HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Mohutné kamenné věže zdobí část Tibetu

Mohutné kamenné věže zdobí část Tibetu

Bylo jich až 5000, měří až 35 metrů a mají až 13 stran. Kamenné věže v tibetské Danbě dokážou nadchnout nejen velikostí, ale i tím, že u nich mnoho turistů opravdu nepotkáte.

Z hor západního Sečuanu jsem byl unavený, dolů šlo více jak 10 kilogramů hmotnosti a nemnoho zbývajících sil mi vzala otrava z jídla, kterou jsem musel vytrpět nejprve na cestě z Litangu do Kangdingu (Žaludek naruby, strašné bolesti, hlava v kýblu v uličce busu, o zastavení řidič nechtěl nic slyšet, nekonečné natřásání, stejně jako cesta…) a poté ještě další den utrpení v pohodlném Zhilam Hostelu v Kangdingu.

Vypadal jsem hrozně a strašně si nadával, že jsem si nedokázal odpustit večerní místní obdobu momo s masem. Ale vše špatné bývá k něčemu dobré a já jsem se na cestě zpět, asi v nějaké světlejší chvilce, seznámil s Petrou z Maďarska. K mému velkému překvapení mluvila plynně čínsky! Do té doby jsem Francouzštinu se Slovenštinou považoval z úst nádherné ženy za nejvíce sexy jazyk na světě, ale Čínština z úst Petry mi vyrazila dech! Nevěřil bych, že tento jazyk může být v podání cizince tak zpěvný a uchu lahodný. A do toho její nezapomenutelný úsměv!

Do návratu domů ji stejně jako mne zbývalo okolo týdne. Zavedli jsme řeč na okolí Kangdingu, ukázal jsem ji kopii z japonského magazínu Japanese Alpine News s fotkou podivuhodné věže v provincii Danba. O stavbách slyšela z doslechu a taky by je ráda viděla. Stroze o nich informuje průvodce Lonely Planet. Společné plány byly upředeny. Byl jsem za Petru od začátku velmi rád, protože díky ní jsem konečně ochutnal dobrou místní čínskou kuchyni, která mne dala dost do kupy. A já jen s komediálním úsměvem na tváři vzpomínal náhodné výběry jídla v Chengdu a hroznou expediční kuchyň na Lamo She od kuchaře pastevce jaků, který ani rýži nedokázal uvařit.

Vzhůru s čínský mluvící maďarskou kráskou do Tibetu

Město Danba (pod jinými názvy Rongzhag nebo Zhanggu) s více jak padesáti tisící obyvateli leží přes 100 kilometrů severně od Kangdingu na řece Dadu. Právě zde na soutoku Velké a Malé zlaté řeky. Je správním městem regionu Danba v Tibetské autonomní prefektuře Ganze. Z Kangdingu se do něj dostanete za 4 hodiny přímou autobusovou linkou. Přímé spojení je i z Chengdu nebo na bus přesednete v Ludingu.

Oproti Kangdingu klesnete z 2.500 m lehce pod 2.000 m, ale hory vás nepřestanou obklopovat. Ostře zařízlé údolí Dadu, také nazýváno Zhang, je obklopeno 5tisícovými rozeklanými vrcholky horské skupiny Haizi Shan na západě a Jiaojin na východě. Obě skupiny jsou součástí pohoří Hengduan, které spadá pod Východní Himálaje. Naprostá většina kopců je stále nevylezena. Krajina ostře kontrastuje s Tibetskou náhorní plošinou.

Svahy nad divokými zakalenými vodami Dadu jsou sytě zelené s políčky a lesy. Jak příjemný pohled pro oči. Cesta údolím je na mnohých místech vystřílena do skály, jsou tady četné nové tunely. Nejsem stavař, ale stavební ruch a velikost staveb mne ohromila. Na mnoha místech nové vodní elektrárny. Rozmach Číny je v těchto špatně dostupných místech dobře viditelný a nikdo nemůže pochybovat, že ani těžké přírodní podmínky nejsou překážkou.

Více než 15 etnik

Věci jsme nejprve složili do hostelu Zhuokang (30 Rmb), abychom do vesniček ve strmých svazích mohli vyrazit jen na lehko. Samotné město Danba není nijak zvlášť zajímavé. Region okolo Danba nese historický název Královnino údolí (Jiarong v Čínštině a Gyalmorong v Tibetštině). Název spadá do 6. století, kdy zde vládla královna Sui-She a kraj díky místnímu zlatu velmi prosperoval a bohatá místní kultura mohla zkvétat. Již od raných dob se tady stěhovaly a míchaly nejrůznější rasy a historie je trochu nepřehledná. Přiznám se, čím více jsem se snažil dohledat informace a pochopit historii tohoto kraje, tím méně se stala pro mě přehlednou. O pomoc jsem požádal i japonského cestovatele Tamotsu Nakamuru, specialistu na Východní Himálaje, ale moc světla mi do toho nevnesl.

Žije tady přes 15 etnik. Největším etnikem jsou Gyarong (Jiarong) Tibeťané. S etniky je to tady podobné jako s historií, pro běžného cestovatele dosti nejasné. Místní lidé vypadají jednoduše jinak jak Tibeťané v Litangu nebo i třeba v Kangdingu. Údolí Dadu se také honosí přezdívkou „Údolí krásek“ a poukazuje na velké množství krásných žen a dívek. S tím mohu souhlasit.

Historie osídlení tady sahá 5000 let nazpět. Danba a jeho okolí je poseto množstvím velmi starých kamenných domů nazývaných Diaolou s často přítomnými kamennými věžemi zvaných Qionglong. Zatímco obdobné domy je možné shlédnout i v jiných částech Číny a Tibetu, místní věže jsou opravdu specifické, a proto se těší narůstající pozornosti návštěvníků a čínské snaze zapsání na seznam památek Unesco. Domy mají obvykle tři až čtyři podlaží. V přízemí prostory pro domácí zvířata, patra výše k obývání. Plochá střecha slouží k sušení plodin.

5000 kamenných věží

O kamenných věžích toho až tolik nezjistíme. Jejich původní počet se odhaduje k bezmála pěti tisícům! Zůstalo jich však pouze okolo 350! Mnoho desítek až stovek z nich bylo bohužel rozebráno v minulém století jejich posledními neznalými obyvateli. Stáří těch stávajících je odhadováno mezi 200 – 1000 lety. Není bez zajímavosti, že prvotní místní stavby se datují někdy do doby 1700 let před Kristem.

Výška většiny věží se pohybuje mezi 15 – 35 metry, obvykle okolo 30 metrů. Nejvyšší věž dosahuje 60 metrů! Při narození mužského potomka bylo každý rok postaveno až do jeho osmnáctých narozenin jedno patro. Jsou postaveny z kamenných bloků vážících až 100 kilogramů, což svědčí o neskutečném stavebním umu původních obyvatel. Jen tak si lze vysvětlit jejich schopnosti dostat těžké bloky tak vysoko. I přes jejich výšku věže dokázaly odolat zemětřesením a místním silným větrům.

Dalším stavebním materiálem je dřevo a hlína. Užitná plocha věže je mezi 25 – 120 m2. Dveře jsou zpravidla umístěny pět metrů nad zemí a lezlo se do nich po žebříku. Obdélníkových oken je ve stěnách jen několik. Zajímavý je půdorys věží. Mimo nejčastější 4-stranný, jsou k vidění i působivější věže s 5, 6, 8 nebo dokonce 13 stranami!

Čtěte o tibetské Lhase nebo jedinečné poutní hoře Kailás.

Původní obyvatelé využívali čtyři druhy věží. Věže Yao´ai postavené na strategických místech v sedlech a na hřebenech, které sloužili k včasnému odhalení nepřítele. Věže Fenghuo se zapáleným ohněm, které sloužili k signalizaci. Věže Zhai k ochraně majetku a obyvatel. Azyl ukrytým zajistily po dobu dvou týdnů. A věže Jia jako úschovna v dobách mírových a obranné v dobách válečných. Malé okýnka pak sloužila jako střílny. Většina věží se nachází ve vesnicích Suopo (JV od Kangdingu), Zhonglu (SV), Jiaju (SZ) a Pujiaodingu (J).

Kudy k ním?

S Petrou jsme se rozhodli pro návštěvu přes řeku ležící vesnice Suopo. Ke kovovému mostu s dřevěnými pryčnami nás z Danba dovezl taxík. Dále jsme již raději pokračovali po svých. Přeci jenom auto něco váží a desky nevypadaly úplně festovně. Možná i proto bylo na mostu tolik modlitebních praporků. O oblasti se nějaký rok zpátky zmiňovala čínská mutace National Geographicu. Po turistech naštěstí ani památky.

Loudáme se po cestě kolem řeky a dále pak kamennými stezkami strmě vzhůru k jednotlivým stavením a věžím v Suopo. Je počátek listopadu, stromy se postupně halí do podzimních barev, nad řekou jsou ještě sytě zelené, ale mnohem výše pod vrcholky, které zasypal čerstvý sníh, jsou zbarveny do odstínů červené, žluté nebo hnědé. Bílé zdi domů v naproti ležící vesnici Pujiaoding tak krásně vynikají. K mnohým již dnes vede cesta a vesničané plodiny a jiné věci mohou vyvést malým traktorem s vlečkou, ale k mnohým stále nadále vedou pouze strmé klikaté pěšinky mnoho set metrů vysoko nad řekou.

Čím výše jsme, tím údolí řeky Dadu působí podmanivěji. Procházíme kolem jednotlivých malebných domů, mnohé z nich mají v těsném sousedství věž. Některé jsou otevřeny a volně přístupné, někdy nás přítomný majitel nechá nahlédnout dovnitř. Dnes již svému účelu neslouží. Jejich výška, konstrukce, elegantní tvary jsou však stále působivé. Políčka vesničané obdělávají manuálně. Žádná technika. Jen velká dřina. Jsme nejméně 600 výškových metrů nad řekou a nad námi jsou stále další stavení. Člověk by se tady mohl toulat věčně. Nemáme s sebou žádný nákres nebo mapu, necháváme se vést cestičkami obklopenými kamennými zdmi. Občas cestička skončí, přelezeme zídku, prodereme se lesíkem a houštinami.

V jednom místě se dostaneme na osamocený hřeben se strážní věží s famózním výhledem na okolní hřebeny a do údolí. Petra i já jsme rádi, že jsme se sem dostali. Tento kout Himálají je opravdu nádherný a zcela odlišný od míst, kde jsem dosud byl. Určitě stojí za delší návštěvu s výletem do okolních hor ať už v podobě treku nebo nějakého výstupu. Cestou dolů se posilníme místními sladkými hruškami. Pro místní a především děti jsme atrakcí. Asi nikdo z návštěvníků nechodí tak vysoko a spokojí se jen s prvními věžemi nad řekou. Slunce pomalu zapadlo mezi mraky věstící další sněžení a přicházející zimu a my už za tmy došlapali zpět k mostu.

Jako odměnu jsme měli úžasnou večeři opět pod taktovkou Petry. Když začala mluvit čínsky, místní z toho byli úplně paf. Od hodování nás neodradily ani zdi restaurace dokonale zacákané od oleje. Návrat sem by stál za to! S kým? V tom mám také jasno!

Tomáši Obtulovičovi je devětadvacet let. Narodil se v Havířově a povoláním je lékař dlouhodobě se zajímající o horskou medicínu, kterou přednáší na kurzech pro laickou veřejnost. Hory navštěvuje od ranného dětství, od turistiky a lyžování se dostal ke skalnímu lezení, horolezectví a skialpinismu. Jeho články se objevily v médiích Montana, Treking, Vertigo, MF Dnes, Horyinfo.cz, Lezec.cz nebo Japanese Alpine News. Více na www.horomedicina.cz.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí