HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Neděle v San Christobal de las Casas

Neděle v San Christobal de las Casas

Vchod do vestibulu lemovaly stánky s pečivem, sladkými houskami, protože nic slaného v Mexiku snad neexistuje. Koupili jsme si každý po čtyřech houskách a rozbili ležení na podlaze vestibulu.

Indy sedí na batohu a pozoruje protější stěnu, kde ukládá na lože z lepenkových krabic, sebraných u zadních zdí prodejen, jedna žena svoje tři děti. Nemá je čím přikrýt, jen kouskem jiného papundeklu. Muže nikde nevidět, jen samotná žena se třemi dětmi na lesklé vykachličkované podlaze vestibulu autobusového nádraží San Christobalu de las Casas, nejznámějšího města státu Chiapas.

Péče matky nikterak nezávisí na materiálních možnostech, tak jako evropská matka přitáhne dítěti peřinku pod bradu, tak mexická matka ve vestibulu nádraží přitáhne dítěti k bradičce kus lepenky. Přirozeně, jako by byla v intimitě zdí domova. Když si nikdo nevšímá jí, stačí, aby ona neviděla nikoho kolem. Tak si vytváří prostor veřejné samoty. Proto její zraky nepohlédnou dál než na tři metry. Žije přítomnou chvílí a nemyslí na budoucnost, dnešek jsme přečkali, nedobré ptát se, co zítra, stejně tak sleduje jen to, co se jí bezprostředně týká, je zbytečné, aby pozorovala cizí osoby kolem.

Indy se po pěti minutách beze slova zvedla a odchází z vestibulu. Za chvíli se vrací se sáčkem pečiva. Žena sedí trošku shrbená, se sklopenou hlavou si hledí na pokrčená kolena, když k ní Indy přichází. Možná v reakci na zvuk kroků, možná Indy něco řekla, žena s výrazem všedního dne zvedá hlavu. Když pochopí, že sáček s houskami, kterým jí před očima míhá blonďatá gringa, je určen jí, rozzáří se její obličej sváteční prosluněnou nedělí. Indy nemá, jak by se s ní dorozuměla, tak se po pár minutách gestikulace a úsměvů vrací. Od toho okamžiku můžeme kdykoli zahlédnout, jak vděčný pohled hnědých očí ženy nebo zvědavý pár pohledů jejích dětí hladí tu blonďatou dobrou gringu. A když odcházíme, provázejí nás ty usmívající se pohledy na rozloučenou.

Ve městě

„Ne že by chudoba nebyla, ale ti, kteří jsou na tom opravdu špatně, většinou ani neprodávají, ani neprosí. Jen tiše sedí s nataženou dlaní a spávají na nádraží, na ulicích přímo na zemi,“ řekl nám několik dnů před setkáním s kartónovou domácností kamarád Carlos, čtyřicetiletý majitel nehlášené ubytovny v San Christobal de las Casas, když nás čistě z dobrého rozmaru prováděl po okolí chiapaského městečka.

Pokud v něm člověk usedne na lavičku, aby si odpočal, je okamžitě obklopen neodbytným kroužkem maličkatých Indiánek s ušmudlanými tvářemi, držících v dlaních pásky a náramky z jabloneckých korálků a podobné předměty. Stojí kolem a zarputile nechtějí reagovat na slova: No, gracias. Zarputile a naléhavě pořád dokola brebentí litanii nabídky, zdá se, jako by to nebyla jejich slova. Nebo jako by to byla pečlivě naučená říkačka, jejíž obsah nevnímají. Bytůstky, u kterých člověk vnímal jen prosící barevný povrch, ale zahlédnout něco z duše schované v kroji a naučených básničkách a za nehybnou smutnící tváří, se nedaří. Kdo jsou?

Dámská jízda

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí