HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Moje Indie IV

Moje Indie IV

Zuzana Tarabusová Den v monasterii Je už po páté hodině večer a začíná se šeřit. Scházím po serpentinách do malého skalnatého údolí. Jdu po úzké, trávou porostlé pěšince a ztrácím se ve směsi pouličních obchůdků. Jsou to jen takové dřevěné stánky s okýnkem, ze kterého vykukuje většinou jedno až dvouzubý Ind, vychvalující ten nejlepší indický čaj – ten svůj.

Je prý výborný s „muri“ nebo „bačarou“, které mi hned strká před nos. Jsou to sladké rýžové kuličky těch nejpodivnějších barev a velikostí a různí se jen v množství obsaženého cukru. Ochutnávám a dávám si další šálek skvělého čaje. A je úplná tma a já jsem ztracená. Ztracená v kopcích Darjeelingu.

Najednou se objevují dva mniši. Zřejmě Tibeťané, ve věku asi kolem dvaceti let. Hlasitě si něco povídají a smějí se, až se jim celý háv i s modlitební šňůrou korálků chvěje. Mají na sobě purpurovou kutnu s kapucí, která i jen na pohled hřeje a přitahuje oči a srdce neznámých. Ptám se jich na cestu k domu rodiny, u které zůstávám. Brzy mě přesvědčují, že tma je v Darjeelingském putování největším nepřítelem a já se s nimi vydávám k jejich klášteru. Každý poutník je jim v jejich buddhistické monasterii hostem. Učení Buddhovo jim přece nakazuje ochraňovat život a být štědrým.

Asi po dvaceti minutách vidím „Bhutia Busta Gompu“. Leží v samém středu údolí, ozářená světýlky domků nad ní. Není nijak velká, ale mistři buddhistických maleb si dali záležet – hraje všemi barvami a její štíty zdobí nejkrásnější draci, jaké jsem kdy viděla.

Starší mnich dvakrát zaťuká železným klepadlem na dřevěná vrata. Otevřít nám přichází asi osmdesátiletý mnich – vysoký asi metr padesát, vrásčitou tvář osvětlují poslední dva zbývající zuby… To mu ale na autoritě neubírá – hned všichni tři dostáváme slovní výprask: „Kde jste byli tak dlouho? V noci (spíše hned po páté hodině) je zakázáno vycházet – tento čas v Indii obecně patří rodinnému krbu!“

Za trest jsme odsouzeni k noci strávené ve studené modlitební síni, bez večeře. Je nám zima, ale klikaté a dlouhé cesty naše nohy unavily a tak si leháme na k sobě složená modlitební klekátka. Jeden z mnichů mě přikrývá kutnou, která zbyla. Jediná svíčka dohořívá a osvěcuje oltář Buddhy v nadlidské velikosti a nepopsatelně jasných barvách. Jeho oči na nás spočívají a jakoby říkaly: „Příčinou vašeho nočního utrpení je vaše nevědomost, kdo by zůstával po setmění venku?“

***
Probouzí mě něčí ruka cloumající mou nohou. Sedám si, rozhlížím se a: „Co to?“ Celá síň je osvícena červenými lampami a asi deset mladých mnichů se na nás mračí. Jsou čtyři hodiny ráno, čas modliteb a meditace a my si klidně spíme na jejich klekátkách! Abychom všechno odčinili, dostáváme dřevěné korálky, a zatímco se mniši modlí a zpívají modlitební písně, my za každou modlitbu navlékáme korálek a že jich je! Tři dlouhé náhrdelníky předáváme nejstaršímu mnichovi. Ten jen pozdvihne obočí: „Tak to by už stačilo. Máte hlad?“

Vycházíme ven a slunce nás udeří do očí. Je sedm hodin ráno a slunce se začíná protahovat a to samé nakazuje i nám. Mniši dělají pár dřepů a kliků a mně nezbývá nic jiného než se k nim přidat.

V malé kuchyňce je uprostřed ohniště, na kterém maličký mnich připravuje ve velkém kotlíku čaj. Je mu asi dvanáct let a jako na nejmladšího na něj zbyly kuchařské povinnosti. V monasterii je od svých sedmi let. Zatímco se čaj vaří, připravuje tibetský chleba. Sundá kotlík a nad oheň si připevní velkou černou pánev. Hodí na ni těsto, to se brzy vyboulí a chlebová placka je hotová. Do malých hliněných rendlíků naleje trochu husté luskové polévky „ahafe“.

Mniši přicházejí v dobré náladě, stále si pozpěvujíce. Sedáme si na zem na dvorku před monasterií. Slunce nám přeje dobrou chuť k jídlu i práci do nového dne.

Po snídani se mniši rozbíhají po svém. Dva dokončují malbu Buddhy v modlitební síni, další vytesávají jeho sochu z kamene a zbytek jde do města dokoupit zásoby.

Oběd tentokrát vařím já. Ve sklípku nenacházím nic jiného než pytel s rýží. Za monasterií je ale malá zahrádka a na té spousta zeleniny. A tak nad ohněm v hrnci vařím kila a kila rýže s hráškem a poprvé se pokouším o indický „dal“ z mrkve a hrachu a čočky a květáku.

Na hliněné tácy každému nakládám jídlo a mniši se na mě tajemně usmívají. Po jídle se modlí, abych se dokázala přidržovat ve svém životě absolutní pravdy (drahmy) a vytvářela tak osvícenou společnost (sanghu), do které mě nyní přijímají a nazývají svou sestrou.

Jsou čtyři hodiny odpoledne, když celý malý rituál končí a já se s každým mnichem loučím úklonou. Starý mnich mi beze slov podává jedny z modlitebních korálů, které tvoří náramek. Ten pro mě odpoledne s modlitbou za každý korálek navlékal on. Bude mě chránit na cestě životem, před zlými myšlenkami i lidmi.

Stoupám do městských bran Darjeelingu a údolím se line píseň „I feel good,“ kterou si mniši pouští k práci. Cítí se dobře a já s nimi. Můj náramek mě na zápěstí hřeje a já si říkám: „Roli „vařiče“ jsem už zvládla, v příštím převtělení mě možná pustí až k malbám.“

„Shillong – královna oblaků“

Z řítícího se vlaku házíme mince do Brahmaputry. Řeka se celá chvěje – ví, že naše čtyřiceti osmihodinová cesta končí a že jsme dorazili domů. Sunanda se loučí s rodinou, která s námi cestovala až z Dillí. Osmnáctiletá matka a její tři dcerky se ještě za jízdy vrhají do náručí otci a jeho rodičům; rok se neviděli. Zlatozubý voják nám podává poslední fíky a ořechy, hodí si těžký batoh na záda a konečně se usměje – z okna zahlédl svou matku. Nádraží v Gwahati je obrovské a pro množství lidí a jejich štěbetání snad v deseti jazycích si připadám jako v úlu. Lidé se objímají, pláčí, synové klekají k nohám otců a líbají jim ruce. Mnozí z nich se neviděli léta. Před roky vyrazili za prací do velkých měst, především Kalkaty, Bombaje a Dillí a slibovaný rok se protáhl na dva, tři i pět let.

Náš vlak má desetihodinové zpoždění. Nikdo ze Sunandiných příbuzných čekat nevydržel. Je šest hodin ráno a my hledáme džíp, který by nás do dvacet kilometrů vzdáleného Shillongu dovezl. Jsme první pasažéři a v džípu je míst deset. Ve stánku s „pakorama“ si dáváme snídani. Asi šedesátiletý Ind rukama začerněnýma od popela popluhněte kuličky ze zeleninové směsi a hodí je na černou pánvičku do trošky rozpáleného oleje. Za dvě minuty je to hotovo a cibulové „pakory“ chutnají báječně. K nim dostaneme pravý indický čaj – hodně mléka a ještě více cukru. Kolem půl osmé nás volá řidič a vyrážíme. V džípu s námi sedí tři postarší indické manželské páry. Nemluví spolu, to se na veřejnosti přece nedělá. Hraje nám temperamentní indická hudba a jako by vystihovala terén, kterým se řítíme. Serpentiny nás hází v džípu chvíli vpravo, chvíli vlevo a to má následek jediný: Polovina cestujících se může uzvracet. A že jsme všichni tu dvouhodinovou cestu pili vodu z jedné lahve, je nám špatně všem.

***
Do Shillongu přijíždíme kolem desáté hodiny. Vítají nás vlající barevné kusy vypraného prádla, které visí úplně všude – na střechách, z oken domů i na stromech. Barevné domky jako by se táhly do výšky a všude kolem jsou borovice a bambusy a magnólie – vše působí neuvěřitelně svěže. Jak by také ne, když dýchají čerstvý vzduch místa, kde spadá nejvíce srážek na světě!

Celé městečko ví, že se Sunanda vrací. Přibíhá všech jejích pět sourozenců, spousta kamarádů i její bývalý třídní učitel a sousedé. Hned nám berou batohy, pobíhají kolem nás a zpívají uvítací písničku v domorodém, khasi, jazyce: „Z cesty dlouhé za Brahmaputrou vrátila se a neodejde nikdy více…“. Z malého zeleného domku z bambusu vychází Sunandina matka – Awai. Je maličká, štíhlá a černé vlasy má až po pás zapletené v copu. V očích má slzy a jako by měla strach ji obejmout. Její dcera je velká; je největší z celého Shillongu. Nejen to jí zaručuje autoritu u všech. V Shillongu vedla malou krejčovskou dílnu. Ta jí ale nevynášela tolik, aby uživila celou rodinu, když otec odešel do důchodu. Odjela do Dillí, kde si našla práci u velké oděvní firmy a zůstala tam víc než dva roky. Teď se přijela opět rozloučit. Dostala vízum a chce pracovat jako recepční v německém hotelu.

Awai nám hned připravuje výborný asámský čaj, který je červený a voní po skořici. V předsíňce se lidé jen míhají. Každý chce Sunandu pozdravit a taky si přišel pro dárek, kterých má Sunanda plný kufr. Awai vaří shillongskou specialitu – sladké brambory. Kolem třetí přichází Bawa, Sunandin otec. Příležitostně vypomáhá s administrativou na vojenské základně, kde ho dříve znali jako velitele meghalayského pluku. Rodiče se Sunandou usedají na krátkou dřevěnou postel ve vedlejší místnosti. Je toho tolik co povídat. Sunanda má v Dillí přítele. Je hinduista. Sunanda je křesťanka, z domorodého kmene khasi. Ani jedni rodiče si nepřejí, aby se dále stýkali. Náboženské rozdíly hrají v Indii velkou roli, denně rozdělí tisíce mladých párů. Sunanda je poslušná dcera a ví, že jejím prvořadým úkolem je na několik let zabezpečit rodinu. Její tři sestry – Purnima, Chanda a Rashmi jsou v Shillongu na střední škole a Paul s Johnem na základní. Než převezmou její úkol oni, nesmí se vdát, ani myslet na sebe.

Venku se stmívá a ochlazuje. Bambusové stěny se chvějí ve větru. Otec rozdělává v malé kuchyňce oheň – bude se vařit. Na Sunandinu počest koupili maso. Awai ho krájí na kousky a hází do horké vody. Pícka vypálená z hlíny už hřeje a Bawa na pánvičce dělá typické indické „čapati“ , placky z mouky smíšené s vodou. Sedíme kolem ohně uprostřed malé místnůstky. Každý dostaneme pár kousků tuhého vepřového masa a dvě čapati. Jíme pravou rukou, jako všude v Indii. Purnima ráno z hor přinesla čerstvou vodu a nalévá ji do hliníkových pohárů. Awai zpívá khasi domorodou píseň – tu, při které usínaly všechny její děti. Bawa se modlí za Sunandin návrat. Oheň dohořívá a uhlím se musí šetřit. V domečku jsou jen tři postele. Nás je devět a tak uléháme po třech, kam se dá. V noci fouká a je zima. Ale ke mně se tiskne Sunanda s Purnimou a jejich dvě kočky…

***

Vstáváme v pět hodin s východem slunce. S Awai jdu pro vodu, abychom měli z čeho vařit čaj a taky si se Sunandou zasloužíme po dvoudenním cestování koupel. Vypráví mi, jak se potkali s Bawou. Když jí bylo čtrnáct, žila se svou rodinou v Manipuru a on tam přišel se svým plukem chránit jejich oblast před výtržnostmi jiného domorodého kmene. Po roce se vzali a z místa na místo se stěhovali celých dvacet čtyři let, než zakotvili v Shillongu. Narodilo se jim devět dětí, ale tři zemřely na různé epidemie, kterým odzvonilo teprve minulý rok, kdy bylo zavedeno povinné a státem dotované očkování.

Jako každé dopoledne, všechny ženy perou v Brahmaputře prádlo a rozkládají je po kamenech. Nedaleko jsou horké horské prameny. Mají prý léčivé účinky. A tak se svlékáme jen do sukní a mýdlem na prádlo si umýváme vlasy, které pak vlají ve větru stejně jako prádlo, které už je zatím suché. Slunce hřeje a ženy mají na sobě jen salvar se suknicí místo kalhot. Boty jsou zbytečné. Cestou domů si zpívají a stěžují na denní starosti v khasi, jednom ze sta jazyků Indie.

Před polednem přicházejí Sunandini přátelé. Pořádají piknik a jede se na Mowsunram. Je to jeskyně zasvěcena hinduistickému bohu Šivovi, ale uznávají ji i khasi. Uvnitř kilometr dlouhé jeskyně se nachází Šivův lingam – krápník, ze kterého se padající mléčně zbarvené kapky mění dotekem na svatý kámen pod ním na vodu. Jedeme autobusem, který je určen speciálně k piknikovým výletům. Moderní khasi hudba se ozývá z chrastících reproduktorů a chlapci (už notně povzbuzení alkoholem) tančí v uličce mezi sedadly domorodé tance tak divoce, že máme strach, abychom se nezřítili do jedné z mnoha hlubokých propastí. Začíná rvačka – jak jinak, o některou ze shillongských krásek. Zakročuje Velká matka. Vypne hudbu a kluky jen zpraží pohledem. To stačilo. Dává řidiči rozkaz a jede se domů.

V Meghalaye vládou ženy, je to jeden z posledních států na světě, kde panuje matriarchát. Muž přináší věno do rodiny nevěsty a přijímá jméno matky své ženy. I na Sunandu, jako nejstarší dceru, přešla práva hlavy rodiny, když jí bylo dvacet pět let. Teď se vrátila, aby urovnala pozemkové rozpory mezi svým otcem a jeho bratry, než opustí Indii. Ženy příbuzných rodin se sešly a debatovaly při ohni a rýžovém pivu celý večer a noc. Sunanda nakonec podepisuje pozemkové smlouvy o pronájmu na dalších deset let. To už bude doma v Shillongu se svým mužem a devíti dětmi, kterým bude zpívat píseň, kterou znají všechny shillogské děti.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí