HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Napříč Afrikou po východním pobřeží – 2. díl, údolím Omo z Etiopie až na samý konec afrického světa Cape Aghulas

Napříč Afrikou po východním pobřeží – 2. díl, údolím Omo z Etiopie až na samý konec afrického světa Cape Aghulas

Afrika, kontinent neuvěřitelných kontrastů, který právě svou tajemností přitahuje nejednu dobrodružnou a zvědavou duši. Po arabské Africe, okuste i tu ryzí, černou. Vydejte se dále po východním pobřeží do Keni, Namibie i Jihoafrické republiky. Z Etiopie se tak vydáte opět na jih…

Pokračovali jsme údolím Omo kolem jezera Turkana, do Keni. Je to sice legální, ale né zrovna oficiální hraniční přechod. „Cesty“, můžeme-li to tak nazvat, jsou opravdovým zážitkem, celá vzdálenost, kterou člověk musí urazit z Omorate dolu do civilizace je několik stovek kilometrů. Hluboký písek, koryta vyschlých řek, kamenitá někdy až balvanovitá pista a měsíční krajina se škvárovkou.

Prohlédněte si další fotografie k článku…

Je to velice náročná cesta, nejen pro auto, ale i pro nás samotné. Mnoho kilometrů nepotkáte ani živáčka, je třeba mít dostatek nafty a pitné vody. Jeden by si řekl, že jedeme kolem jezera Turkana, tak vody je dost. Jenže Turkana je slané jezero, vody se z něj pít nedá.

Je to kus dobrodružství. Náš Nissan bylo první české auto, které si tento hraniční přechod zvolilo a touto adrenalinovou cestou vjelo do Keni. Moyale – Isiolo vždy bývala nuda, plná děr a banditů. Dorazili jsme do Keni.

Masajové a národní park Maasai Mara

I když to není jediné co Keňa má, zajímalo nás, jakým způsobem opravdu žijí. Vždycky jsme se snažili cestovat mimo provařené cesty, tak i tímto způsobem jsme se dostali na malou misii kousek od Maasai Mara, kde jsme se seznámili s místním knězem. Ukázal nám spousty pěkných míst po okolí, včetně okouzlujícího výhledu na národní park Maasai Mara v pozadí s rozlehlým NP Serengeti.

Seděli jsme nad rozlehlou plání a pozorovali stáda slonů, antilop a žiraf, mezi kterými pobýhali hladové šelmy. V zapadlé vesnici jsme peníze utráceli na zapadlém masajském trhu, kde avokádo velikosti pštrosího vejce bylo za hubičku. Štěstí, že jsme měli malé auto, bývali by nám i kozu nebo ovci prodali. Ugali a Nyama Choma (kukuřičná kaše s na ohni pečeným masem bez koření) jsou lahůdky afričanů a nejen to, mají toho mnohem více. Domorodci zpracovávají vše včetně vnitřností, nechyběl tedy ani „guláš“ ze všech, ale opravdu všech vnitřností (z talíře na nás koukal i třeba kus cévy).

Přijali jsme i přizvání na typickou mužskou akci, několikadenní schůzi. Muži porazí krávu, všude to po té klokotá, bublá a dýmá. Muži diskutují a vesele hodují. Dle tradic tam žádná žena, alespoň tedy masajská nemá přístup. Těm nakonec donesou zbylé kosti, nohy a vnitřnosti. Ještě, že jsme z Evropy! Křižovali jsme však dál. Z jihu do centra, pod nejvyšší horu Keni, Mt.Kenya. Ze zabíječky se trochu ochladit, podruhé překročit rovník a pak rovnou na pláž. Není nad to ležet v bílém písku, poslouchat vlny oceánu tříštící se o korálové útesy a pochutnávat si na čerstvých mořských lahůdkách ulovených šikovnými domorodci. Renda si tu nenechal ujít ani zkušenost s vězením a místním soudem. A to jen za pouhý dopravní přestupek v centru Nairobi.

Bílá střecha Afriky

Z Keni na chvíli do lenivé Tanzanie, kde jsme opustili od našeho plánu – výstup na Kilimandžáro neboli Bílou horu. Povětrnostní situace to nedovolila a ceny za dobu než jsme ke Kili dorazili, se zvedli na více než dvojnásobek. Možná příště. Výstup do výšky 5895m jsme vyměnili za ponory do hloubky podmořského tichého světa barev Rudého moře a Tichého oceánu. Tanzánie byla spíš tranzitní zemí, nějak se nám nelíbila, spousty času nám propršelo a navíc v Dar se Salamu nás okradli. Jsou tu sice krásné národní parky, ovšem za vstup chtějí absurdní částky, na safari si tedy počkáme dolu na jih.

Cesta nás svedla do Zambie, turisticky zaostalá země s pěknými divokými národními parky a jednou veleznámou zajímavostí… Na severu země u konžských hranic je městečko Chingoli. Angličanka tam vede útulek, šimpanzí útulek „Chimfunshi Wildlife Orphanage“. Desítky šimpanzů a jiné i domácí zvěře. Dokonce i masivní hrošice, která si každé ráno chodí pro svou oblíbenou láhev mléka.

Dvouhodinová procházka s několika šimpanzy, kteří kradou, na co přijdou. To měl pro nás připravené nevšední útulek. Právě tou procházkou, za kterou jsme zaplatili, jsme provoz tohoto útulku podpořili. Byl to nezapomenutelný zážitek, nové poznatky a veselý začátek dne. Však si s nimi člověk může užít zábavy. Pokud někdo z Vás se chystá Zambii navštívit, zajeďte i do tohoto útulku, stojí za to a každá koruna jim přijde vhod. V Africe afričané takovéto projekty zrovna nepodporují.

Přečtěte si i první část putování po černého kontinentu v článku Napříč Afrikou po východním pobřeží 1. díl, aneb z Evropy Libyí, Súdánem až do kolébky lidstva.

Nejobávanější země

Přes řeku Zambezi okolo přehrady Kariba jsme vjeli do druhé nejobávanější země východní Afriky – Zimbabwe. Ošatka Afriky se během několika let z vrcholu zřítila přímo do velké hluboké propasti. Inflace byla astronomická. Chleba jste každý den chodili, tedy pokud byl, kupovat s větší a větší igelitkou zimbabwských bankovek. Co takhle chléb za tři miliony nebo snad už tři biliony? Nemoci, bída a špatná pověst, to je výsledek práce příslušníka kmene Shona, Roberta Mugabeho.

Ovšem místní jak bílá, tak i černá část obyvatelstva i přes všechnu tu krutost, se snaží žít a jít dopředu. Zimabwe je na samém dně a pomalu se z něj zvedá a to jistě také díky výbornému vzdělání a charakteru místních. Přejeli jsme hranice a hle, silnice asfaltované, obchody se pomalu naplňují, nikde se neplazí umírající lidé nakaženi cholerou, na benzinkách nafta, jen bankomaty zejí prázdnotou. Lidé přívětivý, usměvavý, i přesto, že se jim žije mnohdy hůř než v jiných afrických státech.

Projeli jsme si jeden s krásných národních parků zapsaný do seznamu světového dědictví UNESCO – Mana Pools na břehu Zambezi, kde jsme také viděli našeho prvního živého lva, zbytky sladké večeře přišel zlikvidovat slon a trávu okolo kempu posekali hroši. Dvouhodinová procházka s 11ti měsíčními lvíčaty byla i možná zkouškou odvahy, ale hlavně výborná příležitost si krále zvířat prohlédnout z blízka a poznat jeho případnou sílu. I domorodci se baví.

V Harare probíhal offroadtrialový 4×4 závod. Po té jsme se rozjeli ke dýmu, který hřmí. Viktoriiny vodopády „Mosi-oa-Tunya“ – za východu slunce jsou ohromující a právem si vysloužili titul „highlight“ Zimbabwe. Jako u nás je běžné hovězí či vepřové maso, tak v Africe jsou to různé antilopy a třeba i krokodýli. Ochutnali jsme spousty antilop a divokých prasat i ptactva.

Do země kmene Himba

S velkou zásobou masa z krokodýla – rybokuřete, jak je specifikována chuť tohoto masa, jsme Capriviho pruhem vjeli do Namibie, která nás uvítala teplým počasím a svobodou. Obrovská země obrovských dun s nízkou populací. Nádherný kontrast oranžových písků a zlatavé trávy, divoká zvěř, barevní lidé a neosídlená zákoutí dělá Namibii fantastickým rájem pro cestování a poznávání. Nejvíce času jsme strávili v oblasti Kaokolandu s lidmi kmene Herero, Himba a poznáváním zapadlých koutů této krajina.

Kempovali jsme, kde se dalo, je to možné téměř kdekoliv a z toho množství malebných koutků si ani nelze lehce vybrat. Ve dne horko a chladné noci, okolo stanu šakali, lvi a hyeny či jako myš procházející se slon. Děsivé náročné kamenité cesty nás provedli okouzlující krajinou, mezi divokou zvěří. Včetně opuštěného Pobřeží koster, kde okolí působí až trochu depresivně.

Písek, kamení, silný ledový vítr, nikde žádné stavení a ani živáčka. Něco jako měsíční krajina. I když tak je na tom celé namibijské pobřeží, vyjma malých oáz. Na rohu trojúhelníku hranic se nachází krásný rozlehlý a zajímavý národní park Kgalagadi Transfrontier.

Už téměř u konce

Do Jihoafrické republiky jsme se z Namibie dostali právě touto cestou, přes park Transfrontier. 6 malých, asi rok a půl starých lvíčat si rádo pohrávalo s pneumatikami aut na safari a ani naše tomu neušlo. Krom hravých lvíčat je tento park pověstný množstvím zajímavého ptactva, antilop, hadů a kočkovitých šelem. Nenajdete tu slony ani nosorožce, žiraf je tu pomálu, ovšem tu a tam vyskočí Surikata.

Poklidná krajina rozložená do pouště Kalahari s útulnými kempy ať už soukromými neoplocenými či velkými, kam se vejde několik set návštěvníků. Přes citrusové farmy, pohoří Cedaberg a velice známou plantáž Roibosu jsme se dostali dolů do Kapského města a na Mys Dobré naděje, pršelo a my sjížděli na populární výčnělek v naději, že přestane pršet. A přestalo, získali jsme čas se ze starého majáku rozhlédnout po okolí. Vzájemné tříštění proudů Indického oceánu a Atlantiku nás nabilo energií. Kapské město nám nejspíš nebylo souzeno.

Do boku nám najel neosvětlený černošský taxikář a permanentně pršelo. Auto v opravně, prudký slejvák a my jako bezdomovci nakvartýrovaní v prádelně kempu. Po opravě auta pokračujme dál. Podél pobřeží jsme vítězoslavně dorazili do cíle naší expedice. Střelkový Mys, nejjižnější bod afrického kontinentu, kde se oficiálně mísí Indický oceán a Atlantik. Počasí se vyvedlo a my při vycházejícím slunci 18. 07. 2009 v 7:22 po téměř 9 měsících, 271 dnech otevřeli láhev šampusu na oslavu zdárného zdolání 55000km cesty.

Návrat do civilizace

V JAR jsme ještě zůstali několik týdnů. Vždyť je tu toho tolik co vidět a tolik supermarketů a obchodů. Jeden se cítí jak zvíře vypuštěné z klece. Nakupovali jsme, co nám přišlo pod ruku. Vždyť jsme také pořádný obchod neviděli několik měsíců. Při okružní jízdě po pobřeží včetně Divokého pobřeží jsme si prolezli jeskyně Cangoo a mnoho národních parků. Výhodou JAR je, že pokud člověk plánuje návštěvu mnoha národních parků, vyplatí se koupit tzv.

Wildcard za zhruba 220 eur a už stačí pouze doplácet ubytování a užívat si každodeního safari. Na Sodwana bay jsme se s Afrikou na nějakou dobu rozloučili. S přáteli, jež jsme poznali v Namibii, jsme si dali poslední „braai“ a několikrát se potopili do krásného tichého podmořského světa Indického oceánu. Stav našeho konta se přehoupl na minusovou stranu, nezbylo, než pro auto najít vhodné parkoviště, kde z něj nezůstane jen rám a my se vrátili domu bez něj. Nakonec se z toho stalo pravidlo a Nissan nejspíš navždy zůstane na půdě Afriky a bude naším parťákem při našich pravidelných návratech.

Zajímá-li Vás více nejen o důležitých přípravách, ale především o celé expedici napříč tímto fantastickým kontinentem, a mnoha dalších afrických výpravách, navštivte autorčiné stránky www.divokaafrika.cz , které Vám budou motivací, a také velmi dobrými pomocníky při přípravách Vašich cest. Sledovat vše můžete na FB stránce www.facebook.com/anythinginafrica .

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí