O čem sní tibetské děti

Již od šedesátých let utíkají tibetské děti ze „střechy světa“. Musí putovat přes nejvyšší hory světa až do Indie pouze s průvodci, většinu cesty jdou pěšky, musí se ukrývat před policií a pohraničníky, musí čelit krutému počasí. Tyto děti pochází z chudých rodin, které těžko mohou zajistit základní životní potřeby. Láska, právo na vzdělání a snaha o udržení tibetských tradic vede jejich rodiče k rozhodnutí poslat je pryč. Kam je posílají?

SOS vesničky pro dětské uprchlíky z Tibetu

Děti, které se samy ocitnou v Indii se dostanou do SOS tibetských vesniček. První takovou založil v roce 1962 založil J. S. dalajláma v hornaté krajině dvě hodiny cesty od města Dehrádún. Jmenuje se Tibetan Homes Foundation a byla zřízena pro prvních 62 dětí, které uprchly z Tibetu. V současnosti tu žije 2500 takovýchto dětí, jsou tu pro ně domovy, ubytovny, lékařské středisko a hlavně školy. Ty mají jasný záměr – nabídnout nejlepší možné vzdělání, a propojit ho s bohatými tibetskými tradicemi. Když vesničkou procházíme, provádí nás přítel a pracovník v této vesničce – Kalsang Namgyal.

Fungování celé vesničky i jednotlivých domovů „khimtsangů“ je jedinečné. V jednom domku bydlí čtyřicet dětí s jedním pěstounským párem, jsou to pro děti noví rodiče. V takovém hnízdečku je to jako v mraveništi, vaření, praní, úklid, koupání, příprava do školy, to vše vykonávají samy děti. Starší vedou pak ty mladší a seznamy povinností jsou všem jasné. Když nakukujeme do dětských pokojíků, děti se před námi schovávají, stydí se. Každý z nich vlastní jednu krabici, v níž jsou všechny osobní věci. Uvědomuji si, že bych svoje věci určitě do jedné krabice nenaskládala… Ty starší nám ukazují dopisy s fotkami, které dostali od svých kamarádů ze zahraničí. Jsou to dopisy od lidí, kteří je podporují a jsou jejich novými rodinami, jsou od lidí z České republiky. Jsme zavaleni otázkami: jak to u nás vypadá a kde bydlíme a jakou hudbu máme rádi a jak se u nás slaví narozeniny…

Snaha o udržení tradiční tibetské kultury

Pokračujeme dál a Namgyal se před učebnou tibetské malby najednou zastavil a říká:“ Tibet už nebude nikdy stejný, jako kdysi, ale o to v podstatě nejde. Důležité je, aby kontinuita tibetské duchovní kultury, způsobu života, přístupu k přírodě a bytostem kolem sebe nebyla ztracena.“

„Věřme, že jednou se tibetským dětem v exilu splní sen a ony využijí získaných znalostí ve své rodné zemi.“, říká náš spolupracovník Kalsang.

Chcete–li se na tomto snu také podílet, zapojte se do projektu občanského sdružení M.O.S.T. Kmotrovství na dálku. Poskytněte s námi nový domov a vzdělání konkrétnímu tibetskému dítěti. Více informací najdete nawww.protibet.org.