HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Pěší versus „džípová“ turistika na Ukrajině

Pěší versus „džípová“ turistika na Ukrajině

„My takže turisty, no lenivyje!“ (My jsme také turisté, ale líní!) volá na nás z vojenského džípu dobře živený ruský „trekař“. Před chvílí jsme byli na  polonině jediní, kdo se kochal výhledem na stáda koní a vzdálené vrcholky hor.

V době, kdy se nejen v Alpách, ale dokonce i v Krkonoších a na Šumavě objevují značky se zákazem vjezdu kol, na Ukrajině můžete s náklaďákem nebo džípem projet celou hřebenovku národního parku. Šok z agresivního turistického průmyslu jsme zažili na Zakarpatské Ukrajině i v horách Krymu.

Dopady autoturistiky

Autoturistika v ukrajinském podání zanechává za sebou znečištěné ovzduší, kaluže nafty, rozorané stráně a hory odpadků.  Auta vyvážejí do hor kromě turistů i celé stánky se suvenýry a občerstvením v plastových obalech. Neomezené podnikání mění pastoušky a seníky na „turbazy“, tůňky a potůčky na stoky, kaňony na smetiště.

Parkoviště náklaďáků na polonině Svidovec

Nemilé překvapení nám připravili podnikaví „exkurzovodi“ letos v červenci u jezera na polonině Svidovec. Dva dny jsme putovali malebnou krajinou, aniž bychom potkali někoho jiného než pastevce a jejich stáda krav, koní a ovcí. V jedné salaši jsme byli dokonce pohoštěni domácím sýrem a červeným vínem, za dobré slovo jsme si odnášeli v batohu výslužku. Když jsme chtěli za dárek zaplatit, nevzala od nás pastýřka ani hřivnu se slovy „Kdybyste si koupili kilo sýra, tak po vás třeba budu chtít peníze, ale ten kousek berte jako Boží dar“. S díkem a slibem, že na podzim, až se svými stády sejdou do vesnice, jim pošleme fotografie, jsme pokračovali poloninami dál. V poledne jsme došli k jezírku pod tajícím sněhovým polem. Sami jsme se procházeli po sněhu, hledali pěkné záběry a divili jsme se, kde se tady vzalo tolik PET-lahví.

Půl hodiny po nás přivedl sympatický pan učitel k jezeru skupinku 10 polských dětí ze Lvova. Doprovázela je mladá řádová sestra – s batohem a v botaskách s nimi tančila kolem prostřeného „stolu“. Před jídlem si řekli krátkou modlitbu a nám s radostí předvedli, jak znají celé desatero. Idylku náhle přerušil hluk motoru. Z hřebenovky nad jezerem se řítila vachťovka  – náklaďák upravený pro přepravu turistů. Z něj u jezera vyskákali průvodci, pro své klienty začali připravovat piknik. Aby se ohřáli, polili pár prken benzínem a měli „táborák“. Do toho pustili na plné obrátky rádio a v tu chvíli nám skončila veškerá romantika. „Bědnyje ljudi“ – ukazoval na ně pan učitel. Do hodiny se z cesty u jezera stalo parkoviště náklaďáků a džípů, najednou bylo kolem nás 70 turistů, rámus, mraky kouře. Nahodili jsme batohy na záda a prchali odtud, než nás výfuky dostihnou.

Ještě jednou jsme na Zakarpatce potkali džípové turisty. Na hřebeni za Koločavou nás oblakem prachu přikryla kola terénních aut s budějovickou SPZ-kou. Za volantem prvního seděl svalnatý superman s kovbojským kloboukem, vedle něj opálená squaw. Dětem, které pásly u cesty ovce, velkoryse rozdávali žvýkačky a čokolády. Když projížděli kolem nás a my se odvraceli a zakrývali si oči a nos, zdravili nás opovržlivým voláním: „Jéé, Čééšíí..“.

Burácení motoru na Krymu

Ani Krym, dávná chlouba a bývalé rekreační středisko Sovětského svazu, neunikl dravým trekařům. Pár kilometrů od Černého moře se zvedá do výšky 1239 m vysoká hora Demerdži. Její úbočí je poseto skalními věžemi tvaru hřibů, zvonců, pyramid, na loukách se pasou stáda koní. Abychom si vápencové, žulové a pískovcové útvary prohlédli za nejlepšího světla, vystoupali jsme na první z vrcholků – Jižní Demerdži za východu slunce. Hned pod vrcholovým křížem nás poněkud zaskočil stánek s občerstvením, kde na první zákazníky čekali prodavači rozložení v pohodlných křesílkách. Pokračovali jsme dál směrem k hlavnímu vrcholu, když tu se ozvalo burácení motoru a pod námi se objevila vachťovka s 20 turisty na korbě. Marně se snažila vyškrábat se po kamenité cestě na hřeben. Škodolibě jsme sledovali, jak museli všichni cestující vyskákat a náklaďák před sebou tlačit do kopce.

