Rakušan Baumann několikrát cestoval do Afriky, aby zmapoval dosud nepoznané oblasti v okolí Měsíčních hor nebo pramene Nilu.
BAUMANN Oscar (* 25. 6. 1864, Vídeň, Rakousko, † 12. 10. 1899, tamtéž) – rakouský cestovatel a topograf
Oscar Baumann se dožil pouze 35 let, jeho přínos k poznání Afriky se ale směle dá srovnat s dílem řady cestovatelů, kteří v Africe žili a zkoumali ji mnohem delší období.
Baumann, považovaný za vynikajícího kartografa, se do Afriky poprvé dostal už v roce 1885, jako jednadvacetiletý; stal se tehdy jedním z členů expedice na záchranu Emina paši, kterou vedl zkušený cestovatel O. Lenz. Expedice postupovala proti toku Konga, od ústí až do oblasti Stanleyových vodopádů (poblíž města Kisangani).
Lenzovým záměrem bylo odtud proniknout k řece Uele a do oblasti Ugandy, kde doufal Emina pašu najít; nicméně mu v této cestě zabránili místní obchodníci s otroky. Tou dobou (konec roku 1885) už Baumann s Lenzem neputoval, neboť kvůli vážnému onemocnění se od vodopádu musel znovu vrátit k ústí veletoku. Mohl tak aspoň zkontrolovat svá mapování řeky (ve ÚStanleyho mapách bylo chyb více než dost…). Delší dobu se pak Oscar Baumann léčil na ostrově Fernando Póo (nyní Bioko), který při té příležitosti zmapoval.
V zajetí domorodců
Od roku 1888 působil Baumann ve službách Německé východoafrické společnosti. Jejím cílem bylo ovládnutí co největší části africké pevniny, ale k tomu potřebovala přesně znát terén; dobrý kartograf, jakým Baumann byl, se jí znamenitě hodil. První cesta Oscara Baumanna ve službách Společnosti ale skončila velmi záhy. Ještě v roce 1888 vyrazil jako průvodce Hanse Meyera z východoafrického pohoří směrem k masivu Kilimandžára, ale naneštěstí v oblasti vypuklo velké protiněmecké povstání, Baumann a Meyer byli zajati domorodci, a i když byli brzy propuštěni (za tučnou úplatu), z cesty nakonec sešlo. Meyer se ke Kilimandžáru ještě příští rok vrátil a zdolal jej (jako první Evropan), zatímco Baumann strávil roky 1890–91 mapováním v oblasti východoafrického pohoří Usambara.
Svou nejvýznamnější cestu podnikl rakouský kartograf v letech 1892–93. Opět ve službách Německé východoafrické společnosti vyrazil v lednu 1892 z přístavu Tanga u Indického oceánu s cílem prozkoumat oblast mezi pobřežím u Zanzibaru a Viktoriiným jezerem; hlavním motivem pak bylo stanovení vhodné trasy pro železnici napříč touto oblastí. Baumann vyrazil směrem k horám Kilimandžáro a Meru, prozkoumal jejich okolí a napříč tzv. Masajskou stepí dorazil k jezeru Manyara. Potvrdil, že je opravdu slané, jak tvrdila dosavadní literatura.
Při dalším postupu na západ objevil kráter Ngorongoro (dnes jedna z hlavních afrických rezervací divoké zvěře) a dosáhl sladkého bezodtokého a dosud neznámého jezera Ejasi. Přes plošinu Serengeti dosáhl v květnu 1892 Viktoriina jezera. Ještě jednou se Baumann vrátil k Ejasi, aby dokončil jeho zmapování; celé jezero obešel, potvrdil neexistenci odtoku a naopak nalezl jeho hlavní zdroj, z jihozápadu přitékající řeku Sibiti, kterou (správně) ztotožnil s tokem, jenž objevil více než dvacet let předtím Stanley při hledání Livingstona.
K pramenu Nilu
Letní měsíce roku 1892 věnoval Oscar Baumann mapování členité jihovýchodní části pobřeží Viktoriina jezera (Ukerewe). Potvrdil jeho nadmořskou výšku a v návaznosti na své předešlé výzkumy určil, že železnice k němu bude muset vést mnohem jižněji, než si představitelé Východoafrické společnosti přáli. V srpnu 1892 pak dosáhl při mapování oblasti, kterou už poznal Speke počátkem 60. let 19. století, a mohl se tak věnovat dalšímu cíli svých výzkumů – pramenné oblasti zdrojnic Nilu.
Řeku Kagera už objevil roku 1861 Speke (nazval ji Alexandra-Nil) a určil, že se jedná o skutečný pramen Nilu, od té doby ale tuto oblast nikdo neprozkoumal. Baumann se tedy vydal proti toku Kagery jako vůbec první Evropan. Při zkoumání nilské zdrojnice se dostal do oblasti dnešních států Rwanda a Burundi, dosud zcela neznámých; důkladně zmapoval Kageru i její zdrojnice, z nichž určil za vlastní pramen Ruvuvu a prozkoumal ji až k samotnému počátku. Baumann se při svém stanovování pramenů odvolal až k antickým autoritám: pohoří, z nějž Ruvuvu vytéká, nazývají zdejší domorodci Misozi-a-Mwezi, tedy Měsíční hory – a podle Ptolemaia Nil vytéká z Montes Lunae…
Baumann překonal hřeben Měsíčních hor, za nimiž dosáhl severního cípu jezera Tanganjika. Potvrdil, že řeka Rusizi je opravdu jeho přítokem, a zmapoval západní část dnešního státu Burundi. Hlavní důraz pak kladl na přesné určení říční sítě a stanovení rozvodí mezi přítoky Viktoriina jezera a Tanganjiky, tedy rozvodí Nilu a Konga. Odtud zamířil rakouský cestovatel k východu, do Tabory, znovu k jezeru Manyara a přes Masajskou step, aby v únoru 1893 v Pangani spatřil opět vody Indického oceánu.
Následující rok pak Baumann věnoval zpracování výsledků své třináctiměsíční cesty, z níž vytěžil cestopis (Durch Masailand zur Nilquelle, Berlín 1894) a kartograf B. Hassenstein na základě jeho měření zpracoval mapu oblasti severní části Německé východní Afriky (tj. Rwandy, Burundi a severní Tanzanie) v měřítku 1:600 000.
Závěrečná léta života si Baumann vybíral „odměnu“ v podobě úřadu rakousko-uherského konzula na Zanzibaru (1896–99), kde doplňoval přírodovědecké, geografické i etnografické výsledky svých cest. V pětatřiceti letech, krátce po svém návratu do Evropy, zemřel ve vídeňském sanatoriu pro léčení tropických chorob.
Encyklopedii světových cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.
