HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Pátrání v indonéské džungli

Pátrání v indonéské džungli

Přečtěte si aktuální zprávu z indonéské džungle. Pátrání po zbloudilé ženě se změnilo v opravdové životní dobrodružství. Nakonec přišli na pomoc i kouzelníci.

Za poslední týden jsem zažil některé z nejhorších chvil svého života, asi o deset let jsem za tu dobu zestárnul a stal jsem se nejspíš silným kuřákem. Ale na úvod musím vysvětlit něco úplně jiného, totiž to, jak probíhá program tak zvaného zalesňování (reboisace) Indonésie. Někde se seženou obrovské peníze na záchranu planety, které je třeba zpronevěřit ještě před tím, než to udělá někdo jiný. Vláda Balikpapanu se rozhodla, že vyhořelou část lesa Sungai Wainu, který už deset let krásně regeneruje, lze zachránit právě touhle cestou. Najali se tedy dělníci na to, aby v lese vysekali spletitou síť cest, čemuž padly za oběť tisíce mladých semenáčku. Podél těch cest se teď vysazují semenáčky zakoupené ve školkách. Zkušenosti odjinud říkají, že se sází obvykle tak do vzdálenosti 100 m od té vysekané cesty, zbytek sazenic se zahodí. Vysazené semenáčky pak většinou uhynou a proces přirozené regenerace začíná znovu od začátku.

My výzkumníci v Sungai Wainu tenhle program tvrdě kritizujeme, takže se vedení rezervace rozhodlo ho před námi tajit. Při jedné z výprav s Danem Bártou a Alešem Dolnym jsme tak málem zabloudili na podivném červeně značeném transektu, vedoucím zdánlivě odnikud nikam. Moji asistenti Fitri a Ulir ve stejný den objevili úplně stejný transekt jiné části lesa a došli jsme společně k obavě, že už spekulanti s půdou začali rozprodávat parcely i uvnitř chráněného lesa. Teprve v té chvíli mi vedení rezervace prozradilo své plány o sázeni lesa v lese, kterým vedou naše výzkumné transekty. V té době byl hodně vyhrocen jiný konflikt s vedením (botanická zahrada) a nepovažoval jsem za taktické otevírat další téma, takže jsem jen znechuceně prohlásil, že pokud budou něco takového provozovat bez našeho vědomí, někdo z nás tu brzy zabloudí. Nečekal jsem ale, že na to dojde během příštích dvou týdnů kvůli sérii dalších neodpustitelných školáckých chyb ze strany mě samotného, Aguse, Mala (českého ošetřovatele medvědů ve zdejším vzdělávacím centru) a jeho matky Jinny, která sem přijela strávit nezapomenutelnou dovolenou.

Mal a Jinny chtěli pobyt pár dní v kempu Djamaludin, kde jsem zrovna byl i já s fotografem Sašou Pospěchem, ale bez asistentů. Mal s Jinny působili dokonale sebevědomým dojmem (dva lidé ze samoty na Šumavě), což zřejmě přimělo Aguse ke svolení ke vstupu do lesa bez průvodce a já, i když s nevolí, jsem odsouhlasil, že budou chodit po lese sami (mají přece svolení od Aguse…), i když pod sérií podmínek jako například, že půjdou pouze tam, kam je pošlu, dají mi vždy vědět kam jdou, budou s sebou mít vždycky kompas a baterku atd. Třetí den se Jinny vydala bez baterky úplně jinam, než kam mi ráno nahlásila a už se nevrátila. Se setměním jsme jí začali s Malem hledat na transektech, kam jsem ji to ráno poslal. Je tam jezírko a měl jsem hrůzu z toho, že zapadla do bahna a utopila se. Já a Mal jsme šli v opačných směrech a doslova jsem se polil potem, když jsem Michlovao zoufalé volání uslyšel právě od toho jezírka a když mi pak řekl, že právě tam ztratil její stopy. I se svými stopařskými schopnostmi si byl Mal hodně sebejistý, mě držela v naději skepse, protože tu byla spousta starších stop po mě, Alešovi a Danovi a já osobně jsem v nich nebyl sto vyčíst ze „Jindřiny stopy končí právě tady“. Nechal jsem ještě Mala chvíli hledat a sám jsem se vrátil do kempu, abych se chvíli vyspal před tím, než vyrazím do vesnice vzburcovat lesníky (bylo mi jasné, že v noci by do lesa nešli). Usnout se mi ale nepodařilo do chvíle, než se Mal vrátil s dobrými zprávami – od Jinny mu přišlo několik sms s popisem místa, kde přespává. Asi 8 km od místa, kde jsme ji hledali a v úplně opačném směru, než kam jsem ji ráno poslal. A hned jsem v rozespalosti udělal další obrovskou chybu. Místo abych se okamžitě vydal v tom směru (a Mala poslal do vesnice kontaktovat pro jistotu lesníky), poslal jsem za Jinny Mala, který stejně neměl stání. Měl se nejdřív dalšími sms ujistit o její pozici a o tom, že se ani nehne z místa a poté se tam okamžitě vydat (snadná cesta, pořád podle ostnatého plotu) a vyzvednout ji, aniž by o tom lesníkům zbytečně vyprávěl. Pak jsem ještě Malovi něco povídal vleže na podlaze, ale při tom najednou zjišťuji, že už je den a že mluvím na Sašu, prostě jsem po dní prosekávaní transektu a po noci hledání usnul.

Všechno se zdálo být v pořádku, žádné další zprávy, nosič přišel pro Malovy a Jindřiny věci, měl jsem to za vyřízené. Teprve až v noci dorazili uřícení Fitri, Ulir a Anto (nový z mých lidí, koordinátor výzkumu v Sungai Wainu) s tím, že se Jinny pořád hledá. Mal se držel v podstatě jediné z mých instrukcí, naprosto vytržené z kontextu, totiž aby nic neříkal lesníkům. Telefonem už se s Jinny nespojil (měla vybité baterie), a tak se ji vydal hledat na vlastní pěst, ovšem na úplně špatné místo a s velkým zpožděním. Na tom místě našel „její“ stopy, nejspíš po dělnících z reboisace, a tak dál pokračoval ve stopování nikam na vlastní pěst. Až v noci Jindřino zmizení nahlásil.

Poté, co mi druhou noc moji asistenti přinesli zprávu o Jindřiném zmizení do Djamalu, udělal jsem to, co jsem měl udělat hned včera, vydal jsem se okamžitě na místo jejího noclehu. Místo jsem našel snadno, ale už prázdné. Asi kilometr od něj byla jedna ze základen ostrahy, takže jsem vyrazil pro pomoc. Lesnicí se ale v noci do lesa báli (tak jako jiní Inonésani, se bojí spát v domě po tmě, natož aby v noci vyrazili ven z domu). A tak pokračuji v hledání sám, procházím její stopy a zjišťuji, že se ztratila v bludišti červeně a žlutě značených reboisacnich cest, ve kterých se motala pořád kolem dokola. Tmu vystřídal déšť, plíce mám ukřičené, ruce roztrhané o ratan, začínám s kouřením jedné cigarety po druhé. Šlápnul jsem na kobru, naštěstí měla pusu zacpanou žábou. Vracím se do základny a zjišťuji, že lesníci doteď nevyrazili, teď pro změnu kvůli dešti. V tuhle chvíli ale jakoby přepnuli program a začali být perfektní. Hledáme Jinny společně po spleti reboisacnich cest celý další den. Jenže nikdo pořádně nevíme odkud kam všechny ty cesty (vybudované najatými dělníky teprve během minulého měsíce) vedou. Vedení rezervace tentýž den vydalo výnos, aby všichni cizinci opustili Sungai Wain, já ale zůstávám a se mnou asi čtyřicet dalších lidí. Botanická zahrada vůbec poprvé uvolnila i moje dva bývalé asistenty Nóna a Miku, kteří se přidali k týmu.

Další dva dny začínaly být čím dál víc zoufalé. Pořád se motáme po reboisacnich cestách, ale nenacházíme už žádné další stopy. Netušíme kudy mohla Jinny území opustit a jestli ho vůbec opustila. Nikdo ji ani jednou neslyšel volat. Doufal jsem, že prostě jen ztratila hlas. Začínají ale padat úvahy o tom, že už nemáme dál pátrat po sluchu a měli bychom začít s hledáním jejího těla po čichu. Snažil jsem se udržet si optimismus a na všech cestách jsem rozvěšoval barevné pásky s českými popisy cesty a zhruba v kilometrových vzdálenostech jsem nechával čínské nudle, protože Jinny už několik dní nejedla. Fitri mě už začínal upozorňovat, že ztrácím koncentraci a úsudek a ve snaze najít alespoň nějakou stopu toho, že Malova máti žije, už stopy interpretuji stejně špatně Mal. Pátý den jsme narazili na její docela čerstvé šlápoty (stále v reboisacnich transektech) a byla to obrovská úleva až do chvíle, než mi Mal zavolal, že za námi vyrazil do základny a že si vzal stejné boty jako jeho matka. Nóno prohlásil, že ho máme uvázat u stromu.

Agus je velký zastánce mystických věd a do pátrání zapojil pět kouzelníků. Taky jeden z lesníků je paranormal a hledal Jinny v transu. Se zavřenýma očima se prodíral roštím, trhal si kůži o ratanové trny a padal do roklí, v naprosto nesmyslném směru. Jeden kouzelník nám zavolal, že je Jinny na břehu řeky a že je už vysílená a nemůže jít. Jiný z kouzelníků (aniž by kdy byl v Sungai Wainu) popsal místo jejího pobytu do takových detailů, že jsme ho skutečně mohli dohledat. Prý je to západně od místa, kde poprvé sešla z cesty, je to u řeky a roste tam oak (dub) s bílou kůrou. Sám kouzelník nevěděl, co je to oak, a protože poznat tropické duby není tak snadné jako v mírném pásmu, vyrazili jsme s ním na to místo já a Fitri. Ze stop z předchozích dnů jsme měli představu, kde zřejmě Jinny prvně sešla z cesty (aniž by o tom věděla). Bylo to skutečně u řeky a mě i Fitriho zamrazilo v  zadech, když jsme na tom místě našli dva duby, jeden z nich s výrazně bělavou kůrou. Hodně z kouzelníků se shodlo na jednom – lesní duchové poznali, že Jinny nemá manžela, a chtějí si ji nechat. A tak ji udělali pro nás neviditelnou a neslyšitelnou. Den co den ji míjíme, ale nevíme o tom.

Hledačů postupně přibývalo, čtvrtý den asi šedesát, pátý den víc než sto. Jenže jak jich přibývalo, tak přibývalo i těch naprosto neschopných. Nejhorší byly dobrovolnické ozbrojené sbory, které povolal ředitel pátý den, čímž od šestého dne efektivně vyřadil z provozu mě, Nóna a dva lesníky, kteří jsme je museli doprovázet, protože neznali cesty. Přijeli se svými videokamerami na které natáčeli svou víkendovou akci, a s puškami, ze kterých stále chtěli střílet. Neměli ale svítilny, kompasy ani GPS (s výjimkou jednoho muzejního kousku). Většinu ze svého vybavení jsem rozdal hledačům, a pokud se dostalo do rukou těmhle výkvětům, nejspíš si ho odnesou domů jako suvenýry a mě tu nechají jak chudého příbuzného. Měli s sebou přivézt psa, ale že prý je nemocný. Nakonec psa skutečně vzali, ten se ale v lese bál, byl tu prvně (tak jako většina z ozbrojenců). Při hledání stopy se stále obracel směrem ven z lesa, ale neřekl bych, že tam cítil Jindřin pach. Šestý den už ho nechali v kempu, kde ohrožoval lidi.

Šestý den už nenašel nikdo nic. Teď už většina z nás hledala jen tělo a to je opravdu těžké dlouho přestat. Pak se ve vysílačce ozvala zpráva, že Jinny vylovili rybáři na nedaleké řece Tengah. Plavala tam, v řece plné krokodýlů, živá a zdravá. Odvezli ji do vesnice Pantai Lango na protějším břehu zálivu. Jedeme hned do Pantai Lango, i s Malem. Tam je obrovské veselí a přivítáni plné emocí, očistný rituál pro Jinny, Aguse, mě a Mala (aby nás zbavili všech lesních duchů), a motorové čluny nás pak odvážejí do Balikpapanu. Ředitel rezervace z příjezdu udělal mediální show, novináři nás čekají v přístavu i v nemocnice, ale jsou celkem fajn. I tak ale v první sanitce jedeme já a Ali Redman (Malova šéfka), abychom jich část odlákali a drželi je stranou. První den po příjezdu jsme ještě byli všichni příliš roztěkaní, než abychom pochopili Jindřin příběh o tom, co se s ní vlastně stalo.

(Jak to nakonec dopadlo si můžete přečíst zde.)

Zkušenosti čtenářů

kitty

Tak tohle musel být teda dost dobrý zážitek. Moc by mě zajímalo, kde Jindra byla celou dobu a co dělala???

Cyril
kitty:

křižovala pralesem po různých cestách, které většinou nikam nevedly, prales velký přibližně 12,5 x 8 km, protkaný stržemi, mangovníkovými porosty, porosty někdy zcela neprostupnými bez mačety
mušle ne, ale voda do deštníku ano

Martin T.

Celou kauzu jsem sledoval na internetu v indoneskych mediich a drzel jsem palce… shodou okolnosti je muj svagr policistou v danem okrsku, tak jsem mel i prime informace. Postradam taky informaci, jak a proc se ztratila, proc kracela neznamou dzungli sama (chyba)… Indoneska media (vyhledejte treba i v anglickem The Jakarta Post) hlasila, ze se J. zivila muslema a chytala vodu do obracenyho destniku… ale kdo vi, kde je pravda.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: