Meditace v Ášramu

Meditační kurz, kterého jsem se zúčastnila, by nás měl zasvětit do tajů Vipassana meditace, což je prapůvodní větev buddhismu. Samotná meditace je založena na vnímání a pozorování vlastního těla. Nebudu uvádět místo konaní, protože jsem přesvědčena, že jestliže někdo touží po podobné zkušenosti, musí si najít vlastní cestu… Jaká byla ta moje a jak vše probíhalo?

Unavena životem jsem vyrazila na cestu do indických hor, abych nabrala novou sílu a energii nutnou k přežití v civilizovaném světě. Projela jsem Evropu, Turecko, Irán, Pákistán a vydala se na první indický trek, na který jsme vyráželi z Dharamsaly, exilového sídla dalajlámy. Tu jsem se dozvěděla, že zde probíhá spousta kurzů a je o ně velký zájem, zejména od cizinců. Napadlo mě, že po pár trecích bych se na nějakou dobu mohla takhle někam schovat a odpočinout si před další cestou. Na netu jsem objevila, kde, kdy a jaké kurzy probíhají, pak už jen zbývalo vyřídit pár přihlašovacích formalit a bylo to…

Meditační řád

Před ubytováním odevzdáme cenné a zakázané věci, jako jsou čtení, jídlo, mobil… v podstatě všechno, co by nás mohlo jakýmkoli způsobem vyrušovat a rozptylovat od meditací. Není dovoleno provozování jiných duchovních praktik, víry či jógy. Režim tu je striktní, celou dobu se budeme věnovat jen sebepoznání.  Naše pozorování nesmí být ničím narušované.

Začínáme 10 dní nemluvení. Ženy mají svůj ubytovací komplex a jídelnu odděleně od mužů, aby nás nerušily pudové záležitosti a mohly jsme se plně věnovat rozjímání. Pouze meditace se konají ve společné místnosti, ale každý sedíme pěkně ve své polovině haly a navzájem po sobě pokukujeme jen po očku. Vepředu na nás dozírá náš učitel „gurugi“. Sedí si na vyvýšeném prostoru, který se podobá trůnu jako nějaký král. No, uvidíme, co se v něm skrývá. Zatím medí a mlčí, jako by byl svým způsobem nad věcí i nad námi.

O chlapech psát nebudu, protože mi jsou momentálně zakázaní, ale za to budu mít dost prostoru k rozebrání indických bábušek.

V našem babinci jsem jediná neindka. Mými spolustudentkami je houf bábušek, z nichž některé vypadají, jako kdyby byly už jednou nohou v hrobě. Mladá liliputská slečna a její slepá matka jsou nerozlučnou dvojicí. Maminka je plně odkázána na dcerčinu pomoc. Pak mezi nás patří ještě místní zaměstnankyně, která se stará o to, abychom dodržovaly program a byly všude, kde máme být a spokojené. A nakonec tu máme ještě její sedmnáctiletou dcerku, která je velice hezká a sympatická. Dohromady nás je asi dvanáct.

Vstáváme před rozbřeskem, což je pro mě náročné už proto, že nemám budík. Ráno mě probouzí zvuky chrchlajících bábušek. Hinduisti si po ránu totiž vyprazdňují a čistí všechny tělní otvory, ale že u toho křehké stařenky, které se sotva drží na nohou, udělají rámus jako dřevorubec, by mně fakt nenapadlo. Takže mají dochrchláno a mohou začít prát a uklízet jako divé, a to vše ještě před první ranní meditací začínající v půl páté. Toto mě první dny dost vyvádí z míry, nemajíce hodinky co chvíli vyrážím z pokoje, abych zjistila, že ještě nemusím… Další dny takto nehorázně brzkou a nedůležitou očistu těla i okolí úspěšně bojkotuji a v polospánku vyrážím až na poslední chvíli někdy i po ní do meditační haly. Pak konečně nastane ten okamžik, kdy zasedneme na svá místa, uvelebíme se do relativně pohodlných pozic a začneme se věnovat poklidnému medění. Postupně mé zakrslé třetí oko vycítí, že se rozednívá. Úder gongu nás někdy i probere z krátkého polospánku. Někdy ale hlady šilhám, že se našeho milého gongu ani nemůžu dočkat, zanedlouho totiž nastává čas vytoužené snídaně. Ručička hodin krouží někde kolem půl sedmé. Při odchodu z meditační haly pozorujeme východ sluníčka a intenzivně vnímáme krásy rána. Upřímně doufám, že bude něco jedlého. První dny je to hlavně o přežití mezi jídly, kterých není mnoho – snídaně, oběd a mini svačinka. Je nám vysvětleno, že plný žaludek je nežádoucí, že naše těla vystačí s málem. Bohužel občas dostáváme jídla, která jsou pro mne dost nepoživatelná. Jsem ale vděčná, že mohu poznávat místní folklór. Postupně si na malý příděl jídla zvyknu a už mi ani nekručí v žaludku a dokonce se cítím dost spokojena a vychutnávám si vše plnými doušky.

A co mi to dalo?

Všichni jsou ke mne milí, i když nemluvíme. Usmíváme se na sebe a je vidět, že nás to medění čím dál víc baví. Je to relax a pohodička jen tak pozorovat a intenzivně vnímat vlastní tělo. Musím přiznat, že jsem ani nečekala, že mi to tolik přinese do budoucího života. Původně jsem to brala jako nutný odpočinek po dlouhých téměř dvou měsících strávených s batohem na cestách i v horách a hlavně s neustálými zažívacími problémy. Jednoduše řečeno doslova vysrána z podoby jsem hlavně potřebovala nabrat síly na další treky a cestování. Výsledkem bylo, že jsem získala nepopsatelný vnitřní klid a nadhled na to co je, bude či co se se mnou nebo okolo mne děje.

Máte vy zkušenosti s meditací v ášramu? Jaký je váš názor na podobné aktivity? Máte zájem se účastnit? Ptejte se, diskutujte.

HedvabnouStezku.cz založili a provozují cestovatelé pro cestovatele. Hedvábná stezka je pro nás symbolem. Lidé po ní putují už 2500 let, ale taková cesta stále vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce i dnes každý prožije „svá vlastní dobrodružství“ a „objeví pro sebe“ nová místa nebo třeba sám sebe. Doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.