Kromě turisticky atraktivních oblastí navštěvovaných davy turistů, najdou se na Krymu i zajímavá místa, kde za celý den nepotkáte živáčka. Poblíž starobylého města Bachčisaraje jsou jeskynní města, která poskytovala křesťanům útočiště již od 6. století. V nejpřístupnějším z nich, na Čufut-Kale, ke kterému jezdí městské autobusy, zakopáváte o turisty a prodavače suvenýrů na každém kroku, ale ve vzdálenějších jeskynních městech už potkáte za celý den jen pár fyzicky zdatnějších nadšenců. Největší rozvoj „peščernyje goroda“ zaznamenaly ve 13. století, kdy poskytovaly útočiště místnímu obyvatelstvu proti nájezdům mongolských kmenů. Na stolových horách – cuestách byla města chráněna podobně jako naše hrady. Jen v nich žilo trochu víc obyvatel. Záleželo hlavně na kapacitě vodního zdroje, kolik lidí město dokázalo uživit. Uvádí se, že tam, kde si ve vápencích dokázali vybudovat vlastní studny, mohlo žít na jedné hoře až 5000 obyvatel (Mangup-Kale). Pro naše děti byla však jeskynní města ideální prolézačkou, kde jsme nikým nerušeni objevovali celé obytné domy, chrámy, hrobky a kostely, skalní okna a věže.

Matějská pouť na Aj-Petri

Za dob Sovětského svazu se do pionýrského tábora Artěk u Jalty dostali jen ti nejzasloužilejší z nejaktivnějších pionýrů, dnes se na pobřeží Černého moře sjíždějí rodiny středních vrstev ruských zbohatlíků. Vynalézaví podnikatelé jim tady nabízejí vodní atrakce všeho druhu. Mezi koupajícími se prohánějí výrostci na vodních skútrech, nad hlavou jim poletují děti zavěšené na laně. Lanovka vede i na poutní místo – horu sv. Petra (Aj-Petri). Na vyhlídku, kde kdysi stával kostelík, kam museli poutníci vystoupat od moře 1234 metrů převýšení, vedou z jihu i ze severu asfaltové silnice, kudy za 20 hřiven (cca 95 Kč) vozí turisty nahoru kromě lanovky malé autobusy – „maršrutky“. Okolí vrcholu připomíná víc matějskou pouť. Velké parkoviště, restaurace, stánky se suvenýry, s předraženými pirožky a šašliky. Největším lákadlem turistů je focení s něčím, co alespoň vzdáleně připomíná přírodu. Např. s vycpanými medvědy, s „uloveným“ kancem, jako mužik v lidovém kroji, ale i s živým medvídětem v náručí, s malou pumou, s orlem či s pávem, na velbloudu. Co se stane s mláďaty, až vyrostou, nám jejich majitelé nechtěli prozradit. Hádám, že v lepším případě skončí v cirkusu,… o medvědí žluč je stále zájem.

Zatímco v nejznámějších letoviscích kolem Jalty nenajdete na pláži ani místo na stání, na východě Krymu můžete u moře bez problémů stanovat. U města Kerč na sebe narážejí menší a  chladnější vlny Černého s velkými a teplejšími vlnami moře Azovského. 100 metrů od pláží z mušliček se můžete naložit do léčivého bahna slaného jezera, kousek dál nejdete bublající „gazovyje vulkany“. Navíc v Kerči, která bývala důležitým řeckým přístavem již v 7. století (tehdy jako Pantikapaion), najdete krásně zachovaný kostel z 8. století, hrobky, podzemní skrýše i tureckou pevnost.

Jak autoturistice zabránit?

Marně jsme přemýšleli, jak by se dalo vjezdu aut do přírody zabránit. V zemi, kde si všichni na nedodržování zákazů zvykli a každý touží vydělávat na turistice teď hned a vůbec ho nezajímá, jak bude jeho země vypadat po deseti letech. I kdyby podobně jako ve Skandinávii zrušili asfaltové silnice a doprostřed cest postavili patníky, řidiče by tím asi  neodradili.

Každý ochranář potvrdí, jakou škodu mohou nadělat v horách i obyčejní cyklisté. Sama jsem zažila, jak se změnily během jediného odpoledne cesty na okraji chráněné oblasti Tichá Šárka po závodu  horských kol. Dříve příjemné pěšinky zarostlé travou se po prvním dešti proměnily v blátivé kluziště. Pneumatiky aut mají sice širší průměr než pláště kol, ale vzhledem k jejich hmotnosti nadělají v půdě stejně škodlivé erozní rýhy jako horská kola. Pokud už jsou někde v horách vybudované zpevněné (asfaltové nebo betonové) silnice, není nebezpečí eroze tak vysoké, jako na loukách nebo v lese. Přesto i u nás, pokud se asfaltová silnice nachází v 1. ochranné zóně NP, mají všechna vozidla (včetně kol) vjezd zakázán – např. v Krkonoších mezi Výrovkou a Luční boudou.

Zapovědniky na Ukrajině

Přece jen se na Ukrajině začínají objevovat první ochranářské vlaštovky v podobě národních parků („zapovědniků a zakazniků“), kde by měla platit různá omezení, někam dokonce nesmíte vstoupit jinak, než s průvodcem. Například národní park Kara-Dag se vzácnou květenou a ptactvem na pobřeží Černého moře stojí za návštěvu, i když za ni musíte zaplatit. Snad, jestli někdy zdejší podnikatelé pochopí, že by do zdevastované přírody brzy přestali turisté jezdit, začnou si své přírodní bohatství chránit, pokud už nebude pozdě.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí