Na kanoi pralesem Surinamu

Vnitrozemí je z 80% pokryto lesem, z velké části stále nedotčeným nížinným deštným pralesem. Kolik takových míst na světě ještě najdete?

Surinam je protkaný poměrně velkými řekami, které se přímo nabízejí namísto neexistujících cest. Po jedné či dvou je možné se dobře plavit a právě sem míří každoročně pár set cestovatelů. Další řeky ale zůstávají zcela prosté turistů i domorodců – a ty mě právě zaujaly.

Rychle vznikl následující plán:

na nafukovací kanoi sjet 200 km dlouhý úsek řeky Lucia v JZ Surinamu. Polovina cesty vede národním parkem zapsaným na seznamu UNESCO. Na celé trase je jen jedna indiánská vesnice, ve které plavba končí. Začátek u letiště správy parku, uprostřed pralesa. Jediná možná doprava na start a z cíle je malou Cessnou.

Nechtělo se mi jet samotnému jako na předchozí náročnější cesty do Afghánistánu, JV Tibetu nebo Laosu, ale nevkládal jsem moc nadějí do inzerátu v diskusích. Kupodivu se ozvalo hned několik lidí, včetně Vojty Zvěřiny, se kterým jsme se nakonec na společné plavbě dohodli.

Na splutí řeky jsme si dali 19 dní, pravděpodobně dost času na to, abychom stihli udělat menší pěší i vodácké odbočky do některého z přítoků. Jak jsme zjistili, jedna expedice už loni řeku Lucia sjela (s 5 kanoemi a 500 kg výbavy). Zprávy potvrzují předpoklady bujné tropické přírody. Máme se na co těšit!

Surinam se zdá být země zaslíbená (tedy aspoň pro ty, kdo mají rádi divokou přírodu, zejména deštných pralesů). Sám jsem o něm ještě před dvěma měsíci skoro nic nevěděl. Třeba to, že nejpočetnější skupinou obyvatel jsou Indové (27%), že zde žije skoro 20% potomků Indonésanů, že v pralesích nežijí jen indiáni, ale také černošské kmeny vytvořené před dlouhou dobu z uprchlých otroků, že jednu z největších firem v zemi vlastní Nadace církve Moravských bratří apod.

Jak se akce podařila si prohlédněte na fotkách.

Mešita vedle synagogy v Paramaribu je symbolem vcelku bezproblémového soužití mnoha národů v Surinamu. Hlavním náboženstvím země je hinduismus. Kromě většinové populace tvořené potomky černých otroků, zde žije cca 30% Indů, 20% Indonésanů, menší počet Číňanů, bělochů a indiánů.

Dostat se do nitra Surinamu je možné jen letecky. Obrovská neobydlená pralesní oblast (dle UNESCO největší na světě) pokrývá 90% území Surinamu.

Letadlo najaté od společnosti Gum air odletělo zpět, nasedáme na loď značky GUMOTEX a vyrážíme. Před sebou máme 14 dní a 210 km po řece Lucia.

Kvetoucí ostrůvky nám zkrášlují cestu.

První setkání s pralesní faunou.

Gigantické stromy lemují řeku, z jejich koruny pravidelně povykují opice a ara papoušci.

Řeka se několikrát rozvětvila v mnoho ramen. Brodění, mělčiny a přenášky byly poměrně časté. V říjnu je zde krátké odbobí sucha, takže vody v řece nebylo moc, na druhou stranu v období dešťů musí být proud velmi divoký a cestování mnohem méně příjemné.

Přenášení lodi, naštěstí ne tak časté jako přetahování mělčin.

Jedna z mála peřejek. Vyklopili jsme se jen v té poslední během posledního dne cesty. To už jsme trochu polevili v opatrnosti a tak pluli boso (jedna bota uplavala, stejně jako spousta dalších věcí a vaků, z nichž jsme většinu naštěstí našli na březích níže po proudu).

Svítání na Lucii.

Po západu slunce bylo nutné ihned obléct dlouhé rukávy a nohavice jako ochranou před kousajícími bestiemi. V oblečení u ohně v tropické noci pak bylo pěkné teplíčko.

V suchém období bylo v řece málo vody, ale zato dobré počasí.

Vojta občas ulovil piraňu jako zpestření jídelníčku. Moc masa ale neměly ani ty velké kousky.

Během zastávek jsme prozkoumávali nedotčený prales. Typ okolního pralesa ale většinou neumožňoval delší výpravy – byl zde až příliš nízký a hustý podrost i trnité palmy.

Pralesní velikán. Surinam doporučuji každému, kdo chce ještě vidět prales v jeho původní, nevykácené a nevylovené podobě.

Zvláštní druhy rostlin, květin a liján na každém kroku.

Kobylka větší než dlaň.

Pavouci patřili k nejčastějším a nejkrásnějším kamarádům na cestě.

Pozor, i ten kouše.

Velké květy jsou v pralese většinou nedostupně vysoko. Tento byl výjimkou.

Ara papoušci pravidelně přelétávali nad našimi hlavami.

Zátiší se žabkou a mačetou.

Pochopitelně jsme viděli dost velkých zvířat: běžně různé druhy opic, několikrát kajmany, velké vydry, spousty varanů, kapybary, nosály i tapíra plavajícího přes řeku. Ve vodě elektrické úhoře a nebezpečné trnuchy (podobné rejnokům). Z dravců jsme však zahlédli pouze stopy, například několikrát ty jaguáří. Časná ranní „číhaná“ u jaguářích chodníčků výsledky nepřinesla. Poslední den cesty nás, po 15 dnech plavby liduprázdnou pustinou, dovedl do indiánské osady Lucia (cca 12 obyvatel) a kousek dál do větší osady Amotopo (35 obyvatel). Jak se tam žije? To vám ukážeme v příštím článku.

Výborné nafukovací čluny pro sjezd českých i zahraničních vod poskytuje výrobce Gumotex.

David Gladiš, zřizovatel webu HedvabnaStezka.cz, tráví až šest měsíců v roce na cestách, někdy s rodinou, jindy sám. V poslední době prožívá „pralesní cestovatelské období“.