HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz KnihyNaHory.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Měsíc na Madagaskaru – 1. část

Měsíc na Madagaskaru – 1. část

Je měsíců od chvíle, kdy jsme se plni dojmů a rozporuplných zážitků vrátili z měsíční cesty po Madagaskaru. Sedím krásně v teple, snažím se utřídit si myšlenky a přemýšlím, jak je možné, že si zde sedím před svým PC, když na druhé straně světa nemají lidé co jíst, co na sebe, o mém PC ani nemluvě.


Je neděle – několik měsíců od chvíle, kdy jsme se plni dojmů a rozporuplných zážitků vrátili z měsíční cesty po Madagaskaru. Sedím krásně v teple, snažím se utřídit si myšlenky a přemýšlím, jak je možné, že si zde sedím před svým PC, když na druhé straně světa nemají lidé co jíst, co na sebe, o mém PC ani nemluvě.

Podle některých oficiálních údajů se Madagaskar řadí na deváté místo mezi nejchudšími zeměmi na světě. Záběry z rozvojových zemí v televizi jsou jistě zajímavé a podněcují k zamyšlení, však, přiznejme si na rovinu, pokud se člověk nestane aspoň na chvíli sám za sebe součástí těchto „záběrů“, nijak zvlášť se nad tím nepozastavíme a žijeme si v klidu dál svůj uspěchaný život v neustálém boji s časem. Najít systém v chaosu se může pro Evropana, zvyklého fungovat dle jasných pravidel, zdát jako nelehký úkol. A přesto i onen chaos má svá pravidla, jen je správně pochopit a využít. Na Madagaskaru to platí dvojnásob.

K procestování této země jsme se snažili vybrat období, kdy tam bude teplé počasí akorátní tak na cestování, před obdobím dešťů (kvůli přírody) a zároveň aby u nás byly nějaké svátky (kvůli omezenému počtu dní dovolené). Přelom prosince a ledna se zdál být příhodný:

dostatečně v předstihu jsme ručně vyhledali letenky (s low costem do Paříže, z Paříže pak Corsairem do Tany – 23 000 CZK!) a začátkem prosince, každý z nás vybavený 13 kg nezbytných zbytečností, jsme vyrazili na cestu.

TANA  A DOPRAVA:

Hned po výstupu z letadla nás ovál vlhký vzduch a teploty nad 30 stupňů. Převlékli jsme se ihned do trenek a v těch jsme snad zůstali po celou dobu až do zpátečního odletu. Všude v průvodcích se píše, že pro vstup na Madagaskar je potřeba si zaopatřit vízum a že nejbližší konzulát pro Čechy je ve Vídni nebo v Moskvě. Není to pravda. Vízum sice potřebujete, ale je to v podstatě obyčejná známka, kt. vám za 10 € rádi nalepí do pasu přímo na letišti v Taně.

Tana působí dost kontroverzním dojmem. Na jedné straně se na malém prostoru tísní davy lidí (trh, ulice, zácpy na cestách), bída a chudoba jde cítit ze všech stran (žebrající děti, dospělí, starci), nevyřešená kanalizace – a tedy odpadky, špína, všudypřítomný zápach; na straně druhé sporadicky se vyskytující sídla boháčů, kt. si žijí ve svých luxusních domech obestřených zdí (=plotem) mezi jednoduchými přístřešky nemajetných. Všimli jsme si, že v Taně neexistují tzv. dobré čtvrtě, lepší domy jsou zkrátka rozprostřeny mezi těmi horšími.

V Taně jsme se dlouho nezdrželi, velká města obvykle nepůsobí nijak bezpečně, proto se vždy snažíme co nejdříve je opustit. Ale jsme bílí, máme na zádech krosny, představujeme tedy zdroj peněz – žebrající děti se na nás jen lepí, nadháněči a různí prodejci čehokoli, co se dá prodat včetně originálních čínských výrobků, nás permanentně až z skoro intimní vzdálenosti obšťastňují svou přítomností. Měli jsme z domu sice pár bonbónů, pexeso, obrázky pro děti, co by jim mohly udělat radost, ale řekli jsme si, že to rozdáme, ale vždy něco za něco, až když si to zaslouží. Podporovat pouze natažené ruce k ničemu nevede. Tak jsme se naučili pár základních malgašských vět, obrnili se trpělivostí a snažili se odolávat těmto náletům. Jak jsme později zjistili, slovník malgaštiny jako oficiálního a mateřského jazyka se nám vůbec náramně hodil, obzvláště na vesnici, kde francouzsky hovoří snad jen doktor nebo ten, kdo absolvoval aspoň část školní docházky.

Ještě před odjezdem do TAMATAVE (TOAMASINA) jsme nakoupili balenou vodu a vydali se tzv. „taxi-broussem“ brázdit východní část poloostrova. Protože se nám nepodařilo najít systém v místní MHD, na hlavní taxi-broussové (v EN: taxi-bush, tzv. dálkový autobus) nádraží jsme se dostali taxíkem – taxíky v Taně jsou zcela unikátní vozy z poloviny minulého století, některé mají místo palubní desky směsici drátů, mezi koleny řidiče plastovou láhev s benzínem a hadičkou, na sedačkách se vozí lidé, ale i maso, zvířata. Pro zhýčkaného Evropana jistě zajímavý zážitek. Taxi-broussy jsou naopak dodávky jezdící dálkové trasy. Nejezdí podle žádného jízdního řádu, vyjedou až jsou zkrátka plně obsazené. Vlastní je vždy nějaká přepravní společnost a její nadháněči chodí po nádraží a shánějí lidi. Hlásí, že vyjíždějí hned teď. Ale to „hned teď“ může taky znamenat „do několika hodin“. Takže po několika zkušenostech se nám osvědčilo nejít s nadháněčem, ale projít všechny dodávky a podle toho, kt. se zdála být už plná, tu si vybrat. Bylo totiž pravděpodobné, že tato skutečně vyjede v nejbližší době. Dodávky jsou dle počtu míst pro cca 8 osob, ale Malgaši bývají menšího vzrůstu – jednou jsme jich při jedné takové delší trase napočítali 25. V poloze křižmo s našima dlouhýma nohama a slepicí pod chodidly se dalo vydržet jen stěží pár minut – některé přesuny trvaly i 18 hodin…. Vzhledem ke stavu silnic, jezdívá vždy jeden řidič – odborník na vyhýbání se výmolům, a jeho pomocník – hlavní koordinátor střešního zavazadlového prostoru a eventuální chytač spadlých hus. Jízdu taxi-broussy obvykle z(ne)příjemňovala originální malgašská hudba. Malgašští dálkoví řidiči velice rádi poslouchají velmi nahlas své národní Michael Jacksony nahrané na jedné kazetové pásce, kt. si s palčivou trpělivostí přehrávají neustále z jedné strany na druhou. Po několika hodinách jízdy se vám malgaština musí nutně vrýt do hlavy, i kdybyste nechtěli. Vzhledem k tomu, že funkční železnice se nachází pouze na dvou místech Madagaskaru (byla zničena cyklóny), je taxi-brousse jediný způsob přepravy. Proto se v něm převáží skutečně všechno – lidé vevnitř v autě x zvířata, kolo, nábytek, uhlí, seno na střeše atp. Kvůli špatné infrastruktuře – hrbolaté, děravé cesty, v některých místech pouze vyježděná kolej na hlíně, je pohodlí v autě doprovázeno stálým kodrcáním a pohupováním. Na Madagaskaru se vyskytuje několik hlavních tras, ty vedou většinou přes Tanu, to znamená, že některá města, byť se zdá, že leží od sebe pár km, jsou dostupná jen stěží, protože mezi nimi zkrátka cesta nevede a je nutno jet na okolo přes hlavní tah. Tyto hlavní tahy bývají většinou vyasfaltované, je dobré vědět, které to jsou, protože aspoň víte, co bude v případě dešťů sjízdné. Ačkoli pozor, nemusí to být vždy pravda – sesuvy půdy způsobené cyklóny se mohou objevit i zde. To je pak na delší objížďku. Mimochodem, jeden takový cyklón jsme i sami zažili – bylo to v období dešťů, které začínalo zrovna, když jsme měli odlétat zpátky do Evropy. Permanentně pršelo a všem bylo jasné, že začíná období dešťů, přesto všude visely červené vlajky signalizující nebezpečí cyklónů, to mě pobavilo. Období dešťů je pro Malgaše náročný čas – nejezdí žádné spoje, nepřeváží se tedy jídlo a Malgaši žijí z vlastních zásob, kt. si udělali v létě, ceny jsou 3 x vyšší než obvykle, škopek rýže stojí majlant, místy v některých městech nefunguje elektrika (na vesnicích ji ani nemají a svítí svíčkou), je vlhko, oblečení neusychá, do školy se chodit nedá, jakkoli pracovat také ne a venku prší a prší bez ustání.

TAMATAVE/FOULPOINTE/NP ANDASIBE-MANTADIA/NEHODA:

Po několika policejních kontrolách a hodinách strávených v polosedě jsme konečně vystoupili v TAMATAVE. Policejní kontroly jsou zcela běžné – muži navlečení do vojenských mundůrů se v 35 stupních potí pod stromy u cesty, jakmile projíždí auto, zastaví jej jakože kvůli „kontroly“, podívají se do dokladů, kde většinou najdou bakšiš, a nechají nás pokračovat dále. Jsou placeni státem, zřejmě ne dostatečně, a tak si přivydělávají. Na druhou stranu, auta bývají v takovém stavu, že při pouhém pohledu zvenčí je vidno, že už mají nějaký ten pátek za sebou.

Tamatave je přístavní město, významná tepna mezi Tanou a okolním světem. Zde připlouvají velké tankery, odtud se prostřednictvím kamiónů distribuuje ropa dále do země. My zde jeli, protože jsme se chtěli vykoupat v oceánu, chtěli jsme zkusit obě pobřeží jak ze strany Mozambiku, tak ze strany Indického oceánu. V Tamatave se však koupat nedá, voda je zde špinavá, lepší je se přesunout do nedalekého FOULPOINTE, kt. oplývá pěknými plážemi.

Poté, co jsme vystoupili z taxi-broussu (v noci), vrhli se na nás ihned nadháněči a že nás provedou městem a zavedou do toho a toho hotelu atp. My, samozřejmě že zdatní to cestovatelé, jsme však jejich služby odmítli s tím, že si poradíme sami. To jsme ovšem netušili, že v noci tady žádná pouliční světla nesvítí, že v naprosté tmě nepomůže ani top značková baterka made in China a že všude na cestě budou neviditelné díry hluboké 1-1,5 m. A tady se to stalo. Hlavní zvrat naší cesty, kt. změnil náš předem naplánovaný program. Během sekundy se mi Ctibor ztratil z dohledu a už jsem zahlédla pouze krosnu, kt. vyčnívala nad chodníkem, zbytek těla byl v jámě asi 1 m hluboké uprostřed chodníku…roztrhané gatě, noha celá, naštěstí ne zlomená, spíš to vypadalo na pouhou odřeninu v holenní části – u nás by to bylo možná na pohotovost, tam jsme ji neměli, tak jsme to vydesinfikovali a nechali žít svým vlastním životem s tím, že se to jistě samo srovná. Další dny jsme se pak ještě vykoupali v oceánu ve Foulpointe, projeli se na piroze (loďka vydlabaná z jednoho kusu kmene), pochutnali si na megalangustách, strávili několik dní s průvodcem v hustém pralese národního parku Andasibe/Mantadia,což bylzcela jedinečný zážitek – křik lemurů, chameleoni, divoký prales, noční prohlídky…, prospali se v kempu ve stanu a přestáli přesun do ANTSIRABE, když noha pořád nic, spíš naopak – rána začala bolet, černat a mokvat. Úžasné. V Lonely Planet píšou, že v případě nutnosti zásahu doktora se nedoporučuje využít místních služeb lékařů, že je lépe odletět na nedaleký ostrov Réunion. To jsme však v plánu neměli.

NP Andasibe/Mantadia jsou vlastně parky dva. Musíte si sehnat auto a nechat se převést z jednoho do druhého, jsou od sebe totiž vzdálené cca 20 km. Vzpomínám si, že hlavním lákadlem pro turisty jsou lemuři INDRI INDRI. Jsou to největší lemuři, konstitucí těla se podobají člověku. Drápky a zakřivení končetin jim umožňují hbitě skákat ze stromu na strom. Když se dostanou na zem, skáčou bokem. Tihle lemuři však žijí vysoko v korunách stromů. Viděli jsme je jen z dálky, bohužel. Na druhou stranu měli jsme více štěstí mimo park: v kempu přišli přímo k nám, zrovna když jsme filtrovali vodu. To byli malincí brown lemurs. Ty jsme zahlédli ještě jednou v NP Isalo, také v místě, kde si v parku turisti dávali svačinky. Vůbec se nebáli lidí, přišli až ke stolu. To byl úžasný zážitek, vidět je a sledovat je takto z bezprostřední blízkosti. Před restaurací jsme na palmě poutníků měli štěstí zas na límcového lemura, kt. tam houževnatě vysával nektar z květu poutníkovy palmy.

Tzv. žirafí brouk je samozřejmým obyvatelem pralesa. Dlouhý krk samice se podobá krku žirafy, proto dostal název žirafí brouk. Zajímavý je tím, že ve chvíli, kdy samice naklade vejce na list, svým dlouhým krkem list sroluje do ruličky a tím chrání vejce proti predátorům. Tím zabezpečí, že se mohou v klidu vylíhnout. Patří také mezi endemity, asi proto mi utkvěl v hlavě.

Zkušenosti čtenářů

kittz

A jak to teda dopadlo s tou nohou?

a co ten korál na fotce? snad jste jej nevyrvali z moře???

Sally
kittz:

Akorát dnes odbavení po příletu do Tany trvá cca 2 hodiny a vízum stojí 35,- €. Aktuálně září 2018.

Sally
kittz:

Akorát dnes odbavení po příletu do Tany trvá cca 2 hodiny a vízum stojí 35,- €. Aktuálně září 2018.

Petr

Tak určitý posun k lepšímu tam přece jen nastal, za vízum sice dáte o dvě eura víc, zato odbavení nezabralo víc než půlhodinu .-)  /březen 2019/

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí