HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Novoroční pařba na páře aneb po stopách nezmizelé karpatské železnice

Novoroční pařba na páře aneb po stopách nezmizelé karpatské železnice

Silvestr se dá prožít i jinak než s chlebíčky u televizní estrády. Třeba na úzkorozchodné parní železnici v lesním údolí jednoho z nejodlehlejších koutů Evropy. Vydejte se za rumunskými dřevaři do zasněženého kraje Maramureš, ležícího na hranicích Rumunska s Ukrajinou.

Na pile v městečku Viseu de Sus se pilně pracuje i dva dny před koncem roku. Muži s ocelovými tyčemi v rukou obratně koulejí těžké klády na dopravník, který je podává do ječícího katru. Zdroje dřeva jsou skoro nevyčerpatelné – liduprázdné lesy se odtud táhnou padesát kilometrů po kopcích až k ukrajinské hranici.

Rychlost archaického vláčku nepřekračuje dvacet kilometrů v hodině. Koleje jsou křivolaké a při větší rychlosti by nám už hrozilo vykolejení. Údolí řeky Vaser se postupně sevře, až se nakonec k ukrajinské hranici pomalu suneme strmým lesním kaňonem. Jiná cesta údolím řeky Vaser k dřevorubeckým táborům nevede.

Mlýnek na kávu

Rumuni říkají lesní železnici „mokanica„. Dá se to přeložit jako „žena horského pastýře“, ale zároveň se to velmi podobá i rumunskému výrazu pro mlýnek na kávu. Rachotící a skřípající mašinka ho opravdu dost připomíná. Zdrobnělina je zcela namístě, protože koleje maramurešské lesní železnice mají rozchod jen 760 milimetrů. To aby trať v klikatém údolí řeky Vaser mohla mít zatáčky o menším poloměru, než je běžné. Jde o unikátní technickou památkou – dnes už poslední trať svého druhu v Evropě, která dosud slouží ke svážení dřeva.

Naprostou většinu pasažérů vláčku tvoří Rumuni, cizince tu skoro nepotkáte. Zastavujeme uprostřed bezcestných hor asi dvacet kilometrů od výchozí stanice. V dřevěné boudě je připraveno malé občerstvení. A protože pozítří skončí starý rok, nesmí v něm samozřejmě chybět domácí ovocná pálenka. Na její kvalitu jsou domorodci patřičně pyšní. „Tohle je cujka, naše rumunské národní pití,“ volá muž v beranici a nalévá nám panáky.

Od poslední zastávky už musíme vzhůru údolím po svých. Koleje nás vedou dalších asi deset kilometrů k dřevorubeckým samotám. S drsnými muži ve vaťácích páchnoucích naftou a kouřem si dáváme další přednovoroční cujky. „Noroc! Traiasca Romania mare!“ třeseme si rukama. „Na zdraví! Ať žije velké Rumunsko!“ O pár hodin později nás z hor do Viseu de Sus sváží dlouhý nákladní vlak naložený kládami.

ZACHRÁNCE MICHAEL:

Michael Schneeberger, zachránce železnice

„Tahle trať byla dostavěna v roce 1932 jako jedna z posledních v Rumunsku,“ vypráví švýcarský železniční nadšenec a publicista Michael Schneeberger. „Před válkou jich v balkánské zemi fungovalo asi dvacet. Budovaly je soukromé dřevařské firmy, pro které koleje znamenaly levný způsob dopravy pokácených kmenů.“

Nebýt Michaela, houkání vlaku by už dnes v Maramureši nikdo neslyšel. Všechny zdejší mašiny by skončily na „hřbitově lokomotiv“ hned vedle depa ve Viseu de Sus. Ještě v roce 1970 bývaly v Rumunsku tři tisíce kilometrů úzkorozchodných lesních železnic. Ekonomické změny po pádu komunismu je ale během několika let poslaly do šrotu. „Poprvé jsem sem kdysi přišel jako turista a do zdejší parní úzkorozchodky jsem se zamiloval na první pohled,“ vzpomíná Michael. „To bylo ještě za Čaušeska. Po ničivých povodních, které v roce 2000 část tratě smetly, uvažovaly rumunské úřady o definitivním zavření trati. Dal jsem dohromady železniční nadšence z celé Evropy, založili jsme spolek „Hilfe für die Wassertalbahn“ a začali jsme shánět peníze.“

Spolek se pustil do oprav kolejí a několika dosluhujících vláčků. Jen renovace lokomotivy Elvetia přišla v přepočtu na 120 000 eur, tedy na víc než tři miliony korun. Katastrofický scénář se bohužel zopakoval v roce 2008. Pršelo tak dlouho, až deště rozmáčely prudké svahy údolí, které se sesunuly a strhly koleje do řeky. Práce začaly nanovo, ale provoz na trati byl nakonec definitivně zachráněn. V maramurešských horách je tedy o Silvestru opravdu co slavit.

Tsunami kořalky!

Poslední noc před Silvestrem se znovu vydáváme do výtopny na nádraží, odkud za soumraku vyráží speciální silvestrovský vláček. Do hor veze vše potřebné k novoročním oslavám. Nastupujeme do historického vagonu, kde hučící kamínka vytvářejí příjemné teplo. Vlak zahouká a dá se do pohybu. Ještě ani pořádně nesedíme, a už máme v ruce panáka cujky. Další loky nás rozjíždějí víc než parní lokomotiva Elvetia. Souprava nadskakuje, rachotí a petrolejky zavěšené u stropu vagonu se houpají ze strany na stranu. Raději bychom taky upustili páru, ale útočí na nás trojice mladých Rumunů. Nalévají nám další cujku a my se pomalu smiřujeme se skutečností, že z toho dneska jen sotva vyjdeme střízliví.

Na konci údolí nás čeká vyhřátý stánek s dřevorubeckým barem, zažehnutá vatra, muzika, karbanátky mititei, ohňostroj, tanec na zasněžených kolejích, novoroční přípitek s nádhernými Rumunkami… Ale hlavně hotové tsunami panáků. Stojící parní vlak mechanicky oddychuje a z komínu rozhazuje plné hrsti jisker. Stojíme na verandě vagonu a díváme se na uhlíky, které po pár metrech vyhasnou a utopí se v temnotě. Stejně jako naše mysl po nekonečnách locích cujky. Ale co, nezřízená pařba ale v Silvestru prostě patří – zvlášť, když paříte na parním vláčku.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: