Na kole po oáze Siwa, místě, kde se Alexandr Veliký stal faraonem

Je daleko vzdálená obrázkům, jaké jsme si jako malí představili, když se řeklo „oáza“ – tři palmy trčící do všech směrů a pod nimi tůňka vody. Palmy tu jsou, voda samozřejmě také, ale to celé se rozkládá na ploše pět krát sedm kilometrů, plus nějakých těch patnáct za jezera. Obrovské palmové háje jsou zdrojem nejlepších datlí v Egyptě a na jezerech by se dalo plachtit.

Prohlédněte si i další fotografie k článku…

Kouzlo Siwy znali už staří Egypťané – stávaly zde dva Amonovy chrámy a zde se také Alexandr Veliký korunoval faraonem, když dobyl Egypt. Britové se sem zase jezdívali léčit, protože místní vzduch působil zázračně na průdušky. Dnes ale turisté na Siwu zapomněli, ačkoliv místní na turisty ne. Hlavní křižovatku cest lemují obchůdky se zaprášeným zbožím a posedávající prodejci, kteří nemají komu prodávat. Upoutávací cedule nabízí všechno od sanboardingu na dunách po denní pronájem oslí kárky. My jsme si vybrali kolo.

Když majitel uslyšel naši prosbu, překvapeně zamrkal a odešel. Až po chvíli čekání nám došlo, že šel o kola obrat nějaké místní děti. Co už, řekli jsme si. My máme kola a místní šmudlové mají brigádu; vyhrají obě strany. V Siwě je řada cest, kterými můžete jet. Všechny začínají u starého města.

Místní před lety uplácali své město, spolu s citadelou Šali, z bláta na dvou skalách. Ve dvacátých letech je ale zaskočil déšť, který jim roztopil střechy. Místo aby se starali o opravy, postavili nové město (z lepšího materiálu) okolo. A tak teď malé domečky mezi sebou svírají impozantní ruiny. Kolem ruin je nejhezčí cesta vydat se k chrámu Orákula přímo skrz palmérie.

Nejširší nabídku průvodců a map Egypta (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Nikde ani živáčka

Nikde žádné kopce (v tomto směru to opravdu není žádná výzva), ale když člověk přijede ve správném období – listopadu, je za rovinku rád. Palem je tu totiž tolik, že nikomu nevadí, když si sportující turisté občas do některé šťouchnou a sní datle, které na ně spadnou. Datle jsou syté a saharské slunce paří i v oázách, a tak na závodění nikdo nemá náladu.

Pomalým krokem projíždíme okolo starověkých ruin, jejichž slávu už dávno pohltil les a poničil vítr. Nakonec se dostáváme ke chrámu, kde odkládáme svá kola. Zámků zde není zapotřebí, nikdo tu není, kromě správce památky, kterému zaplatíme pár „giné“, aby nás pustil dál. Chrám se tyčí na další skále a skýtá nádherný výhled. Na jedné straně obrovské palmové háje a na druhé rozsáhlá jezera protkaná hrázemi a cestičkami. Náš další cíl.

Pokud nám palmérie připadaly prázdné, tak tady jsme opravdu samy. Vesnice zmizela někde za stromy a my projíždíme silničkou mezi jezery. Viditelnost je nádherná a ticho také. Pryč je hluk města i smrad aut, kterého jsme se nadýchaly v Káhiře. Rozdíl je neuvěřitelný. Jen matně tušíme směr, kterým se vydáváme, ale všechny cesty by snad měly vést do Říma.

Západ slunce nad ruinami

Blíží se večer a my jsme si vyhlídly další městkou skálu jako svůj cíl na západ slunce. Hora mrtvých je hezké místo, kde strávit podvečer. Přímo v městské zástavbě se tyčí nekropole, do které se pohřbívalo už za faraonů. Hora, skála, je děravá jako ementál a každý ďolík v ní značí mrtvého. Řada hrobek byla v minulosti dokonce obývaná.

Místní sem utíkali ze staré Siwy před nájezdníky, vojáky či vyběrači daní. Co se mrtvým dalo ukrást, bylo ukradeno už před staletími. Za malý úplatek je nám povoleno nakouknout do jednoho z hrobů, hrobu pána Si Amona, pomalovaného charakteristickými figurami, a pak se vydáváme na vrchol kopce. Je odtud vidět všechno – staré město, nové město, palmérie, jezera i nekonečná Sahara.

Když slunce zapadne, scházíme dolů, ale na kola si už v šeru sednout nedovolíme. Noční osvětlení tu není nic moc a Egypťané nepatří k nejorganizovanějším a nejopatrnějším řidičům. Do centra přicházíme už za tmy a vracíme kola nedočkavým dětem. Ty, na rozdíl od nás, strach nemají a okamžitě na nich mizí ve tmě.