Mezi hladem, prachem a bizony: Jaké je být dobrovolníkem na mexické farmě?

Uplynula asi hodina, když najednou z jedné z postranních cest vyjel ohromný jeep a míří přímo k nám. Zastavuje a z dveří vyskakuje rozesmátá slečna v růžovém tričku s nápisem „ … be a friend“. Je jí o pár let méně než mně a předpokládám, že ve státech ještě nemůže pít. Je to Američanka, sebevědomá, ale na první pohled dost nezkušená. Majitelku farmy jsme si představovali jinak. Ale co, třeba bude všechno v pohodě.

Farma poslední záchrany

Po čtyřech měsících na cestě se naše úspory smrskly na pár posledních dolarů a my přemýšleli, jak přežijeme poslední týdny. Přespávali jsme u kamaráda ve městě Chihuahua a zbývalo nám ještě 400 km do amerického El Pasa, odkud letělo letadlo do Atlanty a pak domů. Carlos nám doporučil WOOF (World Wide Opportunities on Organic Farms). Princip této organizace je vlastně hrozně jednoduchý, člověk se zaregistruje (za poplatek), tím dostane přístup k seznamu farem, pak stačí jen napsat a čekat na dopověď.  Dohoda je taková, že dobrovolník pracuje pár hodin denně, za to jako odměnu dostává jídlo a střechu nad hlavou. Nám se vedlo a už během pár dní bylo jasné, kam pojedeme, na farmu u městečka  Yepachic. Dobře, neměli jsme zrovna příliš na výběr, ale krize je krize.

Sedíme tedy v tom ohromném americkém autě, jehož spotřeba rozhodně není něco, co by se dalo zahrnout do slova „ekologický“, ale vzhledem k stavu silnice (nebo spíše tankodromu) bychom asi ničím menším neprojeli. Všichni se tak nějak přeměřujeme a hodnotíme pohledem. „ Vezu vás na farmu mého strýce, on na delší dobu odjel a tam se mu tu o to starám,“ vysvětluje Melisa. To nás trochu uklidňuje, i když vlastně ne moc.

Po dvouhodinové cestě do nitra vyprahlé krajiny se začínáme trochu obávat, nikde nikdo, žádná civilizace. „Jsme asi v půlce, ještě to chvíli potrvá,“ odpovídá na nevyřčenou otázku řidička. Vzdálenost to není zase tak obrovská, jenom něco kolem 24 km, ale silnice je v tak hrozném stavu, že se jede prakticky krokem. Najednou je před námi brána a za ní se už rozkládají pozemky farmy. Nad řekou jsou vidět budovy, obytné i zemědělské.

Nejširší nabídku průvodců a map Mexika (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Mrtvola koně

Naše nová šéfová nás však veze trochu jinam. Nad jedním místem, pár desítek metrů od cesty, létají supy. „Jeden z bizonů tam před dvěma dny zabil koně.  Dávejte si na ta velká zvířata pozor, jsou celkem nebezpečná a nervózní,“ říká jako by nic. Zatím je nikde nevidíme, naštěstí.  Zastavuje nám před domkem u řeky, asi kilometr od hlavních budov. „Tady budete bydlet,“ usmívá se. Nevypadá to zle.  „Tak za hodinku přijďte nahoru, jo a bacha na hady,“ říká a odjíždí.

„Nesnáším hady,“ cedím mezi zuby a beru naše věci do chaty. Vypadá to tu dobře, dvě velké místnosti a půda, stůl, kamna a malý koutek na vaření. „Zásuvky tu sice jsou, ale elektřina ne,“ oznamuje mi partnerka.  Ve skříňce nalézám hromadu svíček. Aspoň že tak, bude romantika. Pomalu se vybalujeme a snažíme se zabydlet.

Když přicházíme k centrálním budovám, překvapuje nás zanedbanost všeho kolem, rez a nepořádek jsou všude. Vypadá to, jako by strýček odjel už před léty. Vítají nás dva psy, dvě kočky a po pozemcích pobíhají slepice i prasata. Zmatek. Na koni kolem nás projíždí postarší mexický kovboj, usmívá se. Jdeme tedy dál až k boudě, ze které se kouří. To je kuchyně.

Melisa nás vítá, večeře prý je už skoro hotová. „Jsem vegetariánka a nesnáším zabíjení zvířat, takže doufám, že vám nebude vadit nějaká ta zelenina,“ říká. No to asi ne. Je to vegetariánka, tedy fajn, žádný problém, jen by taky mohla být kuchařka. To je horší. Z pokrouceného výrazu kovbojova obličeje usuzuji, že má stejný názor. Mluví jen španělsky a my (včetně Melisy) jenom anglicky.

Večeři jsme přežili a tak je na čase jít domů. Vyrážíme do tmy. Když ujdeme asi 200 metrů, po obou stranách cesty stojí temní stíny. Bizoni. Máme strach, rozpáraného koně jsme si prohlédli cestou nahoru a víme tak, čeho jsou schopni. Snažím se dělat hluk, abych jim ukázal, že jdeme. Obří hlavy se k nám otáčí, ale nereagují. Procházíme, uff, a bez zranění (tohle nás bude čekat každý den). Ještě před spaním si prohlížím knihu o plazech žijících v severním Mexiku. V našem okolí žije asi 40 druhů hadů, mnoho z nich jedovatých a to včetně chřestýše diamantového, největšího a nejjedovatějšího hada Severní Ameriky. Sérum tu není a nemocnice pěkných pár cesty hodin daleko. Pán bůh nás chraň.

Hostina v Yepachic a odjezd domů

Pár dní po našem příjezdu se k nám připojila i jedna kanadská dobrovolnice. Uplynuly tři další týdny. Naše šéfová se ukázala jako velice vzdělaná mladá dívka. Bohužel své znalosti nabírá z knih, nikoliv praxe a poradit si nedá, a tak veškeré její pokusy o pěstování prakticky čehokoliv dopadají katastrofou. Zásoby jídla se ztenčují, máme k dispozici nějaké to rajče, papriku, kukuřičnou mouku, instantní kafe, vajíčko, když se zadaří, nějaké to koření, cibuli a to je prakticky vše.

Člověk se neustále diví, kolik různých kombinací se dá vymyslet, když je nouze. Zvířat se nesmí nikdo dotknout, prasnice porodila devět prasátek, prodávat se ale nebudou, protože by prý časem šla na jatka. Nechápu. Tato situace nás dokonce dovedla k tomu, že jsme před týdnem vyrazili pěšky (Melisa nám odmítla půjčit auto) do Yepachic. Byl to dlouhý pochod, ale ta večeře stála za to. Dvě plechovky coly, které jsem si přinesl, střežím jako poklad pro horší časy.

Včera Melisa odjela a tak vznikl plán, bylo potřeba se najíst. Když nás kovboj viděl nahánět slepice po place, neprotestoval, jenom se usmíval. Jakmile nám jedna padla do rukou, bylo to rychlé, sekerka problém vyřešila. Všichni se pouštíme do vaření. Každý kousek něčeho na přilepšení snášíme na hromadu a přemýšlíme, co s tím. Svojí troškou přispívá i kovboj a tak z toho všeho nakonec děláme slavnostní večeři. Je skvělá. Radost mají i psy, kosti neměli už dlouho. Poprvé po dlouhé době jdeme spát s plným břichem.

Uplynuly další dva dny. Na okolních farmách se pěstuje marihuana a i přes náš pozemek občas projíždějí dodávky s celkem drsně vypadajícími muži. Nevšímají si nás a my jich. Teď ale koukám, jak veselí projíždějí kolem řeky, flašky od piva házejí za sebe, očividně oslavují. Už dva dny hlídám silnici a čekám na Melisu, má zpoždění a to velké. Jídlo dochází a další slepici bychom až asi nevysvětlili. Čekání se protahuje na tři dny. Pak se šéfová konečně vrací. V autě má jídlo a jednu láhev coca-coly, vypadá a zřejmě se i cítí vítězně. My ne. Vysvětlujeme jí situaci a jdeme balit, druhý den se jede domů.

Je tu další ráno a my čekáme v Yepachic na bus, má jet až za pár hodin. Sedím na batohu a začínám se smát, byla to drsná zkušenost, ale na druhou stranu, zkušenost. Piju studenou limonádu a uvědomuji se, jak moc jsem rád, že žiju tam, kde žiju, nejsem závislý na dobročinnosti druhých, a na nákup nemusím chodit 24 kilometrů přes prašnou krajinu v 35 stupňovém horku. Tedy kolem a kolem to byly vlastně fajn čtyři týdny, plné inspirace (o tom jak věci nedělat) a námětů k přemýšlení (převážně nad tím, čemu se vyhnout).