HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Okolí Havany

Okolí Havany

Konecne vyrazim do vysnene prirody, sam, bez doprovodu, ktery by me branil v rozletu. Odjizdim do vesnicky Soroa, asi 80 km od Havany v provincii nesouci poeticky nazev Pinar del Rio (borovice nad rekou) a ubytovavam se v bungalovu hotylku Villa Soroa. Kupodivu, rezervaci, kterou jsem si pred par dny telefonicky udelal maji zaznamenanou, coz me pri mistnim chaotickem zpusobu administrativy nemalo prekvapuje.

Sierra del Rosario

Ale je porad jeste jaro, sezona turistu nezacala a z 50 bungalovu je obsazeno jen asi pet. Recepcni se omlouva, ze bazen je nepouzitelny a v rekonstrukci, ale koho by zajimal bazen, kdyz se vsude kolem tyci hory porostle bujnou vegataci, cekajici na odhaleni svych tajemstvi. Soroa je cilem mnoha turistu, kteri prijizdeji z Havany houfne v autobusech shlednout mistni orchiderarium, vykoupat se v osvezujicich vodach asi dvacetimetroveho vodopadu nebo sirovych prirodnich laznich ci vysplhat se na Mirador – rozhlednu, skalu tycici se do nadmorske vysky 450 m. Ja po prijezdu cekam, az se otevre pujcovna aut a mezitim kopiruji trasu turistu.

Platim dva dolary a s nezbytnym pruvodcem prolezam orchiderarium – zahradu, kterou asi pred padesati lety zalozil bohaty spanelsky pravnik, jehoz dcerka milovala orchideje. Zahrada, rozkladajici se na uboci kopce nad tropickou rickou, nyni ve sprave Akademie ved, pusobi dojmem raje. Vedle nejruznejsich tuzemskych i importovanych orchideji se stomy sklaneji pod vahou nejruznejsich epifitnich rostlin, pod stovkami exemplaru tilandsii, bromelii a stromovych kapradin. Jeden zahon, plny cervenych stavnatych kvetu se hemzi kobaltove modrymi kolibriky. Ale za chvilku me vyhani, za dva dolary jsem si uz patrne uzil dost, takze prechazim par stovek metru smerem k vodopadu a zabydluji se v mistni hospudce.

Po obede mam pocit, ze se clovek nejlepe rozhyba na koni, jednoho najimam a opet s nezbytnym pruvodcem vyrazim stale nahoru a nahoru do kopce na rozhlednu. Cesta vede lesem, je stale prudsi a ja si libuji, jaky to byl dobry napad neslapat ty kilometry pesky, ale vest se. Obcas vede cesta primo vedle prudkeho srazu, samozrejme bez zabradli, konici klouzou po kameni a ja zacinam premyslet jestli to byl opravdu tak dobry napad.

Posledni kilometr vede do stoupani asi 25 az 30 stupnu a ja v duchu tise upim pri predstave zpatecni cesty dolu. Posledi stovku metru prekonavame po vlastnich, ve skale jsou vysekane schody, ktere se zdaji byt nekonecne. Posleze jsem odmenen nadrernym pohledem na cele pohori, tahnouci se v sirce asi 15 km a delce pres 200 km skoro celou zapadni casti Kuby.

Zdejsi cast hor nese nazev Sierra del Rosario a jeji vychodni cast byla pred nekolika lety vyhlasena UNESKEM biosferickou rezervaci. Nachazim se na nejuzsim miste Kuby, ostrov je zde siroky necelych 50 km a za dobreho pocasi je z nekterych vrcholku videt pobrezi Atlantiku i Karibiku zaroven. Po navratu nalezame koniky presne na stejnem miste, kde je opustili (pruvodce nechal stat kone na ceste aniz by je privazal a sel se mnou) a vrhame se ze svahu dolu. Cesta je sice trochu hororova, ale po chvilce si na propast pod sebou zvykam a zacinam opet vychutnavat krasy krajiny (az na me pozadi, ktere se brani prizpusobit tvrdemu sedlu).

Do setmeni zbyvaji asi tri hodiny, takze do batohu balim lano, nuz s pilkou a vyrazim do pralesa. Prodiram se korytem nyni vyschleho potucku, obcas prebrodim nejakou tunku a pocituji bozsky klid. Kolem mne se ozyva kakofonie zvuku, ptaci zpivaji a obcas se podrostem neco sustive prodira, asi jesterka. Zacina mirne prset, ale po par minutach zase prestava. I tato sprska vsak staci okamzite zvysit vlhkost a ja mam pocit, ze jsem v Praze, ve skleniku botanicke zahrady, ktery se nejak zvetsil a je vsude kolem mne. Dorazim na misto, ktere si pamatuji z minulych let, kdy jsem tu nasel par orchidei. A znovu mam stesti, na okolnich stromech roste asi 6 exemparu maleho epifitniho Ionopsis sp., bohuzel zadne zrovna nekvete.

Pokracuji dal, stale do kopce a jak opoustim udolni vlhkou zonu, slozeni rostlin se rychle meni, mijim par ostruvku vysokeho bambusu a dostavam se do vyssich poloh, porostlych pichlavymi krovinami a mimozami. Vracim se z lesa zpet na cestu a ta me po chvili dovadi k budove se stozarem, odhaduji to na byvalou vojenskou vysilaci stanici. Osamely mlady Kubanec, osekavajici cedrove vetve me hned srdecne zve dal, provadi svym domem a za chvilku spolecne pojidame banany a rajcata utrzene ze zahradky.

Lide zijici v horach jsou naprostym opakem vydriduchu z turistrickych center, jsou mili, pohostinni, pratelsti. Muz mi vypravi, jak u sveho domu pred tydnem nalezl par nemeckych turistu, bloudicich zcela ztracene v horach. Priroda zde je tak promenliva, ze pro neznaleho je dost obtizne se zorientovat. Krome toho, jako vsude v tropech, se velmi rychle ztmiva, pul hodiny po zapadu slunce je uz uplna tma a na to Evropane nejsou pripraveni. Asi také proto nechteji v hotelu nikoho poustet na tury bez pruvodce. V nedeli rano nemohu dospat, budim se kazdou chvilku a premyslim, kolik je hodin.

Na osmou mam domluveny pronajem motorky – skutriku, ale jako nezavislak jsem vyjel bez hodinek (nekdo mi je hned po prijezdu na Kubu ukradl) a v pokoji taky nejsou. Kupodivu, prestoze je nedele, chlapik z pujcovny je asi ve vidine dolaroveho spropitneho dochvilny a v devet uz s plnou nadrzi vyrazim za nejkrasnejsimi misty rezervace. Mraky kopirujici vrcholky kopcu porostlych palmami vytvari fantastickou scenerii a ani mi moc nevadi, ze od rana prsi (a jak posleze uvidim, s prestavkami na uschnuti vydrzi v mistech kde se pohybuji prset cely den, jen v hotelu vzdusnou carou o deset kilometru dal sviti cely den slunicko…).

Cestou, mezi kavovnikovymi plantazemi narazim na silnici na hnedeho leguana, kdyz me vidi, tak jezi hrebinek a nafukuje krcni vak, drbu ho na hlave, ale vubec se neboji, naopak se se mnou chce prat. Odhanim ho ze silnice, aby se nenechal prejet a pokracuji na prvni zastavku, do informacniho strediska Rancho Curujej. Opet jsem mile prekvapen, vita me zde nastenna plasticka mapa a perfektne informovany pruvodce a ekolog a radi, co je zahodno shlednout. Mezitim se dava do takoveho deste, ze rezignuji na dalsi cestu a misto toho si davam rizek v mistni hospudce. Kubanske deste ale nemaji dlouhe trvani a nez dojim, tak uz jen poprchava a ja vyrazim. Mym cilem jsou ruiny kavove plantaze Buenavista, postavene pocatkem 19. stoleti francouskymi plantazniky, kteri do teto oblasti presidlili po cernosskem povstani na Haity.

Skrabu se do kopcu za plantazemi a na busi porostlych stranich nalezam desitky kvetoucich exemplaru teresticke orchideje Bletia purpureum, s mnozstvim jemne vonicich purpurovych, asi 3 cm velkych kvitku. Z vrcholku kopce maji byt videt oba oceany, ale ja mam smulu, opet prsi a tak vidim jen Karibske more. Nasedam na priblizovadlo a premistuji se k upati hor do Banos de San Juan, kde ricka vytvari prirodni kaskady a koupaliste.

Na vstupu me vratny kasiruje 1 USD, ale misto samotne me trochu zklamalo, je tu extremne prelidneno, rodinky na pikniku, jecici fakani, mladez popijejich pivo. Zhnusene prcham, mijim experimentalni eko-komunitu Las Terrasas, kde se asi tisicovka lidi snazi zit v souladu s prirodou (ne moc uspesne, pokud to mohu posoudi dle mnostvi plechovek valejicich se vsude kolem) a vracim se zpet do samoty hor. Canada del Infierno, pekelne udoli, je jiz o necem jinem, po nekolika kilometrech pesiho pochodu udolim ricky Bayate, kde nepotkavam ani nohu, narazim na zarostle ruiny dalsich starych cafetalu a diky velkemu stesti a presnym informacim pruvodce nalezam i prirodni sirne prameny.

Dle tradice maji mit silne lecebne ucinky, avsak kdyz citim oder, podobajici se uprdnuti ve vane, nenalezam odvahu se do teto vody ponorit. Vracim se k motorce, kterou nikdo neukradl a pokracuji dal v pouti. Mijim odbocku s branou a straznim domkem, v tuto chvili zrovna prazdnym. Zvedavost mi neda a s trochu chvejicim se srdcem, ze skoncim ve vojenskem objektu (jak me dramaticky varovali v hotelu) se poustim zakrutami nekam do hor. Asi po deseti kilometrech jizdy prijizdim k vysoke hore, na jejimz vrcholku se tyci televizni vysilac. Pokracuji samozrejme dal v jizde do kopce, a temer pod jeho vrcholkem, v nadmorske vysce zhruba 500 metru vjizdim do pasu tropickeho destneho lesa se stromy huste obalenymi cervene kvetoucimi tilandsiemi. Nikdy jsem nevidel tak bohatou lokalitu a fotim, co mi sily a film staci.

Vyjizdim az na vrchol hory,ale zde vidim vojenska auta, vzpominam si na varovani hoteliera a rychle horu a posleze i oblast rezervace opoustim. V okolnich horach tu a tam prosvitaji palmove strechy domku rolniku, kteri pecuji o kavove plantaze. Plantaz se podoba lesu, kavovniky jsou zasazeny na svazich hor jako podrost vyssi vegetace, takze pri letmem pohledu vubec neni videt, ze jsou svahy obdelany. Kava vyzaduje pri svem rustu a behem kveteni polostin, takze farmari orezou vetve stromu, aby slunko proniklo ke kavovnikum, v dobe zrani plodu chce kava stin, ale to jiz stromu vetve dorostou a plni funkci slunecniku. Je to nekonecny boj s prirodou, stromy se osekavaji pomoci macety, rucne a take sber je rucni praci. Nadrz je skoro prazdna, spotreba je v horach dost vysoka, takze doplnuji litr benzinu z tajne zasoby a prejizdim napric pohorim a udolim se vracim do hotelu.

Cestou kupuji od rolniku za deset pesos tri kusy Mamey (asi 1kg vazici hnede plody, podobajici se suchemu kokosu, ktere obsahuji velkou lesklou cernou pecku a cervenou, sladkou a velmi chutnou a osvezujici duzinu) a za dva dolary dvoukilovy kus bileho syra (nebo spise podezrele nazloutle tvarohovite hmoty) a laduji se a premitam, jestli mleko bylo pasterovane….. Pri nakupu matka hned privolala sve vykulene zirajici ditko se slovy „podivej, to je cizinec“ a ja si pripadam jako bych byl v zemi, kam noha bileho muze jeste nevstoupila.

Po navratu do hotelu zjistuji, za zde cely den svitilo slunicko a to me znovu presvedcuje o rozmanitosti a promenlivosti mistiho klimatu i biotopu. Slozeni rostlin a mikroklima se rapidne, mnohdy v rozmezi nekolika stovek metru, meni v zavislosti na rade faktoru, predevsim nadmorske vysce, orientaci svahu ci vzdalenosti od potoka. Mnoha rostlin je tak mozne najit jen na uzemi o rozloze par metru ctverecnich a pri pochodu horami je fascinujici pozorovat tuto promenlivost prirody. Pro milovniky zoologie dodavam, ze zver spatrena cita jednoho leguana, sedocerneho hada, papouska (patrne Amazonan kubansky), ryby v rece, nespocet hnedych, zelenych i sametove cernych anolisu, jednoho sklipkana (rozslapleho na terase hotelu), par supu, volne se potulujici prasatko, more komaru a dve klistata, ktera se do mne zakousla.

Vracim se zpet do bungalovu, svaly, ktere me vcera z kone nebolely se po 130 km kamenitych cest na motorce ozyvaji, vecer je nadherne, ozyvaji se cikady, vzduch je prosycen vuni kvetoucich stromu a v restauraci sedi u vedlejsiho stolu nejkrasnejsi Kubanka, kterou jsem zatim videl. Skoda, ze je zde na svatebni ceste. Po celodeni namaze a naslapani asi 20 km horami a pralesem se chci odmenit a poroucim si Mojito, ale ouha, NENI RUM! To je skoro na druhou revoluci.

Hotelova restaurace se vubec predvadi, prestoze jsme uprostred tropicke zahrady, na stolech jsou umelohmotne kvetiny (Kubanci je zboznuji), diky prehnane klimatizaci je mi i ve svetru zima (a venku je nadhernych 25° C) a z uctu ktery zni na 5,50 USD mi na desetidolarovku oprskle vraci jen 4 dolary, to se asi jisti, kdybych zapomel dat spropitne. Na pondeli jsem dohodli s byvalym pracovnikem orchideraria, ktery zahradnicil jeste za stareho majitele, ze vyrazime do hor sbirat orchideje na zarucene, doposud nedotcene lokality.

Prave ted v zaru slunce putujeme uvozni cestou smerem k zelenym kopcum a temer neprostupnym udolim, cesta je z cervene zvetrale horniny, bohate na zelezo, takze mam poci, jako bych se brodil antukou, obklopenou osamelymi stromi porostlymi epifity. Obrazek jako z ucebnice zemepisu o tropech….

Muj prvodce je snedy, vrascity muz, pravy Kubanec se sombrerem a nezbytnou macetou u pasu. Ta posleze osvedci jsou uzitecnost pri mnoha prilezitostech. Mijime osamele drevene domky se strechami z palmoveho listi. Mnozi za starych zde zijicich rolniku jsou potomciosvobozenych otroku z kavovych plantazi, kteri nyni pokracuji v remesle svych dedu, pouze vymenili francouzske plantazniky za kooperativy. Zivot zde se za poslednich sto let mnoho nezmenil a prestoze v nekterych chatrcich je zaveden proud, vari se porad na drevenem uhli (ktere si mnozi pali sami, coz dosvedcuji zbytky miliru). Zije se velmi tvrde, vykluci se kus pralesa, krovi a rostliny spali, tvrda, vyschla puda zkypri, zasadi malanga nebo juka a ta se pak odevzda do zemedelskeho drustva. To vymenou zaplati par pesos, prideli na rok jedny boty, macetu, kosili a hura znovu do prace.

U kazdeho hospodarstvi se potuluje nejake to prasatko, konik, par slepic, pes, kravka, policko bananu, pomerancovnik a mangovnik, takze lide jsou vlastne na vnejsim svete nezavisli. Lide me vitaji s usmevem na tvari, zvou dal, ze svych skrovnych zasob nabizi ovoce a ja mam pocit jakesi neskutecnosti a citim trochu litost a melancholii nad nasim vlastnim svetem. Lide zde ziji stastneji, raduji se z malickosti i prostych veci a vubec je nezajima, ze Windows pada.

Na prvni orchidej, nadherny exemplar Epidendrum nocturnum jsme narazili hned kus od silnice, na spadle praskle vetvi. Porazene stromy na okraji lesa jsou vubec nejlepsi pro sber epifitu. Pozdeji jsme objevili jeste dalsi 2 druhy epidender, ale nekvetly a tak nemohu zatim urcit, o jaky druh se jedna. Pokracujeme v ceste, prodirame se udolim potucku a nasleduji dalsi nalezy, tentokrat na kmenu palmy. Opoustime potok a po par desitkach metrech jsme v jinem svete, vyprahle busi, porostle stovkami fialove kvetoucich exemplaru Bletia purpurea.

To neni ale to, co nas zajima a tak se vracime do vlhke oblasti kolem potoka, tentokrat v jinem udoli. Cestou narazime na obrovky strom, mangovnik, a na nem, asi v deseti metrove vysce se stkvi obrovky trs Oncidia, nesouci na temer dvoumetrovem kvetenstvi desitky zlutych, cervenohnede teckovanych kvetu. Sestupujeme asi dvoukilometrovym udolim potoka a narazime na prastary, neudrzovany cafetal.

Na prudkem slunci zde na suchych vetvickach kavovniku rostou miniaturni orchideje, dle liceni meho pruvodce kvetouci bilymi, nesmirne aromatickymi kvitky (po roce, pri dalsí navsteve Havany me v zahrade jiz vitaji kvetouci). Nalezame asi 15 exemplaru, vsechny konfiskujeme a vydavame se na asi 6 kilometrovou zpatecni cestu. Behem dne jsme naslapali pres 20 km prodiranim pralesem a teprve nyni mohu ocenit nezbytnost ostre macety. Jsme docela utahani, cely den prazi slunce, teplomer se vysplhal na 32°C, ale jsme odmenemi obrovskym pytlem plnym orchideji. Celkem 11 ruznych druhu, ktere budu nasledujici tri dni po navratu sazet.

Na zpatecni ceste do hotelu nas na silnici jiz ceka sjednane auto a poslednich deset kilometru absolovujeme pohodlne. Pri placeni mi starik jeste nezapomene poseptat, abych dat ridici (ze ktereho se vyklubal jeho vlastni syn) zpropitne a jsme doma. Me to ovsem neda, kdy se zase dostanu do pralesa, nahazim do sebe trochu jidla a hura znovu do hor, zopakovat si pesky vystup, ktery jsem prvni den udelal na koni. Nyni, kdyz uz vim, jak na orchideje, tak je vidim, kam se podivam, jednu dokonce asi 50 m od hotelu, druhou primo na stome rostoucim v arealu a na zaver dne ukoristim i Tilandsii usneoides (zvanou poeticky v latinskych zemich Starcuv vous).

Par figlu pro prirodomilce, ktere jsem se naucil: nez zacnete lezt na strom, presvecte se, ze po stromu nevedou cesty termitu ci mravencu, ze liany a stromy, o ktere se s vypetim sil zachytavate nemaji trny, ze neni radno sahat na rostliny, ktere maji na listech zahave chlupy,ze nez lest na stromy je jednodusi useknout macetou dlouhy tenky kminek, na jednom konci zaostrit a orchidej ze stromu strhnout a ze pokud kminek nedosahne, je lepsi dat dolar domorodci a nechat na strom vylezt jeho.

V utery rano pro me do Soroi prijizdi znamy s autem (patnactiletym zigulikem, drzicim pohromade soustavou dratku) a vyrazime do dalsiho pasma hor, dal na zapad, do narodniho parku Guira. Cestou se zastavujeme v udolí Vinales, povestne jednak pestovanim nejlepsiho kubanskeho tabaku, jednak zhruba desitkou vapencovych „stolovych hor“. Pohyb po techto horach plnych jeskyni je témer vylouceny, steny se kolmo zdvihaji ze dna udoli do vysky desitek az stovek metru, podlozi je tvoreno zkorodovanym vapencem s nesmirne ostrymi hroty, zvanymi psi zuby (Dientes de Perro). Tato oblost bude urcite znama pametnikum serialu 30 pripadu majora Zemana, nebot jeden dil, v nemz je nebohy hrdina odvlecen cizimi spiony do dzungle se odehrava prave zde, v idilickem hotelu Los Jasmines, z jehoz terasy a restaurace je fantasticky vyhled na udoli, cemuz bohuzel odpovidaji i ceny pokrmu a pokoju. Nezavislym cestovatelum doporucuji zkusit ubytovani v Casas particulares v blizke vesnici na dne udoli.

Z Vinales pokracujeme dal do hor a me se definitivne se potrvzuje presvedceni, ze je lepsi si najmout auto z pujcovny a jet sam, ridic i jeho pruvodce celou asi 60 km dlouhou cestu skuci a stezuji si na horko, hory, zatacky, spatnou silnici, velkou spotrebu benzinu, pritomnost prirody a absenci stanku s pivem. Po vyslechnuti asi pulhodinove diskuse, jestli bude v parku otevrene obcerstveni jsem pevne rozhodnut, ze toto je posledni cesta, kterou absolovuji s kubanskym doprovodem, ale to jiz nastesti dojizdime do parku. Vzhledem k tomu, ze je ponekud stranou od hlavnich cest, je zde cizinec porad velkou raritou. Nastesti je u vjezdu do rezervace bar, maji pivo a dokonce studene, takze si Kubanci sedaji na stolicku, zazrakem se uklidnuji a libuji si, jak je to v prirode hezke. S lehkym sdrcem je opoustim a s nezbytnym pruvodcem se vydavam na obhlidku mistnich pametihodnosti.

Nejvetsi atrakci je obrovska jeskyne s podzemni rekou, Cueva de los Portales, proslavena tim, ze v roce 1962 se zde 45 dnu s bojuvkou asi 25 partizanu skryval a velel vojenskym operacim Ge Guevara. Zatimco mi provodce se slzami v ocich ukazoval kamen v jeskyni, na nemz Che sedaval, ja zahledl na stromech kolem ricky vytekajici z jeskyne nadherne obri exemplare kvetoucich Oncidii, nechal Che Cheem a k totalnimu zdeseni pruvodce prebrodil ricku a zacal lezt po stromech a fotit a obdivovat orchideje. To byl pro nej byl snad nejvetsi sok v zivote, takze me zanechal osudu a sel na pivo (pote, co jsem mu dal baksis, abych se ho zbavil). Ja mezitim postupoval podel ricky do neznama a plnymi dousky vstrebaval dobrodruzstvi……

Celkem jsem objevil asi 5 exeplaru Oncidii, nejvetsi trs mel v prumeru pres 1 metr(!) a par touzebne ocekavanych exemplaru Encyclia fucata (ktere se mi v predchozich dnech nepodarilo objevit). Po navratu na zakladnu (rozumej bar u vstupu do rezervace) jsem z dalky slysel me pruvodce diskutujici o silenych cizincich, kteeri jsou ochotni jit do prirody a, O Boze, dokonce pesky. Na zpatecni ceste jsme se zastavili ve venkovskem paladaru na obed. Zazitek to byl neopakovatelny. Celou „restauraci“, kuchyni i jidelnu tvorila drevena bouda dva krat tri metry, plna much, s jednim hrncem a tremi taliri. Jidlo pripravovala mamka s dcerou pred nami, prekvapive chutny nakladany prirodni rizek s ryzi, fazolemi a rajcatovym salatem, to vse za 0,85 USD.

Vzhledem k hladu jsem zavrel oci, nemyslel na selatko a dve slepice, ktere se mi propletali pod nohama, rekl si, ze jestli se po tomto nepodelam, tak uz nikdy a pustil se s chuti do jidla.Svete, div se, zadna strevni prihoda se nekonala (toto pisi s tydenim odstupem, takze mam jistotu…….). Pri navratu do Havany mi sofer predlozil ucet, nad jeho vysi se mi jen zatocily panenky s komentarem, ze putovani bylo velmi vysilujici….. Je to alespon pouceni pro priste, vzdy je nutne si dohodnou cenu predem, nespolehat se na to, ze predtim mi dvacetkrat uctoval neco jineho a nebo jeste lepe, vubec si mistni auta na delsi cesty nenajimat a spolehat v pripade dostatku casu na alternativni transport, nebo, pri plne penezence si radeji najmout auto v pujcovne, byt jsou ceny dost vysoke (od 50 USD/den podle typu auta, cca 20 USD/den mala autamaticka motorka).

Transport je vubec jedna z nejvetsich komplikaci pro nezavisle cestovatele po Kube, je zoufaly nedostatek aut a autobusu, na kazde krizovatce uvidite stopovat plno mistnich, dokonce existuji dopravni komisari, kteri koordinuji umistovani stoparu do nakladnich automobilu na dalnicnich tazich…..

Z havanskeho centralniho autobusoveho nadrazi a vlakoveho nadrazi odjizdi kazdodene rada spoju do hlavnich mest provincií, za jizdenku se plati v dolarech, volne místo se temer vzdy maximalne na pristi den da sehnat. Kancelare prodavajici jizdenky turistum jsou oddelene od tech pro mistni, jmenuji se OFICINA LADIS. Pro priklad, cesta autobudem Havana-Trinidad stoji cca 25 USD (4 hod jizdy), 15-ti hodinova jizda vlakem do Santiaga de Cuba v Oriente vyjde na 30 USD.

Mnohem horsi je to s lokalnim transportem po jednotlivych provinciich, obcas jede nejaky autobus nebo nakladak s zebrikem na korbu a pridelanymi lavicemi, mezimestske jizdne byva velmi levne, kolem 5 pesos, zde uz se nepocita s existenci dolarovych turistu.Diky katastrofalnimu nedostatku vozidel je stopovani bezne a bezproblemove, casto berou i vojenska vozidla, na druhou stranu, sance ze pojede nekdo prazdny není moc velka. Pro milovniky kol je také dobra varianta kombinovat cestu vlakem s lokalnim pohybem na kolech, ale v tom pripade je lepsi si privezt vlastní kola, jejich transport rada leteckych spolecnosti nabizi na Kubu zadarmo, kvalitni kolo se na Kube nesezene.

Trochu byrokracie a trampoty s vizem

Posledni ctyri dny prselo, pekelna zima (asi 22°C) a dokonce padaly kroupy. Vcera a dnes je obloha opet modra, temer bez mracku a diky destum se rucicka vlhkomeru vysplhala temer ke 100%, obleceni je stale trochu navlhle, spatne schne. Obdobi destu by teoreticky melo zacit az v kvetnu, ale pocasi sili i tady. Prsi skoro kazdy den odpoledne kolem 17-18 hodiny, pres den jsou teploty tak vysoke, ze se veskera vlaha z pudy odpari a navecer, po ochlazeni, kondenzuje a prsi zpatky na zem. To se opakuje dokola skoro kazdy den.

Zajimave je, ze prudke prehanky trvajici mnohdy jen nekolik minut jsou velmi lokalni, o par stovek metru dal muze svitit slunicko. V patek jsem si vychutnal uredniho simla pri anabazi s prodlouzenim viza, perfektne demonstrujiciho kubanskou byrokracii. Rano jsem volal na ceskou ambasadu, tam mi sdelili, ze imigracni kancelar je v hotelu Havana Libre, tam samozrejme nebyla a poslali me na druhy konec mesta, tam opet nebyla a poslali me pro zmenu na opacnou stranu. Po nekolika hodinach putovani jsem v 11:00 konecne dospel ke kyzenemu objektu, ale ouha. Uredni hodiny sice rikaji otevreno 9 – 12, 13-16, ale presto me v 11 odmitli vzit, ze uz vsichni obedvaji, at prijdu v 13:30.

Po navratu v tento cas prselo a ja si vystal asi hodinovou frotu pred vchodem do objektu. Jake bylo me prekvapeni kdyz jsem zjistil, ze tato fronta je pouze uvodni, na zapsani se ve vratnici. Ve vratnici si velmi dulezite vyhlizejici vojak peclive prohledl me americke vizum a v domeni, ze se jedna o pas, zapsal si me jako obcana USA a poslal cekat do druhe fronty. Po dalsich trech hodinach cekani konecne prisla ma chvilka (upozornuji, ze v obou frontach cekalo dohromady 6 lidi !!!). Cele to ovsem bylo zbytecne, vizum mi stejne neprodlouzili, nebot pry mam nejaky typ obchodniho viza, ktere nemohu na rozdil od turistickeho viza prodlouzit sam, ale musi to udelat nejaky kubansky podnik, ktery za me prevezme odpovednost.Takze pocinaje dneskem jsem zde ilegalne (a sdilim pocity ilegalnich kosovskych utecencu ….).

Za chvilku mam nastesti schuzku na oddeleni zahranicnich vztahu Akademie ved a byl jsem ujisten, ze se nic nedeje a ze za par dni bude vse vyrizeno. Tise doufam ze pozitivne. A to jsem jeste ve fronte na imigracnim urade zertoval se svedskou novinarkou, ktera mela vizum propadle a pobyt pretahla o 2 mesice, ze aspon bude moci pubklikovat autenticke zazitky z kubanskeho zalare. Ale snad se to zde nebere tak vazne, jeden Nemec z teze fronty pobyt pretahl dokonce o pet mesicu a byl docela klidny.Byli jsme prehnane optimisticti, bez pasu jsem nakonec stravil dva mesice, které prodlouzeni viza trvalo a tim jsem propasl prilezitost odjet s jednim francouzskym jachtarem na St. Marten.

Situaci komplikuje prudke zhorseni diplomatickych vztahu mezi Kubou a Ceskou Republikou diky deklaraci o porusovani lidskych prav….. Vizum mi nakonec prodlouzili pouze o dva mesice, takze si bezim koupit letenku a pojedu na otocku do Mexickeho Cancunu, abych znovu vstoupil na Kubu a zacalo mi bezet nove vizum, které snad zase pujde o dalsí dva mesice prodlouzit……… (Z vyletu pro vizum se nakonec vyklubalo témer mesicni putovani po Mexiku a Guatemale, pro zajemce viz kniha Yukatan – putovani po jiznim Mexiku a Guatemale).

Zacina se ze mne stavat ovocozrout. No posudte sami, 21 bananu, 1 kg rajcat, 1 a pul kilova papaya a 4 citrony prijdou na mistnim trhu na 1,5 USD. A to prave dozral jeden trs s sedesati banany na nasi zahrade. Plna taska ovoce a zeleniny je levnejsi nez jedna limonada v hospode. Trochu zarazejici ovsem je, ze se prakticky nedaji koupit pomerance, mandarinky ci grepy, a pritom na venkove hnije nesklizena uroda na stromech. Byl jsem ovsem poucen, ze vsichni zemedelci nyni pracuji v ramci splneni planu cukrove trtiny a nemaji cas na nepodstatne veci. (Pomerancovy dzus v krabicich se dovazi ze Spanelska, 1 L 2,2-2,5 USD).

Ze jsem Cech ted radsi moc nerozhlasuji, abych jeste nedostal od nekoho na budku, tady to vre, jedna demostrace za druhou, v televizi se mluvi, ze Cesi zerou male deti :), tak radsi tvrdim, ze jsem z Evropy, to je pravda, a tady stejnenevi, kde Evropa lezi :))) Prave jsem v nedeli oslavil mesicni vyroci pobytu, leti to pekelne rychle, ani si to neuvedomuji. Par dni tu byla zima, ted jsou prima tropicka horka, asi 33°C ve stinu, takze se valim cely den na plazi.

Od rana je strasne horko, fouka varici jizni vitr a ani klimatizace moc nepomaha. Abych trochu ulevil zmorenemu organismu, vydal jsem se rano do mesta oblecen v sortkach na misto obligatnich dlouhych kalhot – sice mene formalne, ale zato pohodlneji. To jsem si ovsem pekne zavaril – vratny na uradu me nechtel pustit dal a stalo me to kupu premlouvani. Po cele Kube panuje totiz prisny zakaz noseni sortek do oficialnich prostor, coz odrazi jeden z typickych projevu kubanske povahy. Od utleho detstvi je snem kazdeho chlapce ziskat dlouhe kalhoty a na den, kdy je poprve oblekne, dlouho vzpomina.

Zda se, ze obleceni dlouhych kalhot nahrazuje davne iniciacni ritualy, prerod chlapce v mladeho muze a poceni se je jen mala obet venovana na oltar dospelosti. (Dalsi podobna vasen je v cernych kozenych polobotkach, ktere odrazi spolecenske postaveni a ceské boty jsou na Kube mnohem znamejsi nez Havel). Noseni sortek se omezuje jen na plaz, sportovni stadion ci nejutlejsi rodinny kruh. Sortky nosene na verejnosti (doplnene trekingovymi sandaly) jsou tedy (spolu s bilou pokozkou) jistym poznavacim znamenim dolaroveho turisty a dokonce se mi mnohokrat prihodilo, ze pokud je mam na sobe, je mi cesta taxikem nabizena temer dvakrat tak draze, nez kdy se parim v kalhotach dlouhych.

Tak konecne mam vse vybehane a mohu odletet smer Yucatan. Vybehavani papiru a letenky v minulych dnech bylo na padnuti. V patek jsem byl na Mexickem konzulatu se zeptat, co potrebuji, aby me tam pustili. Vystal jsem asi trihodinovou frontu, ale chybela mi fotokopie pasu (dopredu, kdyz jsem volal,tak mi samozrejme nerekli, ze ji budou chtit) a musel jsem se vratit vcera, vystat novou 3-hodinovou frontu. (Do toho byla totalne ochromena doprava v cele Havane diky hromadne demonstraci kvuli Elianovi,ktera se konala v patek, pak ji v pulce kvuli desti prerusili, a znovu pokracovala v pondeli, kdyz jsem znovu ja jezdil po uradech…). Na ambasade nakonec prevzali muj pas a dokumenty a rekli, ze se mam vratit pro vizum ve tri odpoledne. Mastil jsem to pres cele mesto do kancelare letecke spolecnosi vyzvednout letenku, zarezervovanou do 14.00 hod. Tam mi ji ale nevydali, protoze jsem nemel pas……..

Zpatky na ambasadu (temer s infarktem, ze sice budu mit Mexicke vizum, ale propadne mi rezervace na letenku….), nova hodinova fronta, naces prisel sam mexicky konzul a povida „Velice se omlouvam, ale museli jsme Vam zrusit vizum….“ To jsem dostal druhy infarkt……, kdyz konzul pokracuje „nasi pracovnici se spletli, Vy jako Cech vizum nepotrebujete, jen turistickou kartu….“ Takze mam v pase udelene vizum, to pak uredne zrusene a dalsi zapis, ze muzu do Mexika bez viza. Mastim to zpet do Havany a za 10 min. ctyri dorazim do kancelari areolinii Cubana, kde k memu velkemu prekvapeni neni fronta a mam pripravenou letenku. Takze konec stastny, ale jsem na padnuti. Aspon mam dalsi pouceni, ze urednik je stejne strasny ve vsech latinskoamerickych statech.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí