HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Ničivé požáry řadící v lesích Bolívie nejsou tím hlavním problémem země

Ničivé požáry řadící v lesích Bolívie nejsou tím hlavním problémem země

“Sebereš všechny své nástroje, svou mačetu a další věci, a jakmile si nasadíš batoh, začneš se potit a potíš se a potíš, a v okamžiku jsi dehydrovaný. Ukážou ti místo, kde je ohniště požáru a to tě vyděsí, protože nevíš, jak začít, a máš strach, protože cítíš kouř, který tě může otrávit. Cítíš paniku z nedostatku kyslíku a máš chuť to všechno zahodit, ale začneš pracovat a od tohoto momentu je všechno na tobě. Je to neskutečně unavující…”

Popisuje své zážitky po jedné z probdělých nocí Nilton Caballero, dobrovolný hasič sboru UUBR. Jako jeden z mnoha se vydal na východ země, aby pomohl hasit jeden z nejhorších požárů v historii země.

V Bolívii tento rok shořelo pět miliónů hektarů lesa, což je víc než polovina rozlohy naší země. Nejhůře požáry zásahly region Santa Cruz a oblast zvanou Chiquitania, která je jedním z kulturních pokladů země. Vlhký amazonský prales zde přechází v Suchý Chiquitanský les, a ten je, jak jeho název sám napovídá, mnohem náchylnější k požárům. Navíc se tento rok sešlo několik nepříznivých faktorů, které zapříčinily propuknutí požárů, s jakými se tento region ještě nesetkal.

Nedostatek prostředků vyvažuje nadšení a tvdrá práce dobrovolníků

Země nemá oficiální lesní hasičské sbory a prvotní reakce vlády na oheň, který se čím dál víc vymykal kontrole, byla negativní. “Nic se neděje, máme to pod kontrolou.” Vláda odmítla vyhlásit stav nouze i jakoukoliv mezinárodní pomoc. Až ve chvíli, kdy začala cítit nátlak společnosti, začala se na situaci aktivněji podílet. Mezitím se daly dohromady rozličné skupiny dobrovolníků, kteří se přijeli ze všech koutů země, aby pomohli zachránit Chiquitanii, která zoufale volala o pomoc.

V jednom z center jezuistké mise, která po celé Chiquitanii zanechala kostely v unikátním architektonickém stylu, ve městě Concepción, jsou hasiči ubytováni v místní škole. Mezi žáčky v bílých košilých ve svých oranžových uniformách září jako nějací cizokrajní ptáci z džungle. Někteří odpočívají a připravují se na další misi, jiní se z jedné právě zaprášení vracejí zpátky.

Vládne tu neustálý ruch a pohyb a ve vzduchu je cítit nakažlivé vzrušení lidí, kteří se podílejí na něčem větším, než jsou sami. Nadšení je zde vskutku potřeba, aby nahradilo nedostatek prostředků, které mají dobrovolníci k dispozici. Když ohně začaly, neměli vůbec nic. Později pomoc začala přicházet, nářadí, machety, batohy na vodu, uniformy a také jídlo a hygienické potřeby, ale ve srovnání se závažností situace je toho pořád málo.

Nejsou auta, mnohdy se musí hodiny čekat, protože není dostupný žádný dopravní prostředek, který by hasiče dopravil k právě zuřícímu požáru. Vázne koordinace. Hasí se požáry, které nijak vážněji nehrozí, zatímco jinde oheň proniká do národního parku. Nikdo vlastně neví, co se děje, a co s tím dělat. Někteří dobrovolníci jsou zcela nezkušení a v akci jsou spíš na obtíž, a někteří z vůdců skupin zase z příspěvků obohacují vlastní kapsy. Většina se ale snaží dělat, co může, a jejich zásah pomáhá zabránit nejhoršímu.

V rezervaci Tucabaka se strážci parku spojují s dobrovolníky a společně bojují s požáry, do nároního parku Noel Kempff Mercado míří 30 kilometrová linie souvislého ohně, ale díky společné práci strážců lesa, vojáků a dobrovolníků se požár podaří odvrátit a do rezervace se nedostane.

Po celonoční misi se hasiči vracejí pro pár hodin odpočinku

Jedni z dobrovolníků jsou i Judas Galeano a Gabriel Silva, zvaný strýček Chichi. Dali se dohromady na začátku celé pohromy a projeli spolu Chiqutanii, pomáhajíc na různých místech. Skvěle se navzájem doplňují. Judas je dobrovolník až z Kolumbie, který má rozsáhlé zkušenosti s prací v krizových situacích, v Kolumbii mimo jiné vyjednává mezi policií a drogovými kartely a také pracuje jako hasič, Chichi je zase místní rodák, který pracuje na vrtech v lese a horách a vyzná se v zemi jako nikdo jiný.

Během zásahu v lese se někdy rozdělují a každý vede vlastní skupinku dobrovolníků. Práce to není složitá, ale musí se vědět, jak na ni. Ve chvílích volna si Judas bere na starost nováčky a vysvětluje jim bezpečnostní zásady a princip trianglu ohně – aby člověk zastavil požár, musí izolovat jeden ze tří elementů: žár, kyslík nebo materiál. Jakmile jeden z nich dojde, požár zanikne. Na základě tohoto systému pracují hasiči i v lese.

Tzv. Mochileros mají na zádech batohy s vodou a kropí půdu, aby ztratila svůj žár, jiní požár udusávají speciálními lopatami nebo mačetami usekávají větve, které by mohly chytnout. Jindy se udělá tzv. černá linie: v trávě se vypálí pruh půdy a když k němu požár dojde, sám zanikne. Pracuje se v týmech a je obdivuhodné, jak rychle požárníci dokáží požáry menšího rozsahu zpracovat. I tak ale na misi mnohdy stráví celou noc, než se jim podaří zastavit všechny požáry v okruhu. Ráno se vracejí jako stíny, zaprášení a unavení, pro pár hodin odpočinku, aby to na druhý den zase začalo na novo.

Boj o Chiquitanii pokračuje a mezinárodní komunita se o regionu konečně dozvídá trochu víc. Chiquitanie totiž není Amazonií tak, jak ji běžně známe. Vlhký amazonský prales zde přechází v les suššího typu, jenže ačkoliv většinu veřejného zájmu zaujímá situace v Brazílii, tady v Bolívii je spáleno zhruba stejné množství lesa.

Bosque Chiquitano je unikátní. Je nejlépene zachovaným lesem svého typu a zároveň největším tropickým suchým pralesem a rozkládá se na rozloze 20 miliónů hektarů. Navíc je domovem mnoha endemických druhů (nacházejících se jen zde), z nichž některé byly tento rok v ohni nenávratně ztraceny.

Vypalování lesa za účelem získání obdělavatelné země

Požáry zuří nepřetržitě od srpna až do října. Už dávno měly přijít deště, jenže nepřišly, a extrémní sucho tohoto roku je jedním z důvodů zdejší katastrofy. Sucho, které je způsobené klimatickou změnu, a požáry, které ji opět prohloubí. Během ohňů bylo do vzduchu vypuštěno obrovské množství oxidu uhličitého, které bude mít nezanedbatelný vliv na životní prostředí. Ale není to jen klimatická změna, co stojí za touto katastrofou.

Podle organizace Fundación Tierra shořelo mezi lety 2011 – 2019 v Bolívii každý rok zhruba dva milióny hektarů. Regiony Beni a Santa Cruz procházejí rapidním vývojem a produkuje se tu velké množství potravin pro další regiony země nebo vývoz do zahraničí. Dobytek a komerční agrikultura ale vyžadují velké množství volné půdy, a nejjednoduším prostřekem, jak ji získat, je oheň. V oblasti se od nepaměti praktikuje takzvané Chaqueo: vypalování lesa za účelem získání obdělavatelné země.

Když jsem byl malý, táta mě brával do lesa a pomáhal jsem mu udržovat jeho Chaco. My, kteří jsme odsud, víme, jak to dělat, jak udržet oheň pod kontrolou. Problém je s lidmi, kteří přijdou odjinud a nic neumí. Zápalí oheň, odejdou, a pak se diví, že se jim to vymkne z rukou.” říká Chichi. Vzpomíná na svou práci v lese před čtyřiceti lety: “Tady jsme tehdy pracovali,” ukazuje na fotce, “tehdy to byla čistá jungle, žilo tu osm deste rodin a dneska? Fííha!” Vyjadřuje se k transformaci, kterou region prochází.

Chichi má jako jeden z mnoha místních za to, že za ohně mohou přistěhovalci, Kojové (Collas), což jsou obyvatelé výše položených regionů země, kteří se stěhují za lepším životem do nížin.

Požáry prolubují tenzi mezi kulturou Kambů a Kojů

Bolívie je země s neuvěřitelnou diverzitou. Na západě se nacházejí Andy a Altiplano, kde lidé žijí ve výškách přes 4000 metrů nad mořem. Administrativním sídlem země je pak La Paz, usazené uprostřed hor a propojující vysoko položené Altiplano s níže položenými oblastmi. La Paz je domovem Colllas, domorodých Aymarů a Kechuů, a odehrává se zde většina politiky v zemi.

La Paz je tvrdé, slunce tu žhne nemilosrdně celý den a jen co zapadne, vystřídá je chlad okolních hor. Střídá se tu žár a chlad v neúprosné výhni, která jeho obyvatele zakaluje ke svému obrazu. Místní lidé jsou také tvrdí a uzavření, zvyklí na těžkosti života a neočekávající žádnou milost, a také žádnou neudílející. Protipólem La Paz je pak Santa Cruz na východě země, centrum obchodu a blahobytu, ale také liberální bohaté smetánky.

V Santa Cruz a dalším regionu, který utrpěl ohni, v Beni, žijí Kambové (Cambas), obyvatelé nížin. Způsob, jakým vnímají život Kambové je odlišný od Kojů, jsou uvolnější, pohodlnější, ale také štědřejší. Středem andské kultury Kojů je Slunce, obracejí se do výšin, jejich prostředí je nutí být tvůrčí, vynalézavější a své okolí ohýbají ke své vůli, kultura Kambů je spíše kultem Pacha Mamy, matky země, ze které berou své bohatství, a o kterou pečují. Ačkoliv spolu obě kultury žijí v jedné zemi, je zde zřetelná tenze, která se vyostřila během posledních měsíců. Kambové mají za to, že jim Kojové spálili jejich zemi, a na to se nezapomíná.

Bolívie má obrovskou plochu, jen region Santa Cruz je několikanásobně větší než celá naše země, ale žije zde stejný počet obyvatel jako u nás, pouze 11 miliónů. Vláda vytyčila plán distribuce země, o který se stará organizace INRA. Chudí obyvatelé Bolívie, kteří nevlastní žádnou půdu a splňují některé další podmínky, se mohou ucházet o přidělení vlastní parcely. Podle Fundación Tierra a taktéž Gobernación de Santa Cruz, což je zdejší regionální zastupitelství, je ovšem systém přidělování dost nejasný a dochází zde ke zvýhodňování určité vrstvy obyvatel, kterými jsou právě Kojové, z jejichž řad pochází i (bývalý) prezident Evo Morales. Tento rok v říjnu v zemi proběhly prezidentské volby a prezident Evo Morales si měl mimo jiné zajišťovat podporu svých přívrženců přidělováním půdy.

Téměř okamžitě, co volby proběhly, a v nichž prezident skutečně opět vyhrál, se v Santa Cruz, ale i v dalších regionech země zvedla vlna protestů a začaly demonstrace a stávky. Na tři týdny byla země zcela paralyzovaná, až byl nakonec prezident donucen odstoupit. Kambové zde v Santa Cruz to vidí jako jasnou výhru, ochránili své lesy a zkoncovali se zkorumpovanou vládou. Otázkou je, jakým směrem se teď vydá nová vláda. Hrdina Santa Cruz, Luis Fernando Camacho, který zmobilizoval místní obyvatele k odporu proti předchozí vládě, se totiž hlásí k extrémní pravici a nepůsobí dojmem velkého ochránce přírody.

Požáry samotné nejsou tím hlavní problémem

Požáry jsou do určité míry přirozenou součástí místního cyklu. Pročistí les a umožní obnovu vegetace, některé rostliny je doslova potřebují, aby začaly růst. Požáry samotné nejsou problém, jen dva měsíce po nich, se zdejší půda zase zelená. Problém je, co se stane s uvolněnou zemí. Regionální vláda zakázala jakékoliv komerční využití uvolněné půdy, ale mnozí jistě najdou způsob, jak zákon obejít. Farmy a lesy generují 90 % ekonomiky zdejšího regionu, a pro víc než 75 % dřevin lesa lze najít komerční využití. A je tu spousta dalších témat, pytláctví a černý obchod se zvířaty, továrny na drogy a jejich pašování, zájmy nadnárodních společností. Region prochází rapidní transformací, která je ne vždy podmíněna zájmy jeho obyvatel.

Ředitel organizace Fundación Tierra, Alcides Vadillo, to trefně vyjadřuje svým komentářem: “Naše ekonomika je nasměrovaná k extravismu přírodních zdrojů…Je zde poptávka globálního trhu, která nám přiřadila roli producenta základních zdrojů. A skrze tyto základní produkty expanduje kapitál a přicházejí nové investice, které nás nutí stavět silnice, které nás nutí stavět hydroelektrické přehrady a prodávat energii. Nové investice k rozvoji různých typů projektů, ale všechny jsou nasměrovány k těžbě přírodních zdrojů, abychom je potom prodávali na globálním trhu…

Země zůstává hřištěm lidských tužeb. Doufejme, že se brzy změní to, po čem toužíme.

Martin Trabalík žil v Japonsku a v Norsku, procestoval velkou část zemí Evropy, pracoval na nákladní lodi do Brazílie, a působil jako dobrovolník v uprchlických kempech. Mimo cestování se věnuje i fotografii a cinematografii.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: