lecjaký ten hmotný statek, na poměry San Pedra si žili královsky.

Z běžných západních vymožeností neměli snad jen pračku, myčku na nádobí, počítač, auto, které tam ale stejně nikdo nepotřebuje, protože když máte za zády sopku a před sebou jezero, tak není moc kam jezdit, a ledničku, ale na co ledničku, když vyjdete na ulici a každý den máte čerstvé zboží z trhu. Potraviny, co se kazí, stejně kuchyně naší mamá neznala, jogurty byly přepych, máslo jakbysmet, navíc dcerkám chutnaly jiné mňamky…

Tortily, vejce, tortily, vejce

Maria byla vynikající matka a jako taková vařila svým dcerunkám jejich oblíbená jídla a tostále dokola. Snídaně byly asi to nejlepší ze dne – palačinky, mísa s pěti druhy ovoce, kornflejky, různé druhy kaší…to bylo fajn.

Maria vaří

Na oběd byl často vývar, který ovšem Maria permanentně prznila jakýmsi druhem koření, kterému říkala hierba buena neboli dobrá rostlinka. To, co ve vývaru plavalo, vytáhla a dala na talíř jako hlavní chod. Porcičky miniaturní, maso tak dvakrát týdně, chuť mdlá, uprostřed stolu obrovská mísa plná kukuřičných tortil, které naprosto postrádaly jakoukoliv chuť, ani ty vedle ležící mističky s chilli situaci nezachránily, naopak jen vždy ošklivě zamávaly s naší zažívací soustavou. Ale co by to bylo za exotický výlet, kdyby nebylo pár ošklivých záchodových příhod?

Na večeři jsme měli s železnou pravidelností míchaná vajíčka, fazole a opékaný banán či vařenou kukuřici, v pátek, když se papá vracel z práce, byl místo banánu trojúhelníček sýra, k tomu vždy zas ta mísa tortil. Maria naštěstí jen pro nás dokupovala chleba. Všichni členové rodiny se po její kuchyni mohli utlouct a tortily jedli klidně i samotné jako zákuseček.

S plnou taškou do chudé čtvrti

U Marie bylo ale jinak moc dobře a možná je teď na místě otázka, proč nás škola radši neposílala do chudších rodin, kterým by tím finančně pomohla vybřednout z bahna. Bylo víc než zřejmé, že by se studenti zhýčkaní civilizačními vymoženostmi Západu (či Severu, jak se to vezme) těžko smířili s tmavými hliněnými chatrčemi plnými much, bez oken a vody, s hliněnými podlahami a s jednou společnou místností všechny. Do takových čtvrtí turista ani nepáchne.

My měli tu možnost vidět, v jaké bídě také mohou někteří lidé žít díky charitativnímu programu naší školy. Vždy jednou za 14 dní nás učitelé protáhli těmi nejužšími uličkami přímo doprostřed třetího světa. Je to zvláštní pocit, když s jednou igelitkou plnou těch nejzákladnějších a nejlevnějších potravin zaklepete na dveře jednoho z těch tragických splácaných domečků a čekáte, kdo se zjeví ve dveřích a jak se na vás bude tvářit. Ať už to byla malá usmolená holčička nebo bosá šlachovitá poloslepá stařenka, vždy jste nejprve viděli velikou radost a vzápětí hned obrovský vděk vyjádřený tím nejvřelejším objetím a četnými poděkováními v té jejich křováčtině (španělsky totiž neumí).

Rodina kráčí do kostela na okraji chudé čtvrti

Můžete si jen domýšlet, že děkuje Bohu i vám za ty dary, za těch pár mizerných fazolí, těstovin, vajec a rýže. Přitom to samozřejmě nebyla zásluha naše, ale oněch mladých pokrokových učitelů z naší školy, kteří se neustále snažili pomáhat nejenom těmto pod hranicí bídy živořícím lidem, ale zároveň i životnímu prostředí jejich vesnice.

Osud pouličních odpaďáků

Všudypřítomné odpadky jsou věčným problémem třetího světa, a tak ani San Pedro není výjimkou. Ve městech jste schopni leccos pohledem přejít a často se nad tím ani nepozastavíte, ale v tak exkluzivním prostředí jakým je region kolem jezera Atitlán vás všudypřítomné obaly od všeho možného bijí do očí. Právě naši učitelé byli ti, kteří před nedávnem po tuhém boji s místními stařešiny prosadili umístění odpadkových košů na ulice, zdánlivě věc samozřejmou.

My už jsme tam koše nezažili, neboť si je místní děti vzaly na hraní a postupem času je zničily, co taky s takovou blbostí, že? V San Pedru odpadkové koše neexistují a nebudou existovat, dokud dětem někdo nevysvětlí, k čemuže je taková věcička dobrá. Těžko to ale paní učitelka vysvětlí dětem ve škole, když se tam učí jen španělsky a když tam stejně dobrých 40 % dětí nechodí, protože musí pomáhat rodičům vydělat peníze na jídlo. Bludný kruh se uzavírá.

Dětská práce je samozřejmostí

Jezero Atitlán plné mydlin

Ale nejen na povrchu San Pedro trpí, pomalá zkáza přichází i z jezera. Když nemáte doma vodu, musíte se mýt i prát v jezeře, a proto jsou břehy neustále obleženy nikoliv turisty v plavečkách, ale pradlenami s obrovskými škopky prádla. Stále se pere a pere, každý den, po staletí, nyní ovšem s tím rozdílem, že ženy začaly používat ty nové šikovné prášky. Práce s nimi jde hned lépe od ruky, sláva. Nejen pradleny jsou ale spokojené.

Také vodní rostliny tyto prostředky milují a houfně se množí, koupání je už teď na mnoha místech vyloučeno. Nebylo nic zvláštního potkat v pondělí ráno naše milé učitele s vyrážkou na těle, která se jim dělala pravidelně poté, co se pouze se šnorchlovacím náčiním každou sobotu či neděli vydávali tyto rostliny vytrhávat.

Pradleny na břehu jezera

Nejen že se snažili takto přímo pomoci místnímu ekosystému, ale také psali různé ekoprojekty, které posílali do vládních organizací v hlavním městě. Jednat s místními zastupiteli nemělo žádný smysl, protože v této tradiční společnosti platí ještě více než kdekoliv jinde, že v mnoha záležitostech je rozhodujícím faktorem věk. Takoví mladí cucáci v této společnosti zkrátka nemohou radit sedmdesátiletým kmetům z městského úřadu. Na jedné straně uvědomělí, marně bojující Don Juanové a na straně druhé sice již červy notně prolezlý a vrzající, přesto stále pevně stojící a bytelný větrný mlýn.

Přes všechny problémy, které si s sebou San Pedro nese, jsme vesnici po pěti týdnech opouštěli s těžkým srdcem. Jestli si něco budeme dlouho pamatovat, tak spíš než majestátní hory v okolí či hory odpadků to bude hlavně Mariin laskavý hlas a srdečný smích, ustavičné brebentění těch dvou malých indiánských cácorek a celková vřelost, se kterou nás na tu krátkou dobu mezi sebe tato tzutujilská vesnička přijala.

Zkušenosti čtenářů

Kvetka

Ahoj Ondro…tvuj clanek se nam velice libil a velmi nas zaujal hlavne kvuli pobytu u rodiny za ucelem vyuky spanelstiny. Za par mesicu se vydavame smer str. amerika a pobyt u Guatemalske rodinky by se nam moc libil. Zkousela jsem na Vas vyhledat nejaky kontakt, ale bohuzel. Pokud by si byl tak laskavej a mohl mi na muj email poslat nejaky odkaz ci kontakt na skolu, ktera tuhle skvelou prilezitost zprostredkovava. Diky moc, zdravime kvetka a ales

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí